Příběh pětistý čtyřicátý druhý - Dům hrůzy u Radbuzy
Vypil jsem asi tři piva ve stánku a chtělo se mi na záchod. Veřejné záchodky byly ale až na náměstí. Sotva jsem doběhl. Utíkal jsem i zpátky, nechtěl jsem, aby na mě čekala. Pozval jsem jí potom na párek v rohlíku. Sedli jsme si na lavičku a dívali jsme se na řeku. Nějaký Vietnamec se pokoušel na vlasec ulovil kachnu, ale nedaly se. Pokaždé jen zamávaly křídly a odlétly kousek pryč. Atmosféra jarního odpoledne byla až magická. Kytky vylézaly pomalu ven a alergici posmrkávali do velkých kapesníků. Všimnu si, jak se dívá na mladou dvojici s dvěma malými dětmi. Taky bych jednou chtěla takové děti. Usměju se na ní, ale zároveň mi zatrne. Jak seženeme byt? Jak auto? Vždyť jsme chudí jako kostelní myši. Vždyť i ty dva lístky do divadla jsem dostal. Těším se, jen mě škrtí kravata a na opasku jsem si musel udělat šídlem další dírku. Dva chudí studenti, sedící v objetí. Šťastní, že mají jeden druhého.
Jdeme se ještě chvilku projít. Šeříky s fialovými a bílými květy se sklánějí k zemi, obtěžkané krásou. Odhrnu ji vlasy z tváře, má udělaný účes od kamarádky, vyčesaný vzhůru a políbím ji na šíji. Zavrní, nech toho, nech si to na doma. Cupitá vedle mě na podpatcích, jako nějaká princezna. Vždycky se uměla namalovat. Jemně, jen tak opatrně zdůraznila své krásné modré oči, lehkou rtěnkou zase rty. Bože můj, chci si ji tu vzít na trávníku. Jenže to nejde, musíme do toho divadla. Už před vchodem je mi nějak divně. Připadám si zde nepatřičně, necítím se v obleku, který mě stál majlant, příliš dobře. V prostějovské prodejně mě paní měřila a sahala mi pořád na zadek. Prý mi to sluší, to slýchávám pořád, ale pro mě je o hodně lepší triko a džíny, nebo ještě lépe, kraťasy. Jsem celý svázaný, dusím se. Ale co bych pro svoji milou neudělal. Sedneme si na místo a já mám oči jenom pro ní. Okolo nás jsou skoro samé dámy a tváří se vznešeně, některé i povýšeně. Tohle je přesně biotop, do kterého nepatřím. Přitom jinak divadlo miluju.
Zhasnou všechna světla a na pódium zazáří kužel. Opona se roztáhne, vyleze pan Horníček a najednou jsem úplně mimo. Přátelé, splnil se mi můj sen. Vůbec jsem nevěděl, na co jdu, bylo to překvapení, ale teď jsem ve svém živlu. Četl jsem od něj spoustu knížek, poslouchal na starém kotoučáku pořady, vtipné scénky. Libí se mi jeho humor. Ale aby toho nebylo málo, po několika úvodních proslovech zazní několik prvních, notoricky známých tónů. Pán v kloboučku. Ne, to fakt ne, neudržím se a do očí mi vyhrknou slzy. Na pódiu se přede mnou zhmotní část mého dětství. Umělec slova i hudby, jeden z mých nejoblíbenějších autorů. Mistr Suchý. Je to takový recitál, zpěvy a různé scénky. A musím říct, že to má neskutečné grády a drive. Pořád se dívám na svoji holku, na její oči, co září. Je stržená do víru stejně jako já.
O přestávce jdeme na pivko. Dám si jen jedno, ona také. Pořád jí děkuji a mám oči stále vlhké. Jedno z největších milých překvapení za poslední roky. Možná se mi i trošku klepou kolena. Bože můj, oni jsou tu, vzadu u baru. Mám sto chutí vyběhnout, oba pány obejmout a z celého srdce jim poděkovat. Za jejich hudbu, za veškerou tu radost, co mi dali. Místo toho jenom, když jdu okolo, opatrně a nesměle, pronesu nějakou hlášku ze Dvou písařů. Věřte mi nebo ne, pan Horníček se na mě usměje, mistr Suchý je ale zabrán do rozhovoru s jakousi paní. Jdeme dál, rozejdeme se na záchodě a já si musím opláchnout obličej vodou. Nebývám příliš zasažen adorací celebrit, nepatřím mezi ty, kteří si lepili plakáty na zeď. Nesním o různých setkáních, ale tihle dva pánové jsou pro mě velikáni. Jejich přístup k muzice, ke slovům, dle mého, patří mezi to nejlepší, co se u nás v Čechách udělalo. Svět byl pro mě prozářený světlem a cítil jsem se opravdu šťastný.
