Příběh pětistý osmdesátý první - Brutal Assault 1998, festival, který jsem ztratil v mlze
Potkal jsem ji už ve vlaku na Prahu. Byla odněkud od Karlových varů, co jsem pochopil. Nevím to ale jistě, jako vlastně skoro nic z tohoto víkendu. Nejsem typický festivalový Nomád, ale budoucí žena měla brigádu a já neměl co dělat. Vstupenku jsem neřešil, rozhodnul jsem se, že si ji koupím na místě. Měl jsem jen karimatku, spacák a dobrou náladu. Ona měla snad přes sto kilo, ale usmívala se a dala mi rum. Viděla mě, jak si čtu, když šla na záchod a ihned si sedla vedle mě. Budu asi trošku impertinentní a na dnešní dobu možná ne příliš citlivý, ale tenkrát jsem to tak vnímal. Voněla tukem. Měla velké paže a po třech panácích už mě objímala, sundávala mi brýle a říkala mi, že je ráda, že mě potkala. Marné byly moje snahy o vymanění se ze silného obětí. Hned v Rokycanech nastoupili další metly a ona hned, že prý jsme pár, že patříme k sobě, viď prdelko, říkala mi.
Trošku jsem se jí bál a vlastně si ani moc nepamatoval, kde přesně festival, tehdy myslím třetí ročník je. Věděl jsem město. Blansko, věděl jsem, že na zimáku, jen jsem příliš netušil, kdo tam má přesně hrát. Vím jen, a v tomhle se budu v dnešním příběhu často opakovat, že jsem slyšel někde v Plzni v hospodě, že prý bývá Brutal Assault skvělý. Vstup pár stovek, plakát asi ve Sparku nebo Bangu! Asi. Netuším, nepamatuji si a vždycky mě fascinuje, jakou mají někteří lidé paměť. Pravdou také je, že normálně přes týden jsem moc nepil, ale víkendy jsem do hospody chodil, hodně se družil a pivo mi k metalu tak nějak vždycky patřilo. Původně jsem si to chtěl užít takovým lehce turistickým stylem, kdy bych si dal jen pár kousků, kouknul i po městě a tak. Jenže ona, která se jmenovala Monika a měla paže starých slovanských bojovnic, si myslela něco jiného. Nějak jsem neměl sílu ji poslat někam. Navíc mě docela zajímalo, jak se bude naše setkání vyvíjet. Byla to mocná žena, s dobrou duší a mě bylo blbý jí říct, hele, děvče, nedělej si naděje.
Byla tlustá, snad se to smí ještě napsat, takovým tím živočišným, nebál bych se napsat sexy způsobem. Hezká v obličeji, jen mi chybělo trošku jemnosti a křehkosti. Působila jako hrom do police, kam šlápla, zůstaly jen rozbité hračky. Když jsme vystupovali v Praze, normálně mě chytla za ruku, víceméně dotáhla do hospody, co byla kousek a sedla si vedle mě. Pár metalistů, cestovatelů zde bylo, některé jsem i z akcí poznával, ale už to nebylo jako za starých časů před několika lety, kdy bych jel s partou. Chtěl jsem, jak jsem míval ve zvyku, jen tak stát ve stínu, vychutnat si kapely, dát pár piv, vyspat se a pak se vrátit zpátky do Plzně. Nebylo mi ale přáno, protože i když jsem byl tehdy ve velmi dobré formě, co se týká pití a toho, kolik vydržím, Monika na tom byla o hodně lépe. Každým dalším pivem zářila víc a víc, její dotyky byly silnější, objetí těsnější. Spořádala koleno, zatímco já jedny utopence. Jde nám vlak, zavelela, otřela si pusu od omastku, mlaskla na mě a šli jsme zase na vlak. Posadila si mě na sedadlo a už jsem uháněli směr Brno.
Mělo to zpoždění, ostatně jako tehdy snad každý vlak. Cestou se nám míhali v kupé různí cestující. Mladé dvojice, stařenky, chlapi, co jeli někam za prací. Koukal jsem se do krajiny a jak jsme se víc a víc mířili na Moravu, tak jsem zaznamenal, že se spousta osob mužského pohlaví dívá na Moniku obdivně. Je to silná žena, závidím ti ji, řekl mi jeden, co už v sobě měl několik slivovic. Vytahoval lahev v pravidelných intervalech a já se začal bát, jestli se dožiju první kapely. Na chvilku jsem také usnul a po probuzení se ocitl v něčem nekonečně měkkém. ležel jsem jí v náručí, schoulený jako novorozenec a ona se blaženě usmívala. Hladila mě po vlasech a já šel raději na záchod, protože jsem měl normálně strach. V Brně bylo pár dalších metalistů, co nám řekli směr. Další jídlo v nádražce, další piva, už jsem se dost motal. Blansko nás přivítá a my hledáme, kde vlastně festival je. Ještě, že existují dobří lidé s dlouhými vlasy. Mapu s sebou nemáme ani jeden.
