Příběh pětistý osmdesátý osmý - Hospodský povaleč, barový intelektuál, klubový démon
Mohli jste mě potkat poměrně často v hospodě U Kance, přímo na náměstí. Měli tam dobré pivo, hezké servírky a hlavně tam býval odpoledne klid. Jezdíval jsem tramvají, na kterou jsem chodil pěšky. Když mi skončily přednášky nebo mě nebavily, což bylo poměrně často, tak jsem si přepočítal peníze v peněžence, upravil záložku v knize a zkontroloval, jestli mám nabité baterie v discmanovi. Chodíval jsem všude hodně pěšky, na rozdíl od Plzeňáků, na kterých mě fascinovalo, že i několik metrů jeli raději MHD. Vždycky jsem rád chodil, s kyslíkem v mozku se mi lépe přemýšlelo. Jo, býval jsem asi trošku mudrlant, rád jsem rozváděl různé teorie, diskutoval jsem. Pokud bylo s kým. Bohužel, spolužáků, se kterými se dalo pokecat, ubývalo. Někdy jsem se cestou stavil v jednom z antikvariátů, když bylo po výplatě, tak i v klasickém knihkupectví. Zaplatil jsem několik pokut v knihovnách, protože některé knížky jsem četl třeba třikrát po sobě.
Míval jsem sešit, ohmataný až hrůza, do kterého jsem si z jedné strany zapisoval knížky, z druhé nové desky. Kupoval jsem Spark, Beng a vlastně všechno, co měli v Music Records na pultě. Z obyčejného posluchače se postupně stával závislák, protože mě hudba čím dál tím víc naplňovala. Každý mladík má v sobě spoustu frustrace. Nesl jsem si z rodiny pár šrámů, taky mi život nepěkně naložil. Nechodil jsem k žádnému psychologovi, i když jsem asi měl. Jenže to jsem tenkrát nevěděl. Ona to taky byla pořád nepochopitelně ostuda. Jakmile bych třeba někde řekl, že musím chodit na sezení, ihned by mě spousta lidí odsoudila a považovala za divného a blázna. Já měl knihy a hudbu. Tyhle dva koníčky mě spolu se sportem, kterému jsem se přes týden věnoval každý den (a víkendy kalil, asi jako tehdy na koleji každý), mě vytáhly ze všeho. Jsem jim vděčen za to, že vůbec žiju. Pokaždé, když jsem byl na dně, tak jsem si pustil oblíbenou desku, vymlátil si hlavu někde pod pódiem a bylo zase fajn. Do hospod jsem tenkrát chodil rád. Třeba jen tak sedět, pozorovat lidi, číst si. Popíjel jsem. Zpět na kolej jsem chodil v dobré náladě, ale co se týká chlastu, tak si myslím, že jsem s ním uměl poměrně dobře pracovat. Někdy jsem sice neměl záklopku, ale to tak nějak patřilo k dobrému vychování.
Hlavně to byla sranda. Můj otec pil na žal, na smutek, protože musel. Já to měl vždycky tak, že jsem byl přes týden většinou úplně na suchu, pokud se tedy něco nevyvrbilo. Měl jsem pár svých oblíbených hospod. Na Kurtech, kousek od koleje. Tam dobře vařili a já si dopřával. U Darebáka, protože to bylo blízko školy a věznice a chodila tam vskutku vybraná společnost. U Ševců, kam chodím občas dodnes, kde jsme se setkávali s mojí budoucí ženou a s ostatními, když jsme přijeli ze svých domovů. Nebo když jsem šel večer na koncert do Divadla pod Lampou. Moc jsem ale nemusel studentské kluby. U nás na koleji A3 byl sice bar, ale já měl raději obyčejné dělnické čtyřky. S octem a cibulí, s nakládanými utopenci, s buřty na roštu. Poslouchal jsem chlapy, jak se baví po práci, tak nějak cítil, vnímal, že patřím mezi ně. Občas jsem potkal někoho, s kým bylo dobře a šlo se dál. Do Ucha, do Oka, mezi studentíky, kde jsem sedával na baru a diskutoval o věčnosti.
