.jpg)
Příběh pětistý osmdesátý třetí - Havířský metal
Moc se mi do Karviné nechtělo. Pravdou sice je, že jsem babičku už dlouho neviděl, ale vzhledem k rozvodu mých rodičů to bylo celé takové divné. Když jsem tam byl minule, moji dva bratranci se z milých dětí změnili na takové ty machýrky, které jsem neměl nikdy rád. Vzali nás na tenis, který jim moc nešel a předváděli se jako nějaká honorace. Teta byla zpovykaná hornická panička, která si o sobě myslela bůh ví co. Babičku jsem nechápal, celý život trávila na horách. Od té doby, co zemřel děda ale byla ve velké německé vile sama a bylo pochopitelné, že šla za svojí dcerou. Teď se ale místo na Ještěd dívala na 22 čmoudících komínů. Pokaždé, když sem přijedu, tak mám na patře divnou pachuť a počítám je. Smrdí to tu, to mi dojde pokaždé, když vystoupím z vlaku.
Na mojí babičce už jsou již bohužel vidět lehké příznaky demence. Pořád opakuje slova, zapomíná a někdy mi říká jiným jménem. Zatím to ale není nic hrozného a tak když přijedu, tam musím celé odpoledne povídat jak je, co dělám, co škola a podobně. Večer se jde za tetou, která bydlí v domě, který před měsícem museli vyztužit betonovými injekcemi. Pod povrchem je důl, který pracuje. Když jdu na záchod, tak vidím na chodbu škvírou ve zdi. O patru níž někdo jadrnou ostravštinou nadává své ženě, nádobí lítá na zeď, slyším tlumené rány do těla. Potom následuje vzrušené vzdychání. Nikomu to nepřijde divné. Usadím se do koženého křesla, které se mi lepí na tělo. Strýc, který přijde kolem osmé, je totálně navátý. Babička mi ve slabé chvilce prozradila, že se dal na automaty. Vyhodili jej z práce. A to býval mistr elektrikář, což byl někdo. Také trénoval karvinské hokejisty. Jenže svět se měnil, on chrchlal důlní prach a víčka měl černá. Přesto se usmíval, protože našel nový smysl života. Gamblerství.
Zatím to všechno ale jen tuším, šeptá se to. Přede mnou se předvádějí, nosí na stůl jídla jako kaviár a lanýže. Ze všeho je cítit luxus. Chudá holka ze vsi, která si vzala trenéra a havíře, no kdo je víc? Pozlátko a faleš jsou cítit z každého pohybu, z každého slova. Vlastně se mě nikdo ani nezeptal, jak se mám já. Bratranci jsou sami, bez holek, jeden hodně přibral a druhý se jen blbě kření. Prej kluci, vy asi půjdete do hospody, co? Hodí jim teta jen tak, abych to viděl, tři tisíce. A tak, ani vlastně nevím proč, jdu ven. Čeká nás prý nějaká párty a pak diskotéka. Tedy, dvě mé noční můry v jednom. Když kluci mluví, tak jim moc nerozumím. Je to jedno, stejně se pořád jen předvádějí. Mají na sobě už tehdy teplákové, značkové soupravy a hrají si na drsné rapery. Kam jsem se to zase dostal? Jedeme taxíkem, pán co nás veze, říká pořád dokola kurva a má knírek jak německý pornoherec. Vysadí nás na kraji města, kolem jsou jen vilky. V jedné stojí na zahradě parta opilých mladíků a holek a mě je najednou jasné, že směřujeme zrovna sem.
Na obrazovce se střídají černošky a kroutí prdelkama a nasraní černoši s CD na krku. Mávají rukama, pohupují se v bocích a zpívají o tom, jak zastřelí policajty, kurva brácho. Přijde mi, že se tu do raperů stylizují všichni. Všimnu si, že pivo se tu pije vzácně, spíš letí drinky a koktejly. Po chvilce mi docvakne, že je to klasická disko komunita. Někdo rozdává papírky s extází. Večírek se dostává do varu. Sednu si do křesla a vypadám se svým pivem jako exot. Bratranci mi chodí pořád někoho představovat, ale jsou to samí nezajímaví, předvídatelní lidé. Nelíbí se mi tu. Pak se svlékne první holka a skočí do bazénu. Následují další. Máme tu skvělej matroš z Polska, zahlásí někdo a já najednou vůbec nevím, co tu budu dělat. Když vyleze jeden maník na skleněný stůl a začne dělat striptýz, mám toho plný zuby a přelezu plot a mizím v ulicích. Srát na ně, křiknu ještě do tmy a najednou jsem sám. Bloudím mezi vilami, štěkají na mě psi a na zahradách se povalují znuděné paničky. Některé mi zamávají, jiné pošlou psa.
Už je naprostá tma a mám v nohách spoustu kilometrů. Sejdu dolů do města, trvá mi to fakt dlouho. Zapadnu do první hospody. Když za mnou zapadnou dveře, všichni se na mě podívají. Mají nasrané, podmračené pohledy opilců. Nevraživost by se dala krájet, napsali by spisovatelé. Chceš do držky, píčo? Zvedne se snad dvoumetrový chachar a když si představím, že mě praští, tak si rovnou tisknu parte. Nech ho, patří k nám, ozve se za mnou. Otočím se, ožrala zavrávorá a jen mávne rukou. Za mnou stojí vysoká hubená dívka v metalovém. Pojď, pokyne mi rukou a usměje se tak, že se ztratím. Poslalo mi tě samo nebe nebo peklo? Mám u tebe panáka, frajere, řekne mi a pak se musím představit. U stolu sedí parta metalistů. Jsem v dobrých rukou, uvědomím si, když si ukážeme paroháče a potřeseme si rukama. A hned, odkud si, co posloucháš a jak ses tu ocitl? Tohle je havířská hospoda, fotr sem chodil celej život, dokud se neupil k smrti, řekne moje zachránkyně a musíme se na něj napít.
