Příběh pětistý čtyřicátý šestý - Jednou se převtělím v mrože
Vstal jsem a tvářil jsem se divně. Měl jsem taky hroznou noc. Někdo vedle kalil a zpíval. To by mi zase tolik nevadilo, ale oni byli falešný. Pisklavé hlasy ožralých děvčat. Snad nejhorší kombinace, co si můžete představit. Párkrát jsem jim šel zabouchat na dveře. Otevřely ve spodním prádle, které bylo snad po babičce a zvaly mě dál. Křičel jsem na ně, řval a klel jak neznaboh. Nepomáhalo nic. A tak jsem, z čiré a upřímné pomsty, nasměřoval reprák směrem k nim. Osolil jsem volume totálně doprava. Bylo devět hodin a celou kolejí zaburácel death metal. Surové riffy, bestiální vokál. Zamknul jsem se a nechal muziku hrát dvě hodiny. Nasraly jste mě, tak tady to máte. Ne že bych tedy něco podobného neprováděl na patrech plných šprtů tolikrát, že mě chtěli vyloučit z kolejí. Byl jsem naštvanej. Zase nás někdo nahlásil a musel jsem se vrátit do svého původního pokoje. Co to bylo za závistivou svini? Ptám se pod vousy, když kouřím z okna. Vypni to, to se nedá poslouchat, piští jedna v kalhotkách po babičce. Nemá podprsenku. Bože můj, co já ještě dneska uvidím.
Pošlu ji do prdele. Mám špatnou náladu. Jednou se stejně, až umřu, převtělím v mrože. Vzpomenu si na naši tehdejší hru v pubertě s mými kamarády. Sedávali jsme s lahváči v ruce a stačilo nám několik piv, abychom byli nejchytřejší na světě. Pak někoho napadlo, aby každý řekl o druhém, co by mohl být po převtělení za zvíře. Dodnes se nemůžu podobných myšlenek zbavit. Na mě tenkrát padl mrož. Není to špatný, to jen ležíte celý život na kameni, občas sjedete do vody se najíst a když máte chuť, tak přeplujete na jinou skálu se pářit. Kytka, můj tehdejší kámoš, mi říkal, ty vole, vždyť to už děláš teď. Určitě tím narážel na moji zálibu v plavání. Jdu se projít. Vypnu věž, odemknu a když jsem někde v polovině chodby, tak se z vedlejšího pokoje vyřítí pět divoženek, rozzuřených doběla. A jak že se to chovám, co si to dovoluji. Zmateně pronesu něco o tom, že jsem kvůli nim nemohl spát. Ale nepomáhá to. Naštvaný ženský, to je něco hroznýho. Jedna mě škrábne do obličeje. Kryju se. Budoucí právničky jsou bojovný jak nějaký kmen amazonek. Ty hajzle, zařve ta největší z nich a chce mi dát facku. Uhnu a místo toho dostanu přímý zásah obrovským prsem. Padám k zemi, omdlévám a najednou ležím na kameni a dívám se na samičky na vedlejším břehu.
Polej ho ledovou vodou hajzla, slyším z dáli budoucí elitu národa. Já bych ho vykastrovala, směje se první obličej, který se nade mnou vynoří ze tmy. Má knírka a křivé zuby. Připomíná mi piraňu. Vedle ní stojí jasná žirafa, hrošice a makak. Myš, která chce také něco říct, raději svá slova spolkne. Pokusím se zvednout a odejít, ale obrovská tlapa medvědice. Hajzle, narušoval si včera sraz naší skupiny. Pak řekne jméno, které je úderné, ženské a bojovné. Takový jako ty nesnášíme, včera jsme seděly celý večer a plánovaly. Nechápu nic a protože chci fakt pryč, tak se prosmýknu mezi jejich kýtami. Omyl panáčku, ty hade, stiskne jedna z nich nohy k sobě a já zažiju to, za co platí nadržení Němci markami u prostitutek. Dusím se, bolí to, přijde mi, že za chvilku zase omdlím. Zase padnu na zem a bojím se. Já silný a ztepilý mrož, se bojím pár podivných zvířátek. Po chvíli...já létám, jéééé. Ne, to mě jenom medvědice vzala tlapou do výšky (podotýkám, že jsem míval šedesát kilo, ale i tak) a posadila na židli. Tak, čti. Myš drží v ruce papír s hustě popsanými řádky. Zamrká. Asi to má být smyslné, ale působí to spíš vyděšeně. Ne, není to myš, je to krysa. Nebo potkan? Teď nevím. Musel bych ji déle studovat.
