Příběh pětistý sedmdesátý osmý - Szatan
Stojím na nádraží v Jablonci a i přes to, že začíná svítat a pálit slunce, tak se klepu zimou. Tyhle stavy po alkoholových dýchancích mi dělají čím dál tím hůře. Bolí mě hlava a vůbec nevím, co jsem si to zase vymyslel. Možná jsem ale jenom potřeboval být sám. Občas to tak mívám. Všechno na mě padá. Brigády, škola, ale i takový ten mladistvý neklid, který mám v sobě asi od malička. Vlastně jsem jel naslepo. Někdo mi v hospodě, kam jsme v Vencou zašli, básnil o malém klubu ve Vratislavi. Mám si tam prý zajet, bývají tam skvělé koncerty. Ani jsem nešel zpátky na chalupu. Jen jsem se zeptal na informacích a slečna, která byla mimochodem hrozně milá, mi vypsala na papírek spoje, kterými mám jet. Přes Liberec, pak Žitava, Gorlitz, no to zase bude něco, říkám si, když sedím konečně ve vlaku a přemáhám oči, aby se neklížily.
Když někomu řeknu, že mě to občas popadne, že musím ven, na cesty, nejlépe na nějaký koncert, tak si většinou klepe na čelo. I cesta je mým cílem. Pro mě je to relax. Potkávám lidi, dívám se do krajiny. Nastavuji obličej slunci. Chodím ulicemi, dívám se na dívky, jak se vlní v bocích, jak se natřásají, sním a někdy doopravdy spím. Na lavičkách, v parcích, na odpočivadlech, když jedu stopem. Některé koncerty jsou krátké, jiné dlouhé až do rána, to když zůstanu na baru a nebo mi jede vlak až za svítání. Možná je to prokletí, muzika, která je již dávno mojí součástí. Behemoth i Vader jsem viděl již mnohokrát, nyní v sestavě s AZARATH, kteří se mají velmi brzy stát jednou z mých dalších srdcovek. Ještě to nevím, pomalu objevuji. Jsem stále v tom. V brašně mám zápisník, s tisíci poznámkami. Z jedné strany muzika, z druhé knížky. Dráp byl zaseknut již dávno, i přes neskutečnou únavu mě pohání nějaká zvláštní síla. Jestli si to dobře pamatuji, v Žitavě jsem čekal snad dvě hodiny. Pil jsem divné pivo v nádražce, které ve mě pak škrukalo, brumlalo a donutilo mě si dojít na záchod i ve vlaku, což prostě nemám rád.
Jsem konečně ve Vratislavi. Jdu se kouknout po městě. Sednu si k jednomu kostelu na lavičku a sleduji cvrkot. Mám na uších discmana a přehrávám si dokola kapely, které večer vystoupí. Mám spoustu času, jsem tak utahaný, že na chvilku usnu a natažený na dřevěných prknech se změním v mrtvolu. Pán mladý, strká do mě někdo. Policie, dva mladý kluci, vysmátý a že prý tady nemůžu spát. Omluvím se, stoupnu si a začnu bezcílně chodit ulicemi. Polky se mi vždycky hrozně líbily. Mám pro slovanské ženy slabost celý život. Holky se na mě usmívají, jsou milé. Když si kupuji nějaké pirohy v občerstvení a hltám je na stojáka u stolu, jako kdybych týden nejedl. Protože se jim asi líbí, že mě, cizincovi, chutná, tak dostanu takové pečené kolečko, něco jako preclík. Tu chuť si pamatuji dodnes. Hrozně dobré, ale zároveň zvláštní. Sladké i slané zároveň. Potkám nějaké metly, co jdou vesele proti mě. Někdo na mě ukáže paroháče a najednou jsme rádi, že čeština a polštině jsou velmi blízké jazyky.
Vyprávím jim u žejdlíku piva, kde jsem všude v Polsku na koncertě byl, co za kapely jsem viděl a vidím na nich, jak jim dělá dobře, že se mi u nich líbí. Když se připíjí, tak se říká Szatan. Je s nimi sranda. Zajímavé je, že je to pět kluků a asi osm holek. Prý to funguje tak, že ty starší dívky musí brát ven svoje mladší sestry. A protože nám je všem od sedmnácti do dvaceti pěti, tak si myslím rozumíme. Co já vím a zažívám, tak na metal zase tolik u nás holek nechodí. Tady mi to přijde jiné. Ony nejen, že na sobě mají trika s nápisy, které lahodí oku, ale také znají všechny muzikanty, skladby, kdo maloval obaly, kdo kde nahrával, kdo komu hodil lano. Připadám si jako v ráji. Rozvalený chvílemi jen tak sedím, čerpám energii, atmosféru a jsem spokojený. Pro tyhle chvíle to stojí pokaždé za to. Kdysi tomu tak opravdu bývalo, lidé se poznávali podle triček, hlásili na sebe. Rádi se seznamovali. Ono to platí asi dodnes, ale teď už máme věk a samozřejmě si k sobě jen tak někoho nepustíme. I když je fakt, že mám stále s metalisty ty nejlepší zkušenosti. Těch debilů je mezi námi snad pořád méně, než jinde.
