Příběh pětistý čtyřicátý čtvrtý - Bigos u Baltského moře
Fuj, to je ale hnusný pivo, odfrkne si blondýnka a dojde raději pro sekanou. Ta nevypadá vůbec špatně. Ona vlašák, já bramborový salát. Několik rohlíků a jsme spokojení. Byli bychom ještě víc, kdyby nám neujel před chvílí vlak. Měli jsme zpoždění, někde u Kolína byla výluka. Jede to až za pět hodin. Je nám to tak nějak jedno. Nápad vyrazit k Baltu vznikl při jedné vášnivé noci, když jsme nejdříve tančili do zemdlení, abychom potom leželi unaveni na koleji, hleděli do stropu a říkali jeden druhému svoje sny. Makal jsem potom na brigádě, jako nějaký otrok, snášel jsem nadávání hlupců a ponižování od debilů. Vydržel jsem to, vybral si peníze z bankomatu, dal si je do obálky, abych za ně nakonec koupil jízdenky a předal je své milé. Měla radost. A to prosím pěkně velkou. Cestuji s ní moc rád, je nám spolu fakt dobře. Vzájemně se doplňujeme a hlavně, je to neskutečná sranda. Třeba zrovna teď děláme, že jsme horníci, napodobujeme jejich řeč a každého posíláme kurva do píče.
Je tu několik opilců. Jsou tu i Poláci, co přijeli za prací. Tenkrát se jim to ještě vyplatilo. Nalezou s námi do kupé, vytáhnou láhve samohonky a pořád nám nabízejí. Mají skelný pohled a černá víčka od prachu z dolů. Odmítáme, bráníme se, nechceme být vyndaní hned kousek za hranicemi. Nenechávám blondýnku nikdy samotnou, chodím s ní i na záchod, mám přeci jen obavy, oni jsou totiž všichni nějací divocí. Asi se těší na své ženy. Vystoupí hned v Krakově, tam fakt vyleze většina a vymění se s obyčejnými cestujícími. S těmi je to jiné. Sice také neskutečně chlastají, kdejaká bába tu má placatku v kapse u sukně, ale už je to přeci jen trošku kultivovanější. Všichni se na nás usmívají, mají Čechy rádi. Musíme vyprávět, jaké to u nás je, kam jedeme, jak dlouho jsme spolu, kolik máme dětí a tak. Mladí mluví nebo se snaží anglicky, staří normálně polsky. Rozumíme jim, koneckonců oba jazyky jsou si dost podobné a hlavně, máme podobnou historii. Jen jejich národ mi přijde hrdější, bojovnější. Ale to může být jen můj dojem, je to přeci jen velká země.
Tenkrát by asi nikoho nenapadlo vyrazit na sever, všichni chtěli na západ, do Itálie, do Španělska. Cestovali jsme hodně, ale samozřejmě to bylo hodně ovlivněno penězi. V Polsku byla výhoda, že tenkrát bylo levněji. Což se dvěma studentům hodilo. Nastoupí dvě studentky z Varšavy, co jedou do školy. Jedou s námi opravdu hodně dlouho a myslím si, že kdybychom měli více času a příležitostí, asi bychom zůstali kamarády. Byla s nimi legrace, navíc to byly opravdu kočky. Chytré slečny co se potom loučily jako kdybychom se opravdu znali odjakživa. Mám rád, když potkávám lidi, jiné kultury, líbí se mi odlišná atmosféra. Domy jsou podobné jako u nás, paneláků také spousta, ještě tu je také dost šedivo, ale mění se to. Pomalu, postupně. K tomu továrny a nekonečné lány polí. Kousek za Varšavou vlak zastaví a asi hodinu se nic neděje.
Půlka cestujících vyleze ven, kouří a dělí se o svačiny. Nedá nám to a na chvilku jdeme také ven. Prý nějaký sebevrah, máme fakt štěstí. Průvodčí zapíská a všichni se vrátí do svých kupé. Když jedeme kolem místa činu, zahlédnu nějakého policistu, jak drží v ruce nohu. Zakryju své milé oči, tohle vidět nemusíš. Otřepu se chladem a poprvé přijmu od nějakého stařečka panáka vodky. Alkohol mi proudí do krve a pak se jdeme projít po vlaku. Když se vrátíme na své místo, někdo tam sedí. Pokouším se mu vysvětlit, že jsme tam seděli, ale ignoruje nás. Místenky nemáme, tenkrát se za ně opravdu hodně připlácelo. A tak stojíme a pod námi drcají pražce. Na další zastávce se ale vedle uvolní jedno místo a tak jej přenechám své milé. Usměje se na mě, nechceš se vystřídat? Ne, díky, dělám hrdinu. Nějaká dáma, co stojí vedle mě, vytáhne jakýsi místní rum. Musíš ochutnat, to je tvoje děvče? Cesta nakonec není zase tak špatná.
