Příběh pětistý čtyřicátý devátý - Parlament
Většinou, když jsme byli na víkend v Plzni, tak jsme se šli někam projít, pak na jídlo a nakonec jsme skončili v nějaké hospodě. Byl to takový poklidný život, určitě to znáte. Když jste mladí a zamilovaní, tak chcete být hlavně spolu. Ono to nebylo příliš často, jezdívali jsme za rodiči, do Boleslavi, do Tábora nebo do Jizerek. Měl jsem několik brigád a nestíhal jsem. Sem tam nějaký ten koncert a hodně jsem sportoval. Zkrátka jsme se nenudili a k takovým těm šíleným akcím docházelo spíš výjimečně. Jednou jsme se ale trošku pohádali a protože jsem hlava dubová a byl jsem opravdu vzteklý, tak jsem se zasekl. Prostě ne, říkám, že ne. Moc si nepamatuji, o co šlo, ale jak je všeobecně známo, tak se lidé málokdy hádají o něco důležitého. My nebyli jiní. Postavil jsem si hlavu a šel do města. Sedl jsem si do rohu v hospodě na náměstí a četl si. Uvnitř jsem pěnil. Nechápu ženský, mumlal jsem si pro sebe. Vydrželo mi to do té doby, než jsem potkal jednoho kamaráda.
Byl místní, hrál v jedné kapele, co ji nikdo neznal. Přivítali jsme se a dali si po žejdlíku. Povídalo se, jak se máš, co ženský, jak jde škola, co brigády. Dlouho jsme se neviděli a tak bylo co probírat. Chytl jsem svoji pověstnou slinu. Z popíjení se stalo postupně chlastání. Padalo to do nás. On měl pan muzikant vždycky dobrej splávek a na rozdíl ode mě opravdu hodně vydržel. Asi bych jej označil za alkoholika, ale tenkrát se to tak nebralo. Chlastali snad úplně všichni. Mladí určitě a o starých netřeba mluvit. Alkohol byl pro ně jediným dostupným únikem před marastem, který celý život v naší zemi zažívali. Už jsem nechtěl panáky, měl jsem dost. Tak vždycky jen vykroutil oči na vrch hlavy a vypil to za mě. Měl neskutečnou výdrž. Bylo to až obdivuhodné. Kam půjdeme dál? Ptal se mě stále dokola a já mu trpělivě vysvětloval, že já tedy rozhodně na kolej. Už jsem vychladl a chtěl jsem to s blondýnkou urovnat. Nerad chodím spát s nevyřešenými problémy. I když v zásadě žádnými problémy nejsou.
Následovalo jedno z nekonečných pivních turné po plzeňských hospodách. On to měl našlápnutý a tak mě protáhl uličkami, o kterých jsem dosud nevěděl, že existují. Všude jej znali a tak jsme potkali jak dělníky, tak právníky. Padal mi v parcích na hubu, motal se po dlažbě. Měl jednu takovou zvláštní vlastnost. I když byl jak dělo a víceméně blábolil, tak na něj letěly ženský. Všude, kam jsme vlezli, měl nějakou kamarádku, známou, milenku. Často spával i s manželkami těch, se kterými pil. Byl to svým způsobem divnej pavouk, ale pravdou je, že s ním fakt nebyla nuda. Smáli jsme se jak prokoplí a protože jsem nikdy také nepatřil k sucharům, tak jsme se docela slušně doplňovali. Byl jsem mladej a tak mě jeho způsob života docela fascinoval. Proplouval světem se štěstím. Třeba pořád po někom dědil. Vlastně si jen užíval. Prachy pro něj nebyly problém. Tak trošku floutek, přidrzlý a s tahem na branku. Možná tohle se ženským na něm líbilo. Nevím, moc jsem o tom nepřemýšlel. Raději jsem si dal pivo. Pil jsem jej ale pomalu. Už jsem nemohl.
Sem chodím, když už končím. Tady je moje zázemí a základna. Tvrdil mi o hospodě Parlament. Už jsem zde několikrát byl. Chodívali sem skinheadi, ale i spousta studentů. Hrávali tu skvělou muziku a co si pamatuji, tak se zde i tančilo. Dnes je ve sklepě klub, ale tenkrát bylo otevřeno hlavně nahoře. Když jsme vstoupili dovnitř, zrovna někoho vyváděli. Asi moc řádil. Normálně ho hodili ven na ulici, kde se pokoušel několikrát vstát a vrátit se. Odpovědí mu pokaždé byla rána. Muzikant se pozdraví s gorilou, se servírkami a ony vyhodí nějakou dvojici z rohu hospody. Vypadněte. Táhněte. Hele, máme tu volno, směje se a mě je to hloupý. Nemám podobné chování rád. Jsem ale tak utahaný, že vezmu za vděk sezením, to zase jo. On se rozvalí, zapálí si a ihned přiskotačí dvě slečny. Blondýnka a bruneta, jak z nějakého filmu, ehm. Začnou se k němu lísat a prý, pojď tančit. Tahají jej na plac. Zírám na ně jak na zjevení. Tady holky tančí za peníze viď, pohladí jednu po zadku. Aha, striptérky, dojde mi. Na jejich vyzývavém tanci je to hodně znát. Je na ně moc hezký pohled.
