Příběh pětistý padesátý šestý - Dopis od Mustaina
Do Prahy je to v pohodě, jedu vlakem a sedím v kupé sám. Otevřu si knížku a ztratím se někde na jiných planetách. Miluju sci-fi. Akorát mě mrzí, že už si nemám s kým o tom pokecat. Michal je dávno u Kolína a budují tam s Blankou svůj nový domov. Já se pořád vracím do Plzně. Nebo do Boleslavi. Kdo jste někdy studoval daleko od rodiště, moc dobře víte, že časem najednou nevíte, kde jste vlastně doma. Pokaždé, když se blížím k Boleslavi, tak mám v žaludku těžko. Nemůžu si pomoc. Z dálnice je vidět kopec, na kterém zemřela Kačenka, i zemědělka, kde jsem zažil všelijaká příkoří od učitelů. Jde na mě nostalgická, ale nejvíc se mi hlavou míhají vzpomínky na otce. Na jeho rozšklebenou tvář, na blbý kecy, co jsem jako puberťák musel snášet. Máma mi volala na kolej, že prý mi asi zase přišel povolávák na vojnu. Achjo, představa, že budu znovu muset žebrat na vojenské zprávě o odklad, mě děsí.
V autobuse vedle mě sedí děsně prdelatá paní kolem třicítky, takový ten mastný typ, co asi zabřezl a od té doby na sebe nedbá. Pořád jí, něco mi říká a mezi zuby má kousky zelí. Drobečky ji padají na hrudník a zadkem mě pokaždé, když se zasměje svému vtipu, natřásáním vystrkuje do uličky. Dívám se do polí a okna smáčejí provazce deště. Kdybych seděl vedle někoho hubenějšího, mohl bych si číst. Vzpomínám na svoje kamarády, na partu, na holky, co jsem s nimi chodil. Usmívám se jako měsíček. Bývala tu na sídlišti, v šedi a betonu sranda. Zažili jsme toho tolik, že je to na dlouhé vyprávění. Tolik příběhů, nových kapel, objevených na starých kazetách. Doba se pomalu mění a připadám si ve dvaceti hrozně starý. Navíc pořád leje a džísku mám totálně promočenou. Shodím krosnu ze zad a pozdravím. Nikdo neodpoví. Copak brácha, ten nemluví, ale co máma? Ta sedí v kuchyni a oči má zase od pláče. Co se stalo? Jen kývne hlavou k troubě. Je v ní sekaná. Nemá žádnou chuť, jakoby mě pohltila zase šeď. Jdu raději do pokoje, bratr jen zamručí a tak si nasadím sluchátka. Rozložím si před sebe kazety a zase se ztratím ve krásném divokém světě metalu.
Hudba pro mě byla vždy vším. Lékem na chmury, dobrou společnicí, když jsem se bavil. Měl jsem tenkrát skladby, u kterých jsem balil holky, dávkoval jsem si ji vlastně pořád. Jsi blázen, říkala mi moje milá a měla samozřejmě pravdu. Jenže já nemůžu jinak. Jsem jako prokletý. Dívám se z okna a ta sousedka, co jsem ji vždycky chtěl a stala se z ní taková slípka, pořád chodí hrozně sexy. Hlavou mi duní Leprosy a ona jde do rytmu. Ty vlasy, ten zadek, jakoby cítila, že se dívám. Otočí hlavu a usměje se. Kývne na pozdrav a do očí jí padají další kapky. Jo, teď, když jsem zadanej, by to šlo, achjo. Nechám fantazii dál řádit ve své hlavě a lehnu si na záda. Do pokoje vleze máma a s výrazem uštvané laně mi předá lísteček s oznámením, že mám něco na poště. Musíš na hlavní dodá ještě a já pořád netuším, proč pořád brečí. Otec je dávno pryč, mohl by tu být klid a pohoda. Jenže ona má v sobě tmu, deprese a nikdo nevíme vlastně proč. Dusím se, chci se někde vyřvat a tak jdu ven. Vezmu si jen klíče, přehodím si přes hlavu kapuci mikiny Vader, kterou jsem koupil ve slevě v Plzni v Music Records a jdu ani nevím kam.
Kroky mě stejně nakonec zavedou na Radouč. Panely tu dávno nejsou, stromy jsou nějaké vysoké a partička výrostků, co to po nás vzali, vypadá už úplně jinak. Jako bych byl někde v Bronxu. Jdu okolo nich, z CD přehrávače jim duní nějaký rap. Smějí se mým dlouhým vlasům. Nějak se mi nechce bojovat a tak jen zasunu hlavu mezi ramena a pomyslím si něco o prdeli. Blbý kecy mi nevadí, mívali jsme je také. Kde jste všichni? Rozplynuli jste se ve světě a ti nejlepší v nicotě. Bývalo mi s vámi tak krásně, tohle byly chvíle absolutní svobody, mládí, radosti. Těšívali jsme se na holky, pili pivo nahoře na panelech a trumfovali si, kdo objevil nějakou novou kapelu. Kytka býval nejlepší, jeho skupiny žeru dodnes. S Prcalíkem byla zase největší sranda. Mirko, kde je ti konec. Kačenko, bože můj to je už tak dlouho. Něco přes dva roky. Trošku se stydím, kdysi jsem si slíbil, že když si zemřela, že už s nikým chodit nebudu. A vidíš to, mám ženu, skvělou, milou, úplně jinou než si ty. Ale máme se rádi. Promiň nebo ne? Jsem zmatený. Rozdrásaný mladý muž, co se měl stát básníkem a místo toho studuje strojárnu. To jsou paradoxy, co? Prcalík by mi řekl, ať na to mrdám.