Gdaňsk je velké průmyslové město, přístav, který nás nejdříve schlamstne jako nějaká velká příšera. Jsme zmatení, ale najdeme před nádražím mapu. Cíl je jasný, Sopoty, byli tam kdysi moji prarodiče na nějaké dovolené. Jsou to malé lázně, ale také pláže, které chceme navštívit. Nejdřív jdeme dlouho, opravdu hodně dlouho pěšky. Nakonec chytneme nějaký autobus, na kterém je nápis Sopoty. Poslalo nám jej samotné nebe. Dorazíme na místo, vylezeme a jdeme se jako každý vnitrozemec poklonit moři. Je slané, jasně, ale taky pěkně studené. Lehneme si do písku a sledujeme místní, jak se v klidu koupou. Převléknu se do plavek a jdu hrdinně do vody. Pojď taky, přemlouvám jí, ale ona že ne, že je to fakt ledový, že až večer, až tu nebudou lidi. Jeli jsme, jak jinak, naslepo, nemáme žádné ubytování. Někam si zalezeme do stanu, šetříme, kde se dá. Máme hlad. A to dokonce takový, že sním i bigos, který je plný zelí, masa, ale i hub, které normálně nesnáším. Tady mi ale nevadí. Zhltneme celou porci a pak se procházíme do té doby, dokud se nám nechce spát. Zalezeme do malého lesíka, rozbijeme stan a usneme jako zabití.
Druhý den, vykoupaní v moři, jdeme na průzkum. Je tu krásně. Dokonce se seznámíme s nějakou mladou paní, co sem jezdí na takovou menší chalupu. A cože prý blázníme, venku nestanujte, okradou vás. Můžete být u mě na zahradě. Nejdřív nechceme přijmout, ale pak zvítězí zdravý rozum. Posekám jí aspoň trávník i plot. Poděkuje nám a dá nám oběd. Jsou to nějaké pirohy. To fakt musí být ve všem houby? Ale sním to a usmívám se u toho. Mladá paní nás provede celými Sopotami a večer, když se setmí, tak jdeme společně na diskotéku. Hrají se tam nějaké staré polské fláky, osobně nejvíc ocením punkový blok. Je to paráda, dokonce tančím i já, který se většinou zdráhám. Alkohol zase jednou vykonal svojí práci. Obě holky se usmívají, je to fakt super večer. Vrátíme se a blondýnka jde spát. Já sedím s naší bytnou až do prvních ranních paprsků. Vypráví mi celý svůj příběh. Je to smutné i veselé a je v tom celé Polsko. Pijeme u toho vodku a když nás ráno moje milá najde, jsme na plech. Ale bylo to super. To zase jo.
Strávíme tu několik dní. Původně jsme chtěli i na nějaké výlety, ale moře, pohodové ubytování i jídlo nakonec zvítězí a jsou z nás plážoví povaleči. Máme obrácený celý režim. V noci kalíme, kolem oběda se budíme, jdeme si zaplavat (i moje holka si už zvykla na studenou vodu) a večer se zajde do hospody, případně tančit. Vše dobré a krásné musí někdy skončit. Když se loučíme na nádraží v Gdaňsku, kam nás odveze, tak si slibujeme, že si budeme psát, že se navštívíme. Zveme ji do Čech a mnohokrát si na tuhle krásnou paní vzpomeneme. Nikdy se už nevidíme, i když pár dopisů proběhlo. Asi ji život zavál někam jinam. Koneckonců, to i nás. Cesta zpět proběhne vcelku v klidu. Jenom před Prahou se rozbije lokomotiva a zase musíme čekat. Byl to skvělý výlet i dovolená zároveň. Opět jsme se utvrdili v tom, že je nám spolu moc dobře, že dokážeme řešit problémy a že je taková sranda, že nás bolí bránice. Bigos u Baltského moře byl fakt super, to vyprávíme i všem na koleji v Plzni, když se vrátíme.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):