Příběh pětistý padesátý osmý - Jsme morbidní
Sedíme na koleji dole v baru a pijeme pivo. Jak taky jinak. Máme radost, že se vidíme. Vzpomínáme na staré akce, vtipkujeme, je fakt sranda. Znudění studentíci se za námi otáčejí a kroutí hlavami. Ukazuji Tomášovi svoji sbírku sci-fi. Mám v brašně ohmataný notýsek, kde mám všechno zapsané. Pečlivě a hezky úhledně, chybí jen barvičky a mohl bys být taky teplej. To slovo teplej, řekne moc nahlas. Celý bar ztichne. No a protože jsou lidi pořád poznamenaný socialismem a dalším marastem tehdejší doby, začnou nám nadávat. Znám tu snad všechny, ale Tomáš jim vadí. Zvednu se, postavím do bojového postoje a začnu řvát. Asi jde ze mě strach, protože bar utichne. Jen nějaký kluk, co musí být za každou cenu vtipný, pronese něco o tom, že to řekne blondýně. Ty vole, ona ví, že mám kamaráda, co je na kluky. No a co jako? To ho mám jako označit růžovou hvězdou a nahnat do plynu? To už tady bylo ne. Máte být budoucí elita národa. Učitelé, inženýři, právníci, doktoři a chováte se jak čuráci.
Uklidním se až po dalším pivu. To si nemusel, řekne mi Tomáš. Jenže mě už tyhle debilní kecy štvou. Kam se ztratila slušnost? A hlavně, proč mají lidi pořád touhu se srát ostatním do života. Ukaž mi radši ten notes, hergot, uklidňuje mě kamarád, který je na podobný hlášky už asi zvyklý. Chlubím se. Tady jsou knihy, mám u nich znaménka a poznámky. Hele, tyhle jsem už četl, tyhle sháním a tyhle mám doma, ale ještě jsem se k nim nedostal. Z druhé strany je muzika, v podobném stylu. A tady, hezky uprostřed jsou koncerty. Kde jsem byl, co jsem zažil, jsou tu i nějaké poznámky. Něčemu už ani nerozumím, psal jsem to opilý na hlaváku v Praze a myslel si, že je to něco zásadního a děsně vtipnýho. Jenže druhý den mi to přišlo obyčejné a spíš trapné. No a kde máš zítřejší koncert? Tady, podívej. Mám to podtržený. Zahraniční si vždycky podtrhuji. To je tím, že pro mě jako pro malýho kluka byl svět venku kdysi hrozně vzdálený. Za komárů se nemohlo nikam. Když jsou ale otevřený hranice, tak si plním v rámci možností a peněz sny. Je to pro mě pořád vzácnost.
Jsi náhradník, musíš se s tím srovnat. Původně měl vyrazit Venca, naplánovali jsme to už dávno, ale Petra musí po doktorech a to víš, oni se na dítě hrozně těší. Kecáme dál potom na pokoji a musím Tomášovi pouštět Morbid Angel. On je skoro nezná a já k nim mám odjakživa takový zvláštní vztah. Musím mít na poslech vyloženě náladu. Nejsou to DEICIDE nebo OBITUARY, MASSACRE, který můžu vždycky a pořád. I tentokrát mi všechno úplně nevoní. Ona je ta hudba složitá na pochopení, člověk se musí pokaždé naladit na poslech. Probíráme nějaký podrobnosti, kdy a jak budeme vstávat, co si vezmeme s sebou a jak pak v Mnichově, kde koncert je. Problém nastane kolem půlnoci, když už chceme zalézt a trošku se vyspat. Moje milá je někde s kamarádkami na víkend a mají dámskou jízdu. Máme tu ale jen manželskou postel. Mám Tomáše jako kamaráda rád, ale stejně je ve mě trošku strachu, že je divný. Znáte to. Jsou to předsudky. Jenže je máme v sobě. Asi to pochopí, protože mi řekne, že nemám mít obavy, lehne si na zem. A začne skládat deky a matrace na podlahu. Chvíli se na něj koukám, mele se to ve mě. Ser na to, ale otřeš se o mě nebo se mě jenom dotkneš a zabiju tě. Směje se tomu. Už jsem ti kámo říkal, že nejsi můj typ. Díky bohu za to, zamumlám, když si čistím zuby. Ležím celou noc na krajíčku postele, abych byl co nejdál.
