Příběh pětistý sedmdesátý šestý - Nerdi
Šel jsem ze školy přes pole a máčel jsem nohavice v bahně. Přede mnou si to šinou dvě takový pěkný holky. Normálně bych aspoň něco zahlásil, ale nemám fakt náladu. Padá na mě splín ze školy. Chtěl bych od toho všeho už mít pokoj. Zase jeden učitel, co si na mě honí triko. Kdyby to aspoň řekl normálně, ale to ne, to on musí pronést něco o oblečení, o vlasech, o duté hlavě a o tom, jak vypadám. Mě bylo jasný, že se předvádí před svojí mladou kolegyní, ale dodnes nechápu, co je na tom vtipnýho někoho zesměšnovat. Nesnáším to, nesnáším tenhle předmět, učitele, celou tuhle zasranou školu, mumlám si pod vousy a opět si říkám, jestli bych se na to neměl vybodnout a nejít raději na vojnu. Nemít blondýnku, tak na to peču a už jsem dávno v zeleným. Předmět se jmenuje programování v technice a učitel Křeček.
Zasranej hlodavec. Vyndám si sešit se zadáním. Milý zmuchlaný studente, hahahaha, tohle není rozhodně na zápočet, asi na to prostě nemáte. Hahahaha, měl byste se nad sebou zamyslet. Napište do týdne program. A nemyslete si, že to někdo udělá za vás. Budu to CHTÍT VYSVĚTLIT, žejo Žanetko, by byste si asi s takovým vlasatým mladíkem asi nevyšla, co? Následuje chichot jedné tupější dívky. Kurva takhle se to dělá, už to skoro křičím, když se otevřou dveře a v nich moje milá. Co tu špačkuješ? Směje se, protože ona studuje peďák a tam je to na pohodu. Pokaždé, když za ní přijdu, tak se učitelé usmívají, jsou milý. Úplně jinej svět než strojárna, to vám povím. Ty naše starý struktury, zase studuju školu, kde jsou skoro samí chlapi a je jim kolem sedmdesáti. Nevrlí dědci, co se po každém jen vozí. No, zase na druhou stranu, asi je na mě vidět, že mě to moc nebaví.
Nevím, co s tím mám dělat. Programovat sice trošku umím, ale na tohle fakt nemám. Ani nevím, kde bych se to měl naučit. Na přednášky jsem sice chodil, ale co vím, tak zrovna o tomhle nikdo nikde nemluvil. Ptám se nějakého spolužáka a ten moje slova potvrdí. Chce se mi spát, bolí mě hlava, jsem ve stresu. Přitulí se ke mě, líbá mě, ale trvá mi to fakt dlouho, než se uvolním. Je to snad poprvé, co nemám chuť. Měl bych se nad sebou fakt zamyslet. Budeš muset za Nerdama. Do třetího patra, tam jak máš normálně bydlet. To jako fakt? Pár akcí jsem s nimi strávil, ale nebyl to zrovna můj šálek kávy. Oni třeba úplně jinak mluví, nerozumím jejich vtipům, nebaví mě sedět u počítače a co se týká her, tak je prostě nedávám. Pokaždé mě zastřelili během několika kroků a tak jsem šel radši na pivo. No, ujel mi v tomhle vlak.
Oni si staví ty svoje sítě, spojují jednotlivé počítače v různých místnostech, aby mohli hrát. Nosí kostěné brýle, svetry i ve vedru, prestige, smějí se nahlas a jsou to vtipy, který přijdou vtipný jenom jim. Když odcházím z pokoje, pokřižuji se. Asi jako každý jsem se občas těmhle týpkům smál. Nemyslel jsem to zle, ale spíš mi přišlo legrační, jak mluví, jak je nechápu. Už jsem tu párkrát byl a tak moc dobře vím, že pivem jim radost neudělám. Koupím raději kafe, protože někteří z nich dokáží sedět třeba dva dny v kuse u nějaké hry a popíjejí u toho kávu z půllitrů. Zaklepu a vůbec nic se neděje. Chvilku počkám, zkusím to znovu a pak vkročím do jámy lvové. Smrdí to tam. Na parapetech jsou figurky z nějakých her a filmů. Plakáty působí děsně dětsky, tohle je pokoj tak desetiletého kluka, chce se mi zahlásit, ale rozmyslím si to. Sedí jich tu asi pět a jsou totálně mimo. Přijdu si jako v zoo, jako bych právě prožíval nějaké sci-fi. Kdybych tenkrát tušil, že takhle budou mimo celé další generace, asi bych se na místě zastřelil. Haló, potřebuji s vámi mluvit!
