Příběh pětistý padesátý první - Bolest ztracených duší
Nad Ještědem malovalo nebe krásné červánky. Starý soused, kterému je snad sto let, mžourá do umírajícího slunce a kouří z dlouhé dýmky. Vypadá jako pán hor, který sestoupil z lesů, aby nám předal moudrost století. Mlčeli jsme. Moje milá dělala něco v kuchyni a hlomozila se starými smaltovanými hrnci. Vlastně by to byl moc hezký večer. Jenže i přes krásné počasí viselo ve vzduchu něco zlého, temného. Potvrdil nám to i havran, který usedl na střechu protilehlé stodoly. Musím jít, mrazí mě v kostech, řekl vousatý troll a zmizel. Šel jsem za svojí budoucí manželkou a objal ji zezadu. Je divný vzduch, co? Řekne mi a i když to vůbec nevypadalo, tak se brzy setmí. Z lesa se ozývá sova a štěkání srnců. Sedíme před chalupou a musíme si přinést deku. I když je červenec, tak je nám zima. Pak se zvedne vítr a zažene nás dovnitř. Stane se něco zlého, zní mi hlavou a nemůžu usnout. Přitom na tyhle různý předpovědi starých dědků, kteří pořád něco cítí v kostech, moc nevěřím.
Ráno 13. července je nám ale fajn. Jakoby slunce všechno přikrylo svým svitem a obejmulo nás příjemným teplem. Těšíme se na Vencu, se kterým máme sraz na nádraží v Jablonci a pak se jede do Svijan, tam je nějaká taškařice. Petra je už na rozsypání a tak nemůže jet. Pro jistotu. Cinkáme lahváčema, co jsme si koupili v konzumu. Máme si toho pořád tolik říct. Připadám si jako malej kluk, co poprvé uvidí kolotoč. Kecáme, o všem, o muzice, o ženských, o světě, o celý týhle podivný době, která se neustále mění. Prastarý jistoty už dávno neplatí, všechno je hrozně rychlý. Už máme na sobě oba tolik životních šrámů, že jsme rádi za každý hezký a dobře prožitý den. Vážíme si obyčejných věcí. Chleba namazaného s láskou sádlem, obyčejného polibku nebo třeba jenom toho, že je hezký den. Jsme rozhodnuti si akci užít. Když vylezeme ve Svijanech, chvilku se motáme v kruhu. Ale je tu poměrně dost lidí, tak jdeme s davem, ostatně jako vždycky. Je to jednodušší. Kupujeme pivko a je nám moc dobře.
Dokonce tu hrají nějaké kapely, což je sice super, ale ne pro nás, protože se nám nelíbí. Taky jsme ortodoxní metalisti a punkáči, my se s nějakejme zábavovkama a umělcema z Prahy zahazovat nebudeme. Je tu už takhle ráno poměrně dost opilých. Takový ti vesničtí týpci z traktorů, kteří neznají nic jiného než chlast, jsou dávno vylití jak vázy. Venca je ale gentleman, tak vyzve moji milou k tanci. Normálně bych žárlivě sledoval jeho doteky, ale tohle je jeden z mála lidí na světě, kterému fakt věřím. Jsme kamarádi, opravdoví, jestli tomu rozumíte. My si holky navzájem nebalíme, tohle se prostě nedělá. Vytáhnu si v koutku svůj ohmataný sešitek a protože mě včera ten děda u chalupy trošku rozhodil, napíšu si pár poznámek. Měly by to být básně, ale je to spíš jen několik smutně laděných poznámek. Píšu v nich o síle předtuchy, o přírodě a o tom, že někdy jsou zkrátka mraky až příliš nízko. Dotýkají se skoro země a prší z nich černá krev. Co to zase smolíš? Vytrhne mě z přemýšlení moje milá. Pojď, jedou ploužáky. A tak se i já, totální odpůrce podobných taškařic, začnu oddávat tanci. Chápejte mě, držel jsem v rukou krásnou prdelku a tiskla se ke mě tak, jak to jen zamilovaný holky umí.
Byl jsem vlastně hrozně šťastnej chlap. Měl jsem skvělou dívku, otec byl už několik měsíců pryč z domova, škola mě sice nebavila, ale nějak jsem ji zvládal. Dřel jsem jako kůň, fyzicky jsem se někdy skoro odrovnal, ale tělo si tenkrát samo poradilo. Přesto jsem prý míval někdy až příliš smutný pohled. Máš slovanskou duši, říkávala mi moje dívka, když jsem jí ležel s hlavou v klíně a ona mi výskala vlasy. Měl bych být spokojený, ale pravdou je, že ve mě pořád některá traumata spala. No řekněte, kdo ve dvaceti zažil několika leté psychické týrání vlastní matky, bratra a vlastně tak trošku i mě. Kdo chodil s holkou na vozíku? Komu z vás umřela první láska v jeho životě? Asi by to chtělo nějakého psychologa, s někým si promluvit, ale to se tenkrát prostě nedělalo. Pral jsem se s tím po svém. Hodně mi pomáhala muzika a potom blondýnka, která trpělivě snášela moje občasné depresivní stavy. Někdy jsem se chtěl zkrátka ztratit, schoulit se do kouta a jen tak ležet.
