Příběh pětistý sedmdesátý třetí - Hákové kříže na zdi
Jdu zrovna přes Mírové náměstí v Mladé Boleslavi. Pod křivák mi proniká chlad a občas se otřepu zimou. Vezmu to kolem soudu, zadem, uhnu před bývalými kasárnami, ve kterých bývali Rusáci. Na Klenici se pohupují kachny. Hergot, já zase zapomněl. Moje milé tetičky mě minule prosily, abych jim přinesl basu Podkováně. Znovu obnovený pivovar patřil prý kdysi dávno někomu z našich příbuzných. Obě dámy ctí tradice. Pokaždé si každá otevře jednu lahev, vypije tak polovinu a potom zazátkuje zbytek špuntem, co se v polovině ohýbá. Přijde mi to pokaždé trošku vtipné, ale tety jsou staré a prožily si toho tolik, že je to na několik životů. Mám je od srdce rád. Jejich úsměvy, koláče, čaj v malých šálcích. Ale hlavně vyprávění. Nějak jsem dospěl do stádia, že chci od nich slyšet všechno. Dokud tu jsou a mohou mi předat své vzpomínky.
Bývá to pro mě ale hodně těžké. Prožily Osvětim, jako dvojčata si zažily hnusné pokusy. Jsou obě spolu s mým strýcem osobami, které by si zasloužily samostatné knihy. Pokaždé, když odcházím, tak mi je do breku. Nedávám na sobě nic vidět, ale pláču dovnitř. Chtěl bych je obejmout, že to všechno přežily, že zůstaly silné, usměvavé, že když jsem s nimi, tak mám pocit bezpečí. Velké ženy, i když malé vzrůstem. Hergot, co to je? Na zdi jejich domu je namalovaný hákový kříž. Červenou barvou nebo krví. Chvíli stojím jako solný sloup a nemůžu tomu uvěřit. Hlavou mi začnou lítat jako divé šílené myšlenky. O tom, že jsou židovského původu se tak nějak ví, koneckonců nejsou v ulici samy. Ale stejně jako jsem nikdy nechápal vtipy o koncentráku, tak nedovedu pochopit ani to, jak někdo může udělat takové zvěrstvo. Otevřu opatrně branku a když jdu kolem staré broskvoně, leknu se podruhé. Za rohem stojí jedna teta, motyčku v ruce. Ve tváři strach a bolest. Kdo tohle může udělat? Nechápu to. Jdu za nimi, obejmu je, omluvím se za to, že jsem nepřinesl pivo a vezmu do rukou hadr a kýbl.
Je to krev, asi prasečí. Z popraskané zdi to jde velmi blbě. V ulici jakoby najednou bylo temno, zlo. Možná k tomu přispěla i mlha, která mi zase začala zalézat do kostí. Když jsem skončil, tak jsem přemýšlel o tom, jestli to byli skinheadi. No, to snad není možný. Ámos je myslím pořád zavřený a zbytek tak nějak buď dospěl a nebo se na to vybodl. Copak o to, nácků je v Čechách pořád hodně, ti asi nevymizí nikdy, ale tak nějak jsem myslel, že když už máme tu demokracii, že se s tímhle ksindlem dávno zatočilo. Jenže očividně ne. Přemlouvám tetičky, aby zavolaly policii, ale nechtějí. Jedna sedí v koutku, vyděšená a smutná. Ten, kdo tuhle ohavnost udělal, jim vrátil spoustu hrozných myšlenek. Víte co, mé milé tety, já teď půjdu a dojdu vám pro pivo. Udělám to a když se vracím, tak na stole voní čerstvý jablečný koláč z čerstvých jablek. Takových těch malinkých, červivých ze zahrádky, z těch je stejně nejlepší. Přičichnu a pak se konečně všichni začneme usmívat. Celý večer se odehrává v takovém podivně neklidném duchu. Nikdo nemá náladu na příběhy ze starých časů války a tak jdu domů kolem půlnoci spíše zkroušený.
Nemůžu spát. Jak mohl někdo něco takového udělat? Copak to lidem nestačilo? Já nevím jak vy, ale já když viděl několik dokumentů z Osvětimi, tak se mi jednak chtělo zvracet a jednak mi bylo děsně smutno, že jsou něčeho takového lidé vůbec schopni. A to máme všechno jen zprostředkovaně, ne jako tety, které byly přímo tam. Některé věci, které mi vyprávěly, si nechám navždy pro sebe. Slíbil jsem jim to. Nejhorší na tom je ale to, že to celé nechápu. Jak holokaust, tak i hákové kříže na zdi. Proč by chtěl někdo ublížit kdysi dvou roztomilým děvčátkům a proč teď dvěma elegantním usměvavým dámám, které by mouše neublížily? Myslel jsem si, že tohle už máme jako lidstvo za sebou. Byl jsem ve svých dvaceti samozřejmě pořád hodně naivní. Myslel jsem si, že svět musí fungovat jako v knihách, které jsem tak rád četl. Tak nějak podvědomě přeci musí dobro nakonec zvítězit, ne? Pokud bych si to nemyslel, tak bych tu byl zbytečně. Spím asi dvě hodiny a když druhý den jedeme na chalupu, jsem jak mátoha. Mámě raději nic neřeknu. Musím tomu přijít na kloub sám. Prostě musím. Tetičkám to dlužím.
