Příběh pětistý sedmdesátý sedmý - Klepadla
Ležím na posteli u okna. Včera byl bratr někde venku s kamarádem a opil se. Potkal jsem jej několikrát ve městě. Klátil se jak dlouhý vykřičník a blábolil. Mám tě odvést domů? Ptám se ho a on má najednou rozkecáno. Je to po dlouhých letech poprvé, že vůbec mluví. Jak jinak, jen o sobě. Moc mu nerozumím, démon alkohol ho sejmul tak, že se vydá směrem domů. Jde s ním pár lidí, tak jsem v klidu. On se nějak domů dostane. Měl jsem pravdu, jen usnul na mé posteli. Teď chrápe, i když dole pod oknem začali nějací dělníci pomalu trhat ze země železné konstrukce. Klepadla na prádlo už nikdo dlouho nepoužíval. Nikde se nevznáší vybělené prádlo mladých matek. Jdu si opláchnout obličej. Máma vyděšená, jestli něco bratrovi není. Jen se opil, v klidu. Ale to ona ne, dojde pro obkládek. Je to až dojemné. Kýbl plný zvratků. Nemáš teplotu?
Sejdeme se vlastně náhodou. Asi nás vytáhne z domu nostalgie. Zapálím si cigáro a sousedka, dnes neskutečně sexy, si stoupne zasněně vedle mě. Pamatuji si, jak jste na mě s klukama vždycky koukali. Zasním se, pamatuji si to přesně. Měli jsme v rukou vitacit a vyplazovali jsme jazyk na kolemjdoucí. Když šla ona, již tehdy v patnácti neskutečná kost, tak se vlnila. Poznal jsem jí z dálky. Pokaždé se otočila, pohodila vzpurně hlavou a pronesla něco o debilech. Měla samozřejmě pravdu. Teď, když je nám dvacet a oba toho máme za sebou spoustu, tak nám to přijde hrozně vtipný. Měl si vždycky takový obrovský brýle, ale byl si roztomilej. Vidíš to a já se vždycky tak snažil. Jak se vůbec máš? Poprvé na mě koukne smutně, ani se neptej. Máma je nemocná. Vlastně ani nevím, co to do mě vjede. Hele, za chvilku jedeme makat na chalupu, ale večer nemám brigádu, co zajít někam na pivo. Řekne ano. Dělníci mezitím trhají ze země železné tyče, zápolí s betonem a mě přijde, jako by rvali i moje kořeny.
Tady jsme mívali sraz, zde jsme plánovali, co budeme dělat. Navazovali jsme vztahy, kamarádství. Kousek vedle jsme hrávali pozemní hokej, pinkali si o zeď. Holky skákaly přes gumu a připadaly nám samozřejmě děsně trapný a uhihňaný. Kývali jsme nohama na klepadlech a smáli se vtipům, řehtali se na celé kolo a postupně, jak šly roky, tak se těšili, až půjdou slečny ze školy. Každý jsme měli tu svoji, co se nám líbila. Kecali jsme, machrovali, snili o tom, jak si je jednou vezmeme. Míval jsem první erotické sny, ano, o sousedce, když ji teprve pučela ňadra. Kroutila zadkem, byla moc hezká po mámě. Upozorňoval jsem na sebe, pouštěl naschvál metal ve walkmanovi, aby slyšela Sodom. Měla asi jiný vkus, někdy kolem sedmnácti jsem zjistil, že to nemá cenu. Už jsme taky chodil s někým jiným a tak jsem se za ní jen ohlédl a zasnil se, jak to my kluci děláme.
Musím za bráchu nasekat dříví, jedu jako drak, on sedí ve stínu a je zelený a chvílemi rudý jako rak. Máma kolem něj poskakuje. Měl bych se cítit nespravedlivě, ale on byl vždycky benjamínek, tak mi to ani nepřijde. Jsem zvyklý. Neřeším to, i když je fakt, že někde v hloubi duše trošku žárlím. Když mám hotovo, tak si otřu mozoly a vezmu psa nahoru na hřebeny. Běžíme jako o závod a pak si lehneme do trávy. On skáče k myším dírám, je ve svém živlu a já na chvilku usnu. Jde zase kolem mě. Vlní se v bocích, ale jen jemně, žensky, jako víla. Má vlasy pod pás a protože je lehký větřík, tak se jí vznášejí nad zadkem. Proč tu se mnou není blondýnka? Hned bych na ní skočil. Jenže je daleko, na druhém konci republiky, u svých rodičů. Vezmu raději psa na vodítko a jdu to rozchodit. Najednou je mi tak nějak smutno, melancholicky. Najím se a když jedu domů vlakem ze Smržovky, tak se těším do sprchy. Máma a brácha zůstávají na chalupě.
