Příběh pětistý sedmdesátý - Opětovné kruté setkání s epileptickým zrádcem Václavem
Partu chebských a karlovarských metalistů jsem potkal ve vlaku. Jak taky jinak. V Music Records jsem si koupil vstupenky na Marduk a Gorgoroth. Obě kapely jsem sice poslouchal jen někdy a Marduk jsem měl hodně rád, ale měl jsem nějaké peníze navíc. Lákalo mě zažít i black metalový koncert. A tak jsem si spolu s několika novými CD a časopisem Spark nesl hrdě i lupeny na tuhle temnotu. Čekal mě ještě měsíc a tak jsem pokaždé, když jsem se vrátil ze školy nebo z brigády, trávil u hi-fi věže a nasával jsem zkaženou krev a chlad, které ke mě stékaly jako nějaké děsivé svědectví z dalekého severu. Fascinoval mě zvuk obou kapel a hrozně jsem se těšil. Byl to pro mě sice trošku úkrok stranou, ale uvědomme si, že tenkrát nebyli lidé tolik stylově vyhranění jako dnes. Třeba s holkou, co jediná nebyla s nikým napárovaná, jsme se bavili převážně o heavíku.
Prostě slovo dalo slovo a než jsme byli někde u Zdic, tak už jsme kecali jako bychom byli kamarádi odnepaměti. Vtipy létaly vzduchem, vzpomínalo se, kecali jsme o životě, o studiu, o práci. Nebyl internet a tak mi nezbývá než si jen stařecky povzdechnout, kdeže ty krásné loňské sněhy jsou? Byla to hlavně sranda. Poznali jste nadsázku, podle tónu hlasu. Cítili jste, jak lidé kolem vás voní dobrem nebo smrdí jako kreténi. Měl jsem zase jednou štěstí a i když jsme jeli na extrémní muziku, vypadalo vše zalité sluncem. Jo, puchejř na obloze fakt byl a svítil mi přímo do očí. Mžoural jsem a dělal ksichty a tak mi řekla, ať si sednu vedle ní. Nemusela mě dvakrát pobízet. Byla žensky tulivá a já si zase jednou říkal, kde si byla, když jsem byl ve stavu hledání? Proč jsem potkával všechny krásný skvělý holky až teď, když jsem byl zadaný. Na co myslíš? Aááále, na metal, zalžu milosrdně. Ty máš holku viď, dodá ještě a já jen zadumaně kývnu. Blížíme se ku Praze a jako správní vesničané netušíme, kudy jít.
Stojíme u velké mapy, která je před hlavákem v parku. Koukáme do ní a marně se snažíme zorientovat. Prdíme na to, vím u Václaváku o dobré hospodě. Zachmelíme, uvidíme, pokecáme a pak se zeptáme. Ostatně jako vždycky. Máme tak nějak všechno a všechny na háku. Zalezeme do pajzlu, typická čtyřka, s utopenci na baru a hracím automatem. Budu DJ, řekne obrovský kolega s vizáží medvěda a nikdo nic nenamítá. Štamgasti jen znuděně zvednou hlavu a my usedneme ke stolu. Co to bude dámy a pánové, zeptá se servírka, co má nejlepší roky už za sebou. Povislá prsa má sice stažená ve smyslném výstřihu, ale vypadá to spíše unaveně, než rajcovně. Možná kdyby nebyla tak prvoplánově vyzývavá, ale co, už zase moc přemýšlím. Usměju se na ní a objednám rum pro všechny. Je mi s váma dobře, pardálové, dodám ještě a pak se spustí nekonečná panáková jízda. Nějak nevím, jak se dostanu na koncert.