Problém je, že chodím na brigády, makám na chalupě, studuji v Plzni. A tak aspoň, pokaždé, když jsem v Boleslavi, tak běhávám se psem kolem jejich domu, abych třeba náhodou toho hajzla potkal. Představuji si snad mladého kluka, co ještě nemá rozum. Někoho, na koho stačí zařvat a třeba, snad, mu dojde, že je kretén. Jenže nemůžu nikoho chytit. Další hákový kříž, další hanlivý nápis. Na tetičkách se to podepisuje. Vidím to na nich. Jak křehnou, jak jsou jakoby schoulené do sebe. Mají špatné sny, ve kterých je mučí esesáci. Ve kterých musí pochodovat v zimě bez bot. Ve kterých jsou jim činěny tak nelidské věci, že se je bojím napsat. Hergot lidi, co to s vámi je? Proč? Komu tohle může dělat dobře? Vaří se mi krev v žilách a toužím po tom, toho hajzla chytit a před tím, než ho předám policajtům, ho trošku pocuchat. Jsem až vyplašený ze svého vzteku. Chci brát spravedlnost do svých rukou, i když moc dobře vím, že je to špatný.
Napadne mě jedna věc. Obejdu sousedy. Promluvím s nimi. Jsou hodně vstřícní. Většinou velmi staří lidé, které to taky štve. Poprosím je, aby dávali pozor. Staříci, ač jsou vetší a slabí, se k tomu postaví jako chlapi. Jasně, nemusíš mít strach. Tetičky jsou zlatý ženský. Postaráme se o ně. Jsem až dojatý. Správní chlapi a ženský. Takhle to má být. Lidé se musí umět postavit zlu. Jasně, někdo by mávl rukou. Nějaký nápisy a co jako? Máme svobodu ne? Ale ono to takhle není. Stejně jako bych chtěl odstranit pozůstatky komoušů, tak mě štve i tohle. Jsme mi to stejně divná země. Nějak neumíme zlo potrestat, označit, říct na rovinu, kdo byl svině. Bohužel, je to vidět všude kolem. Navíc se to přenáší, tahle připosranost, na další a další generace. Možná jsme jen moc mírní nebo lhostejní? Netuším. Vím jen to, že v téhle ulici je zdravé jádro. Dobří lidé. Jak prosté, co?
Jeden z pánů v letech je vášnivý fotograf. Když se vrátím asi po měsíci a jdu tety zkontrolovat, tak na mě zavolá. Mladíku, mohl byste prosím, asi něco mám. Jen musím fotky vyvolat. Fotí ještě na film a tak jsem napnutý jako struna. Čekám v pokoji, s nezbytným šálkem ručně mleté kávy. Jeho manželka má vlasy sepnuté do drdolu a kolem úst vrásky od smíchu. Rádi pomůžeme, sami jsme byli na nucených pracích v Reichu. Tohle se nesmí opakovat. Pán vyleze z fotokomory a jde pomalu ke mě. Podívá se na mě, je celý bledý a řekne jen - Karel. Ukáže mi obrázek, na kterém je muž tak v jeho věku. Nechápavě se zeptám. To jako fakt? Jenže není pochyb. Je chycen přímo při činu. Navíc se dívá přímo do objektivu. Kdo to je? Jdeme všichni k tetám. Vypadáme jako smuteční průvod. A já netuším proč.
Mám se to dozvědět během chvilky. Obě se musí posadit, zjištění autora hákáčů je také šokuje. Karel? Šeptají do ticha. Chvíli nikdo nic neříká a pak se rozmluví všichni najednou. Tenhle chlap je měl údajně udat gestapu, celou rodinu. Většina skončila v plynu. Nikdo mu nikdy nic nedokázal. Ale udavačem byl. Znáte to, tolik častý český příběh. Škodil za války a po ní pokračoval, akorát u komoušů. O kolika jenom takových jsem já už slyšel a četl? Poprosím o fotku a adresu. Je to jen pár ulic. Tety mají malý domek, se zahrádkou. On bydlí v obrovské vile. Má tam dva vlčáky. Zazvoním. Nějak se nebojím. Nevím, co budu dělat, něco ale musím. Kdybych mu to měl jenom říct, podívat se tomu hajzlovi do očí. Co je? Vyleze chlápek s obličejem ještěra. Představím se a i když mě chvilku posílá kamsi, tak mu ukážu fotku. Zažene psy a pustí mě dovnitř. Nejdřív mu chci dát pěstí. Za všechny. Ale neudělám to. Musím zjistit proč to dělá. Působí vychytrale, ale není moc vzdělaný. Mluví jako lopata a po asi čtvrt hodině zjistím, že je to vlastně jednoduché. On rád ubližuje lidem. Líbí se mu, když někdo trpí. Nasává a žije z bolesti.
Už toho mám dost. Chytnu ho pod krkem a začnu mu řvát do obličeje. Normálně mu vyhrožuju, že jestli se to bude opakovat, tak si pro něj dojdu. K tetám se nebude přibližovat. Nejdřív vzdoruje, vzteká se, je jako malý dítě, ale potom vyměkne. Netuším, jestli to na mě hrál, asi ano, nemyslím si, že by se lidé jako on dokázali nějak změnit, ale hákové kříže na zdi přestanou. Tetičkám se uleví. Zase začínají být veselé. Fotku si ale pro jistotu schovám. Dáme si každý jednu Podkováň, tentokrát celou a když potom jedu druhý den do Plzně, tak mám dobrý pocit. Snad, snad už se to nebude opakovat. Hřeje mě u srdce, že jsem se postavil na správnou stranu. Navíc mi tety slíbily příště ten vynikající koláč. Třeba budou mít chuť i vyprávět. Nesmíme zapomínat. Jinak nás to semele.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
