Nedokončená dobrodružství: Deník nejen z cesty na jižní pól - Lucie Výborná
2025, Labyrint
Pamatujete si, když jste četli staré knížky odvahy a dobrodružství (KODky)? Vždycky mě tenkrát, v dobách mého sladkého dětství, zajímalo, proč indiáni nemohli spát v uzavřených prostorách. Museli ven, pod hvězdy. Loni mi bylo 51 let a už dávno jejich pocity chápu. V únoru jsem si zlomil nohu a dostal jsem sádru. Představte si to, silný chlap, co všude chodí pěšky, plave pořád jako drak a v lese se cítí víc doma, než na gauči. Co teď? Zblázním se? Padaly na mě chmurné myšlenky, najednou jsem hleděl i do svého nitra a protože jsem měl nepřipraveně spoustu času, tak jsem četl. Mám rád thrillery, detektivky, napětí. Jenže to také nejde pořád. Brouzdal jsem po ivysílání na České televizi a hele, ona Lucie Výborná pořád dělá ty skvělé rozhovory. Kouknul jsem na všechny, protože jsou zkrátka s lidmi, co mají co říci, inteligentní a i podle mého gusta. Žádné povrchní pozlátko, dnes tolik časté. To já nemůžu, to mě bolí.
Šel jsem dokonce tak daleko, že jsem začal Lucii Výbornou sledovat na twitteru. Pak už to šlo jedno za druhým. Nedokončená dobrodružství: Deník nejen z cesty na jižní pól jsou mým prvním setkáním s touto autorkou a musím vám rovnou prozradit, že to byla trefa přímo do černého. Ne vlastně ne, spíš do srdce. Najednou jsem byl zase ten malý kluk, co hltal verneovky, co chodíval za krásnou knihovnicí Klárou, aby mu doporučila nějaký dobrodružný cestopis. V atlase jsem šmejdil prsty a přes obrovské kostěné brýle působil mezi spolužáky jako mimoň. Pojď s námi hrát hokejbal! Křičeli pod oknem, ale já neměl čas, protože jsem si zrovna napouštěl vanu ledovou vodou, protože můj hrdina byl momentálně Amundsen. Lidi, kteří nemají na rozdíl ode mě strach a své sny uskuteční, dodnes obdivuji a nesmírně si jich vážím.
Zajímalo mě, jak bude knížka napsaná, protože v rozhovorech působí Lucie Výborná velmi elegantně, má nadhled, vtip, inteligenci, je perfektně připravená. Je to vlastně, pro nás, co se snažíme aspoň sem tam používat mozek, taková "superžena" (manželka promine). To ale nemusí nutně znamenat, že umí i psát. Co se týká dnešního knižního tipu, tak mohu s klidným svědomím prohlásit - ano, přátelé, její vyprávění, příběh, mě strhly. Seděl jsem doma v pokoji, dovnitř svítilo jarní slunce a za oknem řvaly, jako když je na nože bere, děti z protilehlé školky. Já byl mimo, daleko na cestách, kolem mě padal sníh, v kostech (jo, i v té zatracené zlomené noze) hlodala zima, cítil jsem lesy, moře, vlastně všechno, co mám dodnes rád. Jen jsem zatím viděl jen něco, prostě tak šel život a rodina a práce, ale díky této knížce mohu být také na místech, o kterých jsem snil, prožívat radost, strach, obavy, napětí, dobrodružství. A na všechno se dívat očima a pohledem, kterých si za všechny ty společné roky, co Lucii sleduji, vážím.
Víte, vždycky přemýšlím o tom, jak se to vlastně stane, že mě nějaká knížka zaujme, chytne, že se mi líbí nějaká muzika, že ve mě dokáže vyvolat emoce, že mě donutí sednout a napsat pár pokorných a nesmělých řádek. Myslím si, alespoň tak mi moje zkušenost a šedé vlasy napovídají, že musí být autor, umělec, opravdový, ryzí, upřímný, autentický. Když někdo píše o lásce, tak vás musí bolet srdce, když o něčem napínavém, tak musíte přestávat dýchat. Lucie Výborná nás nechala nahlédnout do svého nitra, odhalila se až na kost a udělala to stylem, který nejen, že mě naplno zasáhl a pohltil, ale také mi pomohl přežít těch několik týdnů, co jsem zavřený doma se zlomenou nohou. Jak já jí záviděl a zároveň přál veškeré cesty, zážitky, zamyšlení. (Doplňuji mimo knihu, ale musím to napsat: "Jak já si přál a přeji se setkat se stejnými hosty, jako ona při svých rozhovorech").
Jsme stejné krve, můj milý Mauglí, troufám si nesměle a s pokorou tvrdit. Píšu většinou o drsné, tvrdé muzice, o thrillerech, o věcech, které spoustu lidí děsí. Ale nemyslete si, i já mám rád krásu, hezkou dívku, když jde ulicí, list, padající pomalu k zemi, mech na stromech, čistý vzduch a lidi, kteří vám dokáží otevřít svoji náruč i mysl, kteří vás posunou o kousek dál. Lucie Výborná není samozřejmě velká spisovatelka, která by obrátila směr světových dějin literatury, ale o to jí, ani mě, nejde. Teď budu na závěr trošku drzý. Ta knížka je skvělá a podle mě by si ji měl přečíst každý, kdo má rád oblohu nad sebou, svěží vítr ve vlasech a dokáže být nejen s ostatními, ale i sám se sebou. Hergot, to mě to vzalo, ne fakt, přátelé, kamarádi, mě těch pár expedic, hledání, sebereflexe, láska k přírodě, tak bavilo, že jsem musel všechno sepsat. Ani nevíte, jak se těším ven, stačí kousek za dům, do lesa. Už aby mi sundali sádru. Milá Lucie, ta knížka a vlastně všechno, co děláte, je jedním slovem epesní! Děkuji vám za to i všem, kteří dočetli až sem. Slunce v duši, přátelé!
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
„Nedokončená dobrodružství“ jsou intimní výpravou za hranice vlastní komfortní zóny a cestou k sobě. Známá moderátorka a vášnivá cestovatelka dává nahlédnout do svého osobního deníku z několika expedic, které dopadly zcela jinak, než bylo v plánu. S nečekanou otevřeností, nadhledem i humorem vypráví o výzvách, nehodách, náhodách a také o tom, jak se proměňuje smysl dobrodružství.
LUCIE VÝBORNÁ
---------------------------------------------------------------------------------------------------
sledujte nás na sociálních sítích - follow us on the social media:
instagram:
facebook: