Příběh pětistý šedesátý sedmý - Zmrzlí až na kost
Je ještě tma, když probouzím psa, schouleného u našich nohou. Mráz maluje na okenní tabulky květiny. Nebo jsou to obláčky. Nevím, včera jsme se o tom bavili snad hodinu. Hned potom, co jsme leželi na zemi u vyhřátých kamen na spacáku a nechtělo se nám dělat vůbec nic. V Jizerkách hlásili extrémní mrazy. Zaslechli jsme je v autobuse z Jablonce. Pes se mi vrtěl na klíně a pak se mu nechtělo do sněhu. Dnes je to stejné. Obléknu si přes tři vrstvy ještě jednu další. Cvaknu vypínačem na chodbě. A nic. Zase nejde elektrika. Otevřu po tmě dveře ven a vypadne na mě hromada sněhu. Už jsme to zde zažili, ale tolik nemrzlo. Vezmu tedy lopatu, chvilku házím a pes se vedle mě klepe jako osika. Povídám si s ním a pak ho zvednu nahoru, abych ho odnesl na cestu. Přes noc zase napadlo. Lampa nesvítí a dole ve vsi vyjí psi. Mám na sobě vysoké zimní boty - bufy. Přesto mi mrznou prsty u nohou. Zapálím si cigáro, ale hned ho uhasím. Pes udělal loužičku a už na mě vyčítavě kouká. Chce do tepla.
Vlezu si zpět pod hromadu dek a peřin. Přiložil jsem do kamen, ale moc to nepomáhá. Máme tu i přímotop, ale je na elektriku, takže máme smůlu. Chvíli se dívám na svojí milou. Něco mumlá ze spaní. Má zmuchlaný obličej. Vlasy rozvrkočené. Přesto jí to neskutečně sluší. Jdu udělat čaj. Rovnou do něj přidám rum. Přinesu jej do postele. Musím čůrat, pronese v polospánku. Probudíš se, to ti garantuji. Usměju se na ní, ale ona nic. Vždycky jí hrozně dlouho trvá, než se probere. Když se vrátí, tak na mě jen kývne a plácne sebou zase do pelechu. Pes ihned vyskočí a začne jí muchlovat a olizovat. Nech mě. Konečně se probouzí. Víš kolik je na chodbě? Mínus 17 stupňů. Řekne mi a já si zase zalezu k ní. Víš jak se tulí tučňáci? Zabere to, jen se nechce líbat, což je pochopitelné. Pes na nás kouká a má hlavu na stranu. Jenže jsem ještě mladý a vůbec mi to nevadí. Když je dokonáno, tak se snad půl hodiny bavíme, kdo vyleze a udělá snídani. Nakonec losujeme a vyhraju. Zachumlám se a asi na chvilku zaberu.
Něco tam je. Vytrhne mě z dřímoty. Jdi se tam podívat. A opravdu. Za oknem je hromada sněhu, která se hýbe. Včera jsem zaslechl něco o toulavých psech. Beru do rukou lopatu. Musím mít něco na obranu. Náš pes začne štěkat jako pominutý. Vylezu ven a musím si cestu proházet. Mráz mi zalézá pod prsty i do morku kostí. Pomalu postupuji dopředu. Když překonám nafoukanou muldu, tak opravdu zahlédnu něco hnědého. Na ledové krustě leží z poloviny zabořený srnec a umírá. Už se moc nehýbe, je vyzáblý a má vyděšené oči. Vrátím se do chalupy a přemýšlím o tom, co budeme dělat. Je to divný pocit. My si tu sedíme, jíme chleba s paštikou a sýrem a za oknem umírá zvíře. Já vím, je to příroda. Divočina a hory, přesto, mám v sobě něco samaritánského. Miluji maso, zvěřinu obzvláště, ale nemám rád, když nějaký tvor zbytečně trpí. Nejdřív mě napadne, že bych jej vzal lopatou. Ale jak jsem kdysi jako mladý kluk nedokázal s dědou vystřelit na srnku, tak to nedám asi ani teď. Bažanty, králíky a dokonce prase jsem ale normálně kdysi dal. Přemýšlení srncovi za oknem ale asi moc nepomůže. Filozofie je v kontextu mrazu a boje o přežití jen pouhou představou.
Napadne mě, možná bláznivě, jediné. Nahoře je lesník, co má rozum a dobrou povahu. Bude to síla, ale dám to. Možná jsem bláhový, ale vytáhnu sáňky, dám na ně nějaké chvojí a starý pytel. Potom se brodím až k srncovi a nejdřív to málem vzdám. Když na něj rukavicemi sáhnu, tak ho popadne děs a amok. Zmítá se. Moc dlouho mu to ale nevydrží. Mluvím na něj, jsem jak nějaký zaříkávač zvířat. Netuším, jestli je to mým hlasem nebo jen vyčerpáním, ale nakonec se uklidní. Váží snad tunu. Přijde mi to tak. Mám pásky se suchým zipem. Omotám jej a přemýšlím, jestli ještě žije. Nakonec mě přesvědčí pára u mordy. Občas také trošku zastříhá ušima. Ale to nevím, jestli se mi jen nezdá. Jdu první, jsem jako tažný kůň. Je to jak jinak, do kopce. Do pěkně prudkého. Cesta byla naposledy protažená někdy před pár dny. Pod nohami mi křupe sníh. Srdce mi chce vyskočit z těla. Je to nekonečný. První vrstevnici ještě dám, druhou už moc ne a když se blížíme k hájence, tak se motám jako opilý. Takovou dřinu jsem snad ještě nezažil.
