Příběh pětistý osmdesátý šestý - Knihomaniak
Špatně jsem spal. Ležela vedle mě a měla odhrnutou noční košili. Měl jsem na ní hroznou chuť, ale znáte to, ty dny neklidu a nervozity mě odradily. Dal jsem jí aspoň pusu a vydal jsem se do bazénu. Na Slovanech nás plavalo jenom pár. Svět pod chlórovanou hladinou. Tichý a úplně jinak plynoucí, než ten uspěchaný všude kolem. Proč plaveš, ptávalo se mě spousta lidí, že prý je to hrozná nuda. Nepotřebuji tam moc oči, špatně vidím, ale hlavně je tam klid. A je mi jedno, jestli jsem v bazénu, někde na rybníce a nebo v moři. Jen z řek jsem měl od dětství takový divný pocit. Měnily se. Přemýšlím o tom, zadumaný hluboko do sebe. Ještě s mokrými vlasy absolvuji další ze svých obvyklých koleček. První je vždycky Music Records, následuje knihkupectví v Solní a nakonec to na náměstí. Tam chodím nejraději. Jsou tam hrozně milé mladé slečny, zaměstnané jako brigádnice, i rozvážné starší dámy, které mají o knihách neskutečný přehled.
Zajdu tam, bloumám mezi regály, sem tam si nějakou knihu vezmu do ruky, tajně do ní přivoním, abych ji nakonec skoro vždy vrátil. Čtu si vždycky na zadních stranách, o čem jsou a příliš často mě nic nezaujme. Prošel jsem dlouhým obdobím sci-fi, hltal jsem historické romány, seznámil se všemi velikány. Mám už dávno své oblíbence, často mezi Poláky a nebo Rusy, ale zajímaví jsou i Američané a Francouzi. Cestuji časem, do jiných zemí, připadám si mnohdy jako bych byl zase malý a s baterkou pod peřinou jsem byl během léta daleko v Arktidě nebo s novými výpravami za domorodci. S kamarády, kteří mě samozřejmě hodně ovlivnili a hrozně mě štve, že už tu se mnou na škole nejsou, protože se nemám s kým o knihách bavit, mě provedli mezi Beatníky. Byla to krásná doba, před rokem, kdy jsme o knížkách nekonečně diskutovali, doporučovali si je a hltali vše nové i staré.
Všechno je pryč. Jsem osamělý bojovník za práva čtenářů. Pro mnohé jsem ten divný, ten s brýlemi, co sedává v koutě, aby měl klid. S knížkou vždy v žebradle. Sedící v tramvaji, zahleděný do stránek, nevnímající svět kolem mě. Ukážu ti sbírku knih, používal jsem ještě nedávno na děvčata a mnohdy to vyšlo. I když jsem často nechápal, co některé čtou. Byl jsem, asi jako každý mladý, víc ortodoxní v názorech. Ale učil jsem se pokoře, našlapoval jsem tiše, když jsem zaslechl někde v knihkupectví nějaké to doporučení. Knihu jsem si často jen tak vyhledal, zjistil o ní, co se dalo a někdy si ji i odnesl. S hudbou to bylo o hodně lepší v tom, že byly tištěné časopisy, které jsem kupoval, abych se informoval o novinkách. Nic takového jsem u knih neznal, řídil jsem se víceméně intuicí. Vždy jsem si našel nějakého autora a strávil s ním několik měsíců. Napojil jsem se na něj a někdy byl i naštvaný, protože se mi nelíbilo všechno.
Stejně jako u muziky u mě ale vždy vítězily emoce, nálady, mnohdy temnota a smutek. Málokdy jsem si přečetl vtipnou knížku, abych se doopravdy zasmál. Nevím, čím to je. V normálním životě jsem veselý, pořád vtipkuji, mám si myslím dost nadhled, ale když si sednu do křesla a začtu se, tak jsem rád v napínavém světě. Musí mě to chytnout, nepustit, musím knihu hltat, prožívat, fandit hlavnímu hrdinovi nebo ho klidně nenávidět, ale vždy to musí být poutavě napsané. Je to asi výchovou, prostředím, ze kterého jsem vzešel, protože občas se mi stávalo, že jsem někomu nějakou knihu nadšeně doporučil a on mi pak ji vrátil, že dal jen pár kapitol a nudil se. Pro mě to byla bomba a cítil jsem se kvůli tomu divně, ale moje milá mi dodnes říká, ty děláš, jako bys to sám napsal. Básně jsem skoro nečetl, ale psal jsem je. Byl jsem jich plný, prýštily ze mě, doslova tryskaly.
Mladý a neklidný, občas mudrlant, s nekonečnou fantazií. Měl jsem dlouhé vlasy, chodil jako metalista, někteří ze mě měli strach nebo aspoň respekt, ale já bych mouše neublížil. Dělal jsem bojové umění a nesnášel násilí. Pořád jsem se zastával slabších, někdy to po mě ani nikdo nechtěl. U nás ve dvojici byla klidnou silou vždycky blondýna. Potřeboval jsem její vnitřní sílu, abych pořád nelétal v oblacích. Někde uvnitř mě byl pořád nekonečný smutek z toho, že mi umřela moje velká láska, že odešli tragicky mí kamarádi, i to, že byl otec alkoholik. To jsem si nepřipouštěl, chtěl být úplně jiný jako on, ale pravdou je, že jsem jen zavíral oči, místo toho, abych se někde vypovídal a svěřil. Četl jsem třeba knihu od Bukowského, v ní byla situace z baru a mě to připomnělo naše řádění s kamarády. Vzpomněl jsem si na jejich tváře i na to jak umírali. Dojalo mě to. Nejsem plačka, ale některé situace mě pořád dostávaly.