Sklání se nade mnou obrovská hlava s děsivým pohledem. Zmrde, tebe si pamatuji. Noční můra. Co se stalo, pomalu se probírám a dochází mi, že se to seběhlo hrozně rychle. Šel jsem si do malé uličky za hospodou zakouřit, potřeboval jsem na vzduch. Ona, ta malinká, šla se mnou a pak začala ječet. Já padal k zemi. Napadl mě zezadu. Hergot, odněkud ho znám. Musím ho znát. Jen nevím, odkud. Mám rozseklou hlavu, ale nic vážného. Krve jako v vola. Jdu dovnitř a potkám malinkou, servírku i zbytek party. Co to bylo za kreténa. Netuším. Nevím, ale znám ho. Opláchnou mě vodou, zalepí náplastí, musí mi vystříhat pruh vlasů, tak vypadám jako Peter z Vader, který to takhle momentálně nosí. Přijdu si jako děsnej tvrďák. I když jsem vlastně prohrál. Ale bylo to zákeřně. Sednu si raději do kouta, ona vedle mě a pořád na mě kouká jako na svatej obrázek. Já tyhle pohledy znám. Opatrně děvče, já fakt nemůžu, nechci. I když tělo by chtělo, to je jasná věc. Raději piju.
Když jdeme do klubu, motá se mi trošku hlava. Ukážu vstupenku, gorily u vstupu jen kývnou hlavou a už jsme uvnitř. Rozhlížíme se u vstupu a na pódiu se připravují Marduk. Lebky a ohně. Warpainty. Složení fanoušků je pochmurné, divoké, black metalové. Kapela ladí, přes bicí se neslyšíme. Malinká se vrátí a má na obličeji make-up. Černá a červená. Je jako vampýra, jako sukkuba. Uff. Hrozně jí to sluší. První skladbu díky ní ani moc nevnímám. Hraje se dál a koncert mě zcela pohltí. Jsem ve svém živlu. Opakuji si texty spolu se zpěvákem Legionem. Je to totální masakr. Válka s nebem. Mávám vlasy a koutkem oka zahlédnu velkou, ne obrovskou holou hlavu. Všechno mi sepne. Je to on, Václav ze základky a taky jedna z největších nespravedlností mého dětství. Dodnes nenapravená křivda. Jen malý záblesk mě vrátí o mnoho let zpět.
Já a kamarád Jarda, co byl synkem komediantů, jsme byli nerozlučná dvojice. Milovali jsme indiánky, Rodokapsy, Rychlé Šípy. Byli jsme tak trošku i skauty a jako takoví jsme dělávali dobré skutky. Pomáhali jsme stařenkám s nákupy, přejít přes ulici. Hrozně nás to bavilo, byla v tom taková ta naivita malých kluků. Ale byli jsme opravdoví. Václav s námi chodil do třídy. Měl velkou hlavu, epileptické záchvaty a rozvedenou matku. Tehdy to bylo něco velmi neobvyklého a bylo nám ho líto. Občas během hodiny zaječel, vydal podivný zvuk a padl k zemi. Při branném cvičení omdléval již při čištění plynové masky nebo v zamořeném území, na kterém nám učitelé pouštěli slzný plyn. My dva malí smradi jsme ho odnášeli, starali se o něj, dokonce jsme mu navrhli, že půjdeme někam odpoledne spolu ven. Jednou nám padl na schodech a my mu vytahávali jazyk, jak nám řekla jeho máma. Zkrátka a dobře, i když byl takovej pomalejší, starali jsme se o něj. Kolik jenom mi sežral svačin se sádlem. On dostával jen taveňák.
Potom jednoho dne přišli naši rodiče ze školy. Byli zavoláni po třídní schůzce do ředitelny a tam ji bylo řečeno, že malého nemocného, chudého Václava šikanujeme. Dětem se tenkrát moc nevěřilo a i když jsme oba vypovídali shodně úplný opak, pěkně jsme dostali. Ne za to, co provádíme, ale hlavně za to, že ještě navíc lžeme. Což bylo v dětství snad horší než vražda. Doma s námi nikdo nemluvil a měli jsme oba měsíc zaracha. Pamatuji si, jak jsem skoro brečel, když si ostatní venku hráli a já seděl u okna. Ta nespravedlnost mě hrozně dusila. Měl jsem jí v sobě. Bylo to snad poprvé, kdy jsem zjistil, že lidé také lžou a jsou svině. Na Václava a jeho zlý pohled, když jsme ho potkali další den ve škole, nikdy nezapomenu. Měl na sobě pohorky a na jeho obrovské hlavě byl úsměv. Zrádce, procedil jsem mezi zuby. Nejhorší bylo, že jsme se museli jít omluvit k nim domů. Stáli jsme mezi dveřmi a jeho matka nám dala přednášku jak je chudák nemocný a my se cítili, jako kdybychom fakt něco udělali.
