Příběh pětistý čtyřicátý osmý - Na punku v hlavním městě
Máma byla na nějaké lehké operaci a brácha ležel jako vždy doma v posteli. Pořád moc nemluvil, neměl žádné kamarády. Učil se a četl si. Nebylo kam spěchat. Dal jsem si chleba se sádlem a čekal jsem až na mě zazvoní Venca. Včera jsem vytáhl staré kazety a posílám bratra do prdele, protože ho ruším. Opakuji si nahrávky, které kdysi dávno utvářely můj hudební pohled na svět. Jsem nabuzený. Vedle ve vchodě se objeví jedna nádherná holka, co jsem ji tajně jako puberťák miloval. Pláče. Hádá se s nějakým klukem. Vidíš to, kdybys měla mě, určitě bys nebrečela. Utři si slzy a lituj toho, žes mi dala košem. Zvonek rozdrnčí snad i dveře. Ano, prosím, jsem na příjmu, zahlásím do kecafonu. Tady armádní generál ve výslužbě, Venca, tlemí se můj kamarád u vchodu. Beru schody po dvou. Obejmeme se, i když to chlapi moc nedělají. Co Petra? Co potomek? Vše v cajku kámo, dáš si? Vytáhne ze žebradla lahváče. Otevřeme je o kontenjer a cinkeme si. Ani nevíš, ty vole, jak rád tě vidím. Srkáme cestou na vlak Klášter.
Jsme prostě kluci z Boleslavi. Máme to průmyslový město v sobě. Ty betonový ulice, tu naštvanost dělníků, panely i asfalt. Zpíváme si už v nádražce, vyprávíme si, co jsme kdo zažili. Tomuhle se říká prosím pěkně kamarádství. Neviděli jsme se nějaký čas a automaticky jsme navázali tam kde minule. Hlavně je to hrozná prdel. Oba už máme ledacos za sebou, už nejsme žádný ucha, ale pořád jsme ještě nezfotrovatěli, baví nás život, naše holky a hlavně muzika. Má to být malý fesťák v nějakým malým domě u Vltavy. Punkový kapely, jejichž jména si nikdy nebudu pamatovat, nechtějte to po mě. Vlastně je mi dneska tak nějak jedno, co tam bude hrát. Důležitý je, že jsme spolu, že je pohoda, že jsme zase jednou pryč od všech těch brigád i prací, od školy i běžných starostí. Když jsme byli smráďata, tak jsme utíkali, abychom měli klid. Moc se toho od té doby nezměnilo. Nikdy jsme proti nikomu nebojovali. My jsme chtěli jen kousek svýho prostoru, abychom si mohli dát pivo, vydechnout a povolit na chvilku řetězy, kterými jsme všichni spoutaní. Svoboda, kurva, svoboda, řve Venca z okénka a nějaká paní na něj hlásí něco o tom, že tohle by se za komunistů nestalo. To je fakt, to bychom jeli rovnou na výslech, a moc dobře bychom věděli, kdo by nás nahlásil, řeknu tý hnusný bábě.
V Chotětově nastoupí nějaký kluci a holky, co mají číra. Jsem mezi nimi jak kůl v plotě, protože i když se metal a punk dost často potkávali, tak tady jsou všichni ortodoxní. Moje vlasy jsou jediné dolů a splývají mi skoro až pod zadek. Jsem metal tělem i duší, ale punkáče mám rád. Líbí se mi jejich nespoutanost. Nežerou se tolik jako metly, to je taky fakt. Prostě a jednoduše, ihned se vytáhne další pivo a samozřejmě rum. Holky si sednou mezi nás a protože jsem o nějaký ten pátek starší, tak děláme machry a vyprávíme o starých akcích, o tom, jaký jsme byli borci, jak jsme se poprali s poldama. Na všechny to děsně působí, třeba tahle oranžová asi blondýnka, hltá všechno, co říkám. Bylo by tak jednoduché ji obejmout. Ale neudělám to, klučina co ji odnaproti žere, by byl smutnej. Nejsem svině, myslím na blondýnu, když čůrám do záchodu a dívám se na pražce. Dum, dum, dam, dumm, damn. Zase tu nejde voda. Ploužíme se courákem, bereme všechny ty tety s husama v košíkách, co jedou za dcééérou a noučaty. Děláme si z toho prdel, to dá rozum.
