Příběh pětistý osmdesátý sedmý - Dobrý nevoják Jakub
V pondělí jsem musel na vojenskou zprávu. Zase jsem měl doma dopis, který po mě vyžadoval potvrzení o studiu. Dámy na fakultě byly nepříjemné jako vždycky. Křičely na mě, co to po nich vlastně chci. Přitom to byla jejich povinnost. Víkend jsem strávil prací na chalupě a když jsem brzy ráno stepoval před oddělením pro brance, tak jsem měl zase divný pocti v žaludku. Na vojně bych nevydržel. Nedal bych to. Nebylo v tom žádné srabáctví, ani strach ze šikany. S tím bych si asi poradil, ale spíš jsem se bál, že bych byl daleko od blondýnky. Pán v kanceláři měl zelené kšandy i mozek. Říkal mi studentíku a že prý na mě stejně dojde řada. Měl v hlavě totálně prázdno, opakoval jen naučené fráze. Nemohl se normálně zeptat na život a nebo bez keců potvrdit. Neodpustil si propagační řeči. Utvrdil mě v tom, že budu dělat všechno pro to, abych na vojnu nemusel. Od nějakých starých mániček jsem slyšel dlouhé příběhy o tom, jak se vojně vyhnout.
Jenže u nás v rodině nebyl žádný známý doktor a nikdo z nás neuměl podplácet. Když se na to podívám zpětně, tak to byla chyba. Ještě jsem to nevěděl, ale čekala mě za pár let civilka, která měla totálně převrátit můj pohled na svět. Na lidi, na bolest, na smrt. Ale nepředbíhejme. Zatím mě hřeje v kapse potvrzení o tom, že mám odklad kvůli studiu. Další rok v pohodě, o to mi jde především, proto jsem na škole. Jinak by mě nějaká strojárna vůbec nezajímala. O všem přemýšlím a následně i diskutuji v hospodě v Plzni. Zajímavé je, že snad všichni si dokázali modrou knížku zařídit. A mají pokoj. Já ne, nevím ani jak. Blondýnka se ke mě tulí, je nám spolu dobře a máme oba radost, že mě zelený mozci ještě nelapili. Rozpoutá se debata o knihách a protože zrovna čtu Švejka, tak přidám spoustu svých názorů. Myslím ti, že spousta lidí tuhle knihu nepochopila. Nebo ji spíš pochopila špatně. Navíc jsou všichni spíše ovlivněni filmy. Které jsou veselejší. Skvělé, ale knížka působí přeci jen smutněji. Vážněji.
Snažím se to již trošku připitý všem vysvětlit. Taky padne myšlenka, že bychom se měli vydat po stopách anabáze Švejka po jižních Čechách. Sedím a potom, co jsem dojedl utopence, se zvednu. Mám silný hlas a začnu organizovat cestu. Nadchne mě to tak, že všechny strhnu. Tedy v hospodě, druhý den ráno se dostavím dolů do vestibulu s báglem, karimatkou a spacákem sám. Ani blondýnka nakonec nejde. Prý je to na ní moc daleko. Napíšu cestou pohled. Musím, chytnou mě toulavé boty a touha po tom, chodit, poznávat, meditovat mezi kroky. Spát pod širákem. Ty si se zbláznil. Proč budeš startovat v Plzni? Říkají mi všichni, kteří se přijdou omluvit, že to nakonec nedají. Nějak mi to nevadí, vnitřně jsem se rozhodl. Zabejčil jsem se. Knihu jsem četl od dětství snad desetkrát, některé pasáže umím nazpaměť. Nechci ale mudrlovat, chci to zažít. A tak najednou rázuji směr Písek a protože jsem si na mapě našel cestu přes Brdy, jdu tudy. Někde u Spáleného Poříčí ze sebe konečně dostanu zbytky alkoholu ze včerejšího večera.
