Příběh pětistý osmdesátý druhý - Foťák po dědovi
Víkend po mém první Brutal Assaultu v roce 1998, jsem toho měl plné kecky. Alkohol, ale i brigáda a všechno kolem mi lezlo krkem. Blondýnka byla u rodičů v Táboře a já se uklidil na chalupu. Sedával jsem dlouho hodiny pod kaštanem a četl si staré sci-fi knihy. Vytáhl jsem si prodlužovačku až do okna, postavil tam věž a přehrával si vinyly. Každý relaxujeme jinak a u mě to byla práce se dřevem, sekání louky a cvičení. Běhával jsem do prudkých kopců, skákal přes kameny, brodil se v horských potocích. Měl jsem za chalupou pytel z hrubé látky, boxoval jsem do něj, až jsem padal zemdlený na chladnou trávu. Byl tu se mnou jenom pes, klid a ticho. V atlasu jsem si vyhledával druhy ptáků, které chodily na zahradu a štěbetaly, vrkaly, štěkaly. Stejně jako mladý srnec, co nám chodil na maliny.
Usínal jsem unavený čerstvým vzduchem, prohlížel si staré časopisy s jabloneckou bižuterií. Byly v nich slečny z mých snů. Nahé, ale krásně nafocené, eroticky svůdné, usměvavé s krásnými šperky mezi prsy, na napnutých šíjích. Stylizované do různých typů a mě uchvátila jedna sportovkyně. Co asi dělá tahle dáma s divokým kukučem dneska. Někdy mě navštívila i ve snu. Nejdřív jen jako tichý stín, ale pak se naklonila nad postelí a...vždyť to znáte. Jednou v noci mě probudil šílený jekot. Posadil jsem se a nejdřív si myslel, že to byla jen noční můra. Zlý sen. Jenže se to opakovalo. Pes zavrčel a vyběhl ke dveřím. Beru do rukou sekyru, připravený na vše. Na chodbě je zima i v létě a mrznou mi holé nohy. Další výkřik. To je nahoře, lokalizuji původce děsivosti. Jdu opatrně, psa u nohy. Co to může být?
Nikdo tam není, jen když se podívám proti měsíci, tak mám pocit, že vidím oběšence. Nejdřív se leknu, zamrazí mě v kostech, ale pak mi dojde, že to je jen schnoucí a vyvěšený starý kabát. Odfrknu si, sednu na postel a pes si vyskočí ke mě. Mluvím s ním, on má hlavu na stranu a když už jsme konečně klidní, ozve se další drásavý jekot. Nějaká mladá žena, připadá mi. A je ještě výš, na půdě. Vezmu žebřík a i když je ve mě malá dušička, tak lezu nahoru. Vydrápu se, sekyru stále v ruce. Chlácholím psa a dodávám si tím odvahu. Nejdřív to je jako nějaký podivný sen. Nikdo tam není, jen otevřená malovaná truhla s takovými těmi sedláckými vzory a motivy, které musí být neskutečně staré. Do truhly svítí měsíc. Jdu pomalu blíž a nechápu, kdo mohl truhlu otevřít. Nikdo tu nikde není. Uvnitř jsou staré fotky, hodně fotek. Některé zažloutlé, jiné novější. Přehrabuji se jimi a protože jediným světlem je opravdu jen strýc měsíc, dostávají takový zvláštní nádech.
Dám si tu práci a snesu všechno dolů. Zavřu víko. Lehnu si do postele. Nechám psa, aby byl u mě. Má z toho radost a já mu chvilku šeptám slova o tom, aby se nebál. Usnu a probudí mě až slunce. Jdu na záchod a když se vrátím, tak je víko otevřené. Zase mám ve vnitřnostech takový zvláštní pocit. Vytáhnu truhlu před chalupu a opláchnu si obličej v potoce. Voda je ledová i přesto, že den slibuje další tropické klima. Najím se, pohodlně se usadím a začnu se přehrabávat ve vzpomínkách. Šustím starými papíry, prohlížím si fotky. Jsem jako nějaký archeolog, který rozkrývá jednotlivé vrstvy historie. Rodina, která tu kdysi žila, musela pracovat hodně tvrdě. V lesích. Na mužích je to vidět. Němci, velcí chlapi, štíhlé, sedřené ženy. Několik smutných fotek s mrtvými dětmi. A pak jedna, co mě rozklepe ruce. Někdo vyfotil mladou holku, jak visí na půdě. Jazyk vyplazený, tichý výkřik v obličeji. Uff. Odhodím ji na hromadu s tím, že ji nechci už nikdy vidět.
Hledám dál, jak ve staré pokladnici. Jsou tu i nějaké filmy a také foťák Leica. Děda ho prý, to znám z vyprávění, dostal kdysi na nějakém jednání v boleslavské škodovce. Také měl malou kameru Sony, kterou jsem si sice párkrát potěžkal v ruce, ale mě videa nikdy moc nebavila. Ve foťáku je film, zjistím po chvilce. Je tu i několik dalších, vypadá to, že si je tady děda asi schoval, protože znáte to, osm bratranců, zvědavých jak veverky, ti vám vlezou všude. Chápu jeho pohnutky, i když mě fotky bývalých majitelů dost děsí. Tenkrát lidé přistupovali ke smrti opravdu úplně jinak než my. Pamatuji si sice prababičku, vystavěnou mrtvou v kostele. Ale to jsem byl malý. Plakal jsem, protože mě měla ráda a připomínala mi stařenky z pohádek. Dávala mi cucavé bonbony, které měla vždycky v kapsářích v sukni. Pořád se usmívala, i když si toho musela prožít za války hrozně moc špatného. Lidé si tenkrát víc vážili obyčejných věcí.
