Příběh pětistý šedesátý první - Satanista z výprodeje
Jdu zrovna z jedné obzvláště nudné přednášky. Inu co, aspoň jsem si přečetl několik dalších kapitol mého oblíbeného sci-fi autora Arthura C Clarka. Ztratil jsem se na několik minut v jiných galaxiích a moje fantazie byla rozdrásaná až běda. Čtení pro mě byla vždycky radost. Navíc přede mnou seděla jedna spolužačka, na kterou stačilo udělat pár cukrbliků a ona mi sama okopírovala svoje zápisky. Měla krásný a dobře čitelný rukopis. Slušná holka jak má být. Pod brýlemi se jí ukrývaly krásné oči. Pro mě to znamenalo jen lehce flirtovat a občas ji pozvat v bufetu na kávu. Koukala na mě jako na svatý obrázek a já se někdy styděl, že se chovám trošku jako děvka. Jenže jsem byl mladý a měl jsem spoustu jiných zájmů, než jen studium. Žil jsem naplno, jako Lemmy. Zrovna jí to říkám mezi vchodovými dveřmi a vymlouvám se, že dnes večer fakt nikam nemůžu. Jde proti nám vysoký hubený zachmuřený kluk. Pozdraví mě paroháčem a udělá grimasu. Ty vole, na strojní fakultě je další metalista. Rovnalo se to skoro zázraku.
Uplyne několik dní a já musím na chodbě u odpočinkových stolků poslouchat od slečny, že se k sobě s blondýnkou vůbec nehodíme. Ona není typ pro tebe říká mi a dodává, že nám to nikdy nebude dlouho fungovat. Prý jsme oba moc temperamentní a budeme se hádat. Historie sice v budoucnu ukáže pravý opak, ale to ještě nevíme. Moc jí neposlouchám. Vzala si dnes košili a má jí rozepnutou skoro až k podprsence. Ty mě vůbec neposloucháš, stěžuje si. Omluvím se a jdu jí koupit kafe. Se šlehačkou a zákusek. Převezmu precizně zpracovaný další předmět. Uleví se mi. Odpoledne nikam nemusím. Mám úplně jinou představu, než nějaké cvičení z materiálů. Myslel jsem si na hospodu, hezky v rohu s knihou a potom večer na koncert do Divadla pod Lampu. Na plakátě jsou sice jen nějaké klikyháky, kterým moc nerozumím, ale to nevadí. Potřebuji vypnout. Za chvilku je zkouškové a potřebuji před tím stresem, co mě čeká, pořádně vypnout a vyčistit hlavu. Co děláš večer? Ptá se mě. Budu se učit, zalžu milosrdně. Je to moc hodná dívka, je mi jí možná i trošku líto a stydím se, že ji trošku zneužívám, ale když ona je s ní docela nuda. Omluvím se, že musím na hodinu a uteču zadem do polí.
Potkám ho mezi kedlubny. Bláto se mi lepí na boty a nadávám. Jde proti mě a zase ukáže paroháče. Je to jak kdyby se potkali dva staří známí. Zahlásí na moje triko a prý, kde bydlím. Řeknu mu to a on na to, že je naproti na klukovský koleji hned vedle mého původního pokoje. Kluk odněkud ze severu, s obráceným křížkem na krku. Mluví vcelku rozumně. Sice mě trošku překvapuje lehká naivita a takový ten děsně satanský true přístup, ale pochopte, že metalisti, ti praví, skoro už neexistovali. Všichni na koleji poslouchali něco jiného. A když už se tam nějaký objevil, tak měl jen krátkou dobu trvanlivosti. Znáte to, kolej, chlast, holky a pak je vyhodili. Byl jsem jak nějaká atrakce. S dlouhými vlasy, s křivákem nebo starým vojenským kabátem po dědovi. Ten si hodlám vzít večer na sebe. Je už zima a Kuba, jak se black metalista jmenuje, je nejen můj jmenovec, ale ještě navíc jde večer taky do klubu na metal. Dobře, tak mě vyzvedni, řekne mi a já kývnu hlavou. K blondýně jdu v takové povznesené náladě, protože jsem konečně potkal někoho, kdo poslouchá podobnou muziku jako já.
Různých postaviček jsem potkal na koleji spoustu. Kdybych se zajímal o lidskou duši nějak cíleně, bylo by to na knihu. Jak se tu objevovali, třeba jen na pár měsíců, lidé z celé republiky i ze zahraničí, mohli jste potkat v podstatě kohokoliv. Snažil jsem se vyhýbat takovým těm klukům a holkám ze zbohatlických rodin. Většinou to byli namyšlení kreténi a taky určitě vyrostli v jiných podmínkách, než já. Já musel makat, chodit na brigádu, když jsem něco chtěl, tak jsem šetřil třeba půl roku. Vstupenky mi připadaly děsně drahý, CD taky. Vzhledem k tomu, že jsem si přispíval i na kolej a jídlo, bylo to někdy náročný. A to i přesto, že mě na tehdejší dobu platili na brigádě v boleslavské škodovce velmi dobře. Měl jsem ale vždycky drahý koníčky. Ještě, že moje milá patřila mezi skromná děvčata. Pánbůh za ní zaplať. Osprchuju se, zpívám si Suchého a Šlitra, jak je mým dobrým zvykem a voním se, jak kdybych měl jít na rande. Dostanu několik dobrých rad, na které odpovím - díky mami a dostanu za to moc hezký polibek. Ne že se zase někde ožereš...