A nic. Trvá to asi hodinu, než se jeden zvedne. Jde na záchod, protože ani Nerdi nemůžou ošulit přírodu. Když se vrací, tak se mu postavím od cesty. Je to takový malý kluk s velkými brýlemi. Řekne něco, čemu nerozumím. Je to klingonština nebo elfština? Netuším. Odstrčí mě, zasyčí a usedne znovu ke klávesnici. Ještě chvilku se vtírám a věren odkazu svých předků bojovníků, se jen tak nevzdám. Byl jsem kdysi na návštěvě v blázinci. Duševně nemocní tam mlátili hlavou do zdi, divně se kývali a vydávali skřeky. Nerdi dělali to samé, když jsem jim vyhodil pojistky. Musel jsem se smát. Klid, dýchej z hluboka. Mlel něco o dalším levelu a protože se psal rok 1999, nebylo ještě běžné, aby kluci pořád brečeli. On ale plakal jako stará babička, co plakal, štkal. Budu to muset přeinstalovat, hru jsem ukradl, nemám klíč a podobné hlášky se ozývaly celým pokojem. Asi jsem nezačal úplně dobře, přesto jsem se osmělil a normálně jednomu slíbil, že mu za napsání programu zaplatím. Nejdřív na mě divně koukal, no spíš čuměl a pak jen kývl. Ukaž to. Chvilku si četl zadání a pak řekl, že to bude oříšek. Vyčistil si brýle a sednul si k tomu. Měl jsem jim nechat vypnutou elektriku do doby, než by to sepsal, ale to já ne, já byl hodnej. Vše jsem zapnul, na jejich tvářích se rozhostil úsměv a někteří i mlaskali a slintali.
Chodil jsem za nimi několik dní, vždy rovnou cestou ze školy, ale bylo to vlastně jedno. Oni snad ani nespali. Nechápal jsem, kdy studují, kdy chodí na přednášky a cvičení. Seděli u počítačů jak přikovaní a nereagovali na nic. Zkoušel jsem na ně větrat, zhasínal a rozsvěcel jsem, ale oni byli jen pohlceni střílečkami. Nadávali u toho, jejich tučné podbradky a břicha nadskakovaly. Ztráceli se v jiné realitě. Pojídali snad jen pizzu, hranolky a pili hektolitry kafe. Mladí kluci, co místo toho, aby se někde pářili a balili holky, tak raději slintali nad Ukájeli se nad kostičkovanými slečnami s velkými prsy v počítačových hrách. Kdybyste aspoň koukali na porno, řekl jsem si mnohokrát, ale oni byli neteční. Měl jsem sto chutí jim přesekat kabely a vyhnat je z téhle kobky na vzduch. Jejich problém, říkal jsem si, jenže to nebyla pravda. Na papíře se zadáním bylo kolečko od sklenice a nějaký podivný omastek. Můj vyvolený Nerd nenapsal ani řádku. Do prdele, zítra to mám odevzdat a zaplatil jsem ti. Vždycky mě, asi jako každého hrozně štve, když mě někdo ignoruje. A tak jsem milého budoucího ajťáka zvedl i se židlí a odnesl do kuchyňky. Položil jsem před něj papír a tužku. Piš.
