Příběh pětistý sedmdesátý druhý - Ejsýdýsý
Jdu zrovna od bankomatu na Masarykově náměstí. V rukou žmoulám několik bankovek. Směr mé cesty je jasný. Nejdřív zajdu do antikvariátu. Sedí tam moje oblíbená prodavačka. Asi ji překvapím, protože je tu prázdno. Má na uších, stejně jako já sluchátka a když mě uvidí, tak je sundá s úlekem. Působí, jako bych ji překvapil a dělala něco špatného. V knihách se píše, že se rděla, že měla na tváři ruměnec. Vykoktám název knížky o AC/DC, na kterou jsem se ptal již několikrát. Usměje se, schovala jsem vám ji. To vám je tak pěkná holka, říkám si v hlavě, ale nahlas poděkuji tak nadšeně, že jí to rozesměje ještě víc. Máte holku? Zeptá se mě a já na rovinu přiznám, že ano. Jasně, mám i myšlenky na to, že bych svoji milou zapřel. Nedělám ale nic špatného, ne? Ne, určitě ne. Myslím si to, ale stejně odejdu s pozváním do klubu Rockle, který je hned kousek vedle. Prý mám přijít večer, barman je velký fanda kapely a budou se pouštět jejich desky.
Zajdu do Music Records, pamatuji si, že jsem si tenkrát koupil víceméně náhodou death thrashové Deceased. Sednu si do hospody na náměstí, objednám si snad půl kilo prejtu se zelím a hromadou brambor. Narvu se jak hladovej. Čtu si, najednou jsem v Austrálii, je to brožovaná knížka, již notně ohmataná, ale historie Ejsýdýsý, jak nám všude kdysi dávno psal kamarád Prcalík různě do sešitů, po zdech. Ano, přesně takhle, foneticky. Čtu si dál a uvědomím si, jak mě tahle kapela hrozně ovlivnila. Poslouchám už dávno něco jiného, extrémnějšího, drsnějšího, divočejšího, ale jakmile mají vydat něco nového, tak ihned objednávám. Je mi vcelku jedno, že znějí pořád stejně. Miluji jejich riffy, vokál i rytmus. Pokaždé, když je poslouchám, nabijí mě energií. Zatímco se rodiče hádali a já měl za několik dní maturovat, tak mi pomáhali je odhlučnit. V den maturity jsem se oblékl do kvádra a jako boxer před zápasem jsem řval spolu s kapelou jejich notoricky známé skladby. Kalhoty jsem si díky tomu roztrhal a musel se převlékat. Vlastně ne, měl jsem je jen jedny, kamarádka mi je zašívala. Jo, takhle to bylo.
Pivo mi leze do hlavy. Asi bych se měl jít učit. Jenže znáte to, byl jsem tak nějak po výplatě, v moc dobré náladě a tak jsem si šel na chvilku sednout k Radbůze. Kousek vedle leželi nějací bezdomovci a hádali se o lahev. Nasadil jsem si znovu sluchátka, předtím opatrně otřel CD, aby na něm nebyl prach. Žebradlo jsem si položil vedle sebe. Natáhnu se pro knihu a začnu si číst. Je krásně, i když ještě chladno. Nevadí mi to, jsem ve svém světě. Najednou nejsem studentem, ale muzikantem. Klidně bych mohl dělat nejdřív bedňáka jako Brian, zpívat moc neumím, ale co, třeba by mě vzali. Mám tuhle kapelu rád i kvůli tomu, že pochází z dělnického prostředí. Žádní intouši, ale opravdoví chlápci, co se kdysi jako mladí po koncertě vždycky porvali. Šli do toho po hlavě, nebáli se do hudby opřít. Navíc mají obrovský talent. Proč nemám nějaké jejich CD u sebe, teď by bodlo. Hele a mám jít večer do tý Rockle. Moc se mi tam nechce. Zase se opiju a už mám toho všeho kalení trošku plné zuby. Ještě, že jezdím makat do Boleslavi a na chalupu, aspoň mám chvilku detox.
