Příběh pětistý padesátý druhý - Boží muka
Byli jsme ještě děti. Malé vyděšené děti. Máma asi chtěla, abychom to brali jako zábavu, jako nějakou hru. Jenže, stejně jsme měli strach. Pokaždé, když přišli vojáci, tak nám rodiče řekli, ať zmizíme do lesa. Měly jsme se sestrou, která je starší, nedávno zemřela na raka, takový jedno místo kousek od krmelce. Pamatuji si, že jsem se počůrala strachy. Chtělo se mi plakat, ale sestra mi vždycky dala dlaň na pusu. Zahryzla jsem se do ní. Byla mi zima. Mámu znásilnili a otec se musel dívat. Mysleli jsme si, že to jsou Němci, ale ne, byli to Češi. Dokonce jsem poznala jednoho souseda.
Poposedla si na velkém kameni a upravila si šátek. Připadalo mi, že jí je snad sto. Měla průzračně modré oči, které jakoby mě neustále sledovaly, hodnotily. Byla na svůj věk nebývale vitální. Měla v sobě takový zvláštní smutek starých lidí, kteří toho viděli a zažili až příliš. Chodil jsem na chalupě běhat do kopců. Jezdili jsme teď na chalupu do Jizerek poměrně často. Pryč z města, od studentů, od neustálých pařeb a brigád. Byl tu klid. Ticho a příroda. Pomáhalo mi to se zklidnit. Moje milá ještě vyspávala a já si obul kecky a vydal se poklusem do kopců. Tuhle dámu, babičku jak z jiných časů, jsem tu potkal již několikrát. Zatím jsme se vždycky jen pozdravili, ale tentokrát začala vyprávět.
Za války se o nás starala máma sestřenice. Nebyla to moc hodná paní. Měli jsme málo jídla a strýček byl hodně přísný. Po škole rovnou domů a často jsme za dveřmi slýchávaly, že jsme jen vyžírkové. Po válce přišla paní z nějakého úřadu a odvedla nás do ústavu. To bylo peklo. Nemít sestru, tak nepřežiju. To bys nevěřil mladíku, jak dokáží být děvčata zlá. Pořád si z nás dělal někdo legraci, že jsme měly taky skončit v plynu. Přitom jsme židovky jen z jedné čtvrtiny. Jenže tohle stačilo. Byly jsme jak špinavé. Vychovatelky nás mlátily řemenem nebo rákoskou. Byla tam zima. Starý klášter. Jediný, kdo na nás byl hodný, tak jedna řádová sestra, kterou si tam bůhví proč nechaly. Sestra už neplakala. Měla v sobě vzdor. Prala se. Ostříhali ji dohola a šla na samotku. Nikdy mi to neřekla, ale podle mě ji tam i znásilnily. Nemluvila o tom. Nikdy.
Už jsem se vydýchal, přesto nejsem klidný. Sedl jsem si na lavičku k Božím mukám. Poslouchám tu stařenku a vůbec nevím, proč mi to celé vypráví. O tomhle by se mělo mluvit v dějepise, upozorňovat na to a taky by se měly všechny ty svině, co za to mohly, potrestat. Ona místo pomsty sepne ruce a modlí se ke křížku. Nechci rušit, tak se omluvím, rozloučím a odběhnu na chalupu. Blondýnka je ještě růžová ze spaní a hrozně jí to sluší. Ihned za ní zalezu do peřin.
U kávy jí pak všechno vyprávím. Je to další z příběhů starých lidí o starých časech, které mě dost zasáhlo. Jsem na tyhle věci možná až moc vnímavý. Hrozně mě štve, když zůstane zlo nepotrestáno. Jdeme se projít a u konzumu shodou okolností tu starou babičku potkáme. Kývneme na pozdrav a ona se hrozně hezky, i když smutně usměje. Chtěl bych navázat, tak se dám do řeči, ale přeruší mě. Zmizí v kopcích a my jdeme na pivo. Jak je všeobecně známo, tak v hospodě se ví všechno. Zeptáme se na paní, ale odpovědí je nám jenom rozpačité mlčení.
