Příběh pětistý padesátý pátý - Černé mraky na krásném nebi
Přijel jsem zrovna z Boleslavi, kde jsem měl nekonečný rozhovor s mámou. Myslel jsem si, že když otec odešel, tak už bude klid. Jenže nebyl. Pořád brečela, utápěla se v depresích. Stěžovala si, že je sama, že nikoho nemá. Hrála to na city, ale to jsem tenkrát ještě nevěděl. Můj divný bratr jen seděl a mlčel. A když už promluvil, tak to bylo jen samé já, já, já. Nikdy se mě nezeptal, jak se mám, nikdy jsme spolu nešli třeba jen tak na pivo. Většinou ležel, byl děsně unavený a učil se. Škola mu šla a i když ho za chvilku čekala maturita a chtěl i na vysokou do Liberce, tak neměl vůbec žádné problémy. Jen sám se sebou. Nechodil moc ven, neměl žádné holky. Když jsem vystoupil z vlaku v Plzni na nádraží, měl jsem zkrátka hodně divný pocit. Jakoby to bylo v mém rodném městě najednou všechno přikryté černým hávem.
Pořád jsem na to musel myslet. Šel jsem do hospody a pak až na kolej. Blondýnka tam nebyla, což bylo divný. Autobus ji přijížděl dřív než mě a moc jsem se na ní těšil. Byl jsem zmatený a padla na mě taková zvláštní tíseň. O depresích tenkrát nikdo nemluvil, jít s tím třeba k doktorovi, byla slabost a nemluvilo se o tom. Všichni všechno přechlastali. Veškerý chmury se rozplynuly v alkoholu. Hele na rovinu, pil jsem dost, ale to snad každý student. Nějak to ke koleji a situaci patřilo. Musel jsem spláchnout pachuť rodiny rozvrácené otcem despotou a cholerikem. On chlastal vrcholově, nedávno jsem ho zahlédl ve městě. Jen náhodou z autobusu. Kráčel po Míráku s nějakou divnou paní, smáli se a on byl pohublý. Ten velký silný chlap, co kdysi skály lámal, byl několik měsíců po odchodu troska. Oklepal jsem se z té vzpomínky. Do Boleslavi, kterou jsem kdysi tak miloval, protože jsem tam zažil skvělé dětství a měl jsem tam rodinu a kamarády, jsem začal hrozně nerad jezdit. Pokaždé jakoby to tam na mě padalo. Moc špatných vzpomínek, které převážily ty dobré.
Měl jsem to vědět, že je to neskutečná drbna. Taková malá prdelatá, s pichlavým pohledem. Jakmile mě zahlédla, když vstoupila do dveří, ihned se ke mě hrnula. Viděla jsem ji s nějakým fešákem, no tu tvoji bloncku. Hlásila mi s úsměvem na tváři, který byl falešný jak její nastavované vlasy. Přisedla si, aniž bych ji zval. No, nevím, nějak se k sobě měli. Objímali se a co jsem viděla, tak mu dávala pusu. Zachvěl jsem se. To bude nějaká blbost, řekl jsem. Věřili jsme si. Ona byla kočka a přesto si mě hlídala a já jí. Měl jsem spoustu možností zasunout, ale nevyužil jsem toho. Někdy to bylo hodně těžké, jsem přeci jen slabý chlap a některý holky mě chtěly jako skalp, ale ovládl jsem se. Radši jsem se opil, než abych někde pro pár chvilek potěšení. Já vím, je to těžké, nechci ani moralizovat, ale měli jsme to takhle nastavené. Vlastně by mě nikdy ani nenapadlo, že by si mohla vyjít s někým jiným. Přesto mi ta kráva s hlavou od kysličníku nasadila brouka do hlavy.