Nějaký čas jsme v sobě dusili pomstu a dokonali jsme ji jednou cestou ze školy. Chytili jsme ho za ruce i nohy a odtáhli do telefonní budky. Chlapečku, dnes domů nepůjdeš. Zadrátovali jsme dveře a zpovzdálí sledovali jeho vyděšený ksicht. Hnusáku, zrádče, plivli jsme ještě na sklo a on tam brečel. Teď si křič, hajzle. Jenže pak přišel nějaký pán s deštníkem, co si chtěl zavolat a nám došlo, že jsme to moc dobře nevymysleli. Báli jsme se jít domů. Klepy se šířily rychleji než světlo. Jenže ono nic. Ticho. Jakoby se stala celá naše pomsta jen v představách. Až doteď. Uvědomím si ve chvíli, kdy dostanu zezadu další ránu. Nejdřív si myslím, že do mě jen narazil někdo z davu. Jenže pak jsem se ohlédl a za mnou stál kluk s velkou vodnatou hlavou. Vypoulené oči a řve na mě. Konečně stojíme tváří v tvář. Za několik dní jsem o tom hodně dlouho přemýšlel, rozebíral to s blondýnkou. Marně jsme pátrali, kde se v tomhle hajzlovi vzalo tolik vzteku. Nikdy jsem mu předtím nic neudělal, naopak, pomáhali jsme mu. Tahali ho všude s sebou. Teď ale na myšlenky nebyl čas. Byl překvapivě hodně silný.
Praštil mě do břicha a já se zlomil v pase. Vyloženě si násilí užíval. Pak mě chtěl kopnou do hlavy, pak mezi nohy. Měl jsem štěstí nebo spíš zapůsobil pud sebezáchovy, ale ranám jsem se vyhnul. Bohužel, omylem trefil malinkou. Ta se hned skácela k zemi. Poskytlo mi to chvilinku na reakci. Chytil jsem ho za ruce a snažil se nasadit páku. Vysmekl se mi a snad by mě i pokousal, kdyby se u mě neobjevil medvěd. Vzal Václava kolem pasu a svázal ho rukama. Jeho sevření opravdu muselo připomínat velkou šelmu. Odnesl jej na chodbu a tam jsem jen z dálky viděl, tak mu dal pěstí. Konec, Marduk dohráli. Jsem vyřízenej a celý Gorgoroth si už tolik neužiju, protože pořád hledám v davu velkou vodnatou hlavu. Už se ale nevrátí. Po koncertě jdeme temnou Prahou, navštívíme pár non-stopů a pijeme jako prokopnutí. Je to hodně divoká noc. Malinká je přítulná a nakonec i velmi rozumná.
Ranní vlak do Plzně i dál na západ je pro nás trošku utrpením. Průvodčí se nám směje, našim zeleným obličejům, opičkám, které si momentálně hýčkáme úplně všichni. Na kolej se víceméně doplazím a hned zalezu. Vynechám i sprchu. Spím snad dvanáct hodin v kuse. Jaký to bylo? Zeptá se mě večer moje milá a já si lížu rány jako starej kocour. Po mnoha letech jedu do Boleslavi a potkám jednoho spolužáka ze základky. Kecáme o starých časech a řeč přijde i na Václava. Oba nechápeme, jak se vůbec mohl takovej kokot oženit a mít děti. Bohužel, mezi lidmi se povídalo, že je všechny týral. Jakoby v něm bylo nějaké hnusné zlo. Oklepal jsem se mrazem a řekl svůj příběh o jeho napadení. Spolužák se jen smutně usmál a pronesl něco o tom, že on byl vždycky hroznej hajzl. Už jako dítě. Nic jsem na to neřekl, ale uvnitř sebe jsem s ním souhlasil. Jo, něco o tom vím. Snad shoří v pekle. Pevně v to věřím.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
