Příběh pětistý čtyřicátý sedmý - Ztracený v temnotě
Umřel jsem? Ne, ještě ne. Bolí mě celé tělo. Marně si vzpomínám, co se včera stalo. Ležím v něčem studeném, je mi zima. Možná jsem fakt umřel. Ptáci řvou. Proč tak děsně řvou. Bolí mě hlava. Pokusím si na ni sáhnout, ale nejde to. Ruce, moje ruce. Jsem ochrnutý? Ne, jen si na nich ležím. Pomalinku, opatrně si nahmatám velkou oděrku a bouli. Na dlaních mi zůstanou stopy krve. Zkontroluji si klíče, peněženku. Všechno mám. Nade mnou je ostré slunce, ale země je chladná. Možná jsem pohřbený? Ztracený v temnotě. Pokusím se zvednout. Marně pátrám v paměti, co se vlastně stalo? Vrací se mi jednotlivé útržky. Je to šíleně chaotické. Jediná myšlenka, která se kolem vznáší jako vykřičník - neměl jsem moc peněz. Nemohl jsem se opít. Návykové látky neužívám. Šetřím na koncert v Praze. Teď ale ležím uprostřed lesů někde nad Jabloncem nad Nisou. Nikde nikdo. Poděkuji Bohu, že nemám nic zlomeného. Asi mám otřes mozku.
Ne, nemůžu na chalupu. Je tam máma a asi bych ji pěkně vyděsil. Navíc bych musel do kopce. Zamířím k přehradě. Vypadám asi hrozně, jsem špinavý, pomlácený a všichni se za mnou ohlížejí. Jdu pomalu, šinu se do míst, kde bydlí Venca s Petrou. Tu potkám, když jde z krámu. Panebože, dojde ke mě a já se můžu konečně sesunout k zemi. Chvilku mě hlídá nějaký cizí chlap a potom pro mě dojde Venca. Pomůže mi do bytu, uloží mě do postele. Petra se o mě začne ihned starat. Zavolejte mámě, poprosím je a oni běží k sousedům, brnknou do hospody a pošťačka, když jede rozvážet dopisy, tak vyřídí mojí mámě, že jsem v pořádku, že to dříví nasekám příští týden, že jsem se zdržel u kamaráda. Dlouho jsme se neviděli. Chvilku jsme pili jen tak z radosti, lehounce na dolním náměstí. Potom mého kamaráda napadlo, že bychom mohli na jednu diskotéku kousek v Pasekách. Normálně v hospodě, v sále byly repráky a tančilo se tam. Vlastně jsem chtěl jít domů, měl jsem všeho plný kecky, ale když ono se nám tak dobře povídalo. Navíc, Petra byla na rozsypání a všichni potřebovali trošku odpočinku.
Hlavně se neožerte, loučila se s námi Petra, která když mluvila česky, tak to bylo hrozně sexy. Měla lehký slovenský přízvuk. Jinak vypadala jako každá těhotná žena. Jako obrovská dýně, sotva se valila. Stejně neměli auto, tak by si musela zavolat sanitku. Nemocnice byla mimochodem kousek. Právě mě tam vzali. Pan doktor mi připadal nametený. Nepříjemný starý chlap. Cos dělal? Prohmatal mi záda, prohlédl ruce a nohy a nakonec mě poslal na rentgen. Čekáme na kožených sedačkách, musím si několikrát odběhnout. Zvracím do mísy a chci umřít. Máš otřes mozku. Tyká mi, předepíše klid a prý nemám chlastat. No, já jsem ale fakt moc nepil...chci dodat, ale nemá to cenu. Lehnu si na chvilku do postele, usnu a když se po dvou hodinách proberu, tak se mi konečně vrátí paměť. Bylo to vlastně jednoduché. Měl jsem těm vesničanům normálně říct, že jsem z Boleslavi nebo Plzně a ne z Nové Vsi. Protože oni měli s klukama od nás nějaký pradávný spor. Asi o nějakou holku, co jsem pochopil. V jejich podání to ale byla spíš vendeta. Snažil jsem se jim vyhýbat, vím, že s debilama nemá cenu diskutovat, zase tak mladej už taky nejsem a ledacos jsem zažil. Jenže jsem jim pak řekl, ať jdou do prdele. To když se naváželi do Vency.
