Příběh pětistý šedesátý osmý - Prokletí
S Jardou jsme víceméně vyrůstali. Byl poměrně malý, teď již podsaditý. Jde proti mě a nejdřív ho nepoznám. Nazdar, ozve se za mnou na záchodech v divadle v Mladé Boleslavi. Je zrovna přestávka a máma stojí frontu na víno. Já nepiju nic. Hraje se něco od Voskovce a Wericha a mě se to moc nelíbí. Možná je to divné, ale nějak tyhle autory nemusím. Vlastně ani nevím proč, ale strhne se mezi námi smršť vzpomínek. Pamatuješ, jak jsme někdy ve třetí třídě zakopali nůž, protože jsme chtěli být jako indiáni a mysleli jsme si, že nám v chladné zemi přes zimu rybička vystárne? Na tváři se mi objeví úsměv. Asi jako každému, koho zahřeje v břiše klučičí dětství. Vlastně jsme se kamarádili až do osmé třídy. On šel na učňák a najednou mi připadal hloupější. Ne kvůli tomu, že šel do učení, ale kvůli tomu, že byl pomalejší.
Což mi jako dítěti nevadilo. Na střední jsme se přeci jen také potkali. Koneckonců, pořád bydlel proti nám. Bývaly tam byty matek s dětmi, jejichž otcové byli mezi světskými. Jezdili s kolotoči, s cirkusem. S náklaďáky a přívěsy brouzdali východní Evropou, aby se na zimu usídlili mezi paneláky a trávili čas se svými dětmi. Jardova otce jsem viděl jen párkrát. Trošku mě děsil. Měl obrovské kníry, tetování a divoký pohled svobodných lidí. Pamatuji si, že nosil za pasem vykládanou dýku. Pořád kouřil a smrděl takovým divným pachem. Když se někdy v létě zastavili i v Boleslavi, tak jsem děsně machroval, že jsem měl slevy na střelnici. Nějaká Jardova teta měla obrovský výstřih, špatné zuby a oblečení, které nosívají kurvy. Jako malému se mi vůbec nelíbilo. Přišlo mi příliš třpytivé. Co kdybychom odvedli matky a zašli na pivo? Vytrhne mě ze vzpomínek jasná otázka. Vlastně ani nevím, proč jsem šel. Možná díky nostalgii. Netuším. Doma byl pořád divný chlad a prázdnota. Tíživý smutek. Tak jsem jenom zasněně kývl.
Vrátíme se zpátky na Staré město. U Hymrů si zalezeme do kouta a já spíš poslouchám. Jarda se vyučil opravářem zemědělských strojů. Nikdy to nedělal, nastoupil rovnou do škodovky, ale jak jsem pochopil, tak měl v sobě asi geneticky zakódované toulavé boty. Opakující se směny a stereotyp všedních dní nebyly nic pro něj. Vlastně se mě vůbec nezeptal, jak se mám já. Možná proto jsme spolu přestali kamarádit. Povídá dál a já ho nechám. Co holky, zeptám se a on jen smutně kouká hlavou. Otec něco dohodl. Nerozumím tomu a tak mi vysvětlí, že Kaira je cikánská dívka z jiné skupiny světských, kterou mu slíbili už jako malému. Pořád to nechápu a tak mi začne vyprávět zvyky a obyčeje, které se předávají po staletí. Svým způsobem je to fascinující. Viděl ji naposledy někdy před deseti lety, ale letos mají zimovat u nás v Boleslavi. Chystá se svatba. Trošku se mu směju, ale možná mají svým způsobem pravdu. Nikdo nezůstal na ocet a vždy bylo zaručeno, že rod bude zachován. Co když bude ošklivá a nebo hloupá? V hlavě si ale řeknu, že by to ale asi nevadilo, hodili by se k sobě i tak.
Je v tom něco děsivého. Jak jsme si mohli rozumět, když nám bylo šest, sedm let? Já si rád četl, louskal jsem jednu knihu za druhou. U nás doma to byl kromě otce samej intelektuál a sprosté slovo jsem třeba od babiček nikdy neslyšel. Dědové byli vážení pánové a vůbec se dbalo na slušnost. Oproti tomu Jardova rodina pořád klela, plivala na zem a vypadala zkrátka sprostě. Jeho máma třeba měla výrazný knír, o kterém jsem se mu ale vždycky hrozně bál říct. Byla to moc hodná paní, která skvěle vařila a pořád se usmívala, ale ty vousy mě fascinovaly. Možná jí jejímu otcovi také přidělili. Potřebuji někoho, kdo půjde se mnou. Jako garde. Nejdřív jsem řekl ne. Hele, musím se učit, mám brigády, chci být se svojí holkou a tak dále. Jarda sice nebyl moc chytrý, ale měl intuici. Podíval se na mě a pak mi řekl, že musím, protože jsme uzavřeli pokrevní bratrství. Měl pravdu, opravdu jsme se řízli do dlaně. Ještě, že jsem byli natolik chytří a ne jako sousedovic kluci, co si prořízli tepnu na zápěstí. Krev není voda, dodá ještě a já nakonec, z čiré zvědavosti kývl. A co to pro mě znamená? Vlastně skoro nic, jen budeš všude chodit se mnou.