Mám to tak asi celý svůj život. Dnes můžete zajít někam na terapii, ale tehdy jsem o ničem takovém nevěděl. A tak jsem četl když mi bylo smutno, k tomu si pouštěl do discmana zásadní alba tehdejší doby a sedával jsem dlouhé hodiny s pivem úplně v rohu hospody. Nikdo mě nevyhazoval, jenom sem tam měl někdo kecy, že jsem intelektuál a moc nechlastám. Spíš jsem popíjel. V určitém stádiu alkoholu v krvi jsem totiž vnímal některé knihy jinak. Bavily mě víc. Asi může za moje prokletí máma, které mi dala do rukou knihu poprvé, co jsem si přinesl díky oční vadě nové brýle. Myslela to dobře, stejně jako děda, který moc dobře rozuměl duši malého kluka. Knihovnice Klára, neskutečně krásná a nedostupná, mě potom v knihovně provedla úplně novými světy. Objevil jsem sci-fi a dodnes na ně nedám dopustit. Jen musí být dobře napsané.
Jezdívali jsme a já dodnes jezdím na koncerty vlakem. V zavazadle jsem měl vždycky knihu. Za zvuku a dunění pražců se četlo také úplně jinak. Jo, byl jsem a asi už navěky budu Knihomaniakem. Vypadá to, že je to závislost jako každá jiná. Když nedostanu svojí dávku, jsem neklidný. Jako mlsný kocour čekám na peníze z brigády a pečlivě počítám každou korunu, abych si potom zakoupil něco, na co mi zbude. Jenže je to pořád málo. Musím pak navštívit antikvariát, ve kterém je vše zase úplně jinak. Přemýšlím často, proč někdo knihu prodal, proč si ji nenechal? Kdo ji držel v ruce? Bavila ho? Bývala to radost z druhé ruky, slečny mě už znaly, psával jsem jim na papírek seznamy toho, co bych si vzal, kdyby se to náhodou objevilo. Schovávaly mi je, i když neměly, přicházely tak o kšeft, protože na mě musely mnohdy čekat hodně dlouho, až budu mít peníze.
Je to intimní, nekonečně soukromá věc. Když si přinesete domů novou nebo ohmatanou knihu, tak započnete rituál rozbalování. Nový vonící papír nebo starý, již lehce zažloutlý. Potěžkání knihy. První kapitola, velikost a tvar písma, kvalita překladu. Nikde nesmí nic drhnout. Musí to bolest, laskat, drásat, musíte se usmívat, někdy i plakat. O tom jsou knihy. O emocích a vždycky byly. O životě takovém, jaký je. Někdy nekonečně smutný, jindy k popukání, sem tam bizarní, jakoby někde nahoře Pánbůh žongloval s našimi osudy. Děláme chyby, snažíme se z nich poučit a nakonec to třeba i nevyjde. Když jsem psal kdysi dávno, jo před pár lety, ale stalo se toho tolik, maturitní práci z češtiny, tak jsem tam zmiňoval v jednom odstavci, že je vlastně jedno, čím budu, čím se stanu, jak budu bohatý, ale za nejdůležitější jsem považoval, abych zůstal dobrým člověkem. Jak patetické a obyčejné, že ano? Tak si to zkuste. Je to děsná dřina. Navíc to musí posoudit ostatní. Ti okolo vás.
Chodil jsem světem, studoval jsem, miloval se s blondýnou, jezdil na koncerty, sportoval. Dělal jsem věci, které dělá skoro každý. Co se týká knih, tak jsem si připadal jiný. Moc lidí kolem mě nečetlo. Exot s brýlemi, který louská řádky ve stoje před školou, protože jsou všechny lavičky zabrané. Třeba jsem jenom moc citlivý a je to únik ze světa, který mi někdy přijde až moc zahlcený zlem a špatností. Empatie je svým způsobem prokletí. Jak krásně se mají lidé bez emocí, chladní kalkulátoři. Mají ve všem jasno, netápou. Bolí je jen zraněné tělo, na duši nevěří. Ale já jim nezávidím. Jsou ochuzeni o spoustu věcí, které já chápu, vidím je, slyším, dokážu ocenit ladnost pohybu mladé dívky. Žádná velká krasavice, ale ta chůze, za tu bych ji chtěl sledovat do skonání věků. V závěru je to vlastně jednoduché. Přestanu se jen tak procházet mezi regály. Zajdu do svých sekcí, dnes půjdu na jistotu. Vyberu si. A když platím, tak mi slečna za pokladnou věnuje pohled, který vyjadřuje úplně všechno. Ona je také Knihomaniak. Nemusíme vůbec nic říkat. Víme své.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):