Už jsem si myslela, že dnes nepřiběhneš. Pak nás dali do různých rodin. Byly jsme se sestrou nerozlučná dvojice. Většinou to ale bylo na škodu. Paničky, co nemohly mít děti, ale měly konexe, tak nechtěly adoptovat cikáňata. My byly blonďatý holčičky, sice se špatným rodokmenem, ale slušelo nám to. Neměly jsme vůbec nic. Až po letech jsem zjistila, že šlo o majetek. Někdo chtěl barák našich rodičů. On byl táta šikovný. Měl živnost, dělal všechno z kůže. Pro koně, jezdili za ním až z Prahy. A máma byla krasavice. Co si pamatuji, tak to mezi nimi byla velká láska. Když jsem tě potkala dole v krámě, moje rodiče jste mi připomněli. Problém byl, že ve většině rodin to nebylo dobré. Hlavně otčímové nás nemohli moc vydýchat. Taky jsme vyrostly a začaly vypadat jako ženský. Možná až příliš brzy.
Musely jsme pracovat. Na poli, v dílnách, ale když nás adoptoval někdo z města, tak i v továrnách. Do sestry, protože byla celá máma, se každou chvíli někdo zakoukal. A to štvalo ženské. Vždycky na nás někdo vyštrachal, že jsme trošku židovky, jako bychom to měly napsaný na čele. Stařenka kroutila hlavou a ztrácela se ve vzpomínkách. Opět poklekla, žmoulala v rukou růženec a odříkávala slova modlitby. Z kříže na ní zhlížel Ježíš a mě napadlo, jestli podobní lidé opravdu někdy najdou svůj klid. Nepřipadalo mi to.
Běhám celý týden a svým způsobem se těším na pokračování. Je to zvláštní, vůbec nevím, proč to všechno říká mě. To opravdu nemá nikoho? Co jsem pochopil, tak žije sama, v malé, polorozpadlé chalupě. Nese si s sebou celý život kříž. Netuším, jaká kdysi bývala, ale teď je z ní cítit obrovská pokora a smutek. Dnes si říkám, že mě mrzí, že nepřišla. Chci odběhnout, ale nakonec ji spatřím v lesíku. Chvátá.
Bez pozdravu pokračuje. Sestra se dala do kupy s doktorem, který byl ale sesazený. Byl politickej. Zavřeli ho. Několikrát. A ona na něj pořád čekala. Měli mít dítě, ale potratila, když k nim do bytu vtrhli Stbáci. Začala krvácet a oni ani nezavolali sanitku. On jí nakonec v tom vězení umřel. Už si nikdy s nikým nevyšla. Říkala mi, že to byla láska jejího života. Pánové ji zvali na schůzky, ale ona ne. Chtěla už být sama. Se svým smutkem. Myslela jsem si, že se utrápí a vidíš to, vydržela ještě spoustu let. Stejně si ale myslím, že byla dávno mrtvá. Smrt pro ní byla osvobozením.
Chci se na něco zeptat. Mám tolik otázek, tolik věcí, které bych chtěl vědět. Myslím na to při přednáškách, které mě nebaví, chodím po městě a nedá mi to klid. Často o stařence mluvím s blondýnkou, až ji s tím musím asi štvát, ale když ono je to ve mě. Zajímalo by mě, jak to celé skončí. Na chalupě udělám všechnu práci za jedno odpoledne, abych si mohl jít ráno zase zaběhat.
Znásilnili mě. Tady, kousek, nějací lufťáci. Pili pivo a já šla králíkům pro lupení. Sestra už bydlela v Praze a nevídaly jsme se tak často. Bolelo mě to. Nechaly mě u cesty. Jako kus hadru. Domů jsem se skoro nedoplazila. To víš, na samotnou ženskou si každý dovolí. Neměla jsem nikde zastání. Ležela jsem několik dní v horečkách a teprve pak šla k doktoru. Jednal se mnou jako se špinavou. Jako s děvkou. Už nikdy nebudeš mít děti, řekl mi. Chtěla jsem se zabít. Trvalo několik let, než jsem se přestala bát.