Brdy jsou úplně jiné, než se o nich píše v průvodcích. Osamocenější, prázdnější, klidnější. Spím hned vedle vojenského prostoru, vzpomínám na trampy, co jsme zde kdysi potkal. Nebe nade mnou je poseté hvězdami a přemýšlím o válce. Proč to vlastně lidé dělají? Kvůli moci, penězům, náboženství a někdy i kvůli ženským. Dobrá, dovedu pochopit vendetu za rodinu, souhlasím, když si dají dva chlapi po čuni kvůli holce, ale zabíjet nevinné, civilisty? Usínám s představou krásného světa bez násilí. Ne, já na vojnu fakt nemůžu. Do dotazníku jsem napsal, že nechci kvůli přesvědčení. Většina kluků to myslela z legrace, já navážno. I když jsem dělal dlouhé roky bojová umění, i když jsem se byl schopný poprat, když jsem si myslel, že se děje nějaké bezpráví. Jinak bych ale mouše neublížil. Pokud by mě nenasrala. Usnu jen na chvilku, uprostřed noci musím vylézt na strom. Bachyně s mladými vypadá naštvaně. Chce se mi děsně na záchod, málem se počůrám, ale nakonec to vzdá a ta úleva, která následuje, je mocná.
Snídám májku. Sám v lese. Jen s myšlenkami, které víří hlavou, těkají a nějakou dobu trvá, než se uklidní. U prvního domku, který potkám, se zeptám, jestli nemají trošku vody do lahve. Pošlou mě do prdele s takovou vehemencí a nadšením, že jdu zase o dům dál. Trvá mi to tři vesnice, než mi jedna mladá holka skočí do kuchyně a vrátí se s úsměvem a naplněnou lahví. Poděkuji pěkně a nějak podvědomě se stylizuji do Švejka. Mluvím jako on, mám podobné hlášky. Ona ale nic nepozná. Mladí dnes již moc nečtou. Jdu dál a vezmu to přes les. Ptáci křičí, sem tam zaštěká srnec. Březnice, Milovice, Lety. Musím chodit po stezkách a mimo hlavní trasu, asfaltu se ale stejně nevyhnu. Aniž bych mával nebo chtěl, tak mi staví spousta aut. Kam jdu, jestli nechci svézt. Lidé si tenkrát ještě chtěli povídat. S díky odmítám a najednou působím jako mnich, který se vydal na cestu očisty. Je mi hrozně fajn, i když mě nohy bolí jako čert.
Jsem překvapený, když přijdu do hospody v Čimelicích, že se o mě ví. To je ten, co půjde jako Švejk, řekne výčepák manželce a ona, aniž bych něco řekl, mi dá guláš zadarmo. Jsem naměkko, protože je to vždycky vzácnost, když potkáte někoho hodného. Z mých zkušeností je to tak napůl. Hodní a zlí. Také je spousta netečných, bez emocí, kteří se vždy přidávají jen na tu výhodnější stranu. Musíš mít hlad panáčku, parafrázuje paní hlášky ze Švejka a přinese mi jako závdavek ještě kousek tlačenky. K tomu chleba a pivo jako křen. Jsem nakonec tak navátý, že mi nedělá problém před celou hospodou vyprávět o tom, jak to mám s vojnou a s mojí cestou. To víte, tehdy tam každý chlap byl a tak se vypráví. Všichni do jednoho se shodnou, že ty dva roky, co sloužili, byly totálně k ničemu. Tam tě nenaučí ani zabíjet, pronesl snad sedmdesátiletý pán, který Švejka připomínal i vizáží. Kecáme až do zavíračky a když už mě vyhazují, nakloní se ke mě jeden padesátník. Máš kde spát? Ukážu na nebe a bágl. Jsem vybavený. Můžeš u nás ve stodole.