Dlouho se nic nedělo, bylo až překvapivé, jak se stáhli. Byly to ale lišky podšitý. Počkali si na mě na cestě do Nové vsi, v lese, uprostřed ničeho. Velká převaha, chvilka přetahování, dostal jsem ránu, pral se statečně, ale bylo jich prostě víc. Shodili mě dolů ze stráně, mezi kameny, padlé kmeny stromů. Měl jsem vlastně děsný štěstí, že jsem se nepraštil víc, neumrzl tam. Byl jsem jak raněný zvíře. Jako šelma zahnaná do kouta a ponížená. Nestihnu to na záchod a tak jim nabliju do umyvadla. Jak je Petra těhotná, tak se také pozvrací. Uklidím po sobě, sednu si a přemýšlím, co řeknu mámě. Budu tam muset jet. Vymyslím si, že jsem jel na kole, co mi Venca půjčil. A vyflákal se. Já vím, lhát se nemá, navíc vlastní mámě. Ale nic jiného mě nenapadlo. Potřeboval jsem se vyspat. Doprovodí mě na autobus, sednu si a zahlédnu nepsaného šéfa včerejší party. Chci na něj zařvat, ale pak mi dojde, že je za sklem. Sednu si a sekám dobrotu. To dělám i na chalupě. Omluvím se, že jsem utahaný a jdu si lehnout. Spím asi osmnáct hodin. Pak jdu sekat dříví a trávník. Máma nade mnou kroutí hlavou, ale neptá se, i když si myslím, že ví své. Je mi trapný ji lhát. Ale nejde jinak.
Pokaždé, když zvedám sekyru a sekám, tak si představuju, že na špalku leží hlava jednoho z těch debilů, co mě mohli zabít. Stačilo málo a mohla mě hledat policie, mohl jsem být v márnici. Co je to za temnou sílu, co nutí člověka udělat něco tak hnusného. Bylo jim úplně jedno, co se se mnou stane. Je to stejné, jako když někdo ujede od bouračky. Moc dobře vím, že někteří lidé zkrátka nemají svědomí. I přesto, že se nám to snaží různí spisovatelé, filozofové i právníci vnutit, tak prostě nemají. Začalo to ve mě hlodat. Nejsem zrovna z těch, co by prahli po pomstě, ale měl jsem si to nechat líbit? Co když to udělají někomu jinému, co když zmlátí starého člověka nebo mladou holku? Spal jsem dva dny a jako hrdina akčních filmů si vytáhl boxovací pytel. Pomalu jsem se dostával do formy. Hlava přestávala bolet a asi to byla moje dobrá fyzička, že jsem také přežil. Běhal jsem až na rozhlednu. Stoupání jako prase. Ale dal jsem to. Je mi to hloupé se přiznat, ale začal jsem toužit po pomstě. Jen jsem zatím nevěděl, jak na to.
Co jsem pochopil, když jsem se vrátil do hospody v Jablonci a trošku se poptal, tak jde o klasikou partičku kývačů, kteří mají ve svém středu jednoho debila. To je samozřejmě neomlouvá, ale já asi těžko rozbiju hubu všem najednou. Přemýšlel jsem a Venca mě varoval. Ty vole, to je jak v Boleslavi, ten kretén má za sebou už i nějakej ten kriminál. Jenže mě to nedalo, zakousnul jsem se. Dusil jsem ten vztek v sobě. A tak jsem začal každý večer běhat do Jablonce, chvilku se toulal ulicemi, že ho jako potkám, dámu mu pěstí, a pak jsem se vracel do kopce. Pálily mě nohy, ale ten udušenej vztek byl o hodně horší. Ono totiž, abyste to dobře chápali, tak pro normálního chlapa není hrozný to, že má boule a šrámy, ale to ponížení. Kurva už taky, řval jsem v lese, když jsem sprintoval. Byl jsem na vrcholu sil. Zocelený tréninkem karate i brigádami. Navíc, sice jsem chodil na pivo, to se tenkrát dělalo, ale mimo občasných divočejších akcí, jsem žil víceméně zdravě. Tedy, mimo kouření, ale to se tak nebralo. Kouřil skoro každý.
