Příběh pětistý čtyřicátý - Noc na hřbitově
Když jdu do hasičárny, tak mě bolí celé tělo. Nejsem na sekání dříví zvyklý. Sice tuhle těžkou práci dělám už od dětství, ale jak je to pokaždé nárazově, tak si připadám rozlámaný jak cikánský hračky. Doplazím se do hospody a sednu si do kouta. Copak mladej, makal si chvilku rukama, co? Nojo, to vy studentíci moc neznáte, co? Dej si pivo a rum, to tě postaví na nohy. Sál se začíná pomalu plnit. Někoho znám celý život, jiný přijede z daleka. Někteří jdou přes kopec několik kilometrů. Cestou zpět pak blijou v lesích a padají na hubu. Občas někde usnou a jsou známy i případy, kdy umrznou. Stačí sejít kousek z cesty. A na to si připijeme, řekne mi chlápek, co připomíná Havrana. Sedl si ke mě. Smrdí zatuchlinou. A divně se usmívá. Jdu na záchod a když stojím u žlábku, tak mi jeden starej kámoš prozradí, že si mám dávat bacha. Ty vole, je fakt divnej.
Jenže já se nemůžu skoro hejbat. První piva do sebe hodíme v tichosti. Jen se mi zdá, že se mu pokaždé, když si lokne, zablýskne oko. Ale třeba je to jenom stín. Znáte to, na horách je vždy určité tajemno, syrovo. Příroda i stíny jsou blízko a někdy, když fouká vítr, tak bych s klidem na duchy věřil. Já na ně věřím taky, pronese první slova, jako by mi viděl do hlavy. Zakuckám se a on se tomu zasměje. To jednou v Tanvaldu se nějakej sklář udusil rohlíkem. Když jsem ho nakládal, tak byl úplně modrej. Taky pochcanej a posranej. Nebyl na něj pěknej pohled. Teprve potom se představí. Jsem váš hrobník a mám na starosti ještě Zásadu a jezdím pomáhat i do Smržovky. Pak si promne ruce a zapraská prsty. Taky si olízne ret a odhalí zuby. Má takovou tu krvavou mordu, co mívají šelmy. Není z tohoto světa, napadne mě jako první. Nebo se do toho jen stylizuje? Nebo se do něj jeho práce natolik promítla, že mu je lépe s mrtvými?
Na nic moc se mě neptá a tak raději poslouchám. Odsedl bych si, ale už není kam. Říkají o něm, že vycítí, když někdo zemře. Proto z něj mají všichni strach. Ve vsi jsou všichni zdrávi a staří se před ním křižují. Prý pomáhal kdysi u poprav. Tohle je opravdickej havran, bývalý kat. Dívám se mu do obličeje a nedokážu vůbec poznat, kolik mu tak je let. Přemýšlím nad tím a on mi řekne - 38. Přitom vypadá tak na šedesát. On by měl být dávno po smrti. Když mi tahle myšlenka vyskočí na mysli, rozchechtá se. Ještě nejsem na řadě. Dnes zemře někdo jinej. Přeběhne mi mráz po zádech, ale nevěřím mu. To jsou babský báchorky. Pravdou ale je, že když jsem se bavil s knězem ze Smržovky, tak mi říkal, že hrobník je hodně divný člověk. Což v jeho řeči znamenalo, že není úplně v pořádku. Přesvědčit jsem se o tom měl ještě ten večer.
Zatím popíjíme a protože jsem už nějaký ten horor viděl a knih jsem četl s touto tématikou nepočítaně, poslouchám pečlivě. Kdejaká metalová kapela by si od něj mohla brát inspiraci po hrstech. Jak mám v sobě čím dál tím víc alkoholu, tak se ho bojím míň a míň. Začne se tancovat, jdu provést pár slečen. Jsem pro místní pořád kluk z města, tak trošku cizinec. Je mi s nimi dobře a přiznávám, že s nimi flirtuji. Nechci si je odvézt do chalupy, ani se muckat někde pod kaštanem, ale jsem mladý a možná si tím trošku dokazuji, že na to pořád mám. Je to sice divný, takhle přemýšlet ve dvaceti jedna letech, ale mě přijde, že jsem s blondýnkou už odnepaměti. Pokaždé, když si jdu znovu sednout ke stolu, všimnu si, že si Havran podupává nohou do rytmu. Má kožené bagančata a jsou na nich kovové přezky. Jako nějaký kovboj z jiných časů. Proč u něj sedíš, mám z něj strach, pošeptá mi jedna slečna, ale je na ní znát, že by s ním ráda promluvila. Jdi si s ním zatancovat, zeptej se ho sama. Sklopí oči a jde ke svým kamarádkám. Asi je to tak lepší.