Jdeme domů a dva měsíce se nic neděje. Život jde dál, mám svých starostí nad hlavu. Miluji se v peřinách, myslím celý den jen na blondýnku. V knihách se o tomhle píše jako velké lásce. Opakuji si to pokaždé, když jde potom na záchod a oblékne si jenom triko. Hrozně rád se líbám a objímám. Nikdy bych do sebe neřekl, že budu tak mazlivý a citlivý. Nojo, ženský s námi dokáží dělat divy. Pořád si povídáme. Chci být jen s ní. Nedělat nic jiného. Jsme zrovna v Boleslavi a skončila večeře. Sekaná od mámy, co mám tak rád. Vždycky mi nejvíc chutnala obyčejná jídla. Moje budoucí žena se ale přemáhá. Probere nás zvonek. Jdeme, ozve se do kecafonu a já vůbec nevím, kdo to je. Pak mi všechno dojde. Coo, cooo, cože? Koktám a přitom se obléknu. Mezi paneláky začali stavět Kaufland, hřiště zmizelo a tak musejí světští zimovat dole za Štěpánkou. Jdeme šerým městem a na Jardovi je vidět, jak je nesvůj. Dnes ji poprvé uvidím.
Vozy jsou sestaveny v kruhu. Uprostřed je velký sud a v něm hořící dřevo. A ještě něco jiného. Pestrobarevné šátky, smutný zpět z dalekých cest. Chlapi s náušnicemi, pokuřující ve stínu a dívky, točící se v kruhu. Je to jako nějaký starodávný rituál. Trošku se bojím, vše působí záhadně a děsivě, tajemně. Z jedné maringotky vyleze chlap jak hora a jde k nám. Představí nás a obr zvedne Jardu pod krkem do vzduchu. Jestli Kaiře jenom zkřivíš vlásek, tak tě zabiju. Tvoje maso rozházím toulavým psům. Pak se začne smát a plácat nás po zádech. Odněkud někdo vytáhne pálenku, kterou když ochutnám, tak mi spálí patro i veškeré vnitřnosti. Kolem Jardy se začnou vlnil holky i dámy. Je v tom cosi španělského, divokého, nespoutaného. Vezmou nás mezi sebe a sahají na nás. Jsem jak v rauši. Kruh se pomalu uzavírá a ony se o nás třou, napodobují kopulaci a smějí se u toho. Pak se rozestoupí a z maringotky naproti vyleze dívka. Ona nesestoupí. Vznáší se. Vypadá jako černý anděl. Havraní vlasy po pás, olivově hnědá kůže. Je v podstatě dokonalá. Vlní se. Sejde k Jardovi a bokem se podívá na mě. Zamrazí mě v zádech. Panebože, pronesu do ticha. Je spíš jako sen, blýskne bělostnými zuby. Oba se na ní díváme fascinovaně.
Zalezou do maringotky a já najednou netuším, co mám dělat. Odněkud se ale vynoří další chlap jak hora. Je ale mladší a je to brácha Kairy. Co tam vyvádějí? Zeptám se a on se začne hrozně smát. Pak mi dojde, že se v životě neviděli a teď spolu budou spát. No, nechal bych si taky říct. Jakoby vytušili, na co myslím. Najednou je tu i sestra, skoro stejně krásná, vlnící se. Sedne si vedle mě a začne na mě mluvit. Bere mi ruce do dlaní, hladí je a pořád mi dává alkohol. Už si měl někdy cikánku? Zeptá se mě několikrát. Zavrtím hlavou a mám na mále, protože jsem jen slabý chlap a svět je plný pokušení. Zachrání mě zářící Jarda, který vyleze z maringotky. Všichni tleskají. To je celé? Ptám se a plácám ho po zádech. On kývá hlavou. Pro dnešek skoro jo. Ještě musíme za pramáti. Pro věštbu a pro požehnání. Sedneme si k ohni a za pár okamžiků je u nás i Kaira. Oba vypadají, jakoby spolu chodili už spoustu let. Popíjí se, zpívá a jí jídlo, o kterém vůbec nevím, z čeho je, ale hrozně mi chutná. Jsem už trošku nametený, když je mi řečeno, že nastal čas. Mám co dělat, abych mlčel. Jde se dozadu, do staré maringotky. Má na boku nakreslenou mořskou panu.
