Příběh pětistý padesátý třetí - Hladomorna a zřícenina Buben
Je to tu divnej kraj, pronese blondýnka, když vystoupíme v Bdeněvsi na návsi. Včera jsme jezdili prsty po mapě z antikvariátu, v hospodě čtvrté cenové skupiny, s utopenci a pivem. Plánovali jsme jeden z dalších výletů, které jsme spolu absolvovali čím dál tím častěji. Chodili jsme vždycky rádi a abych pravdu řekl, tak nám ten neustálý kolotoč sestávající ze školy, barů a nekonečných diskuzí o ničem, lezl krkem. Zkrátka a dobře, asi jako každá mladá dvojice, jsme chtěli být hlavně sami. Jen my dva a svět. Povídat si, objímat se, líbat se na místech, na kterých jsme to ještě nedělali. Ještě jsme netušili, že za pár let budeme v Bdeněvsi bydlet, že tam málem zemřu a že to bude pro nás doslova prokleté místo. Ale nepředbíhejme. Zatím se kolem Mže válí mlha a v nás doznívají nepříjemné hlášky spolucestujících i pana řidiče. Možná tu mají zkaženou vodu nebo se kříží mezi sebou, vtipkuji, ale pak už na to zapomeneme a sledujeme krajinu před sebou.
Líbí se nám malé chatky na kůlech, stojící v záplavové oblasti. Většinou staří lidé, sedící již od brzkého rána na teráskách, popíjející kávu a kouřící. Řeka tu plyne pomalu, není nijak divoká, je plná ryb a co si pamatuji, tak jsme viděli i vydru. Roztomilá, se zuby ostrými tak, že roztrhá maso na malé kousky. Je plachá a tak máme radost, že jsme ji viděli. Přestávali jsme dýchat, sledovat malou šelmu na lovu bylo fascinující. Objal jsem svoji dívku zezadu, přitiskl se k ní a opatrně jí šeptal. Podívej, támhle je volavka. Lehce vylitá řeka, louka nasáklá vodou a tam elegantní pták, čekající na žáby. Natáčel hlavu, jakoby o nás věděl, občas začal lehce skřehotat, znělo to jako bědování. Krása střídala nádheru a my šli podél břehu v prudkém kopci. Potkali jsme snad deset různých křížků a zastavení, některé opravdu velmi staré. Vodáci, co se tu utopili, trempové, co spadli dolů. Jdi přede mnou, budu tě jistit, řeknu ještě, ale jsme šikovní. Konečně lepší úsek. Na chvilku zastavíme, vyndáme svačiny, nad kterými jsme včera také přemýšleli. Chleba s májkou a k tomu vajíčko. Obyčejné jídlo se v lese změní v manu nebeskou.
Není to daleko. Konečně vyleze z mraků slunce a během několika málo minut se opravdu oteplí. Sundáme si bundy, všechno zabalíme do batohů a já se tak trošku vysmívám své budoucí ženě, protože má na sobě obrovské staré brýle. Pravdou ale je, že jsem jí omylem ty nové, moderní, minulý týden rozbil, když jsme spolu laškovali. Měl jsem brát peníze z brigády až skoro za deset dní a tak to musela vydržet. Aby v tom nebyla sama, tak jsem si jedny staré také přivezl z Boleslavi. Vypadali jsme jak dva ichtylové, ale byla to sranda. Na Bubnu se napijeme, projdeme se po okolí a přemýšlíme, jestli kamenná díra v zemi bývala hladomornou. Kouknu do tmy a uslyším kňourání, co zní jako dítě. Jsem jako starý skaut, tak ihned vytáhnu baterku, kterou stejně jako nůž nosím pořád s sebou. Dole je vyděšený malý srneček. Že ho tam nenecháš, zazní pochopitelně od mé milé, která je na zvířátka hodně zatížená. Odfrknu si a přemýšlím, jak se dostat dolů. Tohle budu muset chvilku promyslet. Marně vzpomínám na nějakou poučku, nic mě nenapadá.
A tak normálně, na hulváta sundám mikinu a rozpřáhnu ruce a nohy. Problém trošku je, že jsou kameny slizké, porostlé plevelem i mechem. Klouže to hodně, ale snažím se. Poměrně mi to jde, až do chvíle, když jsem tak asi metr a půl nade dnem. Uklouznu a padnu hned vedle vyděšeného zvířete. Jsem odřený, lehce pomlácený, ale jinak dobrý. Jak ale nahoru? Nemáme provaz, nemáme nic. Smotáme tedy mikiny, bundy i trika s dlouhým rukávem a já dole ovážu zmítající se srnče. Snažím se na ní, protože to je ona, mluvit laskavě, ale vůbec to nepomáhá. Tahej, no, makej, křičím na svoji milou, ale ona to nějak nezvládá. A tak lezu nahoru, vždycky kousek zvířátko poposunu. Je to ale sisyfovská práce. Několikrát uklouznu, mám dlaně od krve a začnu panikařit, že nahoru nikdy nevylezu. Nakonec se vyškrábu, ale je to pro mě opravdu výkon na hranici možností. Jsem zpocený a hrozně rychle vychladnu. Jsi můj hrdina, řekne mi a je to pro mě ta nejsladší odměna. Tedy, ono pak následují ještě ty krásné věci, co mezi sebou máme a je to moc fajn. Tedy, mech je studený, jehličí píchá a chvílemi se musíme smát. Srnečka nějak nechce odběhnout a tak máme ještě chvilku společnost. Pak ale zmizí v mlází, stejně jako naše vášeň.