Před zimákem se to už houfuje. Kymácím se, s krosnou na zádech, jako bych měl každou chvíli zemřít. Kam si dáme bágly? Musíme se vrátit do úschovny na nádraží. Ještě, že je to jen kousek. Mám toho plné kecky, hodím si věci do skříňky, nastavím kód a napíšu si jej pro jistotu na zápěstí. Jak to tak vidím, za pár hodin si nebudu nic moc pamatovat. Jdeme znovu na stadion a cestou nasbíráme pár dalších lidí. Platíme vstup, čekáme ve frontě na pivo a mě je tak blbě a motá se mi hlava, že si sedám na zem kousek od pódia. Monika mě sice hlídá, ale také slyším nějaké kluky z Prahy, jak nade mnou nadávají, že nechápou, jak se může někdo takhle ožrat. Vždyť přece nebude z kapel nic mít. Proč nezůstal někde na vsi a nešel do hospody? Mají pravdu, i když to říkají s takovým tím rádoby povýšeneckým způsobem, že mám sto chutí jim dát pěstí do obličeje. Jenže na to nemám sílu, ani koordinaci.
Celý víkend mám potom v mlze. Pamatuji si myslím FLESLESS, GODLESS TRUTH, ASGARD, DEPRESY, pak dvě kapely, co měly v názvu CIRCLE a každá byla z jiné země. Postával jsem pod pódiem, neustále přikrmován Monikou i vlastní nerozvážností. Když bylo lépe, tak jsem křepčil pod pódiem, když hůře, tak jsem různě polehával, posedával a jen tupě zíral. Nocovali jsme někde na louce, vůbec nevím, kde to bylo. Pravdou ale je, že moje velká kamarádka se o mě starala jako o vlastního. Výhoda byla, že jsem byl tak opilý, že jsem nebyl schopen ničeho jako muž. Pamatuji si, že jsem se probouzel v jejím náručí, ale pokaždé oblečený a ve vší počestnosti. Jen mi nemusela říkat pořád těmi zdrobnělinami. Jsem poměrně vysoký, tehdy svalnatý, spíš hubenější sportovec, ale medvídek, koloušek, ani jiné zvířátko, fakt nejsem. Dej si ještě párek, klobásku prdelko, taky nevypadalo moc dobře.
Vůbec si nepamatuji, jak jsem si na festivalu koupil CD DEPRESY. Normálně jsem si chodil i pro podpisy od kapel, na památku, ale tohle podepsané není. Nebo mi ho někdo dal? Fakt nemůžu sloužit. Hlavou se mi pak několik let míhaly vzpomínky, útržky, ale míchaly se mi s jinými akcemi. Zpětně jsem si to i vyčítal, říkal jsem si, že jsem vlastně přišel o spoustu zážitků, ale pravdou je, že to nebyla tak úplně pravda. Něco si přece jen pamatuji. Atmosféru. Lidi, kteří sice měli místo obličejů často šmouhy, ale snad všichni se usmívali. Byl jsem utahaný, již když jsme tam přijeli, ale měl jsem po celou dobu v sobě spoustu energie. Mívám to na akcích vždycky. Ta společná radost, že jsem mezi svými, že můžu vidět nějaké kapely, mě pokaždé dokáže neskutečně nakopnout. Určitě bych tenkrát zklamal jako reportér, vlastně za moc nestojím ani jako pamětník, ale pravdou je, že jsem si Brutal Assault 1998 neskutečně užil. Vlastně i Monika, která si mě tak trošku přivlastnila, se ukázala nakonec jako skvělá holka.
Měla spoustu kilo navíc, ale taky rozhled, nadhled, muzice rozuměla a mě hrozně mrzí, že jsem ji už nikdy potom nepotkal. Jak jsme se setkali ve vlaku, tak jsme se tak i rozloučili. Když jsem po několika dnech konečně vystřízlivěl, na kolejích v Plzni, na kterých jsem byl jako student o prázdninách načerno, chvíli jsem si myslel, že vlastně ani neexistovala. Paměť se obnovovala pomalu, postupně a spousta věcí mi nenaskočilo dodnes. Bylo by zajímavé sledovat moje mladší já, co jsem tenkrát prováděl. Dodnes moc na festivaly nejsem. Nevadí mi zase tolik nepohodlí, spaní venku (i když to už teď docela jo), špatná hygiena. Spíš je na mě hodně kapel. Vydržím, udržím pozornost tak na maximálně pět denně. Pak mi vypne mozek a i když jsou to nějací mí oblíbenci, tak si je tolik neužiju. Taky bývají kratší sety, jiný zvuk, než v klubu. Je ale fakt, že festivaly mají své kouzlo hlavně v tom, že tam potkáte spoustu lidí, které jinde nevidíte. Dnes je Brutal Assault něco úžasného, klukům se povedlo vybudovat nemožné a jsem hrdý, že je máme v Čechách. Třeba se tam ještě někdy podívám. A možná se setkám i s Monikou. Kdo ví?
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
