Příběh pětistý osmdesátý čtvrtý - Černo černý kov
Seděl jsem na zastávce v Kralovicích a bylo mi děsně blbě. Byl jsem rád, že jsem na vzduchu. Marně jsem lapal po kyslíku, zase jsem to jednou přehnal s alkoholem. Začalo to vlastně nevinně, jako všechny víkendy, když jsem byl v Plzni sám. Moje představa, že si udělám něco k jídlu, zalezu si do postele a budu si číst vzala za své již na poli mezi školou a kolejí. Rostly tam kedlubny a sranda byla, že tam chodilo hrozně lidí z okolních domů krást. Kdyby si vzali několik rostlin, chápal bych to, ale oni hromadily do tašek zásoby snad na válku. Prdel, co, ozvalo se za mnou. Vytáhlý kluk odkudsi z Kadaně. Černokněžník, jak má být. Triko Venom, lehce podmalované oči, což tenkrát nosili spíš příznivci kapel jako THE CURE, SHALOM, OCEÁN. Ale aspoň byl svůj, hned jste si ho všimli. Žádnej diskofil ani slušňáček. Jojo, sranda, podle mě si to všichni zavaří a pak to za pár let vyhodí, protože kdo by žral pořád dokola jen kedlubny? Taky to nechápal.
Potkávali jsme se jen na koleji, sem tam na baru, byl spíš sám pro sebe a já ho plně chápal. Vlastně jsem byl hodně podobný. Kdysi v Boleslavi jsem musel být středem pozornosti, dělalo mi to dobře. Vůdce party nebo aspoň jeden z nich, to bylo moje. Ale teď? Nějak mě všechno semlelo. Měl jsem za sebou smrt své holky i několika kamarádů. Chodil jsem se svojí holkou, kterou jsem nadevše miloval a většina kamarádů, kluků a holek, co za něco stáli, se stáhlo do svých rodných domovů. Ti, co zůstali, nebyli mojí krevní skupinou. Nechal jsem to být, vlastně to není tak špatný, být chvilku sám. Jasně, že mi chyběly nekonečné pokecy o knihách a hudbě, vtipné hádky o filmech. Přemýšlel jsem o tom a mlčeli jsme. Než jsme došli před kolej. Nezajdeme na pivo? Takhle to všechno začalo. Ostatně jako vždycky. Nikdo nic neplánoval. Vyšlo to odněkud z vesmíru a ze srdce.
Básnil mi o norském black metalu, vyprávěl mi o Mayhem, o Immortal, ale i o Venom, Bathory. Mluvil poutavě, zajímavě, chytře. Měl to v hlavě srovnané, taky studoval na Favce. Nebyl to tedy takový ten ujetý ajťák, tak jak si jej všichni představujeme. Nenosil svetříky, prestige, ani neměl na nose kostěné brýle. Vymykal se a matika mu opravdu šla. Moc ho sice učení nebavilo, představoval si, asi stejně jako já, že to bude trošku o něčem jiném, ale známky měl dobré. Teď leží dole pod lavičkou, venku je zima a připadá mi mrtvý. Popili jsme, ano v pátek večer, v noci v klubu, i k ránu, když jsme řvali v ulicích texty MASTERS HAMMER. Byla s ním sranda. Takový ten normálně zamlklý týpek, co holkám moc nedá a soustředí se hlavně na svoje nitro. To měl ale, stejně jako všichni metalisti tehdejší doby, notně rozdrásané. Měl zajímavou historii. Několikrát rozvedenou matku, co si domů tahala chlapy. Byl rád, že vypadl.
Bledý jako smrt, napadlo mě. Žiješ? Kde to jsem? V Kralovicích. Co tady dělám? Jedeme na koncert do Žatce. Proč? No, protože si o něm včera celý večer básnil, že tam musíme. Ožralí jsme si velmi brzy ráno koupili jízdenky, ale teď musíme několik hodin čekat na další spoj. Aha, a vyblil se. Šel za zastávku a nějaká dáma v letech na něj křičí, že je prase. Milá paní, vy jste čarodějnice, opáčí jí s elegancí drzého mladíka. Vrátí se a společně přemýšlíme, kde si koupíme něco k jídlu. Jede to za dvě hodiny, ty vole. Jdeme do konzumu. Otevírali za chvilku. Místní se srocují a čekají na prodavačku. Cinkají lahváči. Před prodejnou zastaví traktor. Chlastají tu asi všichni. Nejsme výjimkou. Koupíme si paštiku májku, několik rohlíků, deset deka gothaje a pak si sedneme na sokl před krám a sledujeme místní děvčata. Máme samozřejmě hlášky a protože jsem hezký kluci, tak prý máme přijít večer na zábavu. Hned bych šel, ale nejde to. Stejně nám nadávají traktoristé v typických muletech na hlavách. Už aby to jelo.
Splní se nám to a když dorazíme do Žatce, připadáme si jako v jiném světě. Je něco kolem poledne a v jedné hospodě kousek od náměstí, mají vepřové hody. Najíme se, až praskáme, a to pivo, to je smetana! Možná je to chmelem, který se kolem pěstuje nebo jen šikovným výčepákem, ale padá to do nás jako Němci do krytu. Asi se zase ožeru, řeknu a můj společník, jehož jméno je Karel z Kadaně, jak sám říká, mi přikývne. Je odpoledne a kolem se začínají srocovat metly. Najednou je tu černo. Někdo má na sobě warpainty a někdo dokonce i hřeby na rukách. Jakoby bylo celé město zahalené do černočerné tmy. Sem tam někdo prohodí pár slov, občas nám někdo ukáže paroháče, ale většina je starší než my. Připadám si zase jednou, což je mi divné, jako cucák. Původem jsem thrasher, nyní death metalista, samozřejmě s tím, že si rád ochutnávám i z dalších extrémních stylů, tady ale stejně působím trošku nepatřičně. U nás v Čechách jsem nikdy nezaznamenal nějakou nevraživost, mezi styly, ale pravdou je, že tahle parta byla trošku odtažitá. Možná to bylo jen image, ale sranda moc nebyla, to zase ne. Tedy s Karlem ano, protože má momentálně špičku.