Oblékneme se a protože máme spoustu času, tak jdeme přes Zámecký mlýn až na Hracholusky. Obejdeme přehradu, potkáme pár dalších podivných lidí a je nám moc fajn. Sedneme si na chvilku do hospody, ale jen se najíme a každý si dá jedno pivo. Čeká nás ještě cesta nazpátek. Nebýt několika oděrek, nataženého svalu v lýtku a jedné boule na hlavě, nikdo by netušil, co jsme právě zažili. Když vyrazíme zpátky do Bdeněvsi, zpíváme si. Starého Suchého a Šlitra. Občas motáme texty a tak se dohadujeme, jak je to správně. Jsme někde tak v polovině cesty, když potkáme prvního člověka. Jdeme do kopce, on proti nám, na úzké cestě. Moje blondýnka jde jako první. Jistím ji pořád zezadu a taky se jí dívám na zadek. Ehm. Dobrý den, pozdravíme asi padesátiletého chlápka, co vypadá stejně divně jako ostatní. Nic neřekne, ale jde dopředu jak tank. Budoucí žena musí uskočit, sklouzne ji noha a padá dolů po stráni k řece. Ten magor se ani neotočí. Normálně nás tam nechá. Rozklepou se mi ruce. Drž se, křičím na ní a nevím, jak ji mám pomoc.
Nakonec uříznu dlouhou větev z jednoho keře a natahuji se, co to jen jde, aby se mohla chytit. Drží se jak klíště a velmi pomalu se sune nahoru. Musí jí to hrozně bolet, protože má asi vyvrknutý kotník. Když je konečně nahoře, tak si na chvilku sedneme. Co budeme dělat, ptá se mě. No, co by, odnesu tě. Zní to jednoduše, ne moc složitě, ale je to pro mě jeden z největších životních výkonů. Zkouším ji nést v náručí, ale stezka je příliš úzká. Nakonec mě vleze na záda. Zpočátku dělá hyjé, ale ujdeme sotva pět set metrů a mám toho plné kecky. Pálí mě svaly a bolí záda. Jsem ve velmi dobré fyzické kondici, je mi dvacet a jsem sportovec tělem i duší. Mám svaly a unesu klidně dva pytle cementu najednou. Občas makám v lese a patřím k těm silnějším, ale zkuste si někoho nést, k tomu batoh a vrávorat nad propastí. Motá se mi hlava a přestávky děláme čím dál tím častěji. Hele, už to musí být kousek, tady někde mají být ty chalupy. Už je vidím, hlásí mi do ucha a já si ji musím nadhodit. Uff, konečně. Jenže ta stará dvojice s ranní kávou asi někam odjela. Nemají tu ani auto. A tak musím až do Bdeněvsi.
Hospoda na návsi se zdá být záchranou. Jenže není. Hospodský na nás kouká jak na vetřelce a že prý je to náš problém. Na návsi je telefonní budka (tu si můj milý čtenáři velmi dobře pamatuj, bude hrát v budoucnu velmi zásadní roli) a že prý mám jít tam. A rozměníte mi aspoň prosím? Prý mám jít do prdele. Zcestoval jsem toho už spoustu, zažil mnohé, ale většinou jsou lidé úplně v pohodě. Milí a otevření. Ale tady to bylo z nějakého mě neznámého důvodu jinak. Nakonec jsem peníze nesehnal a museli jsme na autobus. A ještě mi řidič (byl to jiný než ráno) nadával, že nesu svoji holku na zádech. Kurva, co je to za lidi? Ptám se když konečně sedíme v autobuse. Jsem rád, když vylezeme v Plzni. Už jen asi dva kilometry a jsme na koleji. Je to tedy fyzický výkon Herkula, ale odměnou mi je octan hlinitý, který nám hodná paní vrátná ihned nabídne. Já mám všechno, řekne ještě a dodá, že se nemáme ostýchat a vždy se na ní obrátit. Původně tu sedávala taková hrozná megera, ale tahle je milá a přívětivá.
Pak už je to pohoda. Seženeme někde berle, pak dokonce odvoz v pondělí k doktorovi. Strávíme sice v nemocnici asi tři hodiny a sádrový obvaz není moc příjemný, ale dali jsme to. Ještě dlouho přemýšlím o tom, proč jsou někteří lidé takoví zlí, proč je v nich zkaženost? Už se najednou nedivím vyprávění svého strýce, který zažil lágr v Rumunsku i v Jáchymově. Zlo, stejně jako dobro, přicházejí znenadání. Byli jsme ještě mladí a věřili spíš v to dobré. Ale učili jsme se velmi rychle. Určitá naivita k našemu věku patřila, ale řekněte mi, proč bych se měl bavit s někým, kdo odmítne pomoc v nouzi, proč by mě takový debil neměl štvát? Hodně a dlouho to rozebírám, až s tím blondýnku štvu. Nesnáším nespravedlnost. Vždycky, když si na to vzpomenu, tak se rozčílím. Ona položí na moji tvář ruku, pohladí mě a řekne mi, že jsem byl skvělej. A mě vám je najednou v žaludku tak nějak hrozně příjemně. Plyne z toho jasné ponaučení. Možná pořád naivní, ale věřím tomu. Je lepší být v pohodě, vrátí se vám to. A je jedno, jestli to je v každodenním obyčejném životě, na Bubnu a nebo třeba v hladomorně.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):