Na co zase myslíš? Vytrhne mě z úvah moje milá a mě nezbývá nic jiného, než ji obejmout. Musím, má v sobě pradávné teplo žen, takovou tu čistou oddanou lásku. Na vás je tedy pohled, jak kdyby vám bylo patnáct, směje se nám Venca, v rukou drží tác. Na něm piva a rumy. Radost až na kost, smějeme se jak prokopnutí. Přesto se občas jakoby zastavím, kouknu se bokem a vidím v některých tvářích kolem sebe zlo. Nevím, jak si to mám vysvětlit, nedává to celé smysl. Všichni se náramně baví, je fakt veselo. Asi mám divný stavy, omluvím se a odběhnu na záchod. Jsou tam takový dřevěný budky, oddělené jen tenkou zdí. Slyším nějaký pláč. Chvilku počkám, pro jistotu. Ale vyleze jen paní kolem čtyřicítky. Zeptám se, jestli je všechno v pořádku. Řekne mi, abych se staral o sebe. Vy mě taky, odpovím a sleduji, jak si utírá z obličeje slzy. To bylo hodně divný, řeknu to všem u stolu, ale mávne se nad tím rukou.
Pomalu se připozdívá, akce graduje. Jsou tu nějaké soutěže, kterých se nezúčastňuji, mě tohle vůbec nebaví. Ale Venca má dobrou náladu a září. Vyhraje králíka, ze kterého ještě kape krev. Zabalí ho do igelitky a tahá ho všude s sebou. Jak je opilej, tak nějakým holkám předvádí, že je to maňásek. Ty vole, nech toho, děsíš všechny kolem sebe. On na má slova ale vůbec nedá, dělá rotyku. Já se, z nějakého mě absolutně neznámého důvodu, držím zpátky. Blondýnka se baví také dobře. Diví se tomu, že jsem smutnej. Co se děje? Řekla jsem něco. To se tě vůbec netýká. Když jedeme vlakem zpátky, tak se mi klepou ruce. Možná na mě i něco leze. Když jdeme lesem na chalupu, najednou mě zamrazí v zádech. Vysvětluji si to ale tím, že v noci fouká studenější vítr. Potím se a když přijdeme k chalupě, tak je hluboká noc. Na lavičce sedí ten starej děda a dívá se do tmy. Pořád dokola opakuje, že se stalo něco zlého, moc zlého.
Pošleme ho spát, odvedu ho dokonce do jeho baráku. Asi stáří, řeknu, když se vrátím do chalupy. Jsem utahanej jako kůň. Zdají se mi divný sny. Druhý den ráno spíme dlouho a k večeru jdu něco málo nakoupit. Před krámem stojí jindy klevetící skupina místních ženských. Mají na sobě květované šaty a mlčí. Zahlaholím na pozdrav, znají mě od malička a myslím, že mě mají rády. Tentokrát jsou ale celé vyděšené. Byli tu policajti a hledají nějakou malou holku, řekne mi až prodavačka v Konzumu. Mlíko nemáme, rohlíky jsou na příděl, tak snad jedině chleba a turisťák, naloží mi vše automaticky do košíku. Zaplatím a do kopce jdu pomalu. Je vedro, je mi fakt na chcípnutí, ozývá se ve mě včerejší akce. Nechápu to, podle dostupných informací, co měly dámy ze vsi, se to mělo stát někde u Svijanského Újezdu. My byli ve Svijanech. To je něco tak hroznýho, řekneme si s kamarádem, když kouříme dole u kompostu. Vůbec si to nedovedu představit. Ztracený dítě.
Jsme na chalupě asi týden a o ničem jiném se nemluví. Mezi lidmi zazní spousta spekulací, obvinění. Od nás je to celkem daleko, ale i v hospodě jsou chlapi takoví zasmušilí. Jen ten starej děda pořád dokola opakuje, že to říkal, že to viděl před sebou. Hrabe mu, už je mimo, okřikne ho někdo, ale jakoby všichni věřili tomu, že má pravdu. Ono bylo ve vzduchu opravdu něco zkaženého, s tím si jsem jistý. Tenkrát jsem nevěděl, že se bude jednat o jeden z nejzáhadnějších kriminálních případů v Čechách. Těch spekulací, které dlouhých dvacet let zaznělo. Nedávno jsem o tom četl a zase mě mrazilo v zádech. Pamatuji si, že se tenkrát modlili i zarytí materialisté. Ztracená malá holka, čtrnáct let, dodnes vidím plápolající plakát s její fotkou na sloupu dole u hospody. Bylo to celé děsivé a chudáci rodiče. Bylo to mezi lidmi. I moje milá mě chtěla najednou víc objímat. Hledali jsme jistotu a klid jeden u druhého. V ulicích je strach, řekl mi starý pán, když se zase objevil u nás před chalupou. Ve vzduchu je cítit bolest ztracených duší, dodal a pak vyprávěl o tom, kolik dětí ze ztratilo za války. Nechal jsem jej mluvit a zase jednou jsem přemýšlel, kde se v lidech bere tolik zla. Nepřišel jsem na to dodnes.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):