Zaklepu na dveře a když je otevřu, z repráků zrovna hrají Mayhem. Ihned se chytnu. Kecáme. Dostanu pivko. Hele, dojdu se umejt, zatím se napij a pak pokecáme. Zmizí v koupelně a já bloumám očima po zdi. Je tu spousta artefaktů jako lebka z umělé hmoty, Satanská bible a taky spousta hororových propriet. Na stole leží i otevřený sešit, formátu A4 a něm červenou tuší napsaná nějaká slova. Ty vole, kdo dneska píše tuší a ještě k tomu červenou? Ptám se sám pro sebe, ale ještě zajímavější je obsah slov. Je to jedním slovem hnus. Temné představy o mrtvolách, o zabíjení, znásilnění. Asi opisuje nějaký horor, napadne mě jako první, ale když mě chytne se sešitem v ruce, tak mi jej vytrhne z ruky. Co to je, zeptám se? Jen něco zamumlá a pak přehodí řeč na jiné téma. Z mých zkušeností jsou black metalisti vždycky tak trošku (řeknu to kulantně) jiní. Snaha se odlišit, což bylo v našem věku ještě zcela pochopitelné, je hnána za hranu. Šokovat, o to tu jde. Jsem zvyklý na ledacos, snad se s jeho vášní pro temnou muziku nepojí nějaká z mnoha úchylek. Lidem do hlavy nevidíte. Ale zatím klid. Pohoda. Kecáme, popíjíme a když nastane čas, začne se líčit.
Trošku mě to rozhodí. Jsem původně thrasher, který se postupem času propracoval na death metalistu. My se nemalujeme. Možná tak sem tam nějaká kapela jakože krví, aby to vypadlo, ale jinak bereme všechno spíše s nadhledem. Ne tak Kuba. Nanáší na sebe přesné linky, že by mu to kde jaká kosmetička mohla závidět. Každý tah má nějaký smysl, symbol. Nepamatuji si jaký, protože mě to moc nezajímalo, ale mluvil o svém make-upu jako o nějakém rituálu. Možná mě to mělo varovat, ale já byl (již po několikáté) tak rád, že jsem potkal někoho, kdo by mohl být třeba i parťákem do hospody, že jsem to neviděl. Konečně byl připraven. Tak ne. Ještě oblečení. Ty hele, s tím je ale sraní co? To já si vezmu triko, boty a jdu. Křiváka nebo kabát, kecky nebo marteny. A mám hotovo. On si mezi mými vtípky vážně připíná na ruku ostny. Nakonec si vezme nějaké přívěsky, mezi kterými nesmí chybět obrácený kříž a něco, co mě připomíná mléčný zub. Když vylezeme z pokoje a potkáme tři krásné mladé slečny, v upnutých trikách, docela se za Kubu stydím. Ale co už. Aspoň z nás jde strach. Uff.
Jde vedle mě a chřestí jak Kostěj nesmrtelný. Kožený kalhoty musí být děsně nepohodlný. Mě se na black metalu vždycky hrozně líbil zvuk. Nápady a riffy, melodie. Ale všechno to divadlo okolo mě spíš nudí nebo z něj mám legraci. Ono je to tak i u kapel. Málokterá je tak uvěřitelná, aby to nevypadalo vtipně a někdy i trapně. Jsme někde u Jižáku a já ještě nevím, že zažiju koncerty, které mě fakt nebudou bavit. Už si nepamatuji jména kapel, ale už když vstoupíme dovnitř, tak je všechno nějaký divný. Lidi se spolu moc nebaví. Já vím, podobné akce jsem již zažil a zařekl se, že už na ně nepáchnu, ale tady bylo ve vzduchu ještě něco jiného. Neumím to moc popsat, ale bylo to jako když se ocitnete na místě, kde se stalo něco zlého. Na hřbitově, hned za zdí, kde jsou pochováni sebevrazi. Kuba je ale ve svém živlu. Jsem překvapený, kolik je zde holek. To jsem tedy nečekal, protože black metal není zrovna styl, na který by tenkrát chodilo něžné pohlaví. Sedl jsem si do rohu a nechal svého nového známého, aby se bavil. Byl ve svém živlu.