Nevěřím moc na duchy, ani na nadpřirozeno. Jsem spíše skeptik, ale když si sednu na stejný šutr nad skálou, kde jsme se poprvé líbali, tak to všechno znovu cítím. Pořád neumím být moc sám, stále se hledám. To se moc nezměnilo. Jestli mě zítra povolají na vojnu, tak vůbec netuším, co budu dělat. Minule jsem si musel vyjít s jednou vojandou, protože jsem propásl termín odkladu. Kurva, proč musí být nějaká vojna. Když na to přijde, stejně nikoho zabíjet nebudu. Jako malý jsem s dědou dokázal zastřelit zajíce, ale srnku už ne. Proč bych proboha bojoval proti někomu úplně cizímu? V hlavě mi to šrotuje, mrzí mě, že tu není nikdo, s kým bych zašel na pivo. Připadám si trošku zrazený, ale víte co, všichni, co přežili, tak už dávno řeší úplně jiné věci než já. Asi jsem zamrzl, mě pořád baví muzika a knihy a oni, oni pořád jen práce a šéf je debil a děti, až budeš mít děti, tak se ti všechno změní a manželka, víš, jako já jí mám rád, ale někdy mě sere, protože ona mi pořád nadává. Co se to s námi stalo? Jdu raději do města, k Hymrům.
Není tu nikdo, koho bych vyloženě chtěl vidět. Jenom pár alkáčů. Je mi to jedno. Objednám si pivo a dívám se z okna na dvojice, co jdou kousek vedle na diskotéku. Nechce se mi vzpomínat, dám si jeden rum, pak druhý, ale zůstane mi v puse divná pachuť. Škoda, že tu se mnou není blondýnka, ta mě umí rozveselit. Je silná a taky bychom se mohli muchlovat. Místo toho chodím ulicemi, dlouho a všude se mi zjevují jako nějaké přízraky mí kamarádi. Hrabe mi? Ne, opilý být nemůžu. Je mi nějak divně smutno a tak jdu domů, zase se natáhnu na záda, do věže dám sluchátka a poslouchám Paradise Lost. Dokud neusnu. K ránu se probudím a zase slyším vedle z pokoje pláč. Máma si nedá pokoj, fakt by mě zajímalo, co jí šrotuje hlavou. Vstanu brzy, zmuchlaný jak kus papíru. Ihned se dozvím, že vypadám blbě. Jo, to potěší. Opláchnu si obličej, pozdravím sousedku s nejkrásnějším zadkem na světě (sorry blondýnko) a vydám se do města na hlavní poštu.
Málem si vyvrknu na kostkách kotník a když vlezu dovnitř, do staré budovy, tak se zděsím, je tu šílená fronta. Dělám to nerad, ale kdysi jsem tu roznášel jako brigádník dopisy a balíky a důchody, předběhnu. Tak řeknu jedné známé, že tu mám dopis. Asi z vojny. Klepu se. Já nechci do zelenýho. Tak mladej, není to z vojenský zprávy, ale z Ameriky. Asi nějakej strýček, co zemřel a budeš dědit, směje se paní, co jsem ji měl moc rád. Ještě si řekneme, jak se máme, pozdravujeme navzájem své známé a pak už jenom jdu a přemýšlím, kdo by mi mohl psát. Potkám, čistě náhodou (nebo ne?) mého teplého kamaráda Tomáše. Nemáš chuť přijít večer na pivko? Zeptá se mě a protože stejně nemám nic na práci, tak řeknu ano. Pochlubím se dopisem a on, že prý vole, tak to otevřeme spolu. Vlastně bych to normálně nevydržel, byl jsem hodně zvědavý, ale Tomáš, víte, on byl jeden z posledních, co se mnou někam zašel. Tak jsem to slíbil. Následovaly studené řízky a spousta dobrých rad do života. Máma i brácha jsou oba děsně hubený, mají nezdravě bílou barvu. Najednou jsem hrozně rád, že jsem odsud vypadl. Dnes budu spát u kamaráda, sdělím ještě, ale všem je to stejně jedno.
