Příběh pětistý čtyřicátý první - Bílé šelmy ve tmě
Pátek jsme s blondýnkou ve škole zapekli. Měl jsem jen nějaké cvičení a u mé milé ve škole rekonstruovali. Vyrazili jsme ve čtvrtek večer a na chalupu jsme se dostali hodně pozdě. Byla nám hodně zima, ale přitulili jsme se k sobě a šeptali jsme si slova o tom, jak se máme rádi, jak tomu musíme dát čas a místnost se vytopí. Nestalo se tak. Protože venku foukalo jak v zimě a i když hlásili hezké počasí, tak jim to nějak nevyšlo. Zabalili jsme se tedy do spacáků, do dek, přitáhli jsme postel blíže ke kamnům a drkotali jsme zubama. Udělám ti čaj a zbylo tu trošku rumu. Klepou se nám ruce, když srkáme teplou tekutinu. Musím na záchod, nezhasínej, řekne mi ještě, ale když se vrátí, jsem už jako dřevo. Spím až do rána, v kuse. A kamna samozřejmě vyhasnou. Marně hledáme něco k snědku, nakonec zvítězí májka a tvrdý chleba. Nevadí nám to, jsme mladí a to člověk ledacos zkousne. Pravdou také je, že je moje budoucí žena silná a klidná osobnost, kterou jen tak něco nerozhází. Jaké máme na dnes vlastně plány, zamumlám před chalupou, když kouříme a pijeme hořké kafe.
Napadne mě výlet do Liberce, do zoo. Nejdřív se na to moc netváří, ale když slíbím, že pak zajdeme na oběd a na pivo, tak kývne. Vyrazíme vlastně skoro hned. Jen s malým batůžkem. Jdeme po hřebenech do Jablonce, vysvitne slunce a na kamenech se vyhřívají zmije. Našlapujeme tedy opatrně a neděláme hluk. Když sejdeme dolů, do města, tak se nám uleví. Musíme ještě kus, mezi domy, kolem autobusáku, až k zastávce tramvaje. Už jsme nějaký čas nejeli a tak jsme trošku zmatení. Změnili tarify a ceny a paní v budce je neskutečně nepříjemná. Naštvu se, mám sto chutí ji za to chování vytáhnout skrz plexisklo a dát jí pár facek. Samozřejmě to neudělám, ale ulevím si, to zase jo. Proč se někteří neumí chovat? Pořád nad tím přemýšlím. Asi záviděla mládí. Nasedneme do tramvaje a drkotáme až do Liberce. Cestou, kousek před Vratislavicemi se zděsíme cikánského, totálně vybydleného domu. Nahaté děti, pupkatí fotříci a ženský tu žijou v neskutečným bordelu. To je hrozný, pronesu nahlas a několik dalších cestujících se přidá.
Vystoupíme dole ve městě, jdeme kolem nákupního střediska, které tu tenkrát stávalo. Pak do kopce, kolem radnice, až se ztratíme mezi vilami. Nakonec, i když tu nejdu poprvé, nás zachrání tramvaj. Jede až ke vchodu do zoo. Jsme tam za pár minut. Dojdeme si na záchod a ve mě se probudí starý koníček. Býval jsem chlapec, co si vystřihoval z časopisu ABC fotky zvířat, z encyklopedií si o nich vypisoval informace a uměl i latinské názvy. Obdivuju potom celý den svoji milou, které jsem u každé klece přednesl dlouhý sloh o tom, odkud zvíře je, co jí, jak se chová a spoustu další informací, které ji asi moc nezajímaly. Nedala to ale vůbec najevo. Byl jsem totiž ve svém živlu a asi jsem ji strhl s sebou. Mě fauna i flora vždycky fascinovaly a je velká škoda, že jsem nemohl studovat nějaký obor, kde bych se vyřádil. Místo toho počítám nějaké stroje a o kterých nevím vůbec nic. Kolikrát si je ani nedovedu představit. A hlavně mě vůbec nezajímají. Dojdeme ke slonům, sledujeme ta majestátní zvířata a já se musím držet, protože je tu nějaká rodinka, která o nich neví vůbec nic. Pan otec si vymýšlí, aby vypadal chytrej. Táto, ty si tak šikovný. Blondýnka mi zaryje nehty do dlaně. Hlavně klid.