Když jsem se jí podíval do obličeje, tak plakala. Chtěl jsem udělat nějaké konejšivé gesto, vlastně jsem měl v sobě potřebu říct něco hezkého, aby věděla, že ne všichni chlapi jsou hajzlové a zvířata. Ale jen zvedla ruku a odešla. Tentokrát bez modlitby. Když jsem ten den usínal, tak se mi všechno míhalo hlavou, převaloval jsem se a nemohl spát. Bylo to celé hrozně divné.
Ale aby sis nemyslel, zažila jsem i hezké chvíle. On se objevil u nás před chalupou. Měl psa a jestli bych prý neměla trošku vody. Dala jsem mu napít, jen tak jsme seděli a slovo dalo slovo. Bylo to moc hezký, i když to netrvalo dlouho. Byl tu za prací, odněkud ze Šumavy, chlap jak hora. Dělal v lese a ke mě chodil spát. Dokázala bych si představit, že bych s ním byla celý život. Pokud by tedy chtěl, to víš, chlapi většinou chtějí děti. Ten křížek, co je kousek nahoře u cesty, ten je pro něj. Vůbec mi nechtěli na úřadě povolit, aby tam byl. Tohle by se straně nelíbilo. Zavalilo ho dřevo. Když jsem ho naposledy viděla, tak odcházel támhle po louce a smál se. Už ani nevím čemu. Pes mi po něm zůstal. Žil dlouho.
Můžu se na něco zeptat? Začal jsem opatrně. Ale ona mě nevnímala. Byla ve svém ztraceném světě. V dobách, co tu byl člověk člověku vlkem. Muselo to být hrozné. Uvědomil jsem si, jak se vlastně máme dobře, jak si nemáme na co stěžovat. Bylo mi jí líto, chtěl jsem, i když jsem nevěděl jak, udělat nějaké hezké gesto, aby se aspoň na chvilku smála. Úplně cizí stařenka vysoko v kopcích, o které jsem nikdy předtím neslyšel. Možná by ji znala moje babička, možná ale taky ne. Nebyla původem místní.
Říkám ti to proto, protože to nikoho nezajímá. Nikdo ni nezůstal a jsem sama. Se svojí bolestí. Vlastně bych se ti měla omluvit. Co tě tak může zajímat na staré bábě. Tentokrát jsem mlčel já. Nějak jsem nevěděl, co na to odpovědět. Jen jsem kývl hlavou a chvilku jsme mlčeli. Dívali jsme se do kraje a každý jsme viděli něco jiného. Já měl celý život před sebou a představoval jsem si, kolik potkám ještě hezkých holek, kolik zažiju koncertů, co vymyslíme s blondýnkou za divočiny. Ona viděla za každým stromem bolest a strach. Tady, u Božích muk se psala historie jedné rodiny. Jakoby jsem je všechny viděl, mluvil s nimi, říkal jim, aby si dali pozor. Budu se muset rozloučit. Příště, až sem přiběhneš, už tu nebudu. Já vím, je to hřích, ale na mě je toho už moc. Pálí mě srdce. Mám děsivé sny.
Odejdu a večer jedeme do Boleslavi. Jsem jak vyměněný. Vytáhnu doma staré fotky, co je na nich ještě děda, prababičky, tetičky, zkrátka celá rodina. Zvláštní příležitosti, černobílé oslavy narozenin, kluci a holky v legračním oblečení. Otec s přísným pohledem. Sedím na gauči, prohrabuji se vlastní historií a říkám si, jaké fotky má asi stařenka? Možná žádné nemá. Zlí lidé jí zničili celý život. Tolik promarněných let. Když příště k Božím mukám běžím, tak tam opravdu není. Už ji nikdy nepotkám. Vlastně ani nevím proč, ale kleknu si, podívám se na Ježíše nade mnou a pomodlím se za její duši. Co kdyby náhodou...
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):