Kapela hraje o sto šest, sází jednu notoricky známou písničku za druhou. Asi bych si na tenhle vesnický život zvykl, má v sobě něco jadrného, opravdového, syrového. Problém je v tom, že bych sem blondýnku nikdy nedostal. A je to tak dobře. Po nějaké době mi začne město vždycky chybět. Mám to tu moc rád, ale pravdou je, že když tu jsem sám, tak to není nic pro mě. Ona je mrtvá, panebože, pojďte, já už tam sama nepůjdu! Muzika je přerušena vpádem staré dámy. Znám ji, bydlí kousek nad námi. Teď má vyděšenou tvář a chvilku je ticho. Havran pronese jediné. Já to říkal a nasadí si klobouk. Musíš mi pomoc, řekne mi. Jdu jako v mátohách. Jako uhranutý, zhypnotizovaný. Vylezeme a vedeme několik dalších, co se vydali s námi, nahoru do kopce. Dodnes, když jdu okolo, tak si vzpomenu na tělo mladé holky, jak visí na stromě. Už jsem kdysi oběšence viděl, na koleji v Plzni, ale tohle je úplně jiné. Vypadá jak panenka. Kýve se do rytmu. Drž ji za nohy. Přikáže mi a já ji s odporem obejmu. Zvedne se mi kufr, ale ustojím to. Je překvapivě lehká. Pomalu ji odřízneme a opatrně sundáme na zem. Z rozkroku ji vytéká krev. Vyděsí mě to, ale Havran mě uklidní. Někdy se to stane i po smrti. Menstruace.
Je to celé divné. Přijde její matka, není k utišení. Potom otec, který jenom stojí a bez emocí se dívá na tělo. Nechápu to. Proč by se taková hezká mladá holka oběsila? Znáte lidi, hned se začnou šířit klevety. Prý byla těhotná, což samozřejmě nebyla. Ale třeba si to jen myslela. Netuším. A nikdy se to nedozvím. Odneseme ji do márnice. Všichni odejdou a hrobník vytáhne lahev vodky. Podá mi ji a já se marně sháním po vodě, abych si opláchl ruce i obličej. Kousek od nás leží její mrtvé tělo. On dělá jakoby nic, ale já se klepu jako osika. Na to si zvykneš, řekne mi. Nezvyknu. Nejsem hrobař a nikdy nebudu. S mrtvými ale budeš mít něco do činění. Tak si zvykej. Vysměju se mu a na jeho slova si vzpomenu za pár let, když jsem na civilní službě a jezdím s lehátky na patologii. Kdybych já jenom věděl. Dopijeme vodku načneme druhou a když jsme někde tak v polovině, tak mi řekne, že jde pro cigára. A odejde. Bojím se. Bojím se toho těla, bojím se Havrana i toho těla, co leží přede mnou.
Popadne mě děs, mám fakt strach. Chci vylétnout z márnice, ale nejde to. Nikdy se nedozvím, jestli to udělal naschvál nebo jen ze srandy nebo to byl jenom zvyk. Zamkl mě. A tak se modlím k malému křížku na stěně. Hlavou mi létají šílené myšlenky. Nepohnula se? A není to se sebevrahy celé špatně? Vždyť je pohřbívali za zdí. Okna jsou zamřížovaná, prý tu kdysi dávno vesničani kradli kusy těl. Na různé rituály a zaříkávání. Je toho tolik nad čím přemýšlím. Ještě, že jsem opilý, kdybych nebyl, tak bych asi umřel vyděšený. Je mi hrozná zima. Nepohnula se? Neslyšel jsem něco? Nebo je to jen vítr. Minuty ubíhají s nekonečnou pravidelností. Schoulím se do sebe, sedím v rohu, co nejdál od mrtvoly. Potom, věřte nebo ne, mi začnou známé hlasy šeptat slova útěchy. Neboj se, nic se ti nestane. Jsi silnej, jsi můj kluk. S tebou chci zestárnout a mít děti. Panebože. Kačenka. Holka, co jsem ji miloval. Jak je to možné? Oklepu se. Jsem nevěřící a realista. Znovu, ne, já nechci. Zní ale velmi mile, chlácholivě. Neboj se, milovala jsem tě. Budu tvým andělem. Probudí mě světlo, které se pomalu prodírá okýnkem. A také zpěv ptáků. Jak nádherné.
Když se pořádně nakloním, tak uvidím Havrana, tak leží na jednom hrobě a chrápe. Křičím na něj, ale on nic. Trvá mi to pěkně dlouho, než ho probudím. Opráší se od hlíny, narovná vázu i svíčky, do kterých spadl a jde mi otevřít. Vůbec se neomlouvá. Už zase nemluví. Jen mě pustí ven a já jdu vesnicí, nahoru do kopců, svěží loukou a přemýšlím nad tím, co se stalo. Noc na hřbitově byla děsivá, často se mi potom vrací do snů, ale pravdou je, že dojdu na chalupu, celý se svléknu a jdu do ledového potoka. Omyju se, opláchnu obličej a zalezu si do postele. Tělo, které pomalu přichází zase k sobě, mě bolí ještě víc než včera. Znovu se mi zdá o Kačence. Tentokrát ale nemluví, jen jde rozkvetlou loukou, uléhá na zem a rozprostírá své vlasy mezi květy. Chci si ji vzít, ale pak se zarazím. Nejde to. Nějak podvědomě vím, že už je dávno mrtvá. Stala se mým strážným andělem.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):