Tohle není nevěra ne? Moje holka je stejně pryč a další večer na baru na koleji už asi nedám. Mezi budoucími ajťáky fakt ne. O strojařích nemluvě. Jak tam tak seděla u těch všech knih a smála se, tak se jí rozevírala halenka. Nahlédl jsem, opatrně, abych nepůsobil nepatřičně. Vypadala, že si toho nevšímá, ale moc dobře jsem věděl, že o tom ví. Usmála se ještě víc a když mi knížku podávala, otřela se mi o ruku. Zajiskřilo to. To si pamatuji přesně. Tak co kdybych jen tak nezávazně, pokecal, nějaký ten lehký flirt, nic navážno, spát s ní nemusím. Pravdou je, že se mi holky líbily a koukal jsem po nich. Bylo to jak prokletí, na celej život. Pokaždé, když jsem se za nějakou sukní ohlédl, tak jsem si vzpomněl na babičku, která říkávala, že mám důlek na bradě a že budu na ženský. Pak mě pokaždé štípla do tváře a tak divně se usmívala. Teď už vím, že ve mě vídávala mého dědu, kterému jsem byl potom jako mladý hodně podobný. Když si to vezmu kolem a kolem, tak mi zbývá ještě hodina, než v antikvariátu zavřou. Pak další, než otevřou klub.
Asi jsem se rozhodl. Nutno trošku zohlednit, že jsem něco málo popil. A tak stepuju před vchodem a když vyleze ven a zamyká, tak na ní vidím, že má ze mě radost. Musí ale domů a jestli bych nešel s ní, že se jen převlékne. To zní lákavě, řeknu a musím u toho polknout, protože ona má na sobě sukni a já si připadám jako naši předci, kteří byli hotoví z odhaleného kotníku. Bydlí kousek od Jižáku, jdeme ulicemi a ona povídá a povídá. Má takový ten zvonivý hlas, ale příjemný, žádný pisklák. Mladá holka v nejlepším věku, s postavou jako lusk, nese se vedle mě a dělá mi to moc dobře. Chlapi se za námi ohlížejí, slečny některé taky. Sluší nám to, jsme zase jednou kráskou a zvířetem. Nikdy jsem nebyl krasavec, ale šarm jsem měl a snad ještě i trošku mám. Bydlí až v podkroví, jdu po schodech za ní a několikrát se sukně zavlní tak, že vidím skoro všechno. Musím se otřepat, nemysli na to, jsi zadaný. Je tu zase pokušení, které nás, mladé kluky provází. Ušetřím čtenáře napětí, ne, své ženě jsem nikdy nevěrný nebyl, pravdou ale je, že jsem měl mnohokrát namále.
Dojdu si do sprchy. Bloumám pokojem a objevím ložnici. Nechci lézt lidem do soukromí, ale slyším za dveřmi divné zvuky. On tu někdo je? Zloděj. Jsem napnutý a raději si stoupnu do obranného postoje. Hledám něco, co bych si vzal do rukou. Mají tu krb a vedle pohrabáč. Vezmu jej do ruky a asi působím směšně, protože se za mnou ozve smích, co blbneš? Otočím se na ní a málem mi houpne. Je jen v ručníku s mokrými vlasy. Slyším nějaké zvuky, řeknu na svoji obhajobu. Tam je Jirka. Cože? A kdo je Jirka? No můj kluk. Jenže ono je to složitější. V tom se rozlétnou dveře a vyjede vozíčkář. Má ochrnuté nohy, ale i jednu stranu těla. Jedinou neporaněnou rukou ovládá elektrický vozík. Jak se sem dostal? Po těch schodech? Představí se. Mluví tiše a vypadá "uvězněně". Bouračka, pronese slečna z antikvariátu. Pomáhá mi s ním soused, ale dneska budeš muset ty. Jsem chvíli zmatený, ale neprotestuji. Vím, co to je starat o postiženého člověka. Hrozně u mě vyroste. Že s ním zůstala, že ho neopustila, že má v sobě tu obrovskou sílu. S Kristýnkou na vozíku jsem byl hodně dlouho. Miloval jsem jí, moc dobře vím, jak se cítí, co prožívá.
