Příběh pětistý sedmdesátý devátý - Chovej se jako student!
Seděl jsem v koutě, docela se nudil a srkal pivo, které mi moc nechutnalo. V Plzni ještě nestála příšernost zvaná Plaza. Místo ní tu byl park a v něm se odehrával studentský majáles. Jak jsem byl mimo, tak jsem se nezúčastnil žádných příprav, neměl jsem nijakou funkci a chvílemi jsem měl pocit, že se na mě všichni dívají tak trošku úkosem. Nevzali mě zkrátka do party a mohl jsem si za to jenom já sám. Oba kruhy, do kterých jsem na strojárně chodil, byly dle mého plné divných postaviček. Mě nevadili šprti, bylo mi jedno, jak se kdo obléká, ale štvalo mě chování. Všichni, až na pár výjimek, které se nedostaly ani do druháku, na mě působili jako lidé, kteří si o sobě hrozně moc myslí a nejsou příliš empatičtí, vstřícní. Mám s touhle odrůdou technických typů dlouholeté zkušenosti, ale tady jsem víceméně rád, že sedím v koutě a nikdo si mě moc nevšímá.
Nedá mi to a i když mě drby nezajímají, nelze je přeslechnout. Chovají se namachrovaně, což by šlo pochopit, kdyby lákali samičky, jenže oni se navzájem snaží dokázat jeden druhému, kdo je lepší. Ach ty ega, je to úsměvné. Kluci, co chodí, jako kdyby měli pod paží melouny, prsí se, stoupají si na špičky. Připomínají mi malé vzteklé psy, kteří jen ňafají a snaží se kousnout. Když na ně zakřičíte, tak stáhnou ocas mezi nohy a zalezou do kouta. Už jsme měli s některými pár výstupů. To když měli trapné hlášky na mé vlasy, na džínovou bundu, na křiváka nebo nedej bože na to, když jsem je potkal na koleji s mojí krásnou blondýnkou po boku. Býval jsem vždycky zpočátku vstřícný, milý a snažil jsem se, ale když mě někdo naštval, byl neomalený nebo prostě debil, tak jsem se s ním moc nemazal. Měl jsem nějaké známé, ale kamarádů moc ne. Nějak všichni odešli do svých rodných měst a nechali nás tu, abychom v Plzni zůstali a bojovali.
Jestliže jsem měl někdy v pubertě neodbytnou touhu se družit skoro s každým, tak mě to přešlo. Že bych přestal být tolerantní nebo se dívám víc do sebe než na ostatní? Hledal jsem chyby u sebe, ale pokaždé jen do té doby, co jsem se s nějakým kolegou studentem setkal. Oni byli (a to prosím bez výjimky) na první pohled slušní. Ani moc nemluvili sprostě, ale když jste je poslouchali delší dobu, tak mi přišli někteří trapní, nejistí, ale mnozí opravdu zlí. Špatní, zkažení zevnitř. Víc jsem si rozuměl s klukama na dílně, na brigádách, ti byli vyučení, někdy ani to ne, ale aspoň se tak neprožívali. Byli rovnější, což je mému srdci bližší. Nesnáším takovou tu nadřazenost, která často pramení z falše a nejistoty. Přemýšlím o tom a dojde mi, že vlastně jediné, které se se mnou baví, tak jsou holky. Ono tedy, dámy na strojárně, to je téma na diplomovou práci, ale s nimi se dalo aspoň trošku normálně pokecat. Budeme tancovat? Zeptá se mě jedna vysoká skoro jako já. Odpovím, že nevím, záleží, co budou hrát. Bere to jako příslib.