Moc dobře vím, že jsem se líbil určitému intelektuálnímu typu citlivých dívek. Letěly na mě, ani nevím proč. Možná za to mohly moje brýle, vysoká hubená postava nebo dělnické metalové žebradlo pokaždé naplněné knihou, sešitem s tužkou a discmanam. Byl jsem metalista tělem a duší, ale některé dívky říkaly, že působím až démonicky. Což je zajímavé, možná jsem měl zadumaný výraz ruského básníka, ale uvnitř jsem se pořád tlemil. Říkali o mě, že jsem vtipný, ale určitě jsem tím v té době zakrýval i určitý smutek, který jsem v sobě pořád měl. Neuvědomoval jsem si to, ale smrt Kačenky, mých kamarádů, odchod otce, tohle všechno ve mě zanechalo hluboké stopy, které nešly ještě několik let vymazat. Někdy jsem se z toho snažil vypsat básněmi. Myslím si že byly výborné, dnes by stály rozhodně za vydání. roztrhal jsem je, moc mě bolely. Hlavou se mi dodnes občas prochází nekonečná řada postav. Některé se jen zastavily, prohodily pár slov, přesto zanechaly vzpomínky, jiné mě ovlivnily na celý život.
Pravdou je, že když se ohlédnu za sebe, tak jsem asi na některé věci víc empatický, vnímavější, než ostatní. Neumím být v klidu, když se někde děje nějaké bezpráví. Kolikrát jen já dostal do držky, že jsem se někoho zastal. Klidně úplně cizího člověka. Přemýšlel jsem nad tím, napsal o tom několik povídek, snažil se tolik nestarat o okolí, ale nejde to. Mám to v sobě, stejně jako neutuchající touho něco tvořit, dělat. Něco, co mě naplňuje, což je dnes nadužívané slovo, ale u mě opravdu platí. Studoval jsem úplně něco jiného, ale do notesu si zapisoval soukromé reporty z koncertů, poznámky o knihách nebo jen postřehy. Někdy ve formě básně, jindy třeba jen vtipné hlášky. Nikdy jsem nepřemýšlel o tom, že bych chtěl být spisovatelem. To je moc velká dřina, ale umění mě vždy fascinovalo. Mám rád věci, hudbu, obrazy, knihy, které jsou ohlodané na kost, které jdou až na dřeň. Nemám rád pozlátko, faleš a pózy. Raději jsem chlastal několik dní v kuse se soustružníky ze škodovky, než se spolužáky, kteří nosili i v létě šály a klobouky, protože se považovali za umělce. Ti mě nudili, připadalo mi, že život je jinde.
Prosté jídlo, dnes by se řeklo rustikální. Obyčejný východ slunce, ševel stromů, potůček, krásně zaoblené křivky mojí holky, dobrý riff, rozervaní spisovatelé, tohle byly věci, které byly a jsou dodnes mojí součástí. Ve škole jsem počítal nudné rovnice, učil se o chladných strojích, řešil fyzikální zákonitosti. V soukromí jsem přečetl celou Vojnu a mír, byl na smyčcovém kvartetu, na death metalu i grindcore. Většinou ve stínu jsem nasával atmosféru, nechával muzikanty i básníky, aby na mě působili. Když se mi pak dostali do hlavy, přemýšlel jsem. Chodil jsem sám ulicemi, většinou naproti své milé, abych se pak ztratil v jejích očích, úsměvu a náručí. Byl jsem zamilovaný až po uši. A hrozně se mi to líbilo. Měl jsem pocit, že se vznáším, že zažívám něco obrovského, neuchopitelného. Udělal jsem za svůj život spoustu chyb, ale většinou nedopatřením. Babička mi několik hodin před tím, než umřela, vzala hlavu do dlaní a pohladila mě. Buď dobrým člověkem. Jak jednoduché, myslel jsem si tehdy, ale někdy je to neskutečný boj. Zůstat rovný, čestný, nelhat, neohýbat se. Hoď kamenem, kdož si bez viny. Často jsem na svoji bábrdlinku i dědu vzpomínal. Byli jak z jiného světa. Zažili si neskutečný věci a zůstali opravdoví. Tak proč bych nemohl i já?
