Příběh pětistý šedesátý třetí - Z nebe padá listí
Prostým faktem je, že moje milá moc na fyzickou práci na zahradě nebyla. Nebavilo jí to. A tak zůstávalo podzimní listí v Jizerkách na chalupě na mě. Dva stoleté kaštany, břízy, když by člověk nestihl první opadání, brodil by se během několika dní po kolena v listí a mokru. Většinou to probíhalo tak, že mi máma zavolala z práce na vrátnici na kolej. Chvilku mi smutně vyprávěla něco o životě a potom jen tak mezi řečí pronesla, že už nastal čas. Pozemek to není zase tak děsně velký, ale stíhat hrabání jen o víkendech je docela rachota. Vyrazil jsem tedy v pátek z Plzně, již poměrně hladový, protože nebylo moc peněz. Někde na Černém mostě, když přesednu do autobusu mi už notně kručí v břiše. Navíc se přidají divné křeče, které pokaždé mívám, když se blížím k Boleslavi. Je mi zvláštně smutno. Možná za to může trošku i počasí, které je stylově podzimně sychravé. Nahodím batoh na záda a když se vnořím mezi paneláky, tak si uvědomím, jak jsem zbyl zase ne všechno sám.
Vždycky jsem býval z těch, kteří se snažili dávat lidi dohromady, dělat dobrou náladu. Někdy jsem míval i pocit, že se až vtírám. Nojo, asi je to výchovou nebo možná tím, že kamarádství moc prožívám. Nebo jsme se zkrátka vydali každý trošku jinou cestou. Já pořád prožíval hudbu, knížky, studoval jsem a většina pozůstalých z mých part už měla dávno děti, práci a řešili úplně jiné starosti. Tak nějak nevím, čím jsem si to zasloužil, že na mě nikdo nemá čas, ale já se fakt snažil. Doma je nějak podivně těžko, smutně. Brácha jako vždy nemluví a jen prohodí pár slov. Pak si zaleze do postele a něco si čte. On se pořád učí. Ve škole mu to fakt jde a na rozdíl ode mě mu to pálí i v technických věcech. Máma je smutná, ani vlastně nevím proč. Ona možná také. Asi nechce být sama. Je to snad poprvé, co jí hrozně chápu. Mám sice na koleji blondýnku, ale teď a tady, je to jiné. Chci jít brzy spát, v televizi sice dávají nějaký třeskutě vtipný pořad, ale mě nebaví.
Už jdu do sprchy, když se najednou ozve zvonek. Tomáš. Můj teplý kamarád. Co tady děláš? Jen tak, nepůjdeš do hospody? Trvá mi to fakt jen chvilku a už stojím s mokrými vlasy na chodbě. Rád bych někam, kam jsme chodili před lety. U Hymrů to ještě funguje? Pod nohama nám křupe listí, jdeme nahoru, kolem gymplu a když se před námi otevře malé náměstí Českých bratří, neubráním se tomu, že vzpomínám. Támhle je výklenek, kde jsem líbal svoje holky, je tak hezky stranou a v závětří. Bývaly to krásné doby, plné romantiky a vášně. Všechno to odplynulo bůhví kam, zůstaly jen prchavé obrázky. Když vstupujeme dovnitř, zamrazí mě. V rukou jako bych cítil prdelku Kačenky. Oklepu se. Jdeme se přeci bavit, ne? Hospoda je plná, jen vzadu jsou dvě místa. Akorát pro nás. Jak je v Plzni? Zeptá se mě Tomáš. Smog, napadne mě jako první a pak mu vyprávím o své holce, o škole, která mě nebaví, o životě, co bych chtěl, kam směřuji. Kouká se na mě a je to snad poprvé, kdy mi dojde, že má přeci jen trošku zženštilé rysy. Řeknu mu to, on mě pošle do prdele, ale smějeme se tomu jako prokoplí.
Zeptám se i já, ale po chvilce mi dojde, že jsem to asi možná neměl dělat. Tomáš je zrovna ve stavu, kdy se potřebuje svěřit. když se rozešli s Buddhou, bylo to celé takové divné. Vlastně ani jeden z nich nechápe proč. Možná se jen vytratila vášeň. Tomáš zkrátka zůstal sám a moc nevěděl co s tím. Říkal mi, že seznamování v jeho komunitě je hrozný. To buď najdeš starší pány, co si chtějí jen užít a nebo promiskuitní děvky. Někdo normální, obyčejný, s kým by přeskočila jiskra? To je skoro nemožný. Je mi ho líto, působí opravdu hrozně ztraceně, křehce. Neuměl bych mu ale poradit ani se ženskými, natož s klukama. Netuším, kde se seznamují. Já ke každý holce přišel jak slepý k houslím. Asi moje kroky vedla intuice. Nebo jsem byl jen ve správný čas na dobrém místě. Melu něco i o konstelaci hvězd a pak se do toho tak zamotám, že se musíme smát. Řekne mi, že je rád, že mě má a že je škoda, že nejsem teplej. Pošlu ho do prdele, ale vážně si uvědomím, že asi fakt potřebuje pomoc.