Stejně se probudím a mám ruku kolem jeho ramen. Hrozně se vyděsím. Jsou čtyři ráno a zvoní budík. Vyskočím a zkontroluji si trenýrky. Uff. Tomáš na mě mžourá a tlemí se mi. Ty vole, ty si úžasnej. Fakt myslíš, že bych po tobě vyjel? No, jsem pěknej kluk, ne? Konečně se mi uleví a převedu vše ve srandu. Pro holky možná. Dodá a pak už se připravujeme. Máme každý své žebradlo, v něm svačiny. Nějaký lahváče v tašce a samozřejmě lahev rumu. Naše morbidní expedice je připravena. Ještě před pár lety by nás jelo tak deset, teď vyrážím jenom já a můj teplý kamarád. To jsem fakt dopadl, dělám si srandu a Tomáš mě posílá pořád do prdele, což mi v jeho případě nepřipadá zase tak vtipný. Plzní se toulají dělníci, co jdou ze směny. Mají zachmuřené obličeje a všechno působí hrozně šedivě. Dojdeme zadem na vlak, ale má zpoždění. Sedneme si na lavičku a odháníme bezdomovce. Moc se nám to nedaří, tak jdeme raději ke stánku a dáme si tam první pivo. Možná jsme si měli objednat i něco k snědku, ale přijde nám to drahý. Navíc máme svačiny. Na displeji naskakují další a další minuty. No, snad to stihneme. Otevírá nádražka. Jdeme. Jsme tam první. Jen my a pár alkáčů.
Nevydržím to a objednám si sekanou. Když jsem tak v polovině, tak hlásí, že nám jede vlak. Hodím si zbytek mezi chleba, otřu si mastnou pusu do rukávu a běžíme. Stihneme to jen tak tak, co je tohle zase za bordel? Ptáme se průvodčího, ale ten jen tupě zírá. Pak mávne plácačkou a vydáme se vstříc dalším dobrodružstvím. Dojím sekanou a unaven jako horník po šichtě, vytuhnu. Tomáš sedí, discmana na uších a usmívá se. Vyndal si svačinu a vypadá blaženě. Když se proberu, tak s námi sedí v kupé nějaké holky. Uculují se a flirtují s mým kamarádem. On je hezounek, fakt fešák. Být na holky, tak by se snad ani nemusel snažit. Možná to právě ale takhle příroda nebo bůh chtěli. My kluci, se přeci musíme taky snažit, ukázat, co v nás je. Musíme to zkoušet. 20x, 100x a pořád nic a pak, jednou, když to nejmíň čekáte, to přijde. Já s děvčaty a ženami nikdy neměl problém, ale to je spíš tím, že jsem je ukecal. Přemýšlím o tom, pak se představím a jdu na záchod. Kam jedete? Ptají se nás a my odpovídáme, že jsme morbidní. Ony tyhle naše soukromý vtipy nechápou a nikdy nepochopí. Tak prostě řekneme, že na koncert. No být mladší, bylo by to takové hezké, je vzít s sebou, ale vzhledem k tomu, že už jsem zadaný a můj kamarád je jaksi jiného druhu, tak jen povídáme, ale jsou to chytrý holky, tak je s nimi sranda.
Opustí nás kousek za hranicemi, jedou za prací a ne, tentokrát makají normálně v pohostinství. Mají, asi jako každý, své sny o domech, autech, o rodinách. Tak ať potkáte své prince, křičíme na ně z okýnka a ony nám posílají tisíce hubiček. No a teď tu už budu jen s tebou, ty stará buzno, vytáhnu rum a popíjíme. Ale jen jemně, abychom vydrželi. Pořád někde stojíme. Mysleli jsme si, že v tý zemi zaslíbený, v Německu, všechno funguje jako na drátkách, ale co se týká vlaků, tak tedy, také nic moc. Je to holt asi podobný kolos, jako u nás, ty jejich Deutsche Bahn. Pak už se to střídá. Pán v kvádru, co si pořád něco píše. Obrýlené studentky, matka s dětmi, Tomáš pookřeje akorát ve chvíli, kdy nastoupí dva blonďatí šviháci. Přemýšlím nad tím, jak pozná, že jsou teplí. Když vystoupí, ještě dlouho se za nimi dívá. Hele, jak to víš, že jsou jako ty? To vycítíš! Navíc, spousta heteráků se nechá taky přemluvit. Otřepu se. Hele, slib mi, že i když budu totálně na mol. Zase se mi směje. Ty si fakt děsnej...