Byl to krásný večer. Měl jsem svoji holku, smál jsem se skvělým vtipům, notoval jsem si písničky, co jsem znal odmala. Zapomněl jsem aspoň na chvilku na školu, co mě nebavila, na hrozbu vojny, na všechny ty divné zážitky, které jsem prožíval při svých návratech do Boleslavi. Otec byl sice již dávno pryč, ale jeho stín se pořád vznášel mezi námi. Nikdo se tam neusmíval a někdy, když jsem měl opici, tak se mi vracely i špatné sny, ve kterých byla Kačenka i další mrtví kamarádi. Celé představení pro mě bylo lepší než všechny léky světa, než terapie. Ta lehkost, svěžest, břitký humor. Tohle všechno dohromady ve mě probouzelo radost. A to i přesto, že Dům hrůzy u Radbuzy byl hnusnej barák v socialistickém stylu. Nechtěl jsem, aby to skončilo, nechtěl jsem do reality, vše ve mě doznívalo ještě několik hodin a vlastně i dní, dlouho potom, co večer skončil. Museli jsme na vzduch.
Byl jsem nadšený, vyprávěl jsem, přehrával scénky, tančil jsem v ulicích. Šli jsme samozřejmě na pár piv, ale jenom tak opatrně. Usmíváš se jak měsíček, říkala mi moje milá a byla moc ráda, že já jsem rád. Dostal jsem jeden z nejlepších dárků, který snad překonal i kolo k narozeninám nebo lyže k vánocům, které jsem tolik jako malý kluk chtěl. Svítili mi oči do tmy a nemohl jsem spát a to i přesto, že potom, co jsme spolu ulehli a stali se jedním tělem, většinou padnu za vlast. Tentokrát to bylo všechno jiné. Plzeň byla magickým místem, přes všechen ten smog i smrad čerstvě přivezeného sladu. Zdálo se mi o šeřících a o tom, jak mezi nimi tančíme na melodie ze Semaforu. Spal jsem hrozně dlouho, pro mě až netypicky. Bylo to snad poprvé, že byla na nohou dřív než já. Vstanu mátožně a začnu přehrabovat hromadu CD. Někde to tu musí být. Už to mám...Když měsíc rozlije, světlo své po kraji...Broukáme si u repráků a připravujeme se menší výlet.
Jedeme vlakem, kousek od Plzně, směr Brdy. Vylezeme na malém nádraží a jdeme na Kozel. Zámek nenavštívíme zevnitř, ale jenom v parku. Procházíme se mezi květinami a keři a jsme tak prodchnutí krásou, že si pořád zpíváme. Sranda je, že nás potkávají různé dvojice i rodinky. Jsou mezi nimi mrzouti, ale většina se přidá. Křičíme, nemáme školené hlasy, jsme ještě horší, než kde jaký amatér, ale myslím si, že nám to jde. Uvědomím si, jaké musí být těžké složit píseň, která se stane hitem. Ve vlaku zpět rozezpíváme kupé plné mladých holek na výletě. Vylezeme na nádraží a najednou jako když utne. Pomalu, i když se nám nechce, se vracíme do reality. Zítra musím zase do školy, poruším tu krásnou auru. Pokývá jen hlavou, protože moc dobře ví, že se mi tam nechce. A když vlezeme zpátky na kolej, tak zaslechneme, jak se dvojice vedle nás hodně hnusně hádá. Kouzlo pominulo, zašeptá mi do ucha. Ne, mi si to nenecháme vzít. My si budeme večer v Domě hrůzy u Radbuzy ještě dlouho pamatovat a vyvoláme si jej pokaždé, když budeme mít splín.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