Punk je asi novej metal, protože nastupuje spousta mladejch, sotva ochmýřených holátek, co mají trika Pistolí a Exploited, Sem tam Toy Dolls, ale většinou je to takové trošku klišé. Nevadí mi to, každý nějak začínal a na rovinu, pořád potkám rád mlaďochy, co v sobě mají rebelii, než zástupy diskofilů, co je vyrábějí podle jednoho mustru na lince pro debily. Jsem ve svém živlu. S Vencou se ujmeme samozvaně vedoucích pozic. Jednak je můj kamarád jeden z mála, kdo ví, jak a kudy k Vltavě do klubu a taky jsme trošku starší. O pár let, ale vypadáme jako matadoři. Možná i trošku jsme. Někteří naši spolubojovníci vypadají vyděšeně, tak jsme na ně milounký jako na vlastní děti. Nechceme je vyplašit, protože by třeba pak už nikdy nikam nejeli. Chceme si to přeci všichni užít ne? Tady tomu cápkovi, vole nedávejte chvilku pivo, je mu tak čtrnáct, ať se nám moc neunaví. Cože, on má vedle v kupé ségru? Tak ho k ní někdo odveďte. Bez rumu, prosím, ať nám neblije. Staráme se o ně jako o vlastní a oni jsou rádi. Na hlaváku v Praze ihned obsadíme lavičky v parku. Rozdělíme se na ty, co hlídají věci a místo a na ty, co jdou pro pivo. Je vám asi jasné, v jaké jsem skupině. Jsem první ve frontě u kiosku. Dvacet dvanáctek, řeknu umaštěný paní a ona mi ihned nadává. Ale načepuje, cítí kšeft.
Tady to máte, nechte si chutnat, otíráme si pěnu od pusy. Líbáme všechny holky, ze srandy, hezký i ty ošklivý, aby si nezáviděly. Je to taková naše legrace, co jsme si přinesli z doby, která je pro tyhle kluky a holky už hrozně stará a zapomenutá. On tady Venca, bude brzy otec. Prozradím a ihned všichni gratulují a cože to bude, kluk nebo holka a jestli už mají punkový dupačky. Vyjedou po nás nějaký místní bezďáci, že jim zabíráme místo. Pošleme je do prdele, ale stáhneme se. Není čas, musíme se vydat na cestu. Jde se pěšky, půlka skupiny nemá moc peněz. Venca nás tahá uličkama, o kterých ani nevím, že existují. O téhle části Prahy, mnohdy jen kousek za výkladními skříněmi pro turisty, vám nikdo nic neřekne. Jdeme třeba kousek od Václaváku a kolem jsou hromady odpadků, toulaví psi, cikánky, co žmoulají cigára ve špinavých rukou a řvou na nás, co vy zasraní gadžové, táhněte do pekla. Střih a je tu historické muzeum moderního umění. Vypulírované k dokonalosti. Kolem dámičky se šátky na krcích, pánové s brejličkami řeší nesmrtelnost Krista. Musíte být svobodní, jako ptáci, říká jeden trpajzlík snad dvoumetrové umělkyni. Ona přikyvuje a my z toho máme prdel.