Jirka se ukáže jako skvělý parťák. Vezu ho před sebou a děláme kraviny. Má hodně podobný humor jako já a tak si ihned sedneme. Má rád muziku, čte, má krásnou holku. Celej já, říkám mu a on se u toho tak smutně usměje. Jasný, je na vozíku, ale bojuje. A slyšel si tuhle kapelu? Jsme ve svém živlu a děláme takovej bordel, že ho málem několikrát vyklopím. V Rockli je už otevřeno a tak se pěkně nadřu. Většina klubů bývala tenkrát ve sklepech. Máme tu jedno místo v rohu a kousek od záchodů. Ještě vůbec netuším, že všechno tohle je průprava pro mojí budoucí civilní službu, ale to je zatím jedno. Chodím pro pivo, beru Jirku na záchod, kecáme s barmanem a jsme ve svém živlu, protože má na sobě triko AC/DC. Sníme o tom, že jednou vyrazíme na koncert, že je to náš sen. Člověk musí snít, musí mít vize. Jinak je mrtvej. Knihovnice začíná být opilá a znáte navátý ženský. Občas mi pošeptá něco divočejšího, že prý jsou s Jirkou domluvení, že on nemůže a že si mě vybrala. No, hele, já se omlouvám, ale to je takový divný. Je čím dál tím naléhavější, rozhodnu se tedy, že všechny opiju. To by mi mohlo jít.
Celý večer se hrají jen samé vybrané skladby. Barman by klidně mohl být DJ. Fakt mu to jde. Končí se velmi brzy ráno. Zůstáváme tu jako poslední. Cesta do schodů s vozíkem málem několikrát nedopadne. Motám se. Snad poprvé vidím někoho navátého a postiženého. I přesto, že jdeme do kopce, tak několikrát Jirku převrátím. Pokaždé se tomu děsně směje. Když potom přijdeme k jejich domu, chci se rozloučit, utéct. Nevím, jestli byl soused, co jim pomáhal doma nebo ne, ale mě tvrdili, že není. Že jim musím pomoc. Udělal jsem to a pak chtěl odejít, ale oni mě přemlouvali. Oba dva. Na mě je to moc zvrácený. Hele si krásná, milá, sexy holka, ale měj je to děsně blbý. Já to takhle neumím. Nebo, určitě umím, ale moc dobře vím, že bych si to pak vyčítal. Navíc neumím lhát a moje holka by to na mě poznala. Nemůžu jí to udělat.
Je na plech a dělá mi dál návrhy. Chce se líbat. Osahávat. Ještě, že jsem skoro namol. Potom vypne. Konečně. Vezmu ji do rukou a odnesu vedle Jirky do postele. Chci odejít, ale nedal bych ani schody. Zabil bych se nebo někde usnul.. Lehnu si na gauč a zdají se mi věci, za které se ráno stydím. Bolí mě hlava, jdu se napít vody, ale vůbec to nepomáhá. Ona vstane chvilku po mě. Zvrací na záchodě a pořád dokola se mi omlouvá. Hele, neřeš to. Jsem jen děsně nadržená, víš, není to lehký. Nevím, co na to říct. Možná jsem měl využít situace. Nikdo kromě nich by se to nikdy nedozvěděl. Jenže přátelé, fantazie jsou jedna věc a realita druhá. Možná jsem zase jednou udělal chybu, ale co už, mám to zkrátka nějak nastavené v hlavě. Znovu si vzpomenu na toho brýlatého chlapce, který byl příliš hubený a nesmělý. Až když jsem začal poslouchat metal, tak jsem se trošku otrkal. Metalový holky byly ty, které mě zasvětily do tajů lásky. Už zase přemýšlím jak nějakej prokletej básník, říkám knihovnici u vyprošťovacího lahváče. Konečně se směje a nemá výčitky.
Do antikvariátu chodím ještě hodně dlouho. Myslím si, že tam pořád je. Moje knihovnice tam po čase přestane pracovat a já ji zcela ztratím ze zřetele. Co si pamatuji, tak jsem ji párkrát potkal, jak tlačí Jirku na vozíku někde po parku. Pokaždé jsme se pozdravili, já chtěl zavést řeč, ale bylo z nich cítit, že se nechtějí moc bavit. Zůstala mi jen spousta knížek v knihovně, mezi nimiž se autobiografie Ejsýdýsý pořád hrdě vyjímá. Teď už moc do antikvariátů nechodím, všechno se přeneslo do online prostoru, ale pravdou je, že na ten úsměv, který měla na tváři, nikdy nezapomenu. Někdy si, tak nějak hypoteticky, představuji, jaké by to s ní bylo. Vášnivé? Hedvábné? Miloučké. Ještě, že máme tu fantazii, co?
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
.jpg)