Obchází stoly a ten normálně tichý kluk, je chvílemi trapný a mnohokrát posílaný do prdele. Jdu za ním, ty vole sedni si, dej si kafe. Ale to on ne, chodí mezi lidmi a je děsně chytrej. Někdo se jen usměje nebo se dívá stranou, ale na některých je vidět, že jim vadí. Odtáhnu ho víceméně za ruku a on mě pošle do pekel. A zmizí. Najednou sedím v hospodě sám. Jak ten kůl v plotě. Ani nevím, kde přesně koncert je. Půjdu s davem, jinak to nevidím. Na Karla peču, nechám ho vycukat. Stejně někde pospává. Moje slova se potvrdí, když se všichni jako jeden muž zvednou a vydají se na cestu. Leží kousek od hospody v kopřivách. Na zádech, s poblitým křivákem. Ale dejchá. Půjčím si v hospodě půllitr s vodou a chrstnu ji na ni. Je hned na nohou a i když má v žílách ještě několik promile, radar mu funguje. Vezme to směr Lidový dům a za chvilku jsme na místě. Překvapí mě, kolik je tu lidí. Nečekal bych to. V Plzni můžeme jen závidět. Možná se ale jen pohybuji v jiné společnosti. Do tamního podzemí jsem nikdy úplně nezapadl.
I kdybyste mě dali na mučidla, tak si na první kapelu nepamatuji. Vím jen, že hráli ve třech. Byli pomalovaní jak zákon káže a jejich black metal byl hodně melodický. Měli u lidí úspěch a co jsem pochopil, tak měli v sále spoustu kamarádů. Následovali UNCLEAN. A byl to nářez jak zákon káže. Ta energie, chlad, temnota, mě strhly a to i přesto, že jsem tomuto stylu zase tolik tehdy neholdoval. Respektive, hodně jsem si vybíral. Dokonce jsem si šel koupit CD, na kterém byl rohatý. Jak šel čas, tak jsem ale album ztratil. Nebo jsem je někomu půjčil, aby si udělal kopii a on mi jej nevrátil. Každopádně, naživo to byla smršť, vichřice, masakr. Líbil se mi i zvuk. Chvilka oddechu, jedno pivo, hledání Karla a jeho nenalezení. Vrátil jsem se pod pódium a pak jsem zažil jeden z nejvíc pekelných vystoupení ve svém životě. MANIAC BUTCHER, o kterých mi dosud jen někdo něco někde říkal a já tehdy jen mávl rukou. Omyl, můj milý Asphyxi. Tohle byla definice toho, co jsem si na black metalu oblíbil. Zvířeckost. Nenávist. Naprosté zlo. Nahrubo nasekaná tma. Ztratil jsem se v temnotách a hltal kapele každý tón, zobal jsem jim z ruky. Vůbec jsem si nevšiml, že se kousek ode mě strhla mela.
Jo, občas se to někde porvalo. Zde byl příčinou samozřejmě Karel, který pravděpodobně zase někomu něco hustil do hlavy. Narazil na někoho ostřejšího a odnesl si to rozseknutou hlavou, pohmožděnými žebry a boulemi. Také výstavním monoklem, který začíná měnit barvy. Zelená, modrá. Tohle všechno se ale dozvím až asi hodinu potom, co poslední kapela dohraje. Vynikající a vlastně i historický zážitek, jediný s touhle kapelou, ale nezapomenutelný. Někdy, když na mě padne nostalgická, tak si promítám v hlavě akce, které jsem zažil. Mnoho z nich je v alkoholové mlze, ale tahle se mi zadřela hluboko do podvědomí. Je konec a jdu hledat Karla. Automaticky zamířím ven, kousek od schodů, leží tu bokem, jak pytel sraček, jak by řekl kdysi dávno můj kamarád Prcalík. Zase ho budím a když vidím všechnu tu krev, tak ho zvednu na nohy a vydáme se hledat pohotovost. Trvá nám to docela dlouho, nebo mě to aspoň tak přijde, protože mi přijde hrozně těžký. Polomrtvá váha. Konečně najdeme svůj cíl a já tu teď čekám před ordinací. Mají tu moc hezkou sestřičku, mladou. A taky hromady umakartu. Když ho konečně pustí, odvedu ho do parku, uložím na lavičku a nechám ho spát. Je zafačovaný a vypadá jak mumie. I přes jeho stav nás kontrolují policisté a poměrně ostře nám řeknou, že tu nemůžeme být. Jdeme tedy na autobusák.
Čekání i cesta zpět do Plzně jsou nekonečné. Když jsme na koleji, tak ho odvedu do pokoje a pak sám padnu za vlast. Spím celou neděli až do noci, kdy přijede moje milá. Vyprávím ji, co jsem zažil. Karel po dalším semestru opustí školu, protože ho nebaví. Jak já ho chápu. Jenže on má modrou knížku, což je obrovská výhoda. Pak už jsem ho nikdy neviděl. Párkrát jsem ho sice potkal na koncertech v Praze, ale nehlásil se. Pokud to tedy byl opravdu on. Viděli a slyšeli jsme spolu černo černý kov a bylo to nezapomenutelné. Náročné, divoké, ale v závěru neskutečný zážitek. Metal s vámi přátelé!
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):