Poděkuji a protože jsem unavený jako kůň, tak ihned v seně usnu. V polospánku slyším jenom myši nebo možná krysy, ale je mi to jedno. Probudím se a musím si pořád protírat oči. Nesním ještě? Když otevřu vrata s tím, že půjdu někam bokem na záchod, tak se přede mnou objeví nesmírně krásná dívka. Má na sobě jen noční košili a všechno je vidět. Když se shýbá pro kýbl s vodou, tak se jí vyhrne košilka a já mám co dělat, abych se udržel. Zaregistruje mě a úplně bez studu se usměje. Dcera pana majitele. Mám ti udělat snídani a vyprovodit tě. Řekne ještě a zmizí v chlévu. Sbalím se koktám, protože je tak krásná, že bych s ní chtěl zůstat. Pomůže až studená voda, ve které se umyji. Má takový ten příjemný hlas, ne pištivý. Probereme život i to, jak je u nich těžké se s někým seznámit. Jsem tu pořád jen na statku a makám. Kluků v mém věku tu moc není. Poděkuji, popřeji vše dobré a když odcházím, tak na její tváři vidím takový zvláštní smutek. Snad brzy najdeš někoho normálního. Přál bych ti to panenko.
Trvá mi to docela dlouho, než dojdu do Písku. Nějak nemůžu rozhýbat nohy a také musím na slečnu pořád myslet. Dnes bych měl dát volnější den, říkám si stále dokola. Začne pršet a když dorazím do Písku, tak leje. Jsem promočený a ihned zapluji do sokolovny. Dám si oběd, zaplatím a jdu k Otavě. Lehnu si ke břehu a usnu. Jsem zase nějak unavený. Možná jsem přecenil síly, třeba na to nemám. Zuju si boty a brouzdám se ve vodě. Jedou kolem nějací vodáci a volají na mě. Mají dobrou náladu. Hledají nějaký kemp. Neznám to tu, ale zachrání mě dvě mladé holky, co se sem přišly vykoupat. Ihned se dáme do řeči a moje mise je zaujme. Půjdeme kousek s tebou. Navrhnou a já dodnes nevím proč. Možná jen tak, asi chtěly taky dělat nějaké věci svobodně, bez plánování. Jsou velmi milá společnost. Jestli si to dobře pamatujete, tak Švejk chodil velmi chaoticky. Písek, Tábor, Strakonice, Protivín, Putim, České Budějovice.
Jdu také chaoticky. Jdu do Putimi. Holky vyprávějí, je s nimi hrozná sranda. Do městečka dojdeme poměrně pozdě, ale prý nevadí, je tu nějaká zábava, prý mám jít také. A tak jdu. Bágl si hodím do kuchyně a paříme spolu. Každému mě představují jako Švejka nové generace. Dostanu párek zadarmo a pak taky tolik rumu, že kolem půlnoci nemůžu skoro chodit. Servírka mi řekne, že můžu přespat vzadu v kumbálu, ale jestli tam prý udělám bordel, tak ať si ji nepřeju. Poděkuji ji poklonou a polibkem. Ale jdi ty, si na mě moc mladý. Postupně se všichni vytratí, DJ vypne disko kouli, zhasne světla a mě čeká stará žíněnka. Spím asi fakt hodně dlouho, protože se nade mnou ozve, vstávat mladej, jestli chceš udělám ti vajíčka, abys nás nepomluvil. Neodmítnu. Dívá se na mě, oči podlité, unavené, prsa u sebe, již trošku povadlá. Hltám a přikusuji chleba. Jak já ti závidím, hned bych šla taky. Na všechno se vybodnout, spálit za sebou mosty a jít. Usměju se a řeknu jí, co vám brání, mladá paní? Mávne rukou a zasněně se dívá do zdi. Rozloučíme se a ještě dlouho si cestou říkám, kolik je všude hodných lidí.