Většinou bývám zvyklý, že se na koncertech vtipkuje. Mám rád černý humor, ale přátelé, všechno musí být s vkusem. Nebudu třeba klukovi, o kterém vím, že mu máma umírá na rakovinu říkat vtipy o rakovině. Je to o taktu a empatiích. To jsme i my, thrashový hovádka v sobě tak nějak podvědomě vždycky mívali. Já si tuhle akci pamatuji právě kvůli tomu, že jsem se moc nebavil. Kapely hrály sice poměrně přesvědčivě, i když ne moc originálně, ale hrozně to prožívaly. To byl samej Satan a peklo a prznění jeptišek. Rouhali se, ale byla v tom cítit taková ta povrchní trapnost. Kuba si ale muziku i ty kecy okolo neskutečně užíval. Navíc mi nosil pivo a snažil se mě pořád s někým seznamovat. Přišly třeba dvě holky, od přírody fakt hezký, který ale byly tak různě zohyzděný různými malůvkami a třpytkami, že jsem se až lekl. Ještě horší pak bylo, když začaly mluvit. Vzpomněl jsem si na jeden vtip od kamaráda Kytky, který mi kdysi nakreslil na základce do sešitu. Byla na něm paní a pán a on jí říkal, vy jste ale krásná, škoda že serete i z huby. Neumím se bavit na křeč a tak jsem asi působil tajemně a odtažitě. Mluvily pořád, mlely pantem a já si začal připadat jak v panoptiku.
Šel jsem raději pod pódium. Ony za mnou a mělo to asi vypadat, že někdy v noci odejdeme všichni spolu. Moje domněnky se naplnily, když kapely dohrály. Vlažný potlesk, spousta vážných póz a konec. Sedělo se ještě u stolu a veškerou zábavu obstarával Kuba. Dívky v černém se smály, nálada byla sice velmi mrtvolná, ale vypadalo to, že se všichni dobře baví. Mimo mě. Cestou na kolej jsem přemýšlel, jak se z toho vyvléknu, ale nic mě nenapadlo. Holky jsme převedly přes vrátnici až nějak moc lehce. Očividně to Kuba nedělal poprvé. Na pokoji se zapálily svíčky, pustil CD přehrávač a hrála z něj muzika, ve které jsem se chvílemi ztrácel. Měl jsem ale sebou sešit a tak jsem si sedl vedle repráků a dělal si poznámky. Všichni byli již dost opilí. Pak se můj hostitel zvedl a vyndal sešit. Začal číst hodně úchylný příběhy a básničky. Jako snesu hodně, ale prznění dětí a vyžívání se v násilí a vyhrabáváni mrtvol fakt nemusím. Poslal jsem ho do prdele, ale on se už nedal zastavit. Jako bych se ocitl v nějakém divném morbidním filmu.
Teď už to vím, jsem si s tím jistej. Byl ujetej. Navenek sice působil jako Satanista z výprodeje, ale někde uvnitř byla temnota, která díky chlastu vylezla na povrch. Následovalo totiž ještě promítání. Měl nějaké hnusné horory. Kdybyste viděli jeho oči, zděsili byste se. Měly takový divný šedivý odlesk. Nejhorší ale bylo, jaké vedl hnusné řeči. Všimly si toho i dívky, které sice byly na povrchu děsný tvrďačky, ale pořád mladý a nezkušený. Všeho toho hnusu bylo zkrátka moc. Nezbývalo, než to utnout. Zvedl jsem se a řekl to nahlas. Ty vole Kubo, ty jsi fakt úchyl, brzdi. Nebo jdeme pryč. On se jen tak divně podíval, sklonil lehce hlavu a vytáhl nůž. To už samozřejmě nebyla sranda. Black metalistky zaječely a stouply si za mě. On se ale řízl do tváře a krev se mu pomalu smíchala s make-upem. Panebože, uniklo mi a nevěděl jsem, co dělat. On se na mě ihned obořil, co do toho tahám boha. Byl fakt ujetej. Když nad tím tak přemýšlím, tak je fakt zajímavé, kolik takových lidí jsem potkal. Není jich opravdu málo. Myslete na to, než půjdete s někým ven. Ulevilo se mi, když nůž odhodil a místo toho vyndal injekční stříkačku s drogou, o které jsem nevěděl zhola nic. Píchl si, za chvilku to začalo působit a my mohli odejít.
Vyhýbal jsem se mu jako čert kříži. Ve škole i na koleji. Poslouchal sice metal, ale vnímal hudbu úplně jinak než já. Mě se vždycky líbila temnota, rychlost, chlad, ale bral jsem všechno s nadhledem a vtipem. Když poslouchám o masakru motorovou pilou, tak to přeci neznamená, že sním o tom, že to jednou také provedu. Spíš to beru jako upozornění na to, že mezi námi existují jedinci, kteří jsou hodně narušení. Možná je jich fakt víc, než si myslíme. Kuba byl prostě divnej a je asi dobře, že na škole vydržel jen chvilku. Je mi tak nějak jedno, kde je mu konec, ale obě děvčata občas pořád potkávám. Už dávno jsou z nich takový usedlý maminy. Pokaždé se jen pozdravíme a necháme historii, aby dál spala. Pravdou ale je, že mě tenkrát Satanista z výprodeje pěkně vyděsil. A rozhodně nebyl sám. Ale o tom zase někdy příště.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