Otevřu doma okno a najednou je mi divné, že dělníci makají i o víkendu. Tak tohle je ten kapitalismus. Zrovna sedí na zbytích od panelů, pijí lahváče a těší se na večer. Stejně jako já, který mám mokré vlasy a přemýšlím, kam zajdeme. Nemám žádné postranní úmysly, koneckonců, ona mě nikdy nechtěla. Vezmu si čisté triko, sepnu vlasy do culíku a už zvoním dole u vchodu. Dobrý den, půjde Pavla ven? Pojď nahoru. Otevře mi a je celá přepadlá. Sedni si prosím chvilku do kuchyně. Musím se nalíčit. Nabídne mi kafe, ale to já moc nepiju. Tak jen sedím a koukám do zdi. Mají to tu hezky uklizené, i když je vidět, že nemají moc peněz. Ona vyrůstala jen s mámou. Zaslechnu divný, syčivý zvuk. Zvednu se, nevím, co mě to popadne, ale myslím si, že někde uniká plyn. Ale není tomu tak. Vedle v pokoji leží její máma, celá omotaná hadičkami a trubicemi. Dýchá za ní nějaký přístroj. Má úplně seschlou tvář. Ta žena, která byla pro půl sídliště erotickým symbolem, sotva dýchá. Živoucí mrtvola. Leknu se. Podívá se na mě prosebnýma očima.
Pavla mě chytne za ruku a odtáhne zpět do kuchyně. Nic neříká, jen jí stékají po obličeji slzy. Obejmu ji a ona jde znovu do koupelny se upravit. Pak už ale jdeme, o mámu se postará večer i v noci sousedka, co je zdravotní sestrou. Je mi hloupé něco říkat, tak mlčím, vylezeme z domu a já spadnu do díry, co tam zůstala po dělnících. Klepadla zmizela. Řekne to ještě vážně, ale pak se mi směje a ledy jsou prolomeny. Jdeme do města, do hospody, prý zná jednu novou, co má nějaký děsně bohatý podnikatel. Cestou si vyprávíme o starých časech, o sousedech, o kamarádech. Ptá se mě na moje holky, na Kačenku, na tu dívku na vozíku, protože nás viděla za záclonou, jak se scházíme s naší první i druhou partou na klepadlech, jak vytahujeme lahváče, jak se na nich v noci loučíme, jak se líbáme pod lampou se žlutavým světlem. Ona se mezitím starala o čím dál tím víc nemocnou mámu. Záviděla jsem vám. Co já bych za to dala, jen si vyjít. Kluci na mě vždycky letěli, ale jakmile jsem je pozvala domů, tak utekli.
Pije víno a já se zase jednou cítím v restauraci divně. Mají tu postavené ubrousky, číšníci na nás koukají úkosem a jsou arogantní. Ne, vodu ani zadarmo. Nebudete jíst. Když mizíme, tak jsme si řekli už asi všechno a tak nedám dýško a suneme se pomalu dolů, na sídliště. Dáma si přeje tanec, což je pro mě noční můra. Ne že bych ji rád nedržel kolem boků a nepřivoněl k šíji, ale v Bunkru hrají disko. Znáte to, maníci v rozhalených košilích, předražená kola, holky s kabelkami postavenými na zemi před sebou, stojící v kruhu a čekající, až přijde nějaký borec a zaplatí jim pití. Mě tohle vždycky přišlo jako hraní si na takový lepší kurvy. Já nikdy moc peněz neměl, ale i kdyby jo, tak by mi to přišlo divný. Pár známých to takhle dělalo, ale mě by chybělo poznávání, tokání, svádění, takový ty hry kolem, které v sobě mají jiskru, zápal. Vzpomenu si na jeden slavný projev dávno mrtvého kamaráda Prcalíka. Ty vole, já tam seděl, taková krásná byla, ty prsa, zadek, ta tvářička. Já se začal prsit, připravoval jsem si okouzlující řeč a ona pak promluvila. No mě normálně klesnul, v hubě měla jen hovna a tupá byla jak štoudev.