Punkáči začnou běhat ulicemi, mávat křídly a jsou jako ptáci. Volní a nespoutaní. Řehtají se, natáčejí hlavu, jakoby vás chtěli klovnout. Několik děvčat dělá husy, syčí a kejhají. Musím se smát, bolí mě bránice. A to ještě koncerty ani nezačaly. Kousek od přístavu starých lodí potkáme vážné punkáče, bojovníky. Jsou zachmuření a dívají se na ten punkový potěr shovívavě. Jak na ně ale tak koukám, tak mají také co dělat, aby se nesmáli. Jenže nemůžou, ztratili by na svém statusu. Oni řeší i politiku, zaslechl jsem bokem, když se jdu do jedné temné uličky vyčůrat. Ty vole, oni fakt řeší politiku, řeknu Vencovi a ten se pokřižuje. Honem pryč od nich, zkazili by nám večer. Je to hodně starej barák. Můj kámoš tu sice pár lidí zná, ale jinak je to úplně jiná odrůda punkáčů, než normálně známe. Jsou takoví ostřejší a neusmívají se. Stejně jako v metalu se něco změnilo. Oba to cítíme. Už to není jenom prdel, někteří z toho dělají poslání a děsně se prožívají. Hovno, kamaráde, hovno, z takovejch si budu vždycky dělat prdel. Já tyhle pózy neměl nikdy rád. Amen, howgh, domluvil jsem. Jdeme si dát pivo.
Takovejch jakože punkáčů, co musí dodržovat nepsaná pravidla, abys byl opravdovým punkáčem, je tu spoustu. Pravděpodobně studenti, ne nepodobní těm, se kterými také studuji, si vzali punkerství za své. Mluví o něm zasvěceně. Oni by si nějakou nášivku v životě nevzali. Tahle kapela už je dávno pasé. Jak to může někoho ještě bavit. Vzduchem létají vznešená slova. Je nutné jít dál. Je tu i parta, která se přišla normálně bavit. Všichni jsou pod parou, stejně jako my. Kluci a holky, co makají většinou rukama, co nemají čas na to řešit kraviny. Po těžké práci (ano, u nás v Čechách punkáči makají, jinak by chcípli hlady), si chtějí odpočinout. Také hledali kousek svobody. S těmi kecáme, navazujeme nové vztahy i kamarádství. Je mi tu moc dobře. Venca je ve svém živlu a vidím na něm, jak mu to chybí. Zakopal se v Jablonci, ve městě které mám moc rád, ale přeci jen, není to Praha, ani Boleslav. Tedy, co se muziky týká. Mezitím, co nasávám atmosféru a obluzuji dívky z Chotětova svým šarmem a elegancí, vyleze na malé pódium z palet první účinkující. Sotva stojí na nohou a po dvou skladbách následuje potlesk. Mistr padá hubou na zem, mrtvý jak zákon káže.
Zaslechnu jednoho pozéra, jak hodnotí vystoupení jako velmi povedené. Bylo to jasné vyjádření odporu proti společnosti. Ohlédnu se a tam stojí mladík s brýlemi a plackou Sex Pistols a naklání se ke slečně, co mu visí na rtech. Tihle dva určitě nechodí na šestou do továrny, směju se jim. Ale je to pěkný, patří to k tomu. Následuje několik kapel, jednou lepších, jindy horších, ale rozhodně to stojí za to. Bavím se, korzuji, jak nejsem vyloženě do punku zažranej, tak to vidím celé trošku jinak, s odstupem. Líbí se mi lidé, tedy většina, co tu jsou. Užívám si hluk, pogo, jsem ve svém živlu. Po Vltavě připlavou labutě, jinak tichá a plachá zvířata a vypadají, že se také přišly podívat. Jinak by se dalo napsat, že široko daleko není člověk ani zvíře, který by se neusmíval. Hrozně skvělý je, když vidím mlaďochy, co přijeli s náma, jak jim září očička, jak si chodí pro pivo, tokají s holkama, jak řádí pod pódiem. Tak to má být, tak je to správně, hodnotí i mé dojmy Venca. Přinesl mi pivo a mluví o tom, jak je šťastnej. Já taky, ty vole, už to chtělo zase jednou roztančit kosti. Vezmu za ruku jednu holku, můj kámoš druhou. Smím prosit a už se zmítáme, jako bychom právě dostali 220 voltů do těla.