Myslím si, že radost a takové to studentské veselí musí vyjít ze srdce, být přirozené. Rád se vždy zúčastním turbo beer cupu, kdy se pije závodně v různých hospodách po Plzni, ale poslouchat plamenné projevy nagelovaného kluka s květákem na hlavě, který opakuje tisíce starých frází na pódiu, obklopen profesory, to ne, to mi přijde spíš legrační. Drkne do mě jeden z nich. Chovej se jako student! Reaguje na můj smích, který se do dané situace asi moc nehodí. A doporučuji ti, dej se do kupy. Jsi docela chytrý, ale oblékáš se divně, máš dlouhé vlasy. Koukám na něj jako na zjevení. No, co co, doba se změnila. V Americe by tě rovnou vyhodili. Rozumuje dál, i když ví prd. Já už byl vlakem i stopem v několika zemích na západě a tyhle jeho kecy jsou jen řeči někoho, kdo nevytáhl paty z domu. Jako bychom si u nás na svobodu jen hráli. Koneckonců, je to vidět i všude okolo, v televizi, ve společnosti i politice. Starý struktury tu stále vládnou. Když se podíváte na profesorský sbor, tak je tam jeden komouš vedle druhého. A nikdo jim to nikdy nepřipomněl.
Kývu hlavou a myslím si něco o prdeli. Kde je ta svoboda? Chodím upravený, umytý, na rozdíl od tebe aspoň nesmrdím naftalínem, potem a něčím, o čem raději nechci vědět, co to je. Je to divnej svět, tahle strojárna, přemýšlím o tom, když se dívám ze stínu na veselící se studenty. Kdysi na základce jsem byl šprt, ale taky metalista, něco málo jsem si kvůli tomu s učitelkami užil, ale teď je to škatulkování snad ještě horší, než předtím. Peníze, nová modla. Páni podnikatelé, kteří nevydělali na poctivé práci, ale jenom na tom, že něco někde ukradli nebo ojebali lidi. Noví hrdinové naší doby. Všechno je shnilé, chce se mi na ně zařvat, ale neudělám to, protože by to nikdy nepochopili. Možná jsem pořád ten naivní kluk, ale někdy se mi chce zvracet. Neumím nikomu lézt do zadku, šplhat, jsem až příliš hrdý. S drzým rošťáckým úsměvem na rtech ale upřednostňuji spíše pokoru. Snažím se být hodný, i když dělám někdy kraviny, občas se moc opiju, tropím rotyku a když to na mě padne, tak jsem mrzutý. Kdo ale není?
Když se rozhlédnu kolem sebe, tak mi připadá, že každý tady ví, co chce dělat. Mají jasně nalajnované životy. Otcové ve fabrikách, podnicích, staří socialističtí bardi, ti se o své syny postarají. Nemám se špatně, ale každé pivo, které si koupím, mě stálo ohnutý hřbet, rozedřené ruce, bolavé nohy. Dřina, dřina a dřina. Na brigádách, kdy padám na hubu, na chalupě, na polích. Přijde mi, že se nezastavím. Ale nestěžuji si, nemám to štěstí, aby mi rodiče koupili auto k 20, ani jej vlastně nechci. Tohle oni nemusí. Zavolají si z vrátnice, když jim dojdou peníze. Já si dám o pár piv víc a pak musím jet stopem. Nevadí mi to, ale když je vidím, jak machrují, jak se naparují a shazují každého, koho potkají, tak jsem rád, že mezi ně nepatřím. Zajímavý poznatek, který mi dá do budoucna v životě hrozně moc. Jakmile začnou odněkud odcházet lidé, které jsem měl rád, tak to tam půjde časem do kytek a nebo rovnou do prdele.
Mám svoji holku, knihy, muziku, sport. Spoustu práce. Vlastně je ani nepotřebuji. Moc dobře vím, že je štvu, provokuju, že mě pomlouvají, někdy se i posmívají. Ještě před pár lety bych si z toho dělal hlavu, ale teď? Vždyť spolu studujeme, nemusíme přeci být kamarádi. Slíbil si mi tanec, chytne mě za ruku. Hraje tu nějaká místní zábavovka, na kterou dodnes chodí davy. Jdu tedy, i když jsem nic doslovně neslíbil. Dělám pohyby, jsem jak tajtrdlík, ale není to moc uvolněné. Ploužáky, šeptání a ona mi říká do ucha, že se jí vždycky líbili rebelové. Kdybys věděla, milé děvče, já žádný rebel nejsem. Mám rád klídek, metal, pohodu, obyčejné hospody i jídlo, holky, co si na nic nehrají a už dávno se mi na nich nejvíc líbí úsměv (a mrdavý oči, jak by řekl nebožtík Prcalík). Je svátek všech studentů, chcete ještě jednu? Křičí na nás zpěvák s prořídlou trvalou. Aáááno, zařve mi spolužačka do ucha. Ona je na strojařku nebývale hezká. Vím o ní spoustu věcí, co mi řekla na cigárech, ale nikdy mi nepřirostla k srdci. Tady ale řádí jak utrhnutá ze řetězu. Chtěla bys rebela? Dobře, moje milá, jdeme na to.