Večer se ale jinak vyvíjí poměrně dobře. Ptá se mě, co budu dělat zítra a když mu řeknu, že mám brigádu na chalupě, tak se nabídne, že mi pomůže. V hospodě to zabalíme rozumně a já mu řeknu, že jestli chce, tak ať stojí v sedm ráno u nás před domem a klidně ať jede. Má radost, jen si nejsem jistej, jestli to stihne. Nemůžu moc spát, mám v hlavě nějak moc nasazených brouků. Když konečně zaberu, tak mi připadá, že spím pět minut. Budík zamáčknu s hubou dokořán. Máma už je na nohou, snídáme a dostanu samozřejmě spoustu dobrých rad. V batohu čisté oblečení a něco málo k jídlo. Vylezu ven a obejme mě chlad. Tak jedem? Ozve se od rohu a mě první myšlenka, která mě napadne, tak je o tom, že aspoň budeme mít listí rychleji. Třeba zbyde víc času i na nějaké to pivo dole v hospodě ve vsi. Jedeme autobusem z Prahy, co jede až do Tanvaldu a vyhodí nás kousek od chalupy. Zatím to vypadá pěkně. Spát budeš nahoře, řeknu rovnou, protože i když mám Tomáše rád, pořád jsem hetero a znáte to. No, nic. Tlemí se mi. Už jsem ti několikrát říkal, že se mi nelíbíš, jako nic proti, ale sorry.
Raději zatopím dole v kamnech a dám mu do ruky hrábě. Vytáhnu i kolečko a začne terapie prací. Občas mrholí, sem tam vysvitne slunce, ale pak začnou zase padat zmrzlé krupičky. Dáváme vše do hromad a vozíme kolečkem dozadu za cestu. Je tam takové mlází, kam všichni z okolí odkládají vše, co na zahradách nepotřebují. Trávu, listí, klacky, ale i třeba hlínu. Tomáš se ukáže jako dobrý makáč. Sem tam se napijeme, ale nic nejíme, chceme mít hotovo. Tohle je jedna z nekonečných prací. To co dnes shrabeme do zítra zase spadne ze stromů dolů. Vskutku sisyfovský úkol. Ale ta radost, když za sebou konečně vidíme kus čisté plochy, ta nelze vysvětlit. Oba jsme zvyklí makat, prošli jsme spoustou brigád, ale tohle je fakt dřina. Otevřu slavnostně lunch meat a vyndám lahváče, co tu zůstaly od minule. Díky kámo, moc si mi pomohl. On se jen tak podívá a smutně pronese, že mu bylo ctí. Půjdeme to zapít? Jasná věc kamaráde. Naložím kamna po okraj a zamknu.
Jdeme přes kopec až do Smržovky. V Parkhotelu shodou okolností hraje nějaká kapela. Nic moc pro nás, ale je tu živo, čepují tu pivko jako křen a tak si unaveně mneme mozoly a padá to do nás jako Němci do krytu. Potkám pár lufťáků, i jejich dcerek, co jsem s nimi vyrůstal. Některé vypadají velmi povedeně. Sluší ti to, pamatuješ, jak jsme si hráli nazí v bazénu. Stydí se, ale usmívá se. Ctím zásadu, po práci legraci a tak ji několikrát vyzvu k tanci. Její ségra, která je o několik let starší, se asi nudí a tak dojde pro Toma. Ten jen prokroutí oči, když jdou na parket. Svíjíme se podle nejlepšího vědomí i svědomí. Moje kreace, když se odvážu, jsou vskutku dokonalé. Alespoň z mého pohledu. Ostatní se smějí a chvílemi jsem i sám s tou malou dívkou v kruhu a všichni nám tleskají do rytmu. Když si jdeme všichni unaveni sednout k jednomu stolu, poznám na jejích očích, že by to šlo. Ze staré známosti. Opět to neudělám, protože jsem slíbil svojí milé věrnost. Ale lichotí mi to, s tím si buďte jistí. Když je konec a vyhodí nás, tak se jde k nám na chalupu. Z nebe sněží a je pěkná zima. Ještě než stihnu otevřít dveře (nemůžu se trefit do zámku), tak mi všichni padnou na záda, opilí jak mátohy. Do obličeje si nechávají sněžit a padat listí. Křičí u toho, že je to boží. Musím se jim smát.
Kamna vyhasla a ta dívka z dětství, co je najednou sexy slečnou, usne na posteli. Mohl bych přilehnout a jen tak si užít, ale zůstanu až do rána v křesle. Jen na chvilku zaberu. Přemýšlím o tom, jak jsou obyčejné věci krásné, jak jsem rád na světě. Pomalu ve mě doznívá alkohol a ozvou se střeva. Umyji si ruce a pak rovnou vezmu zase do rukou hrábě. Je velmi brzy ráno, v dálce vylézá z mraků Ještěd. Pomalu se dostávám do rytmu. Je to ale po probdělé noci docela utrpení. Ostatní vylezou až kolem poledne, zmrzlí na kost. Holky zmizí pryč, ta starší prohodí něco o tom, že si teda myslela, že s námi bude větší zábava a pak zůstaneme zase sami. Tomáš sice chvilku vozí, ale pak se několikrát poblije. Dodělám raději všechno sám. Autobus zpět do Boleslavi a Prahy stihneme jen tak tak. Snad jsem svému kamarádovi aspoň trošku zvedl náladu. Asi jo, protože když mi mává na rozloučenou, tak se usmívá. Vyjedeme po staré silnici a v alejích na nás padá z nebe listí.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