Hospody mi daly hrozně moc. Poznal jsem lidi. V barech jsem byl za chytrého a vycházelo mi to. Všude jsem pil většinou jen pivo, sem tam rum, ale to už musela být nálada. V klubech jsem se ale měnil v démona. Neumím stát na oblíbené kapely jako solný sloup. Se mnou muzika šije, rve mi vnitřnosti, rezonuje mi v kostech i mozku. Odříkávám neuměle texty spolu s kapelou, šlapu po vylitých kelímcích, do očí mi svítí světla. Bez živé muziky bych zemřel, tehdy jsem skákal z pódia, točil se v mosh-pitu. Objímal se s cizími lidmi, jen z čiré radosti, vnímal jsem, nasával sílu davu, tlak a energii, které ke mě proudily z pódia jako nějaká řeka, ve které jsem se topil, zalykal se, abych se samou radostí nakonec vždycky utopil. Když se dohrálo, tak jsem chtěl být chvilku sám, nechat v sobě zážitek uzrát. Nikdy jsem nevynášel soudy jakmile kapela skončila. Pro mě bylo, je a asi už navždy bude setkání s hudbou, knihou velmi silným, niterným a osobním zážitkem.
Světem kráčím dál, s hlavou vztyčenou stejně, možná už trošku pomaleji. Pravdou ale je, že do hospod už tolik nechodím. Změnily se. Jsou jiné, je v nich odlišná nálada a navíc, málokdy do nich někoho nalákám. Každý je dnes na internetu, ale tehdy, když jsem byl mladý, tak jsem jsem všechno prožívali osobně, autenticky. Holky nám voněly, s klukama byla sranda. Debila jste poznali podle chování a poslali jste jej do prdele. A když neodešel, tak dostal do držky. Všechno bylo (a teď nechci působit jako stařec křičící na mraky) opravdovější, autentičtější. V klubech a na koncertech už se do mosh-pitu nehrnu, ale hlavou si pořád rád zamávám. Jsem ale moc rád, za nekonečnou řadu postav, které jsem za svůj život potkal. Děkuji vám za to. Každý přípitek u stolu, koupené pivo nebo jen pár prohozených slov, bylo, je a vždycky bude víc, než nějaký příspěvek někde ve virtualitě. Býval jsem mladý kluk, co sedával v rohu hospody a těšil se na šum, na ševel hlasů, hlášek, na legraci, kterou jsem tehdy zažíval. Možná v tom je spousta nostalgie a vzpomínek na časy minulé, ale klidně bych si to zopakoval. Třeba by se mi povedlo napravit i pár chyb, které jsem tehdy udělal. Moji milí čtenáři, je dost dobře možné, že jsme se potkali už tehdy. Na koncertech, na které jsem jezdil. Na vlakovém nádraží nebo jen tak, na ulici. Myslím si, že ano. A pokud jsme se nepotkali fyzicky, tak naše duše určitě. Věřím v to.
Protože komunita metalistů tehdy a u mnohých to platí i dnes, drží při sobě. Někdo vzešel z hlubokého undergroundu, jiný přišel ze zábav, vždycky to bylo vcelku jedno. Kdysi, i dnes si myslím, že procento debilů je mezi námi přeci jen o trošku menší. Utvrzují mě v tom návštěvy koncertů, různých akcí a vlastně i hospod. Jsem rád, že jsem byl kdysi proklet a dnešní příběh berte jako takové malé skromné poděkování pro vás. Hele, schválně, také to máte tak, že jste někde na festivalu a potkáte někoho, koho jste v životě předtím nikdy neviděli? Sedne si k vám ke stolu a je jedno, jaký má věk, pohlaví nebo třeba barvu pleti. Dáte se do řeči a připadá vám, že jste spolu vyrůstali, že se znáte odnepaměti? Jsem za tyhle chvíle vždycky hrozně rád. Dnes už mě tolik často v hospodě nepotkáte. To už spíš v lese nebo někde s knihou. Ale na koncerty pořád ještě rád vyrazím. Tak až se někde potkáme, dáme pivo, co vy na to? Jen tak pokecáme o hudbě, o životě a budeme se u toho usmívat, jako to dělají blázni. Beru vás za slovo. Ruku na to!
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):