Příběh pětistý padesátý čtvrtý - Mánička na cestě do pekla
Některé náhody, které se nám v životě stávají, dokáží otočit směr našich životů zcela jiným směrem. Byl jsem mladý, příliš rychlý v uvažování, chyběl mi ještě klid a rozvaha, kterou získáte až věkem. Šel jsem zrovna ze školy přes pole. Rostly na něm kedlubny a svoje čínské kecky i nohy jsem měl od bahna. Nadával jsem jako špaček, ale nějak jsem se na kolej musel dostat. Blondýnka měla týden praxi v rodném městě. Chtěla obejít kámošky, pokecat, znáte to, takový ty ženský věci, u kterých nechci být, protože jim nerozumím. Byl pátek, jak taky jinak, to se vždycky něco semele, napadne mě v hlavě. Jako bych měl předtuchu. Změním náhle směr, moje kroky vede možná nějaká vyšší instance nebo možná jen žízeň. Tenkrát se to tak dělávalo. Po práci do hospody. Po škole taky. Směr Na kurty. Za mraky pomalu vylézalo slunce a moje představa oroseného půllitru a prdelek hrajících tenis v krátkých sukýnkách se stávala pomalu realitou.
Ty zmrde, já tě zabiju, rozsekám ti ten tvůj hnusnej ksicht. Zaslechnu za rohem a protože jsem z generace vychované Vinetouem, jdu se podívat, abych učinil případné nespravedlnosti za dost. Stojí tam chlápek kolem čtyřicítky, s mastným vlasem, v ošoupaných džínách a mlátí tam jakéhosi starce. Nadává mu, chce mu zpřerážet všechny kosti. Jdu k nim a říkám, pánové klid, nechte ho být, copak se to dělá, mlátit staré lidi? Ohlédne se na mě, vítr mu odhalí vousatou tvář plnou vzteku. Nemotej se do toho, vůbec nevíš o co jde. Pak dal dědovi ještě jednu ránu, rozsekl mu ret a nechal ho tam klečet. Šel pomalu ke mě. Automaticky jsem pozvedl ruce k obraně. Když mi koupíš pivo, tak ti to vysvětlím. Většinou podobnými lidmi, kteří mlátí slabé opovrhuji a nesnáším je. Přijdou mi jako ta nejhorší spodina společnosti. Kdejaká kurva mívá víc hrdosti. Jenže on má v očích něco zvláštního. Není v nich vztek, ale spíše bolest. Pošlu ho do prdele. Otočím se, ještě zkontroluji starce, který má ve tváři naopak jakýsi škleb. Přikládám to ale prohrané bitce.
Usadím se s výhledem na kurt. Jak to dnes vypadá, zeptám se servírky a protože mě zná, tak mi ihned odpoví. Dnes trénují dvě třicítky, ty jsou na tebe starý, ale pěkný holky. Postaví přede mě orosené pivo a když cinkne na kameninový tácek, je mi najednou hrozně fajn. Napiju se a když se přede mnou zvedne jedna sukýnka, musí mě servírka okřiknout. Dělá to z legrace, má dobré srdce. Na rovinu, říkám jí víc soukromých věcí, než vlastní mámě, protože ona nehodnotí a nedává nevyžádané rady. Zná život. Má to vepsané ve tváři. Dokonce si myslím, že kdybychom se potkali v jiném věku, zemi a konstelaci hvězd, tak bychom spolu asi chodili. Nevím, kdyby mi to neřekla, nepřemýšlel bych nad tím, ale po jedné dlouhé noci, co jsem si nejdřív četl a pak jsme kecali skoro až do rána, tak na ní koukám zcela jinak. Koneckonců, je to ženská pořád k světu, má v sobě jiskru. To já rád, ehm.
Nazdar Máro, ráda tě vidím, ale jestli nemáš prachy, tak dneska na sekyru nedostaneš. Ve dveřích se objeví mánička. Pořád má na kloubech krev. Ona si toho taky všimne a ihned se zeptá, co se stalo. Ale potkal jsem jednu svini. Posadí se a začne po hostech loudit pivo. Kupodivu mu všichni objednávají. Klepou se mu ruce jako starýmu alkáčovi, ale jakmile se napije, je najednou sebejistější. Co to čteš, zeptá se mě. Nechce se mi odpovídat, pořád mám před sebou jeho pěsti bijící starého člověka. Nahnu knížku s Bukowskim. Dobrá volba, dodá a bez pozvání si přisedne. Ty si o mě asi myslíš, že jsem pěknej hajzl co? Neodpovím mu, nějak nevím, co se na takové otázky říká. Hele, povím ti příběh, když mi koupíš pivo. Zavrtím hlavou, že jako ne, ale přijde servírka, podívá se na mě a řekne mi, že dělám chybu. On je Mára dobrej vypravěč a zažil si toho za dva životy.
