Příběh pětistý sedmdesátý první - Skull Crusher
Sedím v hospodě, která se myslím jmenovala Plzeňka. U Ševců není volno. I tady seženu jenom jedno místo v rohu. Vyhovuje mi to, chci být sám. Moje milá odjela na brigádu do Tábora a já jsem jako ztracený. Většina kamarádů a známých, co za něco stála, se vrátila domů, do svých rodným měst. Noví studenti mi přijdou snad ještě divnější, než ty předchozí. Naproti mě sedí nějaká paní tak kolem čtyřiceti a když se na ní dívám přes půllitr, tak vypadá jako bájná příšera z děl H.P. Lovercrafta. Co čumíš debile, řekne mi mile. Musím se smát. Její vymleté zuby a mezi nimi jazyk. Je to čarodějnice. Teď už to vím. Jo, dám si ještě jedno pivo. Chci si číst, zmizet, usnout a probudit se, až se mi vrátí moje holka. Zítra budu brzy vstávat na brigádu, možná se opiju, neusnu a půjdu rovnou. Uvidíme, jak se situace vyvine. Zatím se rozhoduji, jestli zůstanu nebo se půjdu projít někam do lesa. Dělníci vedle u stolu si otírají umaštěné ruce do montérek a hádají se o politice. Ten Klaus je ale čurák...
V kapse svého křiváka najdu letáček. Nejdřív si myslím, že je to jen nějaká reklama, co jsem zapomněl vyhodit, ale nakonec to neudělám. Napadne mě zajímavá myšlenka, co si ji chci napsat. Bylo to něco do školy, to si pamatuji přesně. Rozbalím papír a přede mnou se objeví malý plakát, který mi někdo někde, asi v Music Records, strčil do ruky. Ty vole, tady budou hrát Master a Malevolent Creation? A k tomu Vader? Kurva. Do prdele, vždyť je to dneska. Asi to řeknu nahlas, protože dáma bez zubů mi odpoví, abych držel hubu, že na takový jako jsem já, nejsme zvědaví. Prý ji seru, že mám dlouhý vlasy, kluci mají mít krátký, jako vojáci, takhle vypadáš jako holka. Jsi holka? Blábolí. Usměju se na ní. Milá paní, mám vás v prdeli. Začnu se asi usmívat jako měsíček, protože si poklepe na čelo. Je na plech možná mě bude jednou strašit ve snech. Mám ještě pár hodin čas. Ale, kde jsou nějací metalisti? Kde jsou nějaký davy jako před pár lety? Rozhlédnu se a kolem mě jen samý dělník a pár cikánů, co kouří doutníky.
Najednou je mi jedno, že se kolem mě rozkrádají fabriky, že se tunelují banky, že mám pokaždé sto chutí, když jdu kolem televize, dát snad každému politikovi rovnou pěstí. Revoluce, které se říkalo sametová, je dávno zapomenuta a kolem bují raný kapitalismus toho nejhnusnějšího zrna. Lidé, co něco umějí, jsou propuštěni bývalými veksláky a zelináři, podnikateli ve fialových sakách a mokasínech. Mnozí lidé zatrpknou. Těšili se na demokracii jako v Německu nebo Rakousku, místo toho je v nás pořád něco temného z východu. Jako bychom byli poznamenáni desetiletími socialistického marastu. Kam se ztratila čest, hrdost, poctivost? Šeptá se v ulicích a někdy na mě z toho všeho padá děsný splín. Navíc si dnes neskočím, moje milá je daleko a jako správný zadaný muž a šlechtic jsem se dobrovolně vzdal onanie. Uff. Co mě to zase napadá. Vytáhnu raději svůj notes a napíšu pár postřehů.
Koncert je kousek odtud, přes ulici. Těším se, jsem ve svém živlu. Pořád si sice nemůžu zvyknout na to, že chodím na koncerty sám, ale aspoň se můžu víc soustředit na muziku, na atmosféru. Najednou se mi hrozně stýská po mý partě z Boleslavi, z Habeše, ze sídliště. Kurva, proč jste museli všichni odejít? Kytko, Prcalíku, Kačenko, kde je vám konec. Padne to na mě tak těžce, že začnu přerývavě dýchat. Je to jak záchvat paniky, který skončí několika vytlačenými slzami. Nikdo mě, zaplať satan nevidí, jenom ta paní bez zubů. Usměje se na mě, nakloní se a pak se mě zeptá, jestli se nechci přitulit, že je doma sama. Oklepu se zimou, připadá mi, že se se mnou všechno kýve. Nechci se úplně opít, abych něco z koncertu měl. Musím ven. Zaplatím, vylezu na vzduch a když jdu ke klubu, tak potkám Paula Speckmana z Master. Kývnu na něj, on na mě a usměje se. Začnu se těšit na metal ještě víc.
