Příběh pětistý padesátý devátý - Pařba in Reichenberg
Když už jsem měl konečně volno a nemusel makat na brigádách, tak jsem nejraději sedával na chalupě u okna. Ve starém křesle po dědovi, hned kousek od kamen. Nohu přes nohu nebo jen tak natažené na gauči naproti. Do oken sem tam bouchla větev v nedaleké borovice. Vlastně jsem byl rád, že není hezky. Mohl jsem si číst a poslouchat muziku. Okap nahoře je nějaký děravý, řekla mi máma, než odjela a nechala nás tu, abychom jej opravili. Já se k tomu dostanu, brzy, určitě. Ale ne dnes, teď mám lenivou a nechce se mi fungovat. Asi jsem zažíval stres, ze školy, z práce, z neustálého pohybu. Včera jsme se nahoře tulili celou noc, ale dnes je to jiné. Potřebujeme každý kousek svého malinkatého prostoru. Utéct pryč, do jiné dimenze. Mě vždycky pomáhala hudba a knihy. A tak tu sedím, poslouchám déšť a ztrácím se v příbězích někoho jiného. Měl jsem tenkrát náladu na nějaké klasiky. Victor Hugo, Charles Dickens. Je mi nějak smutno a všimne si toho i moje milá.
Snaží se, aby se můj splín rozplynul. Umí to, pomalu mi zvedne náladu. Jdu na ten okap, pronesu a ona si klepe na čelo. Vždyť prší. Když to neudělám teď, tak už nikdy. Tluču v dešti do plechu a jsem ihned mokrý jak slepice. U kamen se převléknu a lehnu si na postel. Přitulí se. Povídáme si. Hladím její vlasy, ramena, záda, zadek, otáčím ji k sobě. Proč si tak smutný? Vlastně ani nevím, pššt, položím ji prst na rty. Prohne se jako kočka a zavrní. Potom nasadí úsměv o kterém ví, že jí na ní miluju. Jsem dole a její blonďaté vlasy mi padají do obličeje. Laskání, divokost, krása, uvolnění. Co budeme dělat teď, zeptá se, když se vrátí z kuchyně. Její holé nohy pleskají o parkety a snaží se stáhnout můj starý svetr přes zadek. Přitopíme ne? Jsem zase v křesle a láduju do sebe chleba se sádlem. Nějak takhle si představuji štěstí, pomyslím si a vůbec netuším, proč jsem tedy tak smutný.
Napadne ji, z ničeho nic, že bychom mohli za Vencou a Petrou. My bychom si pokecaly jako holky a ty ho vytáhneš ven. Musí to být pro ně ponorka, když jsou teď pořád jen spolu a s malým, nenarozeným prckem. Rizikové těhotenství. Opijte se, blbněte a pak se vraťte. Většina ženských sleduje mé kamarády jako saně. Hlídají je. Moje milá ale chápe, že občas musíme zazlobit. Vždyť jsme chlapi, ne? Holky to mají stejně, jen trošku jinak. Nevím, nevyznám se v tom. Místo přemýšlení jednám. Obléknu se, najdu dva deštníky a za chvilku už lezem do kopců směr Kynast. Vrcholky jsou zahalené do mlhy a leje jako z konve. Klouže to a nikde nikdo není. Někde uprostřed cesty sebou seknu. Mám zelené kalhoty a triko. Jak to prase, komentuji to a když jdu čůrat bokem do mlází, tak si všimnu, že jsem i trošku odřený. Achjo, to nám to pěkně začíná. Dolů do Jablonce a pak zase kousek do kopce k přehradě. Kapky bubnují na hladinu a vše je pochmurné jak na hřbitově.
Otevře nám Petra, toho času velká jako hroch. Jakmile jí dojde, kdo jsme, na její tváři se objeví velký upřímný úsměv. Venca šel pro něco k jídlu, bude tu hned. Nechám holky, ať si povídají a že jako svého kamaráda překvapím. Už nejsem smutný. Mám v očích klukovské ohníčky, jako když jsme malí chtěli na někoho udělat baf. Snad taky zaječí, aby mi udělal radost. Má v ruce starou síťovku a v ní máslo. Obejmeme se, tak nějak chlapsky, opatrně, ale přesto velmi vřele. Kde si byl tak dlouho, mě už z toho hrabe. Nejsem zvyklej jen tak sedět. Chudák Petra nemůže skoro nic. Pomáhám jí, starám se o ní, ale znáš to. Koukám z okna do šedivého deště a mívám splíny. Ty taky? Teď už se tomu smějeme, ale uvědomme si, že tenkrát jsme se fakt potkali nějací smutní. První hospoda, do které vlezeme, je hned kousek od přehrady. Mají tu smažák, utopence a dobrý pivo. Povídej...jsem jedno velké ucho.
Položí síťovku s máslem na stůl a spustí. Ty vole, já nechci bejt jak starej fotr, dusí mě to. Pravdou je, že když se kluk zamiluje, tak by pro svoji milou udělal cokoliv. Ona také. Jenže pak se ze všeho stane pomalinku, polehounku stereotyp. Tohle všechno mi vypráví, já ho trošku nechápu, protože jestli něco, tak s blondýnkou rozhodně není nuda. Házíme do sebe půllitry, jak kdyby nám šlo o život. Ona je Petra hodná, ale občas mě sekýruje. To si musíš vyřešit sám, kamaráde. Mluv s ní. Je to chytrá holka, pochopí tě. Raději přehodím téma a chvilku vzpomínáme. Na starý dobrý i zlý časy. Konečně se začne doopravdy smát. Vyprávím mu o Plzni, o svých divných spolužácích, o brigádách, o tom, jak v tom velkým městě nemám skoro žádný kamarády. Venca na oplátku hodí do placu něco o práci. Moc ho to nebaví, ale nějak se živit musí. Vlastně ani nevím, koho to napadlo. Asi mě. Najednou sedíme v tramvaji do Liberce a tlemíme se jak dva puberťáci. Máslo máme samozřejmě s sebou.