Koupím lahev koňaku, protože vím, že jej má Tomáš rád. Mezi dveřmi se obejmeme. Jak jde život. Vypráví mi, jak se rozešel z Buddhou a já kývám hlavou, i když jsem to všechno slyšel. Máš někoho jinýho? Nemůžu nikoho najít, všichni jsou jen hrozný buzny, řekne mi a protože je to vtipný, tak přeřadíme kvalt. Je veselo, vyprávím o Plzni, o blondýnce a taky se vzpomíná. Je fakt prdel a když jsme v nejlepším, tak nám konečně dojde, proč jsem vlastně přišel. Vytáhnu kudlu, co nosím pořád u sebe, ale Tomáš mi řekne, že jsem barbar. Má nůž na dopisy. Nepřipadáš si někdy trošku zženštilý, vtipkuju, ale nechám jej, aby mi pomohl. Trošku se mi klepou ruce. Pak se musím posadit. Kdysi dávno jsem v jednom zahraničním časopise, co jej přinesl Kytka, našel kontakt na fanouškovskou skupinu Megadeth. Napsal jsem tam, překládali jsme to oba se slovníkem v ruce v hospodě u Dubu a děsně se u toho tlemili. Psal jsem tam, že je mám raději než Metallicu, tenkrát se to hrozně řešilo. Oni mi asi za půl roku odpověděli, že jsem členem klubu. Měl jsem hroznou radost a napsali jsme s Kytkou další dopis, snad na tři stránky. Se spoustou otázek na kapelu.
Už anglicky trošku umím. Chtěl bych věřit, že psal odpověď sám Dave Mustaine, ale to bych byl asi naivní. Ani nevím, jestli je pravý podpis, ale chci tomu fakt moc věřit. Položím dopis na stůl jako svátost. Ty vole, oni mi fakt po letech odpověděli! Rozbrečím se, protože to už nemůžu říct Kytkovi, ani nikomu jinýmu. Nikdo by to stejně nepochopil. Ty dlouhé hodiny diskuzí, jak to napíšeme. Pak shánění starého slovníku, o kterém jsem po letech zjistil, že už nebyl tak sto let aktuální. Přepisoval jsem ten dopis snad padesátkrát. Pořád nám nebylo něco recht. Kytka byl na tohle detailista. Už jsem měl třeba zalepenou obálku a on přišel. Hele, kamaráde, mě ještě napadlo...už jsem jej posílal do prdele, ale pak vždycky vzteky uznal, že má pravdu. Jsem namakanej silnej sportovec, zdědil jsem sílu po otcovi a teď tu sedím a slzy mi tečou jak starý plačce. Tomáš asi moc neví, co má dělat, a tak mě vždycky jen poplácá po ramenou. Omlouvám se, řeknu mnohokrát, ale stejně to jde všechno ze mě ven. Proč jsem tu zůstal sám? Komu jsem co udělal?
Spolu s Tomášem dopis překládáme. Je plný prázdných frází, je obyčejný, normální. Žádná vzácnost, ale chápeš to? Mustaine nám odpověděl. Pláč se pomalu mění v úsměvy. Jdeme, řeknu a nikdo neprotestuje. Vezmeme si lahev s sebou. Přelezeme hřbitovní zeď, protože je už zavřeno. Jsme jak dva nalití spiklenci. Obejdeme všechny hroby. Kačenku jako první, Kytku, Prcalíka. Všem do jednoho přečtu dopis nejdřív anglicky a pak se jej snažím přeložit. Kurva, do prdele. Kamarádi. Já vím, je to naivní, možná i blbý, jsem trošku asi blázen, ale já zkrátka musel. Když jdeme zpátky k Tomášovi, stavíme se U Hymrů. Je tam plno a nějakej chlápek s pupkem začne mému kamarádovi nadávat do teploušů. Máš novej objev co, prcáte se do prdele? A tak mu dám jednu přesně mezi oči. Za všechny mý kamarády, za všechny normální lidi. Pak už jen kecáme, popíjíme a jsme jak dogy. Usnu na gauči ráno mě bolí děsně hlava.
Přijdu na nedělní oběd a chci se pochlubit, kdo mi napsal. A to je jako kdo? Zeptá se brácha, což je divný, protože on jinak nemluví. Odpovím, že je to jedno, hlavně, že to nejsou vojáci. Do Prahy jedu vlakem, dopis hrdě složený na prsou. Zase se dívám do polí a v discmanovi mám samozřejmě Megadeth. Pro mě to bylo něco neskutečnýho. Obrovskýho. Splněný sen, nepopsatelná radost i bolest zároveň. Vyprávím o tom blondýnce, když se konečně setkáme. Ležíme v posteli, dokonáno jest a já pořád dokola čtu řádky odněkud z Ameriky. Dopis si pak schovám a jako spousta dalších věcí se mi při jednom ze stěhování někde ztratí. Chodím ještě asi měsíc po světě a každému to vykládám. Většina lidí vůbec neví, o koho jde. A ti zasvěcení mi moc nevěří a jsou děsně překvapený, když dopis vytáhnu z kapsy. Mrzí mě jediné, že jej kluci a holky nečetli také.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):