Hrozně chlastají. Jsem spíš pivař, který si sem tam dá frťana, ale to už musí bejt příležitost. Oni pijí také pivo, ale kadence panáků je šílená. Měl bych brzdit, jinak to nepřežiju. Jenže to nejde. Zbytek mám zamlžený. Jeli jsme někam autobusem, sešli dolů do sklepa, tam hrála nějaká kapela, bylo tam jen pár lidí, s každým jsem se objímal, zvracel jsem, tančil, vyplachoval si hubu vodkou, s nějakou holkou se líbal, sliboval ji, že si ji vezmu, protože půjdu do politiky a zavedu mnohoženství. Hlavně jsem ale tančil všechny ty své šamanské, medvědí a další tance. Vypadal jsem jak po zásahu elektrickým proudem. Ale všichni se na mě usmívali a nikdo mi nechtěl dát do držky. Nikdo tu nebral drogy a neobnažoval se. Metalová komunita, a za tím si pořád stojím, tehdy opravdu fungovala. Díky metalovým trikům jsem se seznámil s tolika lidmi. Kdyby tenkrát byly mobily, tak mám plno nových reálných i virtuálních přátel. Sedím v rohu, kývu se do rytmu a ta, co mě zachránila, mi přivede nějakou dívku. Takovou malou, stydlivou. Můžeš u ní přespat, ale ve vší počestnosti, řekne mi a spiklenecky na mě mrkne.
Co posloucháš za kapely? Blekotám, ale asi je to vtipný, protože ona se směje. Jméno nevím, fakt si jej nepamatuji. Vím jen, že se ke mě po další hodině tulí a chce pořád tančit. Taky leje první ligu. Má tak padesát kilo i s kanadama, který má na sobě a hází to do sebe, jak havíř lopatou. To je jinej druh, tyhle lidi tady, říkám to v ulicích, když se podpíráme a jdeme nevím kam. Močím u kandelábru, ona pak taky, sahá na mě teď už možná moc intimně, ale jak jsem ožralej, tak si to nechám líbit. Přijdeme k nějakému malému domku. Nevím proč, ale pamatuji si, že mi říkala, že je po babičce, co nedávno umřela. Pak následuje střih. Něco mě dusí, zdálo se mi o nějaké mladé dámě, co mi sedí na obličeji. Pořád dokola jsem jí říkal, že na tohle nejsem, že nemůžu dýchat, ale ona ne a sápala se na mě. Prskám a kuckám. Mám v hubě hlínu a pachuť včerejšího dne. Chce se mi hrozně na záchod, ale nemůžu se hnout. Pomalu se probírám. Než mi to dojde, chvilku mi to trvá. Pomůže mi až ona, co tu bydlí. Vyleze z domečku, v ruce obrovský hrnek kávy a pivo. Dej si. Sedím v jahodách, zamotaný v záhonku do provázků. Směje se mi. Nezvládla jsem tě tahat. Ale nemysli, pokaždé, když jsem šla čůrat, tak jsem tě z okna kontrovala. To si hodná, zamumlám a hodím do jahod ukázkovou šavli. Letos asi jahody nebudu, pronese a mě se konečně povede zvednout. Zjišťuji, co se stalo a jaký je stav současného světa. Kolik je hodin? Mám na sobě trenýrky? Uff, všechno je v pořádku.
Nechá mě se osprchovat, takhle k babičce nemůžu. Dovede mě na zastávku někde na periferii Karviné. Na rozloučenou mi řekne, ať se někdy stavím a že jestli jsem sám, tak že by se mnou klidně chodila. Usměju se, ale musím se přemáhat, je mi blbě od žaludku. Dojedu do míst, které mi něco říkají a dobelhám se k babičce. Tak jste si to s bratranci užili, co? Řekne mi na uvítanou a já jen přikývnu. A protože jsem dobře vychovaný, tak tak sním obrovskou porci vepřové, vypiju k tomu jedno plzeňské, jdu s babičkou na hřbitov i do parku k lázním Darkov. Klepou se mi sice ruce i nohy, bolí mě hlava, ale nechci stařenku opustit. Když mluví, tak dobře vím, že ji třeba už nikdy neuvidím, že už na tom nebude nejlépe. Sedíme na lavičce, ona mi vezme ruce do dlaní a dívá se do očí. Občas je v nich laskavost milujících žen, ale někdy už jen zmatek a temnota. Je mi z toho smutno a taky mám děsnou kocovinu.
Když odjíždím, tak se na nádraží loučí jedna mladá metalistka se svým klukem, co vypadá jako diskofil. Jak spolu můžete fungovat, napadne mě a pak se mi usadí v hlavě takový podivný smutek. Trvá to dlouho. Vzpomínám na to, co jsem všechno s babičkou prožil, jak jsem za ní jako mladý capart jezdil na barák do Jizerek. Jak jsme spolu škubali slepice, stahovali králíky, jak jsem jí pomáhal a jak pro mě byla jistotou. Život je děsně nespravedlivý. A moc krátký. Pustím si do discmana nějaký doom metal a kolem mě se začne pomalu měnit krajina. Místo komínu a hald jsou najednou louky a lesy. Havířský metal jsem si užil po svém a když se vrátím do Plzně, tak mám o čem skoro týden vyprávět. Některé detaily ale trošku upravím a pozměním.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