Stejně mi to vrtá hlavou, jak to, že si někdo dokáže takhle vymýšlet. Když něco nevím, tak to přiznám ne? Ale asi jde o ego, nevím. Dali jsme si párek v rohlíku a došli si zase na záchod. Další nepříjemná bába. Kecy a kecy, nervozita jak z hlubokého socialismu. Říká se tomu přednasranost. Někteří lidé takoví jsou. Mám pro tebe překvapení. Už si někdy viděla bílé tygry? Nezná, neví o tom, že je to vlastně genetická vada a že v přírodě by nepřežila ani den, protože by byla vidět. Ale to nevadí, všechno jí řeknu. To jako fakt existuje? Ano, moje milá, ano. Jsou krásní, divní, ale nádherní. Vstoupíme do haly, vyfotíme se s hlavami žiraf. Potom někdo zhasne. Tápeme, asi vypadl proud. Ze tmy se ozve řev hladové šelmy. Zkus zapnout blesk, řeknu svojí holce. Udělá to a osvítí mě. Mám od té doby fotku, kdy stojím a dělám drápy a tvářím se drsně. Na sobě křiváka a za mnou bílý tygr ve skoku. Ještě, že je za sklem. Uff, leknu se. Chvilku čekáme, někdo dole nadává, tygři řvou a nakonec se rozsvítí.
Vy jste nás ale vyděsila, řekne blondýnka ošetřovatelce v khaki tričku. Usměje se na nás a že prý se nám nemůže nic stát, že to sklo je tvrzený. Dáme se do řeči a protože máme ten den štěstí, tak nás vezme na krmení. Je mezi námi jen jedna mříž a vidíme oba tygry, jak žerou čtvrtku krávy. Odtrhávají maso od kostí. Jsou to miláčci, řekne nám a potom vypráví o tom, jakou kdo má povahu. Je vidět, že má zvířata opravdu ráda, je na tom jako já. Dělá sice poměrně špatně placenou práci, ale baví jí to. A protože si všimne, že mám na sobě metalové triko Vader, zabrousí i na kapely. Jak chodí v Liberci do jednoho klubu a že dneska jsou tu Debustrol. Neznám moc lidí, mám raději zvířata, pojďte se mnou? Blondýnka se trošku cuká, ona nemá moc Debustrol kvůli textům ráda, ale nakonec se nechá přemluvit. Počkejte na mě před vchodem, jen se osprchuji a přijdu. Hned po zavíračce. Kývneme na souhlas a jdeme na další zvířata.
Mají tu lachtany, kterým říká nějaký pán tuleni. Kam si chodil na základku, chce se mi na něj zařvat, ale zase to neudělám a nechám jej, aby zanesl další chaos do hlav svých dětí. Panebože, to je hrozný. Naše mise pokračuje a když se dostaneme k papouškům, jsem zase ve svém živlu. Mívali jsme korelu, která nám pak uletěla. Chytrej, řekl bych až vyčůranej pták. Mám zase nabito a pak už raději končím. Nechci blondýnku unudit. Jenže ona, když jdeme dál, tak se sama ptá a mě vám to dělá takovou radost, že jsem k nezastavení. Dopoledne, oběd i odpoledne nám uteče jako voda. Počkáme fakt na ni, napadne mě, že bychom jako utekli, ale takoví my nejsme, vychovávali nás jinak. Ono taky, když vám někdo zprostředkuje takový skvělý zážitek, pro mě osobně na celý život, tak jsem mu zavázáni. Oba tygři byli ze Švédska a myslím si, že jeden se jmenoval Columbus, druhé jméno jsem už ale bohužel zapomněl.