Uvnitř ale není panna, sedí tam snad stoletá paní s rozežranou tváří. Čarodějnice z pohádek, napadne mě jako první. Nejsem čarodějnice, ale viděla jsem už skoro všechno, ozve se a mě zamrazí v zádech. Umí číst myšlenky? Neumím, odpoví zase a vyzve nás, abychom si sedli. Novomanželům dá vypít nějaký lektvar, aspoň to tak smrdí. Snažím se na nic nemyslet. Než s nimi začne mluvit romsky, prohodí ke mě, že jestli budu mít někdy v životě problémy, tak jenom kvůli tomu, že jsem moc hodný. Usmívám se, to není zase tak hrozné, snad. Přiloží dlaně na jejich ruce a začne něco šeptat. Když skončí, připadám si, jako by uběhla celá noc. A ono ano. Venku svítá. Všichni kolem spí. Kromě jednoho ožraly, co se objevil ve tmě. Začne nadávat a mě dojde, že ho znám. To je starej skinhead, co před lety nadělal hodně zla. Přišel asi rovnou z tahu, dělat problémy. Jak je ožralej, tak mu ani nedochází, že je sám. Stojí tam u vyhaslého ohně a má klasickou náckovskou řeč tehdejší doby. Mluví o cikánech do plynu, o špinavých sviních. Je to hodně hnusný.
Vylezou dva chlapi, rozespalí a koukají na něj. Čarodějnice je ale zarazí. Skinhead jde k ní, pořád nadává. Co ty stará kurvo? Má v ruce pálku a díky zimě rudej ksicht. Tolik zloby. Nikdo nic nedělá, jak se mám za chvilku dozvědět, tak ani nemusí. Je už skoro u nás. Dělá takový ty děsivý předváděčky, chce nás jakoby napadnout. Koukne i na mě a zařve něco o bílých špinavých zrádcích. Ona se vůbec nebojí, napadne mě ještě. Pak jen zvedne kostnatou ruku a ukáže na skinheada. Jdi pryč. Zmiz. On se zarazí. Kdybyste viděli její oči, tak v nich je něco neznámého, děsně divokého. Věčnost. Možná. Jenže dutolebec se nedá jen tak lehko. Pořád vyhrožuje. Vidím na staré paní, jak ji už unavuje. Sepne najednou ruce, prohne se v zádech a zasyčí. Shniješ. Shniješ zevnitř. Najednou je ticho. Hrozné tíživé ticho. Mě, i když jsem na správně straně, se klepou ruce. Motá se mi hlava. Nikdy jsem nic podobného nezažil. Jsem jak v mrákotách. Jakoby odněkud ze země vyvřela šílená síla. Skinhead se otočí a odchází. Vypadá jako spráskaný pes.
Jdeme domů. Pomalu. Jsem pozván i na svatbu. Má trvat několik dní. Ale omluvím se. Možná se trošku bojím. Nevím. Něco mi tu nesedí. Jen se ještě zeptám, kolik paní je? Určitě přes sto let. Ona si ale pamatuje všechno. Má velký dar. Sílu. Umí uzdravovat i zabít. Přijde mi to jako jedna z cikánských pověr, kterými se straší malé děti. Kdysi mi podobné příběhy vyprávěl, bylo to před mnoha lety, když jsme byli malí a hráli si v ulicích i v lese. Tenkrát jsem mu věřil skoro všechno. On totiž uměl hrozně poutavě vyprávět. Navíc, Jarda nevypadal jako cikán. Byl normálně bílý. S hnědýma očima i vlasy. No, asi v sobě nějakou tu krev měl. Bylo mi to jedno, děti o tomhle nepřemýšlejí. Je mi to jedno i teď. Jen už jsem dávno někde jinde. Kaira je moc hezká, změním řeč. Je, mám štěstí. Na jaře jedeme spolu. Budu mechanikem a až budeme mít děti, tak bude bydlet s mojí mámou. Pomůže jí.
Uplynulo spousta let. Vrátil jsem se zase jednou za stařenkou do Boleslavi. Tak nějak kecáme. Probíráme se vzpomínkami a já se jdu podívat z okna. Na místě, kde kdysi stanovali cikání a kolotoče, je dávno Kaufland. Jestlipak ještě jezdí po štacích, vzpomenu si na kamaráda z dětství. Netuším. Jako bych to přivolal, tak po schodech naproti ve vchodě se objeví dívka. Má dlouhé havraní vlasy. Překrásnou postavu. Venčí psa. Lehce sněží a ona se podívá nahoru. I z dálky vidím jiskru v jejích očích. Kaira? Ne, to je její sestra. Povídáme dál. Hele a víš o tom blbečkovi, jak byl u skinheadů? Jojo, toho si pamatuji. Bráchu kdysi zmlátil kvůli červeným džínům. Jo to je on. Tak ten snad rok umíral na rakovinu. Prý ho to doslova sežralo zevnitř. Oklepu se chladem a raději změním téma hovoru. Na různá uhranutí a prokletí moc nevěřím. Nebo ano? Teď nějak nevím...
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