Tvářil se jako mládě hrocha, co ho v zoo vzali od matky. Pak se usmál, něco zablekotal a potom konečně program napsal. A teď mi to vysvětli. To bylo o hodně horší. Možná uměl programovat, možná uměl matiku a šly mu počítače, ale vůbec neuměl mluvit. Blekotal, marně jsem se snažil zachytit aspoň nějaké útržky, abych věděl, o co vůbec jde. Moc nám to spolu nešlo. Programování jsem sice rozuměl, dokonce jsem dva roky chodil na brigády, kdy jsem psal programy na jízdy aut v autodopravě, ale tady jsem se ztrácel. Matematika, kterou jsem měl umět, jsme na střední nikdy nebrali a asi byla už nad moje chápání. Když jsme skončili, tak jsem měl sice v rukou napsaný program, ale nerozuměl jsem zhola ničemu. Šlo o hodně. Když zápočet získám, budu pokračovat dál. Když ne, tak si zopakuji ročník. A to mě ještě čekala mechanika, kterou mě učil chlápek, kterému jsem před několika lety trošku chodil za dcerou. Nikdy mi to nezapomněl. To byl snad ještě větší hajzl, než ten přes programování.
Jdu zase polem, akorát opačným směrem. Poslouchám nějaký doom metal, abych měl ještě větší depresi a chmury. Kouřím před vchodem a když na mě konečně přijde řada, tak se mi klepou ruce i nohy. Copak, nějakej nevyspalej, co? No, mohl jste se aspoň ostříhat. Takhle se Žanetce líbit nebudete, hahahahaha. Jako bych neměl nějakou Žanetku u prdele. Podám mu papír s napsaným programem a on mě posadí k počítači. Mačká zatím slečně ramena a kouká jí jako nějaký úchyl ještě na prsa. Olízne si rty a sliny mu odstříknou do vzduchu. Holka musí mít fakt silnej žaludek, říkám si, když přepisuji všechno do kompu. Jsem hotový poměrně brzy. Přihlásím se, on přejde ke mě a program spustí. A nic. Tak se podíváme, kde nám udělal pan metalista chybu. Mám pravdu, že jste metalista, že ano. Přikývnu a je ve mě malá dušička. No, tady je to blbě. Neprošel jste. Máte smůlu mladíku. Uvidíme se za rok a do té doby se prosím ostříhejte. Jsem jak opařený. Uff. Konec, šlus, vojna.
Nějak dodnes nevím, proč se Žanetka ozvala. Možná měla jen dobré srdce. Silný žaludek a dobré srdce. Pane profesore, já bych mu dala ještě šanci, co myslíte. Usmála se na něj a kdybych se nepohyboval celý život mezi lidmi, asi bych nepoznal, že to hraje. Když se na mě nedíval, mrkla na mě. No, dobře, že jste to vy. Prospěl, dejte mi index. Poděkuju a pošlu slečně polibek. Vůbec neutuším, jak se dostanu ven, ani na kolej. Jsem jak ve snách. Cestou na pokoj vyhodím Nerdům elektriku na hlavním vypínači. Debilové, ulevím si a pak pozvu svoji milou na pivo. Dlouho do noci diskutujeme o tom, jaký vlastně ten nový druh, odrůda, čeleď lidí od počítačů vlastně je. Zní to ve srandě, ale připadají nám fakt totálně mimo. Podle mě jsou propojení jako jedna entita. Jako nějaký živoucí organismus. Přemýšlí za ně ale někdo úplně jiný.
Ještě jsme ani netušili, že za pár let budeme nosit v kapsách malé počítače všichni a spousta z nás bude mít úplně stejné nepřítomné pohledy, jako nerdi. Jak to tak sleduji kolem sebe, ovlivňuje nás to čím dál tím víc. A to si prosím pěkně vezměte, že kluci jen hráli hry a posílali si emaily, které byly právě v plenkách. Bylo to dávno před sociálními sítěmi. Dávno předtím, než jsme všichni dobrovolně ztratili svoje soukromí. Dopijeme, jdeme na pokoj a z okna naproti uprostřed noci vylézá na parapet nějaký obtloustlý kluk. Sebevrah, pronese moje holka, ale já jí uklidním. To jenom Nerd kontroluje kabel. Aby mohl dál hrát.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