Nebýval jsem nikdy žádný děvkař, ale pravdou je, že jsem se snažil být k ženám milý. I tentokrát jsme si se dvěma sedli. Usmívaly se na mě a po několika pivech se ptaly na osobní věci. Slovo dalo slovo a i když jsem moc netušil, co to přesně znamená, tak jsme měli jít na večerní koncert spolu. Pak mi někdo vysvětloval, že se nesluší, aby chodily holky někam samy. Ale nevím, jestli je to pravda, protože jsem potom večer v klubu nějaké osamocené viděl. Asi rebelky. Zatím ale sedíme, kecáme a pořád se řehtáme. Alkohol funguje, najednou mě objímají a dochází i k intimnějším dotekům. Třeba budu mít kde spát. Když se na to zeptám, tak jen tajemně kroutí očima a pochechtávají se. Konečně jdeme do sklepa. Je to malý klub kousek od jednoho z velkých náměstí. Platím vstup zlotými a protože tenkrát na tom byla naše měna dobře, tak si připadám hrozně bohatý.
Pěkná a metalově vkusná výzdoba, dokonce tu mají české pivo. Ihned si jedno dáme, já holky samozřejmě pozvu. Zahlédnu někde ve stínu Petera z Vader. Usměje se na mě. Mám na sobě totiž jejich triko. Už je hrozně seprané, ale jsem na něj pořád hrozně hrdý. První ale hrají AZARATH. Je to peklo, krví nasáklý black a death metal. Hrozná palba, mám pocit, že do mě někdo zabodává ostré nože. Mí noví známí do toho jdou po hlavě. Snažím se nezaostávat a tak se zase jednou točím v kole, jsem divoký, dělám grimasy, hrozím co to jde. Po každé skladbě se pak objímám s děvčaty, odhrnujeme si vlasy ze tváře. Jsme plní emocí, lezou z nás veškerý nakumulovaný stres, vztek, frustrace i smutek. V úplně stejném duchu to pokračuje i na BEHEMOTH a VADER. Mezitím další a další piva a pak do mě lejou ostrý alkohol. Kořalka ostrá jako břitva, která mě samozřejmě potom neskutečně rozstřelí. Několikrát padám na záda, zvedají mě, blbě se usmívám, mám ji jak z praku.
Něco mě píchá do boku, svědí mě celé tělo. Asi jsem umřel. Ne, žiju, bolí mě všechno. Pomalu se mi vracejí záblesky. Rychlá jízda Vratislaví v nějakém rezavém autě. Statek za městem. Svlékání, ale pak nic, protože jsem byl totálně namol. Z jedné strany blondýnka, z druhé brunetka. Takhle začínají filmy, co mám rád. Sednu si a kontroluju se. Museli jsme být jako káry. Je to dobrý, holky jsou oblečený. Pomalu se zvedám. Jdu ven, kolem chlívka a bliju za stodolou. Asi to musí být hodně nahlas, protože vyleze snad sto kilový chlap a začne se mi smát. Mám jít s ním. Zavede mě do místnosti, kde je plný stůl jídla a kořalka. Když to uvidím, tak se mi znovu zvedne znovu žaludek. Přijde taková moc hezká paní a představí se. Pokárá mě, je to máma slečen, co spí na seně. Ale všichni jsou na mě hrozně milí. Musím jíst a u toho jim vyprávět, odkud jsem, jak jsem se sem dostal a spoustu dalších věcí.
Takových zážitků z cest mám opravdu mnoho, ale tady jsou tak pohostinní, že nebýt zadaný, tak se tam snad ožením. Toho jídla, ty úsměvy. Navíc jsou holky fakt kočky. Konečně vylezou také ven a ihned se ke mě hrnou, jako bychom se znali odmalička. Trošku se stydím, protože si spoustu věcí nepamatuji. Pomalu přicházím k sobě a začne mi vrtat hlavou, jak se dostanu do Jablonce na chalupu. Jacek, syn jede zítra do Liberce s náklaďákem, odvézt zboží. Vezme tě. Ideální, ale co budu do té doby dělat? Večer máme takovou malou oslavu, do té doby tě tady holky provedou. Trošku mě děsí, že se pořád pije a pije a pije. Nejsem navíc zvyklý na tvrdý a tak se motám už kolem poledne. Ale musím říct, že je mi moc fajn. Vezmou mě na malý výlet po okolí, seznámí s kamarády a kamarádkami a já potom hrozně lituji, že jsem si nevzal nějaký kontakt.
Večer se paří. Nějaká babička má narozeniny. Sejde se celá vesnice, přijedou i z daleka. Tančí se. Tančím taky. Hrají tam na housle. Spím v peřinách, tentokrát sám, v malé místnosti. Velmi brzy ráno, když mám ještě opici jako blázen, tak do mě drcne Jacek a vydáme se na cestu. Je jediný z rodiny, který moc nemluví a tak je cesta docela nuda. Jen párkrát zastavíme, dojdeme si na záchod. Už nemám peníze a tak vezmu za vděk jídlem, co mi koupí. Na rozloučenou mě poplácá po zádech a konečně se usměje. Děkuji mu za všechno a plný vzpomínek se ploužím na tramvaj do Jablonce. Pálí mě celé tělo, jsem ale očištěný. Hlavou mí létá snad tisíce vzpomínek, ukládám je do paměti a pouštím je ven jenom ve chvílích, když je mi ouvej, když je venku pošmourno a depresivně. Pokaždé mě ohřejí. Když potom několik dní potkám nějakého metalistu, tak mu ukážu paroháče a říkám Szatan.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):