Jdu cvičit, běhat a pracovat. Celé dopoledne mi ale vrtá hlavou, co na těch fotkách je. Nedá mi to a když mám dosekanou obrovskou hromadu dřeva, jdu do fotokomory. Kdysi jsem dědovi asistoval s vyvoláváním fotek, ale to už je dávno. Opakuji si jeho slova, připadá mi, že je tu se mnou. Za dveřmi je jeho fotka s babičkou, jak sedí, oba v nejlepších šatech, před chalupou na lavičce. Ano, na té, na které jsem si dal před chvílí pivo na uklidnění. Klepou se mi ruce po sekání a moc jsem zase nejedl. Jsem líný vařit. Nakrmil jsem jen psa, já počkám. Zhasnu světlo, rozzářím lampičku a rozmíchám roztok chloridu (nebo bromidu, copak já vím, co tu zůstalo?). Párkrát se bouchnu do hlavy, protože střecha je tu šikmá a děda byl menší než já. Pes škrábe na dveře, ale teď nemůžu. Na papíru se začínají pomalu objevovat první obrysy. Věším fotky za kolíčky na šňůru a čekám. Sednu si, celý proces jsem možná trošku uspěchal. Jsem netrpělivý a hrozně zvědavý.
Na některých fotkách jsou ženy, které jsem nikdy neviděl a nevím, kdo to byl. Vypadá to, že je děda znal ještě před babičkou. Aspoň myslím, doufám, věřím tomu. Byl pro mě vždy ztělesněním elegance, gentlemanství a nekonečné dobroty. Uměl být i přísný, ale jinak to byl takový ten správný chlap. A pro mě velký vzor. Všechny ženy jsou nahé. Focené na různých místech, většinou v přírodě. Je na nich i babička, nejdřív ji vůbec nepoznám, je v tom něco zakázaného, nechci je vidět, ale zároveň jsou moc krásné. Moje babička byla fakt kočka, taková ta noblesní dáma. Naskládám fotky do krabičky a večer si ji pak vezmu dolů. Zatopím s ní v kamnech. Nechci, aby někdo viděl, co ten v podstatě dokonalý děda, ke kterému všichni vzhlížejí, dělal. Některé fotky nejsou zase tak nevinné. Bude to jen naše tajemství, jo, dědo? Mám pocit, že se jen omluvně usměje, že tu stojí se mnou, že mi radí, jak mám vyvolávat další a další filmy.
Tyhle ale nejsou dědy, jsou předchozích majitelů. Je na nich rodina, mladé, usmívající se dívky, sedřené stařeny, chlapi jak hora, všichni zachmuření, s fajfkami. Nafoceny jsou i různé akce, myslivci. A pak to začne. Hitlerjugend, průvody ve Smržovce, hajlování. Je mi z toho divně. Hákové kříže nakreslené v Jablonci na jednom obchodě. Otevírá se přede mnou historie jedné obyčejné rodiny, někdy veselá, jindy smutná, ale hlavně poznamenaná dobou, válkou, vším tím zlem, které sem přišlo nepozvané, přesto některými chtěné. Bylo už pozdě, když jsem slezl dolů do pokoje. Ještě jednou, to mi zase nedalo, jsem si prohlédl všechny dědovy akty. Jen ty babiččiny jsem pochopitelně přeskočil. Pes se mi díval přes ruku. Naložil jsem kamna, otevřel okno a díval se chvíli na měsíc. Za několik dní jsem zbytek odnesl do Jablonec do muzea, kde mi děsně moc děkovali. Zatím si ale jen tak lehnu a spím jak zabitý.
Probudí mě výkřik. Teď už ale vím, že je to jen přelud, zlý sen, představa. Jdu nahoru na půdu. Nebo se mi to jen zdá? Tam sedí nahá dívka na židličce a usmívá se na mě. Na opravdové fotce byla přeci oblečená, když visela na trámu. Tady ale není. Chytne mě za ruku, odvede na půdě až úplně nahoru, kde je trošku toho sena. Voní mládím a má hrozně jemné ruce. Šeptá mi něco do ucha, nejdřív tomu vůbec nerozumím. Přitulí se, je teplá, i když by měla být dávno po smrti. Líbá mě a najednou, z ničeho nic mi ukousne kus masa z obličeje. Jsem v milostné křeči, stydím se za to, že se mi to líbí. Je to tak živý sen, že když se probudím, tak dlouho nevím, co je pravda a co se doopravdy stalo. Vyvenčím psa, i když je ještě tma. Truhla je zase otevřená, i když jsem si na sto procent jistý, že jsem ji zavíral. Dědův foťák jsem vyzkoušel už odpoledne. Vezmu jej do ruky a vyběhnu na kopec nad chalupu. Fotím v měsíčním světle, hledám zajímavé pohledy, momenty. Když se vracím, vrtá mi hlavou, kdo na půdě rozsvítil. Nechám světlo svítit, tohle vyřídím raději až zítra.
Vůbec nevím, kam se ta stará Leica poděla. Měl jsme jí hodně dlouho. Nadvládu samozřejmě po letech převzaly digitální foťáky a pak mobily, ale pokaždé, když jsem měl chuť opravdu fotit, tak jsem ji nábožně vytáhl, znovu poděkoval dědovi a zkoušel si fotit krajinky, přírodu. S holkama jsem už dávno skončil. Stejně je to zajímavé, aktů jsem holkám udělal spoustu, fakt mě to bavilo a myslím si, že některé byly opravdu hodně povedené, ale vůbec jsem nevěděl, že je můj děda fotil také. Mělo to něco do sebe, bylo to osobnější, klidnější a každá fotka měla duši. Někdy si na půdu zalezu i teď, po mnoha letech. Ta truhla tam pořád je. Jen už se sama neotevírá. Nebo ne přede mnou.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