Špatný bylo, že mi končilo volno. Musel jsem odjet do školy do Plzně a trvalo to skoro půl roku, než jsem toho magora potkal. Pomohla mi vlastně nakonec náhoda. Už jsem vychladl, přišel jsem na jiné myšlenky, taky blondýnka mi promluvila do duše. Byl už zase podzim, takže hromady listí a nové mozoly na rukou. Chlad a lehce namrzlý křivák. Šel jsem mlhou po dlažebních kostkách s tím, že na autobus nebudu dvě hodiny čekat. Nahodil jsem krosnu a vydal se směr chalupa. Do kopců. Naproti přes cestu šel někdo, kdo mi někoho připomínal. Taková ta houpavá chůze, kterou tenkrát chodili frajeři. Tohle ale žádnej frajer nebyl, tohle bylo tupé debilní hovado. A přihlásil se sám. Hele, Nová ves, čuráci, dostals pěkně co, blbečku. Mrdal jsem tvojí mámu, chechtal se jak pominutej a jeho kamarád co šel s ním, se kýhavě přidal. Dvojice jak z nějaký grotesky, napadlo mě. Klidně, volně jsem přešel ulici. Nic jsem neříkal. Dokonce jsem si ani nesundal krosnu. Přiblížil jsem se k němu. Hohoho, koukněte na něj, co zmrde, prsil se přede mnou a já konečně zjistil, že je pěkně malej. Namakanej, ale malej.
Oni to maj tihle grázlové vychytaný. Moc dobře vědí, že většinou zvítězí ten, co zaútočí první. Asi byl zvyklej, že dá prostě první ránu. Spletl se. Byl jsem připravenej. Tentokrát ano. Trefil mě do ramene, rána se mi smýkla po třmenu od krosny. Uhnul jsem. Pak jsem do toho dal všechno. Veškerý vztek, frustraci. Něco mu prasklo v hubě, asi sanice. Nečekal, že se mu bude někdo bránit. Shodil jsem batoh na zem. Tak pojď, začal jsem kolem něj tančit jako boxer. Dál jsem se prát nemusel. Normálně se vší tou bolestí rozbrečel. A ten jeho kamarád normálně utekl. Chytil jsem ho pod krkem a začal mu prskat do ksichtu všechno, co jsem měl na srdci. Pamatuju si, že jsem mu řekl i to, že teď bydlím v Plzni, ale jestli ještě na někoho z Nový vsi sáhnou, tak jim nakopu prdel. Budu na tebe myslet. Dodal jsem ještě a pak si vzal bágl a vydal se spokojeně na chalupu. Párkrát jsem se ohlédl, kdyby něco, ale nic se nestalo.
Není to tak dlouho, co jsem byl na Jablonecké přehradě. Užívám si sluníčko, popíjím pivko a jsem spokojenej. Zrovna jsem byl něco málo nafotit v okolí a moje žena vtipkuje. Jsou to takový ty chvíle, když si říkáte, jak se máte dobře a nechcete, aby to někdy skončilo. Milého magora jsem po těch všech letech znovu potkal. Byl celý pokérovaný. Šel sklesle, vedle něj hrozně ošklivá paní, co mu neustále nadávala. A on jen tak pokyvoval smutně hlavou. Boží mlýny, vzpomněl jsem si. On mě nepoznal, sedli si kousek od nás a já zřetelně viděl jizvu na jeho tváři. Třeba je to ta ode mě. Možná jsem byl před mnoha lety na nějaký čas ztracený v temnotě, ale na rozdíl od něj, jsem v ní nezůstal. Čemu se usmíváš, zase tak vtipný to nebylo, co jsem řekla? Aáále, znáš to, pokaždé, když se sem vrátím, tak mi v hlavě naskočí spousta vzpomínek. Dáme si ještě jedno pivo a já jí musím všechno vyprávět. Snažím se být hodně barvitý. Faktem ale je, že jsem měl opravdu namále.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):