Ožeru se všem na truc. Křičím a láduju do sebe i do ní panáky. Skáčeme z pódia, na náměstí, když jsou na velké šachovnici jako figurky páni profesoři i vybraní studenti, po nich házíme cukrovou vatu, děláme hluk, smějeme se na místech, na kterých bychom neměli. Zvedám ji nad hlavu, máme dokonce někde fotku, protože si sundá triko i podprsenku. Ona zvrací na stánek s občerstvením, já se skoro poperu s jedním klukem. Potkáme naše spolužáky, kteří se také veselí, ale pořád mají ve tvářích výrazy, jako kdyby je právě někdo prznil análním kolíkem. Ukážeme jim fuck off, tančíme pogo na ploužáky, zkrátka a dobře, je to jízda, která končí usnutím v objetí na trávníku uprostřed davu. Někdo nás odtáhne stranou. Když se probudím, je na pódiu další kapela. Zvednu se a jdu pro pivo. Jí posadím bokem a řeknu jí, aby chvilku počkala.
Když se vrátím, tak už z dálky vidím, jak se kolem ní ochomýtá jeden z našich spolužáků. Snaží se jí líbat, osahávat, sahá jí pod sukni. Odložím kelímky stranou na popelnici. Kurva, co to děláš, to nevidíš, že je opilá a očividně tě nechce? Kdybyste viděli jeho výraz v obličeji, pochopili byste zlo. Dodnes si na něj pamatuji. Malé postavy, lehce kudrnaté vlasy, vždycky mastná brada. Prskal, křičel na mě, nadával mi, co mi je do toho, že jsem chudák, že mezi ně nepatřím, do nějakýho jejich bratrstva nebo co to mlel. Pak se napřáhl a to neměl dělat. Uhnul jsem, on promáchl a protože jsem měl v sobě také vztek, tak jsem mu jednu natáhl do břicha. Zkroutil se a pak mě kousl do ruky. Normálně do krve, do masa. Adrenalin zapracoval a spustil jsem mlýnek. Bylo mi to jedno, moje ruce byly jako kladiva. Zbušil jsem ho. Chytil ho pod krkem a řekl mu své. Můžeš být rád, že na tebe nezavolám policii, ale ještě jednou se k ní přiblížíš a umlátím tě. Jdu za ní, sedí, zvrací a pláče. Pojď, vezmu ji opatrně, jako květinku. Myslím si, že bychom měli skončit.
Kolem nás tančí budoucí inženýři, doktoři a právníci. My jdeme k záchodům. Poprosím nějaké děvče, aby vzalo moji spolužačku dovnitř a trošku jí opláchla. Pak koupím lahev rumu a vína a jdeme na kolej. Když jsme kousek od škodovky, tak nemůže dál. Už je jí dobře, jen je pořád v šoku. Hele, všichni chlapi nejsme debilové, fakt. Snažím se bojovat za náš druh, i když se to teď moc nehodí. Obejme mě, otevřeme lahve a sedíme tam až do rána, dokud nezačnou chodit lidé do práce. Dopotácíme se na kolej, odvedu ji až ke dveřím. Opravdu nepůjdeš dovnitř? Ne, omlouvám se, nechci se chovat jako student, parafrázuji hlášku pana profesora. Kdyby sis to rozmyslel nebo tě blondýna nechala, jsem tady, pamatuj si to. Usměju se na ní obejmu ji a dám jí pusu na čelo. Dobrou. Padnu do postele a v duchu říkám, tak to bychom měli. Další majáles za námi.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