To je náš manifest...Začne a mě až u druhého odstavce dojde, že mám co do činění s partou bláznivých feministek. Což bych býval byl tenkrát nevěděl vůbec, o co jde, neznal jsem ani to slovo. Věděl jsem, a chápu a je to dobře, že někdo bojuje za slabé ženy, za jejich utiskování, že jim pomáhá, ale tohle byla nějaká militantní buňka. Četla mi nějaké body, ve kterých jsem byl, jako čestný muž a mrož označován za veškeré zlo světa. Podle nich mi nešlo o nic jiného, než se jim dostat pod sukně. Nechtěl jsem si to ani představovat. Nešlo mi na rozum, proč tu stojí jen v kalhotkách, v neforemných trikách, bez podprsenek. Uvědomme si taky, že už dávno skončila doba roští, že už se slečny a dámy normálně holily. Bylo to skoro deset let po revoluci a tady se, mí milí čtenáři, zastavil čas. Asi to byla nějaká póza, postoj. Děsilo mě, že přinesou jako nějací teroristi kameru a budu muset odříkat, že jsem jen obyčejné mužské prase a budou chtít po blondýně výkupné. Bylo to dlouhé, plné prázdných slov, bylo to mnoho boje proti ničemu. Býval jsem ještě mladý a nadšený a nevěděl jsem, že proti tuposti nemá cenu bojovat. Zkoušel jsem to. Oponoval jsem. Ale to byla jen voda na jejich mlýn. Moje oponentura skončila tím, že na mě žirafa s makakem řvaly, že mám penis. Dávali na to slovo velký důraz. Asi chtěly, abych se omluvil. Neudělal jsem to. Byly jak nějaký sukuby, fakt naháněly strach.
Nakonec jsem, potom, co mi řekly, že dostanu trest. Ten spočíval myslím v nějakém mém prohlášení a měl jsem dělat i nějaké jakože ženské práce. Vyprat (opět mi přeběhl mráz po zádech, při představě, jak stojím u umyvadla a v ruce držím ty jejich bombarďáky), vyžehlit a uklidit. Ha, nikdy, zařval jsem bojovně, věren odkazu svých milých předků, kteří vždy odmítali příkoří a nespravedlnost. Byl to velmi těžký zápas. Obzvláště hrošice měla těžiště hodně nízko u země a zabejčila se u dveří tak, že nešla odstrčit. Sápaly se na mě, jako saně. Sekaly drápy, myš byla snad nejzuřivější. Ale povedlo se. Proklouzl jsem. Zmožený, nevyspalý, vyčerpaný, šílený. Dobelhal jsem se na bar, poprosil o trošku toho rumu a pivo. Ty vole, viděl si to? Vyprávěl jsem příběh barmanovi. Kýval soucitně hlavou, ve vzájemné mužské solidaritě. Jsou to nějaký právničky z Prahy, mají tu soustředění. Budou se učit kastrovat, dodal jsem vtipně, ale moc do smíchu mi nebylo. Místo toho, aby tato nehezká děvčata, která plně splňovala klišovitou představu běžné veřejnosti o feministkách, hledala to, co máme společného, tak vytahovala mnohdy nesmyslné drobnosti a s plamenem v očích si našli nepřítele. Patřil jsem mezi ně. Přitom, kdo by neměl rád mrože?
Dosud nikdy jsem se s tímto fenoménem nesetkal. Já který se snažil být k ženám vždy pozorný, milý a zajímá mě jejich pohled na svět (i když mu mnoho nerozumím), jsem byl zmatený. Kdo by chtěl vyvolávat takové hloupé nenávistné poměry? Přemýšlel jsem nad tím. V strachu jsem poslal jednoho ajťáka, aby mi přinesl do baru aspoň knihu. Jak šel čas, tak se začaly stoly kolem mě plnit. Samozřejmě, jak jsem byl v šoku, jsem všem vyprávěl svoje noční i ranní extempore. Někteří si ze mě měli srandu, jiní kroutili hlavou a divili se, ale nešlo se i spousta bojovných jedinců. Kupříkladu jeden, co vypadal jako hroch, se začal bojovně prsit. Ženská patří k plotně, pak zkracoval řetězy a mlel něco o tom, že by dámy potřebovaly protáhnout, dostat pořádně do těla. Přidali se další a ano, byli mezi nimi žirafák, makak i medvěd. Řeč se mluvila, vzduchem létala spousta stejných slov jako od válečnic a já si chvílemi říkal, že bych fakt chtěl bejt v příštím životě mrož, protože si budu jen tak ležet, občas si zaplavu, najím se a budu se bavit jen s tím, s kým budu chtít. Když zatoužím po páření, tak se nejdřív slušně zeptám, budu se dvořit a když nám spolu bude fajn, tak si třeba nejdřív zaplaveme. Když ne, tak se vrátím zpátky na skálu. Když ale jo, tak se budu těšit a myslím si, že nám spolu bude dobře. Budu ji chránit, sem tam nějakou rybku přinesu a jednou, až se budeme znát, tak se přestěhujeme spolu na pěknej placatej kámen a třeba vyvedeme i mladé.
