Příběh pětistý šedesátý druhý - Zadoomaný pochmurný večer
Otevírali v devět ráno a já byl zase po nějaké době sám v Plzni. Šel jsem rychlou chůzí, mrazilo mě v zádech. U nás v Boleslavi byly jen dva komíny a občas kouřil jen jeden z teplárny, ale tady v Plzni to bylo zamořené smogem až běda. Cítil jsem na jazyku divnou pachuť a přitáhl jsem si křiváka víc ke krku. Vytahaný svetr, který mi kdysi upletla babička, se stal včera zase jednou terčem posměchu mých spolužáků. Byla to pro mě vcelku nová pozice. Na základce se mi sem tam nějakej debílek posmíval kvůli brýlím, ale vyřídil jsem si to sám. Byl jsem sice hubený, ale už na druhém stupni jsem dostal pružiny, se kterými cvičím dodnes. Naučil jsem se bránit. Chodil jsem do školy, plné dělnických dětí. Některé měly hodně tvrdý život. Naučil jsem se bránit a nebavit se s blbcema. Přemýšlím nad tím a otřepu se chladem. Proč na mě byli všichni ve škole tak hnusní? Dva namachrovaný blbečci, kteří by neustáli ani pár facek, se do mě naváželi, že jsem vágus, že bych se měl ostříhat a že mezi ně nepatřím. To měli pravdu. Přišlo mi něco zkaženého, divného. Nebo jsem byl jiný já? Možná ano.
Zvonek nad dveřmi zacinká a já vlezu nejdřív do oddělení českých nahrávek. Dělám to tak vždycky. Prolezu regály, poctivě si zapíšu jména, která mě zajímají. Slečna za pultem se na mě usměje. Má na sobě vypasované tričko a hodně silné líčení. Přejete si něco? Zeptá se a tak si odnesu aspoň nějaké kazety Kryptor, které jsou ve slevě. Přeběhnu chodbu a ocitnu se v ráji. V Music Records v té době měli desky, které nešly snad ani jinde koupit. Kluci se o metal velmi dobře starali. Byl to můj soukromý rituál. Vytáhl jsem notes a nejdřív se zeptal, jestli mají věci na mém seznamu. Měli. Tak mi je dal na hromádku s tím, že kouknu ještě na novinky. Ty byly vždycky vepředu. Nejlepší ale byla sluchátka, do kterých jste si mohli pustit alba, po kterých jste toužili. Tímto způsobem jsem za poslední roky objevil asi nejvíc nových kapel. Dnes ale bylo všude plno. Musel jsem čekat. A tak jsem si prohlížel obaly, obracel je nábožně v ruce a sem tam si napsal do notesu několik poznámek.
Byla to víceméně náhoda, ale když už jsem si myslel, že jsem na řadě (trvalo to fakt dlouho, byl tu jeden asi padesátiletý chlápek, co hrozně zdržoval). Jenže přišla ona. Párkrát jsem ji už někde potkal. Možná na koncertě, na chodbě univerzity nebo možná i na baru na koleji. Zvenčí vypadala jako gotička. Černé oblečení i šminky. Bělostná kůže, ale také ladné pohyby. byla hodně hubená, skoro žádná prsa, ale když se na mě podívala, tak měla na tváři tak krásný úsměv, že jsem jí dal přednost. Vytáhla neskutečně ladným pohybem z hromady, která ležela bokem, jedno CD a nasadila si sluchátka. Na tváři se jí rozhostil výraz, který znají všichni fanoušci hudby. Blaženost. Kývala se lehce do rytmu, pohupovala se. Žádné přehnané pohyby. To se mi na ní hned líbilo. Moc dobře věděla, že na ní všichni zíráme jak hladoví vlčáci. Byla úkazem. Holka, co poslouchá metal, uff. Po čtvrt hodině, která byla nekonečná, ale taky moc hezká, protože ke mě stála zády a mě pořád pohled sjížděl na její zadek. Mávla na mě rukou. Poděkoval jsem a když mi podávala sluchátka, lehce zavadila o mojí ruku.