Jenže pak mě málem někdo přejede. Udělá to naschvál, víceméně mě shodí do pangejtu. jsem pomlácený a odřený. Belhám se, nadávám na toho debila, co jel starým bavorákem. Měl ruku z okýnka a muziku hrozně nahlas. Nějaký disko. Nevím, jestli byl Švejk opravdu v Protivíně, ale já tam jdu. Plán je potom do Vodňan a směr Budějovice. Uvidíme, jestli to dám celé. Zatím se mi, i když jsem pomlácený, jde docela dobře. Nakonec se do Vodňan skoro doplazím. Pozdravím nějakou dvojici na zastávce autobusu. Musím si chvilku sednout. Mají starost. Prý vypadám špatně, a ty rány by chtěly vyčistit. Paní je prý učitelka a pán lékař. Počkejte tady, vrátíme se. Poděkuji a asi usnu unavený, protože se vrátí autem, vytáhnou lékárničku, otřou a vyčistí mi všechny rány a já blábolím něco o tom, že jsem Švejk. Že nechci na vojnu, že mám moc rád Haška jako spisovatele a spousta lidí jej nechápe. Oba se ihned chytnou a když jsem ošetřen, tak dostanu ještě svačinu. Kde se pořád berou ti hodní lidé?
Myslíme si, vidíme jenom v novinách a v televizi, jak se všude jen krade, jak jsou na sebe všichni zlí. Války, vraždy, televizní noviny asi nesmí nikdy přinést dobrou zprávu. Ale ono to tak doopravdy není. Debilové samozřejmě jsou a jsou hodně slyšet, ale pořád si myslím, že většina je v klidu, chce si jen tak žít, pracovat, milovat, být, existovat, užívat si, že ráno vidí slunce, jak vychází na oblohu, úsměv milých žen, vřískot dětí. Mávám jim ještě hodně dlouho. V ruce mám na papírku nakreslenou mapku, kudy se dostanu do kempu. Mám jím říct jméno pana doktora a nechají mě přespat zadarmo. I stane se. Spím u rybníka, opět nakrmen smažákem zadarmo. Paní majitelka je korpulentní matróna s tak širokým úsměvem na tváři a hlubokou náručí, že mi připomíná věstonickou Venuši. Když jsem jí předával lístek, tak na mě nejdřív jen chvilku zkoumavě hleděla. Pak se rozesmála a obejmula mě. Mám čuch na lidi. Co si dáš k jídlu mladíku?
Zpívali jsme dlouho do noci s trampy a mělo to svoje velké kouzla. Velká dáma měla mocný, nebál bych se napsat operní hlas. Něco tak krásného, kouzelného, jsem dlouho nezažil. Kurva lidi zpívejte a neválčete, objímal jsem se s jedním starým jezevcem, co trávil v lesích půlku svého života. Byli jsme krásní. Ano, utahaní, umolousaní z cest, ale tady, u ohně, s rumem v ruce jsem zářili do tmy, jako světlušky. Usnul jsem jako zabitý a musel jsem slíbit, že zůstanu na snídaní. Je polévka z kotlíku, pivo a rum. Je mi tak nějak zase hrozně dobře, usmívám se a nechce se mi loučit. Tak dobře dojdi panáčku. A na tu vojnu nechoď, stojí to tam za hovno. Rozloučíme se a oni mi mávají, hulákají za mnou a pak už jsou daleko, tak mi zůstane jen jejich obrázek v hlavě. Tolik příjemných lidí, co já jsem potkal, to snad není ani možné. Přede mnou se otevře síť rybníků, volavek, ryb, skákajících nad hladinou. Česko je malebné, opakuji si, když si strhávám puchýře z palců. Nějací mladící na fichtlech kolem mě krouží a dělají si legraci. Kam jdeš vágusi? Jeden mě plácne do krosny, že málem upadnu. Pak je ale přestanu bavit a odjedou. Snad z toho blbečkové vyrostou. Mohli by. Nebo půjdou na vojnu a tam je naučí být svině.