Vlastně ani nevím, co mě to popadlo, ale řeknu, že tedy dvě a rovnou i rumy. Rozvalí se, podívá se taky na holky, co právě dávají forhendy a bekhendy a zasní se. Přes oči mu naskočí taková podivná šlupka. Nedechne se a když začne, tak mě jeho slova ihned pohltí. Servírka měla pravdu, je to fakt vypravěč od Pánaboha. Nejdřív mi řekne, že má sepsaných několik filozofických knih, že býval učitelem i celoživotní máničkou. Mluví o tajných burzách, o kamarádech, co už se uchlastali, o ženských, o svých dětech, které se k němu neznají. Čechrá si prošedivělé vlasy, drápe se ve vousech a já, mladý kluk, který kdysi podobné typy obdivoval v dnes již neexistující hospodě U Dubu v Boleslavi, jsem skoro nedýchal a visel mu na rtech. Připomínal mi mého metalového gurua Sabatha, měl podobný přístup k životu.
Jednou, když jsme jeli na big beat, tak jsme dostali hlášku od trempů, že hlídají na nádraží. Někdo nás asi prásknul. Přelézali jsme zrovna nákladní vozy, když jsem upadl. Všichni utekli, jen já a moje holka, která mě milovala, jsme zůstali. Vyvrkl jsem si kotník a chytili nás. Naložili do antonu, ty svině mi naschvál dupli na nohu. Mojí holce dali pouta a když kolem ní šel jeden mladej estébák, tak se o ní naschvál otíral pérem a sahal jí na kozy. Hajzl. Šel jsem po něm, ale byly to kurvy, naschvál provokovali, aby měli důvod mě sejmout. Dostal jsem pendrekam a flastr za napadení příslušníka. Zavřeli mě na týden. Jídlo skoro žádný, ostříhali mi hlavu a když jsem vylezl, tak mě ta moje nepoznala. Šli jsme rovnou do hospody a dvě hodiny mlčeli. Ona pak pořád brečela a trvalo mi asi měsíc, než mi řekla všechno, co s ní dělali. Pro starý babičky, i normální fotry od rodin jsme byli špína, hnus, hajzlové, verbeš, vágusové. Jakmile jsem přišel do školy, tak už to všichni věděli. Chtěl jsem jenom vidět kapely, mě byla nějaká politika u prdele.
Objednám další pivo a poprosím, aby mluvil dál. Možná za to můžou moje dlouhé vlasy, možná to, že mám ksicht jako nějaký psycholog, netuším, ale řekne mi věci, co prý jinému ne. Asi se potřeboval vypovídat, bylo to v něm už dlouho, moc dlouho. Jako neléčený vřed. Mluvil skoro spisovně, vzdělaně, přesto v jeho slovech bylo všechno. Bolest, vášeň, touha po muzice, po svobodě. Věci, které jsme my už dávno měli jako na podnose a kterých jsme si nevážili. Hele, to, že si jdeš dnes do obchodu koupit vinyl, to tenkrát nebývalo. Já vím, kamarád mi vyprávěl, jeho podobnost se Sabathem byla až děsivá. Jakoby na mě promlouval ze záhrobí. Zazněla i dnes poměrně známá jména z disentu. On ale nebyl nikdy politickej. Byl to obyčejnej kluk, jako já nebo vy, kterej chtěl prostě žít. Být rocker, pít pivo, chodit s hezkejma holkama, mít jednou rodinu, děti. Ale svět kolem něj byl zkrátka zlej.