Jsou to děvky. Probere mě ze snění výkřik mužského makaka. I u něj platí pravidlo, že malej pes bývá ten nejvzteklejší. Chvilku dokonce nevím, jestli nebude spíš mops, než makak. Ale pak udělá opičí obličej a že prej by jí ho vrazil do zadku, až by brečela. Původně jsem to tedy myslel tak, že řeknu vtipně svůj příběh z rána a pobavíme se na můj účet. Nějak se to zvrhlo. Muži proti ženám. Hledají se co největší rozdíly. Pokračuje to poměrně dlouho, dokonce vyděšeně odejdou dvě úplně normální děvčata, co si chtěla jen tak pokecat. Blíží se půlnoc a ano, dočkáte se. Rozrazí se dveře a dovnitř vejde bojový šik feministek. Objednají si pivo, každá půllitr a sesednou se kolem jednoho stolu. Chvilku je ticho. Barman nervózně žmoulá v rukou utěrku. Schoulím se do sebe a chci být chameleon neviditelný. Žena medvědice po mě šlehne pohledem. Má v očích oheň a svatou spravedlnost. Musely dorazit z nějakého školení, jak zničit všechny muže. První impuls nepřijde ale od jejich stolu. To slovo pronese malý zakomplexovaný šovinista - čubky! Říkal si něco, zvednou se jako jeden muž, tedy žena. I u druhého stolu to zaševelí. Nejdříve jen tichý posměšný smích. Potom se to začne mlít.
Řvou na sebe, je to hnusný a sprostý. Jsou v tom lesby, buzeranti, čuráci, i děvky. Závidíte nám, že nemáte ocasy, co? Tohle mi bude říkat někdo, kdo v životě nekrvácel. Uff. Napětí se stupňuje, všichni jsou čím dál tím víc bojovnější a my s barmanem máme strach, aby se fakt něco nesemlelo. Oba tábory, složené z budoucích právnic, ajťáků, ekonomů a myslím, že tam byl i nějaký ten lékař, stojí proti sobě. Ruce připravené k souboji. Tak pojď ty chcípáku, řve hrošice na hrocha. Člověk by čekal vzájemné páření, ale není tomu tak. Tolik vzteku, tolik nenávisti. Jste hnusný a proto nemáte rádi chlapi? Ale hovno, vám se nepostaví. Ehm, podobné disputace bývají vždycky k ničemu. Víte jak to skončilo? A chcete to vědět? Tak já vám to řeknu. Když už jsem si myslel, že někdo první uhodí pěstí, tak se ozval pláč. Prdel byla, že dodnes nevím, jestli se rozbrečela první myš a nebo myšák. Nechte toho, ozval se odněkud zdravý rozum. Šli k sobě, opatrně, jako by druhé pohlaví viděli poprvé v životě. Ne tohle nebyla žádná bajka, ale jen mé soukromé potvrzení, že moje teorie o tom, že lidé jsou podobní zvířecím druhům, funguje i v praxi.
Seděli u jednoho stolu. Oškliví i hezcí. Tlusté i hubení. Ušatí i zubaté. Napárováni jako na Noemově arše najedou cvrdlikali. Tokali a chodili si pro pivo, drželi si dveře a dávali si přednost. Mužatky byly najednou dámami a zakřiknutí kluci se červenali, když se řeklo něco dvojsmyslného. Plácneme si s barmanem a oddechneme si. Feminismus i šovinismus se rozplyne v pivu, rumu i šampaňském, protože jak známo, tak právníci se měli vždycky dobře a protože se tohle řemeslo často dětí, tak měli spoustu peněz a velké kapesné. Nechal jsem se také pozvat. Od žirafy, protože zůstala plonková a bylo mi to blbý. Jen by nám to spolu nefungovalo. Já jsem mrož. Tedy, zatím ne, ale jednou, jednou se v něj převtělím.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):