Okolo dvanácté kolem projedou policajti, což je pokyn k ukončení produkce. Kapely balí nástroje a Venca přijde s tím, že jestli chceme, můžeme tu být až do rána, do prvního vlaku na sever. Všichni se shodneme, že rozhodně ano. A tak se to různě páruje, zalézá si to do temných koutů a páchají se tam jen samé bohulibé věci. Líbačky, osahávačky a kdo má štěstí a urve pro sebe matračku, tak i něco víc. My s Vénou, jako zadaní dobráci od kosti, odmítneme nabídky, které se normálně neodmítají. Někdy si říkám, kamaráde, jestli nejsme fakt blbý. Když jsme byli cucáci, tak jsme přece přesně o tomhle snili, ne? Klátit je, co se do nich vejde. Vybírat si jen ty nejlepší holky, pít pivo a řádit. Už jsme asi starý, sedíme na paletách, chodíme si pro pivo a rum a i když se kolem nás ze tmy ozývají vzdechy (ano, občas i fandíme), tak se bavíme o rodinách, o svých holkách, o Petře a blondýnce. My jsme fakt už ztracený, my je máme fakt rádi, co? Smějeme se opile. Pak si lehneme na záda a sledujeme hvězdy. Venca se, stejně jako každý budoucí otec, trošku bojí. Je to velká změna v životě lidským. Ještě chvilku filozofujeme, pak odpadneme a probudí nás až blití nějaké slečny. Ta má ale hlas, dodám ještě a směju se labutím, které to vyplašilo.
Připadám si jak družinářka, prohlásí Venca, když sbírá po místnostech, chodbách i sklepeních jednotlivé dvojice, trojice i jednu čtyřku. Ne, všichni spolu nespali, někdo se jen tak oťukával, kecal, pil a bavil se. Došel nám rum, prohlásí jeden mladej kluk a já mám deja vu, protože mi připomíná mě samotného, jen na jiném místě, v jiném čase. Dojdu ho koupit, jen co potkáme někde nějakej krám. Střízlivý není asi nikdo, jen někteří snášejí alkohol lépe. Jedna z dívek jde k řece a opláchne si obličej. Brr, to je studený. A že tam nevlezete? Nadhodí automaticky někdo. Tak se jde, potřebujeme se probrat. Jen kousek od břehu, je tu hloubka. Hlídáme jeden druhého, drkotáme zubama. Holky se stydí, ale to my taky. Oblečeme se a vydáme se k domovu. Všichni do jednoho jsou unavení jako po dlouhé šichtě v lomu. Ale usmívají se. Jako koblížci. My taky, to je jasný. Jsme asi jediní, komu zbyli peníze a tak všechny pozveme na závěrečný kelímkový. Trousíme se do vlaku. Jedeme ranním Polabím, pak Pojizeřím. Kručí nám v žaludcích, ale je to moc fajn. Když se loučíme, někteří jsou dojatí. Užili jste si to? Ptá se jich Venca a odpovědí mu je punk vole.
Venca jde do bytu po babičce, už je o spousta roků, ale pořád ještě není vyklizený. Budeme muset probrat spoustu knih. Ale to až jindy. Jdeme si lehnout. Odemknu byt a dostanu céres, že ruším svého bratra v učení. Vždyť je neděle, ty vole, odseknu mu a zalezu si do brlohu. Nechám si zdát o jedný blondýnce, co jela s náma. Tady, když jsem pod peřinou, můžu nechat svoji fantazii, aby se pořádně odvázala. Na punku v hlavním městě to bylo moc fajn. Spousta nových známých, zážitků a hlavně, s Vencou je vždycky hrozná sranda. Příští týden asi zruším brigádu a půjdu mu pomoc vyklízet. Pak bychom mohli skočit na pivko a potom? Potom se uvidí, ne?
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