Původně jsem chtěl dojít až do Budějovic, ale nedám to. Bolí mě nohy a tělo vynechává. Přenocuji venku, ve Zlivu. Lehnu si v lese do trávy. Přikryji se spacákem a najednou nevím o světě. Zásoby docházejí, možná jsem příliš sázel jen na dobrotu lidí. Mám jen kousek chleba a zbytek paštiky. Probudí mě kručení v břiše. Napiju se vody a mám žáby v žaludku. Musím jít, kousek ode mě zaparkuje auto, vyleze z něj asi 19 dívka a snad padesátiletý chlap. Nemluví, jen šukají. Páří se a mě přijde hloupý je sledovat. Chce se mi děsně na záchod, ale to chvilku počká. Najednou jsem u cedule České Budějovice. Vlezu do prvního obchodu a když zaplatím, tak do sebe natlačím šest rohlíků. Jdu si projít město. Když sedím kousek od náměstí Přemysla Otakara, tak koutkem okna zahlédnu dva metalisty, jak vylepují plakáty. Jsem hned na nohách a co se to bude dít. Přijď večer, řeknou mi místo, v nějaké staré hale a taky hospodu, kde se slézají metly. Můžu si někam hodit bágl? Ne, to bohužel nejde. A tak zajdu na nádraží, dám si zavazadla do úschovny a vydám se hledat hospodu. Najdu ji, jen si fakt nepamatuji, jak se jmenovala. Vím jen, že měla terasu, kde jsem si hned objednal jídlo. měli Budvar, který nemusím, škruká mi po něm v břiše. Jenže přišli nějací metalisté, starší než já a odkud prý jsem.
Kecali jsme o metalu, o vojně, o mé cestě. Přišly i nějaké dámy, na mě tedy už docela starší, ale moje mise je všechny zaujala. A tak mi objednávaly pivo, co mi moc nechutnalo. Dělal jsem ale že ano, protože jsem chudý student a ony to myslely dobře. Co tu dneska hraje? Nějaký heavík, my je milujeme. Jméno po mě nechcete, zkoušel jsem hledat ve svých archívech, i na internetu a nikdy mi to neseckvaklo. Ono je to jedno, ta kapela byla hrozná. Zpěvák moc neuměl zpívat, ale hezky se kroutil. Navíc měl na sobě elasťáky, stejně jako postarší rockerky, co se ihned vyrojily dole pod pódiem. Zabalím to, několikrát hodím šavli a přespím před nádražím na lavičce. Probudí mě velmi brzy ráno hlídka policie, zkontrolují mi doklady. Blábolím něco o Švejkovi a slyším, jak se dohadují, jestli mě vezmou na záchytku. Nakonec si to, osvíceni duchem Svatým, rozmyslí. Uff. Čekání na otevření úschovny je nekonečné. Mám hlad, je mi blbě. A to mě ještě čeká cesta do Tábora.
Teď už je to jen o bolesti. O vůli. O překonání sebe sama. Mohl bych se na to vybodnout, nasednout na vlak nebo zavolat z budky tchánovi, určitě by pro mě přijel. Mám v nohách neskutečné množství kilometrů. Sunu se kupředu. Někdy v těchto momentech jsem se napojil na něco vyššího. Možná za to mohl vyplavený adrenalin, únava, nevím. Třeba se jen tělo bránilo, netuším. Věděl jsem ale, že dojdu. Pohánělo mě něco silnějšího. Mocného. Cítil, vnímal jsem to všemi póry svého těla. Opravdu jsem si připadal jako voják, co se vrací z fronty domů. Válka je vždycky svinstvo, temnota a zlo. Není na ní nic romantického a i když jste na straně vítězů, tak vám zničí život. Modlím se, ano, kousek před Táborem ano. Za všechny své blízké, za lidi, co mi pomohli. Za obyčejné, prachsprosté dobro. A taky za to, abych došel. Povede se. U tchána a tchýně zrovna pečou vepřové. Ahoj, kde jsi byl tak dlouho? Už tě čekáme několik dní. Blondýnka je u sebe v pokoji. Obejmu ji a usnu na podlaze. Vždycky budu pacifista a nevoják. Leda bych musel jít bránit svoji rodinu. Myslím si, že v tu chvíli jsem Haška teprve pochopil naplno. Uloží mě rovnou do postele, ani nejdu do sprchy. Spím asi 15 hodin v kuse a když se probudím, tak na sto procent vím, že já na vojnu nepůjdu. Udělám pro to úplně všechno.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):