Zajiskřilo to. Přísahám, že ano. Něco mi řekla, ale já byl jak opařený. Testosteron jsem měl někde v krku. Kdyby jen v krku. Uff. Prosím, nerozuměl jsem, vykoktal jsem ze sebe a ona zopakovala. Hele, zkus tohle, je to fakt hodně dobrý. A tak jsem poznal kapelu Novembers Doom. Album, respektive EP "For Every Leaf That Falls" jsem vložil do přehrávače, zapnul play a čekal jsem nějakou gotiku, něco, co by sedělo k image téhle krásné holky. Byl jsem překvapený. Nečekal jsem to. Propadl jsem muzice. Víte, já když mám sluchátka na uších, tak jsem mimo. Hudba, která mě baví, mě pokaždé odsekne od světa, přenese někam jinam, do sfér, které poletují někde v meziprostoru. Asi jsem se tvářil fakt divně. Musel jsem poslouchat asi hodně dlouho, protože mi nějaký kluk zaťukal na rameno. Už bys měl jít, nejsi tu sám. Řekl to vyčítavě, ale přívětivě. Uznal jsem, že jsem tu strávil spoustu času, dnes už nestihnu ani antikvariát. Nesu si CD s tváří kamenné sochy na obalu skoro až nábožně. Ani nevím, jak zaplatím a ocitnu se venku. Jsem jak v mátohách. Opět mě obejme mlha. Je to dobrý co, ozve se kousek ode mě. Na parapetu tam sedí Marcela černokněžnice, možná i čarodějka, co mě uhranula. Cvrnkne nedopalek do vzduchu a on se rozprskne v mlze na vlhké dlažbě.
Kam jdeš? Zeptá se mě a já se pomalu uklidňuji. No, knížky už nestihnu, tak asi do hospody na oběd. Co bys řekl na to, kdybych se připojila? Moc lidí tu neznám. Jsem z Moravy a studuji na peďáku. Hodím pár vtípků. Najednou jsem oslňující. Usmívá se, bože, ta má tak krásný úsměv. Plné rty, jemné zoubky, jako lasička. To je přesně ono. Jestliže je moje milá lvice, tak je tahle dívka lasičkou. Jak chodí, jak se vlní. Ty oči. Možná se jí kluci trošku bojí, přeci jen, ta vizáž. Povídáme si. Je o dva roky mladší, z malé vsi odněkud od Přerova. Má lehký přízvuk, ale není humpolácky rudolící, ale spíše roztomilý. Hergot, na tebe musejí letět kluci, co? Zeptám se jen tak mezi řečí a ona posmutní. Nojo, letí. Vycítím nějaký problém, ale neptám se. Známe se chvilku. Jak si se dostala k Novembers Doom? Má staršího bráchu, co žere metal, je to jeho život. Teď je na vojně, ale pokaždé, když přijede, tak objeví něco nového. Mám ráda PARADISE LOST, víš. A já mám zase jednou dvě možnosti. Buď jít na kolej, najíst se tam, pokecat s budoucími ajťáky a nebo strávit nějaký čas s krásnou holkou. Co byste si vybrali vy?
Hele, asi jako každý mívám občas sny. Mě se na ženských líbí oči, úsměvy, postavy, zadky i prsa. Jsem normální obyčejný chlap. Jen nemám žádný vyhraněný typ. Někdy je krásná oplácaná malá prsatice, jindy, jako třeba teď, hubená slečna s temnou vizáží. Pije piva. Velký. Dá si i rum. A povídá. Nikoho tu fakt moc nezná, je snad potřetí ve městě a hledala nějakou prodejnu s muzikou. To je taky věc. Většina sběratelů a takových těch echt metalistů jsou chlapi. Ono je to logické. Drsná muzika se hraje hlavně proto, aby na vás letěly holky, ne? Marcelka je doslova úkazem. Mluví asi půl hodiny a pořád mě nepřestává překvapovat. Má neskutečný rozhled, ale i nadhled. Máme hodně podobný vkus, nečekal bych, že někdo takový jako ona bude znát a poslouchat třeba Carcass. Kde si se tu zjevila? Kde jsi byla, když jsem byl sám? A proč, když někoho hledáme, tak potkáváme jen samé nekompatibilní jedince a když jsme zadaní, tak by bylo z čeho vybírat. Máme už nějaké to pivo v sobě, když z ní vyleze, že se jí kluk zabil na motorce.
Byla to první láska, o tom něco vím. Nechám ji mluvit i plakat. Vyslechnu ji. Snažím se být citlivý, zažil jsem tu křehkost, tu bolest, ten strach, kdy nevíte kam dál a máte v sobě něco hrozně prázdného. Mlhavý den za oknem se přehoupne pomalinku do pochmurného večera. Potřebovala jsem někam zmizet, viděla jsem ho za každým rohem a teď, teď nevím, jestli jsem udělala dobře. Jsem tu sama. Úplně sama. Ani holka nevíš, jak tě chápu. Byli jsme jak dva ztracenci. Jen s tím rozdílem, že já měl aspoň chvilku v životě štěstí a potkal jsem blondýnku. Polehounku jí o tom řeknu. Aby bylo od začátku jasno. Možná se mi to zdá, ale zase trošku posmutní. Netrap se, ono se ti to teď zdá všechno pochmurné, ale čas tvoje rány zahojí. Bude to ale trvat. Co ti pomohlo? Zeptá se mě a já o tom přemýšlím. Vlastně ani nevím, ale určitě jsem se nezbláznil díky muzice, kamarádům, knížkám a přírodě. Objevila se se sluchátky na uších a vrátila mi spoustu bolestivých vzpomínek. Uběhla další hodinka a poprosila mě, jestli se můžeme obejmout.