U vchodu mi je prozrazeno, že Vader nepřijedou, že jsou na nějakém turné (myslím, že dali přednost SIX FEET UNDER, ale s tím si nejsem jistý). V klubu moc lidí není, jsem až překvapený. Koupím si pivo, srkám jej ve stínu a sleduji cvrkot. Kapely tahají bedny, štelují mikrofony, stavějí se bicí. Jsem tu jako vždycky moc brzy. Snažím se nepřekážet. Hele, tamhle jsou Bret Hoffmann a Phil Fasciana z Malevolent Creation. Před chvílí jsem si koupil CD, jdu si jej nechat podepsat. Oba se smějí, plácáme se po zádech a snažím se svojí zatím nesmělou angličtinou prohodit pár slov. Mají se mnou trpělivost. Pak přijde Paul Speckmann a někdo nás spolu fotí. Fotky nikdy v životě nevidím, ale to je asi jedno. Znovu, nadšený a s takovým tím osobním zážitkem, které dělají z koncertů živé a ještě zajímavější záležitosti a pro mě vzpomínky na celý život, mizím do stínu. Opřu se o zeď a čekám na první kapelu.
SKULL CRUSHER, ohlásí zpěvák. Stará kapela z Rakouska. Moc je neznám a tak si potají napíšu jejich jméno do notesu. Musím se na ně podívat, protože jejich směs death metalu a grindu mě baví natolik, že si začnu podupávat nohou. Pak rozpustím vlasy a jsem zase jednou totálně mimo. Vymlátím si hlavu od všech těch sraček, co jsou kolem mě. Pořád mě straší, že budu muset na vojnu. Kvůli tomu taky studuji, jinak bych na strojárnu v životě nevlezl. Křičím, řvu, všechno jde ze mě ven. Kurva, kurva, kurva, to je paráda. Budu si muset sehnat CD. Taky to ihned, jak pánové dohrají, učiním. Následují moji srdcoví MASTER. Jejich death metal je starý už tenkrát, ale neskutečně mě baví. A MALEVOLENT CREATION? To je taková jízda, že si jednou švihnu i hlavou o zeď. Neznám tu jediného fanouška. Je mi to jedno. Jsem tu jen já a muzika. Padám do hlubiny, topím se a nadechuji se ohně.
Jdu na bar, kupuji si poslední pivo a protože jsem totálně grogy, tak mizím v ulicích. Naproti v hospodě to vře. Cikáni se rvou s dělníky a zahlédnu i paní bez zubů, jak hrozí oběma stranám. Raději jdu kolem nádraží Jižáku směr Škodovka. Už jen pár hodin a nastupuji na brigádu. Na koleji mám pocit, že spím tak pět minut. Stále stejně oblečený se zvednu a zase vyrazím. Pořád je ještě tma. V dubnu 13. 4. 1999 už sice skoro svítá, ale je zataženo. Není to tak dlouho, co jsem se dostal do dalšího pololetí. Peněz mám pořád málo, ale jsem zdravý, silný a mám nejlepší holku na světě. Když jdu kolem škodovácké zdi, tak se tak mocně pobliju, že mi vyhrknou do očí slzy. Na šichtě, na které dělám pod jedním takovým tlustým hajzlem, málem umřu. O svačině vytáhnu ze žebradla všechna CD, vyskládám si je hned vedle umaštěného papíru, na kterém byl ještě před chvílí gothaj a pár rohlíků. Začnu si číst texty a dělám to do té doby, než na mě začne ten magor zase řvát, abych šel makat.
Když mám konečně padla, tak ani nevím proč, nejdu na kolej, ale vrátím se zase do hospody. Dám si ale jen pár kousků, najím se a teprve až potom si sednu do svého pokoje, nasměřuji na sebe repráky a dlouho do noci neustále dokola přehrávám MALEVOLENT CREATION a SKULL CRUSHER. Dělám to tak dlouho a vehementně, že na mě přijdou zase sousedky a prosí mě, abych s tím děsným bordelem přestal. Proč neposloucháš něco hezkého, vždyť je to moc agresivní, hrozný, děsný. Když tyhle slova říkaly, tak špulily rtíky a já se jim tupě díval na prsa. Usměju se, ukážu jim fuck off a jdu se zase natáhnout. Pro jistotu se zamknu a přehrávám si CD do té doby, dokud nejsem fakt totálně unavenej. Potom se ztratím v říši snů a jasně, zdá se mi o koncertech. Jen s tím rozdílem, že jsem na nich nejen já, ale i mí mrtví kamarádi i moje bývalá holka, co už taky není mezi námi. V noci se probudím a pláču. Ještě, že tu nikdo není a nevidí mě.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
.jpg)