Neseď tam jak panic, křičí na mě. Nechám se ale přemlouvat hodně dlouho. Hraje nějaký rock, který se mi líbí, je tu plno a lidé se hodně baví. On je fakt král hospod, barů i diskoték. Mě se ve spoustě podniků, co jsme byli, moc nelíbilo. Jsem spíš na klasiku, takhle si sednout, v klidu popít, pokecat a když je dobře, tak potom třeba nějaký koncert, akci. Býval jsem tenkrát rád venku, doma jsem nikdy nepil, protože to dělal můj otec. Musel jsem ven, do šumu. Seznamoval jsem se s lidmi, tenkrát mě ještě tolik neštvali, socializoval jsem se. Vždycky se našel někdo, s kým stálo za to vyrazit. Dnes to byl pan muzikant. Já jsem Jana. Řekne mi blondýnka a přitiskne se ke mě. Jsem opilej, tak se do ní zavěsím. Nepůjdeme ke mě? Dodá hned po prvním našem společném tanci. Omlouvám se a prý to působí sympaticky a roztomile. Prostě půjdeš s námi, křičí na mě a tahají mě ven. V Parlamentu to vře, je po okraj narvaný testosteronem, šílenstvím a sexem. Všichni jsou opilí, někteří možná i sjetí. Sranda je, že vedle sebe tančí cikáni i skinheadi. Vlastně, oni ještě existují skinheadi? Napadne mě jako poslední, když se za námi zavřou dveře.
Moc si nepamatuji, jak jsem se do toho bytu dostal. Slečny se rovnou svlékly jen do kalhotek a vypadalo to velmi vážně. Neměly vůbec žádný problém mi dát. Kdybych tedy chtěl. Abych pravdu řekl, tak mě zachránilo asi to, že jsem byl totálně na mol. Usnul jsem v křesle a nereagoval jsem ani na facky, co mi ta blonďatá dávala. Chtěla se tulit, líbat, ale já místo toho vyhodil všechno, co jsem v sobě měl. Nadávala mi do prasat, ale já nemohl jinak. Všechno mi to přišlo hrozně upocený, lepkavý, slizký. Nebyl jsem naivní, ale já na tyhle jednorázový dobrodružství nejsem. Připadal bych si jak děvka. Muzikantovi to ale nevadilo. Bylo mu jedno i to, že to dělají přede mnou. Ve třech. Mám to všechno v mlze, ale nějaké záblesky si pamatuji. Bral je zezadu, ony se smály, celé to připomínalo tříhlavou saň. Říkal jsem si, že má neskutečnou výdrž. Pořád do toho bušili a já průběžně usínal a probouzel se. Odbíhal jsem na záchod a chtěl se někam ukrýt, ale všude jinde bylo zavřeno.
Tma, neskutečná tma. Bolest. Hrozná krutá bolest. Vypadni, sklání se nade mnou brunetka. Už není tak hezká jako včera. Bez šminek je dokonce nic moc. Má ale velká prsa. Momentálně odkrytá a kývající se. Nadává mi do impotentů. Teď mi čumíš na kozy, co? Je sprostá, takový ten typ, co nemám vyloženě rád. Jak jsem se s nimi mohl včera vůbec bavit? Je mi blbě a hrozně se stydím. Co je za den? Prochlastali jsme dva dny. V kuse. Spoustu hodin jsem také prospal. Vylezu před dům a do hlavy mě praští slunce. Hnus, to je takovej hnus, mumlám si a marně hledám stín. Doplazím se na kolej a jako spráskaný pes jdu k blondýnce. Ty vypadáš. Jdi do sprchy. Není zrovna nadšená, ale vidím na ní, že se jí ulevilo. Prý i plakala. Omluvím se a usnu na posteli. Probudí mě až hrozný hlad. Najím se a pak zjistím, že jsem někde ztratil peněženku. Po chvíli paniky mi moje milá řekne, že půjde se mnou. A tak se vydáme do města a navštívíme zase všechny hospody a bary. Jdeme tam, kde si to pamatuji.
Mám vlastně velké štěstí, protože v Parlamentu zrovna otvírají. Luxuje se tu, zametá a pígluje bar. Nejdřív se se mnou nikdo nechce bavit, ale nakonec mě zachrání jedna servírka. Moje peněženka s doklady je na světě. Někdo z ní tedy vybral veškeré peníze, které jsem dostal za měsíc na brigádě. Je mi skoro do breku. Blondýně trvá několik dní, než mi zvedne náladu. Nahlas i v duchu se jí omlouvám, co jsem to byl za hlupáka, že jsem se s ní hádal. Muzikanta ještě párkrát potkám. Postupně sešel, ty jeho nekonečné pařby pokračovaly s krutou pravidelností. Chlast jej rozežral a stala se z něj troska. Začal mít chraplavý hlas. Potkal jsem párkrát i blondýnu s brunetou, dokonce jsem je viděl někde tancovat. Tenkrát to byla velká móda. Ale pokaždé mi připadaly unavenější, utahanější. Mládí se pomalu vytratilo a i když mají možná na co vzpomínat, tak teď jsou z nich neskutečný fuchtle, zatímco mojí ženě to pořád sluší. Do Parlamentu můžete stále zajít. Je z něj ale undergroundový metalový klub. A je to tam o hodně víc fajn, než kdysi.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