Ale asi to funguje. Všichni jsou krásně nastrojení, podle poslední módy, ale připadají mi falešní. Třeba je to ale jen můj dojem. Když jdu od baru a držím v ruce třetinku předraženého piva, které je teplé a nějaký míchaný nápoj, tak se ani lidem okolo nedivím, že berou prášky nebo bílý prášek. Všechno se za těch pět let neskutečně změnilo. Nejsou to jen klepadla. Přijde mi, že lidé zhrubli, jsou neomalení. Ne všichni, ale takový ten dav kolem, ta masa bezejmenných. Prachy jsou najednou modla a některý holky toho využívají. Copak by si brala nějakýho chudýho blbečka. Sedíme v rohu a ona najednou, z ničeho nic udělá něco, co bych nikdy nečekal. Chce mě políbit. Opatrně, lehce a křehce ji odstrčím. Omlouvám se. Nemůžu. Když mi bylo patnáct, šestnáct i sedmnáct, ale i třeba devatenáct, tak se mi o tobě zdávalo. Ale teď, už to nejde, nechci. V hlavě i těle mi hučí alkohol a mám opravdu zase jednou co dělat, abych se ovládl. Podívej, kolik je kolem kluků. Jsou o hodně hezčí než já.
Utře si slzy, odmítnutá žena je vždycky problém, ale pak jen kývne hlavou a nakonec mě chce utancovat k smrti. Svíjí se, natřásá, hraje přede mnou všechny ty pářící předehry. Bože, je opravdu nádherná. Fakt bych neměl? Když už si sama řekla. Jdu na záchod a když se vracím, tak kolem mé opilé sousedky krouží nějaký seladon. Nese jí zrovna pití a já náhodou vidím, jak jí sype něco do sklenice. Do prdele, chytnu ho za rukáv jeho bělostné košile a asi zaberu víc, protože mu ji roztrhnu. Co to kurva děláš? Víš kolik to stálo? Vyrazím mu pití z ruky, přitáhnu si ho pod krkem a řvu mu do obličeje, že je kretén. Nemám ale moc zastání. Odtrhnou nás gorily a já dostanu výstrahu. Co blbneš debile, s holkama se to tady takhle dělá. Přisednu si k Pavle a ona mi na chvilku usne v náručí. Dopiju již teplé pivo a chtěl bych domů. Jenže začnou hrát ploužáky. Ona jako polita živou vodou najednou stojí na nohou a tahá mě znovu na parket.
Držím ji za boky, za zadek, objímám jí. Přijde mi, že se ve mě ztrácí, chtěl bych jí chránit, nějak jí pomoc. Moc dobře ale vím, že už toho stejně jako já vypila až moc. Pojď, půjdeme domů. Přemlouvá mě, ale jsem neoblomný. Sundá si boty a jde bosky. Plácá nohama o asfalt a říká mi věci, které si nechám raději pro sebe. Sedni si a dívej se. Ještě tu zbyla jedna klepadla, poslední. Kolem jsou díry v zemi a ona jakoby několikrát prochází okolo, vlní se, hází prdelkou a boky, vlasy jí nadskakují. Sehne se, usměje, je jako kočka, co se chce mrouskat. Dává si prsa v upnutém tričku k sobě. Takhle ses na mě vždycky koukal, že jo? Pojď k nám nahoru. Odvedu jí ke dveřím a znovu se omluvím. Pláče mi do trička a mě je trapně. Díky za hezký večer, řeknu a když ležím konečně ve své posteli, tak nemůžu usnout. Venku už svítá a za pár hodin pojedu do Plzně. Mám podvědomě pocit, že tím, jak začali likvidovat klepadla, tak vytrhli i další část mých kořenů. Když potom v Plzni ležím s blondýnkou v posteli, tak jsem na sebe hrdý.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