Jsme zmrzlí až na kost. Moje maličkost navíc zpocená jak dveře od chléva. Máme štěstí. Vrchní všech lesních se zrovna stavil na oběd. Vyjde před chalupu a zažene irského setra. Marně se snažím popadnou dech. Nakonec ale ze sebe vysoukám, co chci a koho vezu. Skloní se nad srnce, chvilku mu drží ruku někde v oblasti srdce a pak jen kývne. Jestli přežije týden, tak bude v pohodě. Pak nás zavede do stodoly. Je v ní hromada sena. Uložíme ho tam a přikryjeme ze všech stran dekami. Pozve nás na rum a my s díky přijmeme. Hele, kdybys ho přivezl jen ty, tak ho střelím do hlavy a měl by klid. Ale že tu máš s sebou tuhle krásnou holku, tak ho nechám. Snad se zmátoří. Moje milá dojde pro mléko a jde k srncovi. Vezme trychtýř a vloží mu jej do pusy. Saje jako mládě. Když je tam oba vidím, tak si uvědomím, že my chlapi máme někdy blbý a drsný řeči, ale že za nás mluví hlavně činy. Vypadá trošku jak Madona s Ježíškem. Ne, opravdu, nesmějte se. Lesník má vousy až na břicho, zelený umolousaný svetr a špinavé kalhoty.
Jdeme do hospody. Notný kus sjedeme na sáňkách z kopce. Pes kolem nás pobíhá a štěká. Dáme si gulášek a je moc dobrý. Taky pivo a pak slíbíme, že se zde stavíme večer, má tu být nějaká taškařice. Jak to, že vám jde elektrika, zeptám se ještě a oni, že prý to konečně nahodili. Když se vrátíme do chalupy, tak zapnu gramofon a posloucháme desky. Je nám moc fajn. Uvědomíme si, jaké to muselo kdysi být těžké vůbec žít. Nešla elektrika, vodu jsme pro jistotu také vypnuli, protože by jinak roztrhala trubky. Když si chceme něco uvařit, tak musíme nejdřív rozmrazit sníh a led. Musím sekat dříví a když jdete na záchod, tak vám pokaždé umrzne prdel. Ale jsme tu spolu, zasypáni sněhem a zmrzlí až na kost a je nám dobře. Kecáme o životě a když se setmí, tak jdeme do hospody i se psem. V sále se už tančí. Uvážu šelmu ke stolu a dám mu vrchovatou misku vody. Jeden soused se k nám ihned hrne a snaží se mu vnutit kousek masa. On ale odmítá, to víte, je cvičený, aby si od cizího nebral. Pochválím jej a když jdeme tancovat, tak na psa pořád koukám. On si nás hlídá také.
Ne, srnčí bifteky dnes fakt nechci. Odmítnu je. Mám před očima pořád toho chudáka srnce. ty skleněné oči, hnědou zimní srst. Chlad, který z něj byl cítit. Opijeme se a děláme kraviny. Táhnu svoji milou do kopce a kolem je jen tma a několik svítících lamp v dálce. Když dorazíme do chalupy, tak je v chodbě mínus devatenáct. Kamna vyhasla. Jdu pro dřevo a praštím se do hlavy. Pak upadnu na ledu na záda. Koukám, dnes to bude asi boj o přežití. Trvá to snad hodinu a půl, než si můžeme sundat bundy. Rum jsme dávno dopili. Tulíme se k sobě i se psem. Dnes nemáme na nějaké techtle mechtle vůbec chuť. Stejně bych to asi nedal. Klepeme kosu a nespíme skoro celou noc. Jsme zmrzlí až na kost a ráno nás vytáhne z pelechu slunce. Mínus dvacet pět, hlásí mi moje milá, když se vrátí ze záchodu. Jdeme ven, musíme se hýbat. Naložím kamna a vydáme se na kontrolu srnce. Kam taky jinam. Jsme překvapení. Už stojí a jí nějaké seno a žaludy. Vypadá dobře.
Když potom po několika dalších mrazivých dnech přijede moje máma a přiveze proviant, jsme tak nějak spokojení. Udělali jsme dobrý skutek. Oni ho možná příští rok někde střelí při honu, ale třeba do té doby zplodí nějaké potomky. Třeba ale také ne. O to nejde. Hlavní je, že máme podobný pohled na svět. Že máme v sobě kus srdce, soucitu, že nám není lhostejné, když se děje něco špatného. Možná jsme naivní, pro někoho jen hloupí lufťáci, kteří bůhví proč zachraňovali srnce, místo toho, aby jej normálně sežrali, ale my jsme nějak nemohli jinak. Jsme prostě takoví. Navenek možná zmrzlí na kost, ale uvnitř vřelí a usměvaví. Jiní asi už nebudeme. Snad ne, říkám si, když sedíme ve vlaku na Plzeň a pořád se tulíme, jako by kolem nás bylo dvacet pod nulou.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):