Přijde a vypadá tak nějak jinak. Lépe, upraveněji, víc sexy. Je na ní vidět, že je ráda, že nás vidí, že jsme neutekli. Povídá nám o tom, jaké je to těžké chodit na muziku sama. Jak já tě chápu holka, přidám se se svojí troškou do mlýna. Notujeme si vlastně všichni dohromady. V našich slovech je nadšení lidí, co mají podobné koníčky, co milují zvířata, co jdou do všeho srdcem. Zalezeme někam do malé hospody, do sklepa. Chodím sem kvůli tomu, že je tu klid. Jinak mě pořád někdo otravuje. Byla zkrátka typem, co na něj letí pánové v letech. Občas, když zabrousí na rodinu, na vztahy, tak jí posmutní obličej. Mívala chlapce, láska jako trám. Zabil se na motorce. Je na ní vidět, že jí to stále ještě hodně bolí. Ale dost smutku, dnes se bude slavit. A tak zase jednou do sebe láduji jedno za druhým, moje milá mě brzdí, ale zároveň je ráda, že vtipkuji a zvednu jí i naší nové známé náladu. Už je čas, řekne najednou, když se vrátím ze záchodu. Zaplatím za všechny, to se tak kdysi dělávalo a jdeme do klubu.
Ona je to spíš sokolovna, matně vzpomínám, že jsem tu už někdy byl, ale nemůžu si vzpomenout. Bylo to s první nebo druhou partou? Nebo jsem tu byl sám, při jedné z mých spanilých jízd? Netuším. Už se mi to všechno plete. Nedělám si žádnou statistiku a hlavně nemám nikoho, kdo by mi se vzpomínáním pomohl. Už tu hraje nějaká kapela, která je jedním slovem hrozná. Pánové s pupky se tu pokouší o heavík. Odfrknu si a jdu raději pro pivo. Co to jako má být? Zeptám se nějakého kluka ve frontě a on mi dá málem do držky. Nějaké místní hvězdy. Přijde mi to jako fandit fotbalovému mužstvu, které neumí hrát, sere na to a ještě je uražené, že je nikdo nechce podporovat. Inu, častý jev na vsích, ale Liberec je přeci město, ne? Je tu děsná fronta a než přinesu pivo, tak nejen že se vystřídají kapely (ta druhá je snad ještě horší), ale také musím rozehnat chumel chlapců, co se přišli seznámit s mojí dívkou a slečnou od tygrů. Nejdřív něco pyskují, chtějí mě zmlátit, prsí se, ale když vidí, že jsou tu holky fakt se mnou, tak se stáhnou. A mě se uleví.
Byl si můj tygr, pošeptá mi moje holka do ucha a stáhne se dozadu. My jdeme rovnou do kotle. Stanou se z nás opravdové šelmy. Celé vystoupení je velmi divoké, surové, je to thrash metal přesně jak jej má nejraději. Kluci to do nás nasázejí pod tlakem a já si říkám, jaká je škoda, že nezpívají anglicky a že to nezkusili venku za hranicemi. Padám na záda, zvedám se, mlátím hlavou, házím tygří dívku nad hlavu. Usmíváme se, jsme po okraj narvaní adrenalinem. Je to masakr, který se nám zadře hluboko do hlavy. Cítím sílu, která se mi dostává do uší, vlévá se do žil, pomalu, postupně, stávám se součástí muziky. Nechci aby to skončilo. Řvu do tmy. Jsem opravdu silnej, jako nějaký pravěký zvíře. Potom, když dohrají poslední song a několikrát přidávají, tak ze sebe dostanu všechno. Klepou se mi ruce, když se objímáme, když dostávám zase celou sadu pusinek na tvář i na pusu. Bylo to skvělý, říká mi a já jen spokojeně kývám hlavou. Už hodně dlouho jsem nezažil takhle skvěle zahraný koncert. Fakt masakr!
Vydrží s námi až do rána, do první tramvaje. Loučíme se dlouho, nechce se nám pryč. Slíbíme si a nikdy to nedodržíme, že se setkáme, že si napíšeme, že spolu zajdeme na pivo, na koncert nebo se jen tak potkáme. Netuším, kam tuhle dívku od tygrů zavál vítr. Jestli má rodinu, jestli pořád poslouchá metal. Vzpomněl jsem si na ní zrovna včera, když jsme se vrátili ze zoo v Plzni. Rodinky postávaly před klecemi a vedly úplně stejně špatné řeči. Tur nebo bizon, koza nebo ovce, všechno jim bylo jedno. My si to přesto užili, jen když jsme šli kolem tygrů (v Plzni jsou ti ussurijští), musel jsem se najednou zastavit. Pamatuješ si, jak jsme jednou potkali bílé šelmy ve tmě? To už je tak dávno...
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