Bylo by to pro mě tak jednoduché. Přiznám se, že jsem měl i hříšné myšlenky. Měla hrozně jemnou pleť a když se přitiskla, tak v tom byla spousta bolesti. Byla jak malé ptáče, co vypadne z hnízda. Křehounká a jemná. Víte, ona se krása a síla ukrývá někde uvnitř nás. Pingl vedle nás hodil na kameninové tácky dva další půllitry a pronesl něco o tom, že se tu rodí něco nového a hezkého. Rozesmál nás. Bylo to zvláštní, až snové. Původně jsem byl trošku rozmrzelý z počasí a z toho, že jsem tu sám. Nečekal jsem, že se den přehoupne tímto směrem. Ale na to, že se mi lidé svěřují, jsem si začínal pomalu zvykat. Snažím se jí zvednout náladu. Třeba se už nikdy neuvidíme. Možná odejde ze školy. Vyměnil jsem zase jednou malé dobrodružství za čest. Dal jsem slib. Ale bylo to těžké. Když totiž doplakala a přehodila list, tak byla moc zábavná a sexy. Prý, co nějaký bar, tanec, klub. Nechtělo se mi. Měl jsem rozečtenou knihu. Ale bylo mi dvacet a nebylo mi to vůbec nepříjemné. Naopak.
Ono když nakráčíte do klubu a máte na sobě stále stejný svetr po babičce, vlasy frajersky povlávající kolem hlavy, bradku a dívka, co s vámi jde, je krásná až oči přecházejí, tak se na vás automaticky upřou všechny pohledy. Ano, mí spolužáci v košilkách a s gelem na hlavě vypadali o hodně lépe než já. Akorát byli všichni stejní. Dělalo mi fakt dobře, že já vágus, si vedu do klubu studentíků takovou kost. Sedli jsme si bokem. Teď už to byla jenom zábava. Občas, když jsem šel na záchod, tak za ní někdo přišel, pronesl něco vtipného, ale ona jej odpálkovala. Debílci. Kdyby aspoň byli originální. Navíc neznají Novembers Doom, dodám a pak se už jen smějeme, lejeme do sebe levné pití, protože peníze z brigády přijdou až za několik dní. Když přijdou na řadu ploužáky, vyzve mě na parket. Jsem nemotorný, držím jí opatrně. Ale ona se tiskne blízko, až musím zatajit dech. Dá mi moje ruce na zadek. Ať vidí blbečci. A já je tam nechám a nemám žádné výčitky. Nebo ano? Končíme až k ránu, když pomalu probleskuje mezi mlhou ocelové slunce. U nás na Moravě je tedy o hodně lepší vzduch.
Dojdeme na kolej. Marcelka se tedy několikrát zlomí v pase a zvrací. Je to vlastně dobře, protože to ve mě utlumí démony, kteří mě přemlouvají, abych využil situace. Rozloučíme se před jejím pokojem. Ona fakt bydlí na našem patře? Jsem už fakt tak slepý nebo zahleděný, že si nevšimnu takové kočky? Lehnu si na postel a pořád cítím její objetí. Jsem jak kdybych byl v pubertě. Srdce mi tepe hlasitěji. Už asi neusnu. Vytáhnu ze žebradla Novembers Doom. Otevřu okno a dívám se do smogu. Muzika mě obejme jako chladné pavučiny. Ocitnu se v tom krásném, bolestivém světě mezi sněním a bděním. Jsem v tomhle stavu celý den. Nejdu se najíst, ani napít. Moje blondýnka mě najde, prý ležím jak v rakvi. Dá mi pusu a když mě obejme, tak málem bouchnu uvnitř. Jsem moc rád, že jsi tady. Jak bylo? Zeptá se jemně, protože vycítí, že jsme rozechvělý. Zažil jsem takový zvláštní zadoomaný pochmurný večer. Vše ji vyprávím, jen některé příliš kritické detaily pro jistotu vynechám.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):