Byl jsem blbec. Normálně nejsem žárlivý, věřím si. Jenže jsem přijel totálně psychicky vyšťavený z Boleslavi a utápěl jsem se v chmurách. Nasadil jsem si sluchátka, pustil PARADISE LOST a asi jsem na chvilku usnul. Pořád nikde nebyla. Zvláštní, měli jsme takový systém s lístečky. Když někdo někam neočekávaně šel, napsal na papírek kam jde a dal jej na stůl. Takoví předchůdci SMS, které dodržujeme z čistě praktického hlediska dodnes. Uvědomme si, že jsme byli v Plzni jen sami dva. Bez rodiny. Setmělo se a mě to nedalo. Najednou mi v hlavně začali hlodat divný myšlenky. Moje máma mě nikdy moc nechválila, spíš jen kritizovala a tak pokaždé, když jsem od ní jel, cítil jsem se špatně. Hledal jsem u sebe chyby. Nějak mi to blbě secvaklo v hlavě. Možná pro ní fakt nejsem dost dobrý. Ona je z pohodové rodiny, já si zažil peklo, ona má gymnázium, já jen blbou zemědělku a ekonomku. Navíc je to fakt kočka, já jsem obyčejný kluk, normálně bych na ní nikdy neměl. Postavu mám super, ale jinak mám velký nos, jsem vyhublý, kurva já se v tom tak utápěl. Musel jsem ven, někam do ulic.
Hledal jsem ji. Došel jsem na všechna místa, kde by mohla být. Dokonce jsem, i takhle v noci, došel až do její školy a zeptal se na vrátnici. Vyděšený jsem vrazil do jedné učebny, i přes hlasité protesty vrátného. V jednom okně jsem totiž zahlédl siluetu dvojice, co se líbala. Otočila se ke mě sice blonďatá hlava, ale byl to někdo jiný. Pígloval ji zezadu pan profesor. Takovej dědula. Zapálil jsem si na schodech a dal si hlavu do dlaní. Co když se jí něco stalo? Běžel jsem na služebnu policie, ale tam seděl znuděný strejda, který na mě koukal jako na vyoranou myš. Hele mladej, to si vyřiďte sami. Ohradil jsem se, ale on mě seřval, že mám jít do prdele, že má svých starostí dost. A přepnul v televizi na nějaký fotbalový zápas. Viktorka versus Kometa Brno. Šel jsem pryč, ještě jsem doběhl do Studny, do Ucha i Oka, což byly studentský kluby. Jestli se někde nezapomněla s kamarádkou. Moc se jí to ale nepodobalo. Dala by mi vědět dopředu. Byl jsem už zoufalý. Bylo něco po jedenácté, když jsem se vracel sklesle na kolej.
Je tam taková divná cesta, mezi mlázím a mladými stromky. Vidím známou siluetu. Vrávorají, zavěšení do sebe. Doběhnu je, zaklepu jí na rameno. Je to ona. Moje holka s jiným klukem. Chytne mě rapl. Chytím ho pod krkem a ihned, bez vysvětlování mu jednu napálím. Nestihne nic říct. Ona na mě ale zařve, co to dělám, co blbnu. Nevnímám jí. Jsem fakt naštvanej, poníženej, je mi na blití. Křičím na ní a jsem sprostý, jsem plnej bolesti z Boleslavi, jsem frustrovanej. Udělám něco, co pro mě vůbec není typické. Vůbec ji neposlouchám, jsem jak ve zlým snu. Mám co dělat, abych toho hajzla nedokopal na zemi. Místo toho uteču na pokoj, naházím do krosny pár věcí, co tu mám a vrátím se na pokoj, kam původně patřím. Je tam medvídek Máťa, velkej kluk z Hrobu u Kryrů. Studuje fakultu aplikovaných věd a moc se zatím neznáme. Problém trošku je, že tam má takovou malou prdelku. Vyruším je. Omluvím se, sednu si do kuchyňky a čekám. Když mají hotovo, tak vyleze usměvavý Máťa a co se prej děje. Vzteky mezi zuby procedím kus něčeho asi nesrozumitelného. V klidu kámo, řekne mi a že prý jen budu muset nějak vydržet, že tu bude i ta jeho křepelka, nemá kam jít. Celou noc nespím, koukám do stropu a dělám, že neslyším, jak spolu laškují.
Ona odejde, dáme si kafe a co se prej děje. Musím se někomu svěřit. Normálně to moc nedělám, bývá to obráceně. Já jsem přeci ten klidný, pohodový Jakub nad věcí, se kterým je sranda, mě lidé říkají všechno. Vědí, že to u mě bude jako v hrobě, že to nikomu neřeknu. Umím poslouchat, i když je fakt, že mě to moc nebaví. Už jsem se s tím ale smířil, že za mnou celý život chodí lidi a povídají mi o sobě. Teď jsem ale v opačné pozici. Vezmu to zeširoka, už dlouho jsem s nikým takhle nemluvil. Máťa není navíc zatížený mnoha společnými zážitky. Je to spíš známý, než kamarád. Jak se ale brzy ukáže, je to chlap na svém místě. Dobrák od kosti. Kluk, který mě vyslechne, nehodnotí. Poradí mi, ať se den dva vydýchám a pak za blondýnkou zajdu a v klidu si promluvíme. Jsem ale debil, nechci, jsem děsně hrdej, jsem kus hovádka, hromada testosteronu. To je moje holka, říkám, jak nějaký manipulátor, a nikdo, rozumíš nikdo. Dej si panáka a uklidni se, položí mi svoji ruku dřevorubce na rameno a já se postupně vydýchám.
Ano, to nevím, zjistím to až po mnoha letech, že se Máťa zvedl a hned odpoledne za moji milou zašel. Zjistil, že to byl bratranec, který přijel jako šílený fanoušek na fotbalový zápas. Je z Brna a je to tak trošku lopata a blbec, ale byli spolu někde v hospodě, přemluvil ji na utkání a nakonec někam ještě na jedno. Máťa mi ale nic neřekl, jen jako nějaký diplomat uspořádal schůzku na neutrální půdě. Setkali jsme se a pohádali. Hodně pohádali. Padla velká špatná slova. Bylo to snad poprvé, kdy jsme na sebe křičeli. Trable v ráji. Černé mraky na krásném nebi. Odešel jsme z baru, kde na mě všichni koukali jak na rapla. Byl jsem jím. Byl jsem fakt debil. Stojím na schodech před kolejí a vyleze Máťa. Tak hele kamaráde, sereš mě. Taková holka se neopouští. Podívej se na ní, jak je chytrá, krásná, milá, jakej má šmrnc. A teď se podívej na sebe, jaký máš kurva štěstí. Mluvil jsem s ní. Miluje tě. Nechápe tě. Tohle je ženská, která by ti nosila pomeranče do vězení. Byla by ti věrná, i kdybys někoho zabil. Zůstala by s tebou, tak si to neposer. Šrotovalo mi to v hlavě. Pomalinku jsem se uklidňoval. Dobře, vrátím se. Vůbec mi nedocházelo, že naše neshody sledují i další lidé. Když jsem se omluvil a ona mi s brekem padla do náručí, zatleskali nám jak v blbým americkým filmu. Ty vole, vy spolu musíte zůstat, když už ne vy, tak kdo jinej, kurva, dodá ještě Máťa a potvrdí mu to i vyžraný Venca za barem.
Šeptáme si o tom, že jsem blbec. Omluvím se, jsem naměkko. Že si mi nebyla nevěrná? Co si o mě myslíš? Přísahej a takový ty věci, co se říkávají. Leželi jsme potom v posteli, zamotaní do sebe. Poděkoval jsem tenkrát pánu bohu, protože jsem nikoho jinýho neznal. Zapomněl jsem ale poděkovat Máťovi. On je ten, který může za to, že jsme spolu dodnes. Já byl takovej blbec, že nebýt jeho, chtěl jsem se druhý den vrátit do Boleslavi a pak utéct na chalupu, bydlet tam, makat někde v lese a na všechno se vybodnout. Neudělal jsem to jen díky němu. Jinak, ehm, bratrance jsem potkal až po několika měsících. Bál se mě. Nechápal jsem proč a když se vše vysvětlilo, moje omlouvání nemělo konce. Černé mraky na krásném nebi se rozplynuly a díky Máťovi z Hrobů u Kryr se vše v dobré obrátilo. Díky kámo. Díky moc!
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