Konečně Mnichov. Mám ofocenou mapu, na ní zakreslenou trasu. Mám už nějaké zkušenosti a už jsem tu byl. Tentokrát je ale akce na nějakém zimním stadionu nebo co. Ale to najdeme, máme přeci tu mapu. Vypadáme jako dvojice hodně zmatených turistů. Navíc, občas si přihneme z lahve, aby cesta lépe ubíhala. Je to sranda, můj kamarád je již dost navátý. On zase tolik nesnese. A tak mi pochoduje ulicí, vydává německé příkazy, pak tančí v uličkách. Pořád dokola řve, že jsme morbidní. Česky. Takže zase jednou vypadáme jako lopaty z východu. No, spíš jak dva mladý blázni, co se do toho nebojí opřít. Němci mají ty své kožené obličeje. Pokaždé, když potkáme nějakou fakt zajímavou osobu, tak si říkáme, jaký to s ní asi musí být v posteli. Tak nějak chápeme, že nejúchylnější je německý porno. Tohle mít doma, ta se neusměje. Úplně ji vidím, jak klečí, má postroj a hraje si na koně. Ty blbečku, si myslíš, že si vtipnej? Ozve se za námi. Dámu jsme asi podcenili, je to Češka.
Mám vždycky takové pravidlo, zvyk, že si musíme předtím sednout do hospody. Jasně, že je to pro nás drahý, ale jinak to nejde. Zalezeme kousek od stadionu na jedno. Tedy na tři, ale je to fakt dobrý pivo. Nějaký místní, název mi nic neříká, ale už chápu, že nás Bavoráci naučili vařit pivo. Před vchodem jsou potom docela davy. Kluci pokuřují, holky jsou takový hrubý nebo aspoň takový mají obličeje. Možná jsme ale jenom zvyklí na ty naše slovanský panenky. Čteme si nápisy na džískách a bundách. Nahrneme se s davem dovnitř a jsme docela překvapení, kolik starších lidí tu je (pro nás tenkrát kolem 40 a výše). Nojo, tady holt nemají pořád dokola všude Michala Davida a zábavovky. Pochvaluje si Tomáš a pak se mi ztratí. Ještě jej zahlédnu, jak se baví s nějakým fešákem, ale pak se ocitnu pod pódiem sám. Hrají zrovna Jungle Rot a je to jízda, od začátku do konce. Kapelu znám, miluju je. A tak jsem spokojený. Vedle stojí nějaký holky, vyloženě na tahu, tak se k nim tak nějak automaticky, aniž bych nějak děsně chtěl, přidám a paříme spolu. Jedna má v náprsní kapsy placatku a dá mi loknout. Málem mi to urve žaludek. To je síla. Je to mocná žena. Vypadá jako budoucí matka rodu.
Jasně, že se motám, ale mám skvělou náladu. Chvilka napětí, na záchod, utříbení myšlenek po Jungle Rot, kteří byli výborní. Hlavní hvězda si dá ale na čas. Trvá to hrozně dlouho, než vylezou. Čekání ale stojí za to. Spustí první song a jsem ztracen. I skladby, které se mi z CD zase tolik nelíbí, získají naživo úplně jiný rozměr. Kapela do mě zasekne dráp a dělá si se mnou, co chce. David Vincent mi sice chybí, ale Steve Tiucker je skvělou náhradou. Já vím, já vím, ortodoxní fans by mi asi nakopali zadek, ale já vidím kapelu poprvé v tomhle složení a mám ji tak zafixovanou. Navíc Morbid Angel nikdy nebyli vyloženě úplně nejvíc srdcová kapela, tak jsem prostě nadmíru spokojený. Všemu dodá ještě větší grády Tomáš, který se rozjařený objeví vedle mě a mezi skladbami začne skandovat, že jsme morbidní. Pár lidí kolem se k nám dokonce přidá. A ano, česky. Kapela jede dopředu jako perfektně seřízený stroj na zabíjení. Je to právě síla muziky, death metal, temnota, co mě doslova přikove ke zdi. Nechci, aby to skončilo. Jenže následuje už jen pár songů a my jsme tak hotoví, že si musíme jít na chvilku do předsálí sednout. Davy proudí do svých domovů a nás zase jednou čeká nekonečná noc.
Připadáme si střízliví, jsme spíš opilí muzikou. Předháníme se v tom, kdo vymyslí lepší slovo, lepší superlativ, jak se nám to líbilo. Vyhraje asi Tomáš, který prohlásí, že to bylo jako dostat rozžhavenou železnou tyč do prdele. Přijde mi to tak vtipný, že se zlomím v pase. Když přijedu domů a řeknu mámě, hele, byl jsem v Mnichově na koncertě. Ona se mě zeptá, jaký to bylo? No, jako rozžhavená tyč do prdele. Jo a byl jsem tam s Tomášem, znáš ho, to je ten fešák. No on je teplej. Vylezeme na vzduch a dá se do nás zima. Musíme najít nějakou hospodu u nádraží. Možná jsme to měli udělat odpoledne. Místo toho se potácíme a snažíme se po žlutě svítícími lampami najít cestu zpět. Minou nás policajti a Tomáš prohlásí, že to jsou potomci gestapa. Přijde nám to vtipný, ale pak nám dojde, že on jako teploušek by šel asi jako první na řadu a já se svými židovskými kořeny taky. Ty vole, to je debilní sranda. Jdeme dál, zavěšeni do sebe, jako správní opilci. A pokaždé, když zahneme do nové ulice a ujistíme se, že je prázdná, tak zařveme, že jsme morbidní.
Je to takovej pajzl, jak z nějaký brožurky. Schází se tu podivný existence, tak si sedneme do rohu. Srkáme velký piva, ale opatrně, protože peníze docházejí. Přijdou feťák, kurva i hodně mladej kluk, všichni se prodávají. Koukáme na ně asi moc tupě a vyjeveně, že jen pokaždé zamumlají nějakou německou nadávku a odejdou. Snažím se hlídat, protože mi Tomáš usne na rameni. Sleduji čas. Je to nekonečný, klíží se mi oči. Nesmím usnout, ne, fakt nemůžu. Musím na záchod. Opřu kamaráda o zeď. Opláchnu si obličej a je mi o hodně lépe. Nad Tomášem se někdo sklání. Hej, zakřičím, až upoutám pozornost výčepáka. Povede se mi zloděje chytit za rukám. Smýknu s ním a on na mě, kurva do prdele, co děláš? Ty si Čech, koukám na něj vyjeveně. Využije chvilky překvapení a dá se na útěk. Zasraný český svině, jen tu kradou a berou slušným Němcům práci, pronese výčepák, ale pak mu dojde, že jsme taky z tý malý zubožený země a pokusí se o úsměv. Zaplatím a nalezeme do vlaku. Jsme tu sami. Konečně můžu vypnout. Do říše snů se vydám snad ihned.
Probudí mě až světlo, které mi svítí do obličeje. Kde to jsme, zamumlá Tomáš a já zjistím, že kousek od hranic. Brzy budeme doma. Taky máš takový hlad? Děsnej. Představ si nádražku v Plzni, tu jejich sekanou, nebo utopence. Já bych dal radši řízek nebo vepřovou. Básníme, slintáme a pak najednou, z ničeho nic, začne Tomáš brečet. Je mi to trapný, nevím, co říct a on, ty vole, přes ty slzy se snaží bejt drsnej, protože i když je teplej, tak je pořád metalák jak hovado... Díky, fakt díky moc. Co se děje, zeptám se a on vyklopí, že jsou lidi na něj hnusný, že mu dávají jeho orientaci pořád děsně sežrat. No a pak jedu s tebou a je to na pohodu. Skvělá akce, k tomu kámoš, ty vole, jsem konečně chvíli šťastnej. A tak tam sedíme, jeden ztracený básník a jeden fešák, co mu příroda přehodila pár věcí v těle i hlavě. Je nám jedno, co si kdo o nás myslí, máme debily na háku. Obejmu ho. Jen tak, chlapsky a on mi řve do křiváka a i když je to hodně divný, tak to vydržím. Hele, dáme si tu sekanou? Pronesu, protože nevím, co dalšího říct. Dnes, když mi je 50, bych asi věděl, ale tehdejší moje já bylo přeci jen ještě trošku telecí. V Plzni vylezeme zmuchlaný jako po velkým flámu. Taky že byl. Naházíme do sebe sekačku, zapijeme to pivem a když se pak odpoledne loučíme, je nám tak nějak smutno. Zatne pěst a pronese...jsme morbidní...a zmizí v mlze...
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