Ze školy ho vyhodili. Musel makat na stavbách, dělat hlídače, v archívu, na hřbitově, na pitevně. Byl to šílenej marast. Hnus a špína. Já měl vždycky rád knihy, muziku, ve škole jsem patřil k těm lepším, chtěl jsem studovat. Šla mi třeba i matika, ale pak jednou přelezu blbě oj u nákladního vozu a život se mi otočí do prdele. Postupně v něm rostl vztek. Stýkal se s ostatníma máničkama a pořád toužil po nějakém koncertě. Jeden takový byl, kousek v lesích u Plzně. Na nějakém statku. Vše vypadalo na pohodu, kapely odehrály co měly a fakt jsem si to užil. A tak jsem se stal protivládním živlem. Byl tam nějaký hajzl, co všechny nafotil. Bez vlasů si mě každý všiml. Přišli si pro mě velmi brzy ráno, několik dní potom. Máma vyděšená, ještě že se toho otec nedožil. Vytáhli mě z postele, v pyžamu naložili do auta, sousedi, co šli zrovna na šichtu do Škodovky, čuměli. Mámu to pak utrápilo, dávali jí to hodně najevo. Spořádaní lidé, převlečení za svině.
Vlastně ani nevím, na co se mě ptali. Mlátili mě, ukazovali mi fotky, ale já fakt skoro nikoho neznal. Pozval mě kámoš, toho jsem teda nenahlásil. Bylo to jedno, stejně ho znali, setkali jsme se až na Borech. Soud proběhl velmi rychle, dodnes nechápu, za co jsem seděl. Něco s politikou. Ty vole, chápeš to? Já chtěl jen na muziku, potkat nějakou tu holku, třeba si i skočit, dát pár piv. Ale, vy už to asi ani nemůžete pochopit. Ani nevíš, jak je to dobře. Neměl bys ještě na jedno? Je mi jasné, že si to musím vyslechnout. Na sekyru? Na futra? Zeptám se servírky a protože ví, že za brigádu beru příští týden, tak jen smutně kývne hlavou. Následuje tolik hnusných zážitků z vězení, že je ani nebudu psát. Buzerace, šikana od nepolitických vězňů, tvrdá práce, převýchova. Horší bylo ale to, co následovalo, když jsem vylezl z bran věznice. Po několika měsících.
Ten hajzl, cos ho viděl, jak ho mlátím, sledoval mě i moji holku. Budil nás v noci, prohrabával nám byt, dělal přepadovky, ptal se po nás v práci. Dělali jsme spolu v kuchyni v nemocnici a on třeba jen tak postával před bránou a pak nás sledoval. Jen tak, bavilo ho to. Když byla z toho stresu na potratu, tak si sedl v nemocnici na postel a díval se, jak jí je smutno a trpí. Říkal jí hnusné věci. Kdyby mě zmlátil, znovu zavřel, tak by mi to bylo milejší. Po revoluci jsme si splnili sen. Zajeli jsme do Španělska na pláž, tam chvilku makali, chápeš to, jak dva otroci, ale na svobodě. Ten klid, slunce, pohoda, nakonec jsme děti měli. Jenže nám chyběla její rodina. Vrátili jsme se a koupili byt. Všechno vypadalo dobře, ale já v sobě měl a pořád mám běsy. Jako spousta kámošů. Pořád se mi to všechno vrací a hrozně mě sere, že ty svině nikdy nebyly potrestaný.
Já se nikdy nepral, nemám na to sílu, ani pěsti a vlastně to ani neumím. Jsem, byl jsem, chtěl jsem být intouš, ale co už, práce se neštítím, teď dělám saniťáka a jsem v rámci možností spokojenej. Býval jsem jednu dobu učitelskej, ale nějak mě to semlelo. Neměl bys ještě jedno a třeba i rum, já už pak půjdu. Neboj, brzy bude konec mého vyprávění. Znovu kývnu na servírku a už se to nese. Kdybys viděl ten jeho výsměch, ten ksicht, ten škleb, jak se mi smál, jak mluvil o mý ženě, jak byl slizkej, tak jsem si na všechno vzpomněl. Kdybys nešel okolo, asi bych ho hajzla umlátil. Říkal mi, jak se má dobře, jak má kontakty, jak mu jde dobře podnikání. Prostě klasická zlá svině. Měl jsem se ovládnout, ale nešlo to, prostě ne. Poděkoval za pivo a rum a odešel. A já tam seděl ještě pár hodin, než jsem šel na kolej a na bar, kde se všichni bavili, balili se navzájem a vůbec jim nevadilo, že z repráků hraje hudba, za kterou se ještě před pár lety zavíralo. Nemohl jsem ten den, co jsem potkal máničku na cestě do pekla, usnout. Vlastně jsem zabral až k ránu a pak si celý den četl Bukowského. A radoval jsem se z toho, že můžu, že mě za to nikdo nešikanuje.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