Když dorazíme na místo, jsme už docela nalámaní. Následuje pestrá směsice barů, hospod a nakonec i diskoték. Jsme ve svém živlu. Kecáme s pocestnými, s holkami, co také vyrazily pařit. Tenkrát byl Liberec hodně živé město. Byli jsme i v rokáči, pařili jsme jako o závod. Občas mi můj kamarád někde upadl, několikrát se mi ztratil. Seděl jsem třeba u stolu, nasával další pivo a najednou ke mě přijde jedna dívka. Přitulí se a já se leknu. Nejsem žádnej fešák, ani Adonis, aby mě takhle ženský "obtěžovaly". Ale ona hned kam půjdeme, že má volnej byt, že toho můžeme spoustu vymyslet. Byl jsem překvapený, ale když se pak vrátil Venca s ještě jednou slečnou, došlo mi, že to domluvil on. Když jdeme na záchod, tak se ho ptám, co to dělá. A on, že je hrozně nadrženej, že prostě musí. Petra teď nemůže a mě už to leze na mozek. Nějak nevím, co se v těchto chvílích říká, tak jen zamumlám, abys toho vole pak nelitoval.
Noc se vyvíjí překotně a hodně divoce. Dámy chtějí tančit a mě to nějak nebaví. Myslel jsem si, že ještě pokecáme, zajdeme třeba na nějakou muziku. Místo toho tu sedím, svíjím se na parketu, jako bych to ani nebyl já. Navíc, mě ta "moje" brunetka nějak nebaví. Je moc hezká, taková ta prvoplánová krasavice. Jenže je tupá jak štoudev. Opravdu mě irituje, když se směje na místech, když se ani nesnažím být vtipnej. A nechápe můj vytříbený humor. Je jí vlastně úplně jedno, že se nesnažím být milý okouzlující společník, kterým, když chci, tak dokážu být. Asi se jí líbí takový ty drsný tipy, co ji shazují a považují ji jen za kus masa. Nojo, vlastně fakt, ona je opravdu kost. Jenže já jsem zvyklej na něco jinýho. Blbý je, že se můj kamarád velice dobře baví. Toká jak mladý tetřev. Mě to přijde až směšný, promiň Venco, ale fakt si tenkrát tak vypadal. Jeho blondýnka je taky moc hezká a co jsem pochopil, tak to má v hlavě i víc srovnané. Najednou dostanu opilou pusu a mám co dělat, abych se ubránil.
Je naštvaná, uražená a mě je to úplně jedno. Jdu za Vencou a říkám mu, vole pojď, vyrazíme někam jinam. Ale on ne, že prý s nimi půjdeme do bytu. Teď jsem nabručenej já. Představoval jsem si pánskou jízdu, pořádnej pokec, pohoda a pak návrat do Jablonce a třeba nějaké posezení s našima holkama. Místo toho sedím na gauči v nějakém luxusním bytě a dívám se z okna, protože všichni ostatní tančí, kroutí se a tak se věnuji své kamarádce whiskey, kterou mi brunetka dala, abych byl prý povolnější. Mě to přijde všechno tak děsně laciný, že mě to prostě nebaví. Pak zalezou do pokoje. Venca a jeho bloncka. Chvilku se ozývá chichot, pak šepot, vzrušení a mě je za něj stydno, protože jak já se teď budu dívat těhotný Petře do očí? Příroda je ale mocná čarodějka. Ozve se řev. Ty debile, ty prase. Rozrazím dveře a scenérie je to fakt nechutná. Oba oblečení jen zčásti, ona dole, on si utírá obličej do prostěradla. Poblil ji od hlavy až k patě. Pokojem se vznáší kyselý puch zvratků, abych dostál svému básnickému střevu. Začnu se hrozně smát. Pak to jde ráz na rád. Vyhodí nás, ale aspoň mi zůstane v ruce lahev.
Na dej si a přestaň blbnout. Sedíme u takového malého parku na lavičce. Pomalu svítá. Kolem chodí první lidé, co nemohou spát. Koukají na nás jako na zjevení. Jdeme pomalu dolů na tramvaj. Venca se otře o trávu, ale stejně děsně smrdí. Jako tchoř. V tramvaji usne a já se dívám z okna a přemýšlím o tom, kam nás život nasměřoval. Budu jednou taky takový, co bude, až budeme mít děti? Motá se mi to hlavou, ale pak asi taky zaberu, protože nás na konečné tramvaják vyhodí. Ploužíme se směr přehrada a já, jako starej blbec, pořád v ruce držím zbytky toho, co bylo ještě včera odpoledne máslem. Mezi dveřmi vše předám Petře. Ona hned začne na Vencu křičet. Asi hormony. Moje milá mě taky trošku plísní, měly jsme o vás strach. O brunetě ani té druhé napadne ani slovo. Venca se stydlivě rozloučí a my se vydáme na cestu. Někde nahoře v kopcích se se vším svěřím. Vrtá mi to totiž v hlavě. Jak bych se měl chovat, když by byl Venca fakt nevěrný? Kurva, život je někdy pěkně složitý. Ještě, že jsem opravil ten okap. Pařba in Reichenberg zkrátka nebyla jako za starých časů. Měl jsem z ní stejně divný pocit, jako z počasí, které se ne a ne uklidnit. Sednu si raději do křesla a pokračuji tam, kde jsem přestal. V kamnech plápolá oheň a splín mě pomalu opouští. Mám se vlastně skvěle, opakuji si stále dokola.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):