Příběh pětistý devadesátý - Umrlčí kříže
Měl jsem dobrou náladu. Pořád jsem vtipkoval, přesto jsem měl divný pocit někde v sobě uvnitř, že něco není v pořádku. Jeli jsme s mojí holkou do Jizerek. Ona vařila na kamnech, topila dřívím, co jsem nasekal a já si zatím před chalupou četl. Od knihy mě sem tam odlákal nějaký pták, srnka, co se přišla na louku k sousedům napást. Oběěěd...ozve se z okna, já zaklapnu knihu a když vstoupím do kuchyně, tak svojí milou obejmu. Sáhnu si kam potřebuji a ona mě odstrčí. Nech toho, vystydne ti to. Usednu a i teď cítím vůni domácích brambor od sousedů a kusu uzeného od řezníka za Smržovky. Nadlábnu se tak, že mi málem praskne břicho. Musím si jít lehnout. Je takové to dusno, u kterého se potíte, i když jen sedíte. Usnu s hlavou blondýnky na rameni a zdá se mi o nějakých křížích. Je to jak děsivá předtucha. Leknu se, protože na mě sáhla nějaká postava v kápi a rozdrásala mi ruku do krve. Co je, co se děje, řeknu do ticha a probudím i jí.
Přemlouvám jí, aby se šla se mnou projít. Jenže se jí nechce. Má lenivou, je vedro a už jsme tam byli snad stokrát. Dám si do žebradla nůž, svačinu sestávající ze zbytku uzeného, něco málo chleba a zapískám na psa. Ten je nějaký zkroušený. Zvířata vycítí víc než lidé. Už jsem se o tom mnohokrát přesvědčil. Nechce se mu do kopce, na hřebeny. Nikde nikdo, což je divné, protože normálně zde potkáte spoustu turistů, cyklistů a rodinek s dětmi. Vylezu nahoru a zadýchaný se podívám do kraje. Tohle na horách miluju. Potím se, leje ze mě, mám to takhle odmala. Utřu se do trika a hvízdnu na psa, aby se neloudal. Je jasno, krásně vidět na Ještěd i na Sněžku. Cloním si oči a když se otočím, tak se leknu. U Umrlčích křížů někdo sedí. Démon, napadne mě jako první. Psovi řeknu, aby šel k noze a on zavrčí. Nelíbí se mu. Jdeme blíž a já si pro jistotu připravím nůž v žebradle.
Dobrý den, pozdravím nesměle a když se na mě otočí, zamrazí mě i přes šílené vedro v zádech. Má bledou tvář nemrtvého, dlouhé vlasy a krví podlité oči. Když promluví, tak to zní jako syčení hada. Ano, opravdu mi připomíná hada, který sleduje svoji oběť. Prosím, zeptám se znovu, on si odchrchlá, odhrne ofinu z obličeje a já najednou spatřím starou máničku. Vypadá hrozně sešle, má vrásky, je mu snad sto let. Mlčím a čekám, co udělá. Jen mi pokyne rukou, abych si sedl. Pes stále vrčí a neustále jej sleduje. Všimne si toho a podívá se na něj. Zakňučí, jakoby právě šlápl na něco ostrého. Instinkt mi říká, že bych neměl, ale stejně si sednu. Jsme dost blízko sebe a on se mi dívá přímo do obličeje. Najednou mám pocit, že jej znám, že už jsme se viděli. To je on, ta postava ze snů, démon, co mě už nějakou dobu chodil strašit a děsit. Nebo ne? Zatím nevím. Pravdou ale je, že působí jinak, má charisma, je to osobnost. Podle pohybů, podle toho, jak mluví. Jako nějaký padlý aristokrat. Jako prokletý.
Nahoru na kříž usedne krkavec. Naklání hlavu a já si hned vzpomenu na Alana Edgara Poea. Je to ten, co jsem ho viděl před několik dny u nás u chalupy na plotě? Zase tolik krkavců v Jizerkách není. Připadá mi, že se spolu s démonem, co sedí vedle mě pozdravili. Měl bych jít, říkám si pod vousy, i na psovi je vidět, že by nejraději zmizel, ale jsme jak přilepený. Nemůžu se hnout. Začne mi vyprávět. Skřehotá. O vraždách, co se zde staly, o tom, jak seděl ve vězení, protože ta jeho mu byla nevěrná. Ukáže mi tetování, abych mu věřil. Na to, jak je starý, tak poslouchá black metal. Vypráví o něm, jako by to byla jediná opravdová muzika. Nechápu, že mu není v tom plášti a černých kalhotách teplo, ale on je stejně z jiného světa. My to máme v rodině. Otec na tomhle místě zabil sekyrou čeledína. Já svoji ženu. Je v tom něco krásného. Mumlal, teď už mi přišlo, že je mimo, že blábolí. Špatné bylo, že se z ničeho nic někde vzaly mraky. Těžké, černé mraky.
Musím jít, zašeptal jsem, ale on vytáhl obrovský nůž a položil ho mezi nás. Než ale půjdeš, tak si poslechneš, co ti řeknu. Máme to každý v sobě. Zlo a temnotu a záleží jen na nás, jestli je necháme vyplout na povrch. Možná si myslíš, že ty ne, že tobě se to stát nemůže, ale jsi zatím jen mladej smrad, co ví hovno o světě. Až zažiješ doopravdy něco zlýho, někdo tě poníží, tak se budeš chtít pomstít. Co bys dělal, kdyby někdo ubližoval tvým dětem? Tvojí rodině, mámě? Tak ze sebe nedělej svatýho. Do pekla nakonec půjdeme všichni. Já se omlouvám, ale fakt budu muset jít. Nikam nepůjdeš, jsem ti říkal. Tak drž hubu a poslouchej. Mluvil dál a jeho slova byla hnusná, ošklivá a děsivá. Jakoby byl celý nasáklý zkaženou krví, jakoby ho někdo proklel a on už nikdy nenajde klid. Působil jako přelud, jako někdo, kdo se každou chvíli rozplyne. Možná ho za mnou poslali z podsvětí. Chudák pes, teď ani nedutal a ležel mi schoulený u nohou. Bylo vidět, že se bojí. Já byl v šoku. Konsternovaný. Proč mi to všechno říkáte?
Protože všechno brzy skončí a najdu konečně svůj klid. Poprvé v dálce zahřmělo. On si stoupl a jeho vlasy vlály ve zvedajícím se větru. Cítil jsem pach hniloby a nějak jsem netušil, jestli sním a nebo bdím. V jeho ruce se objevil nůž, leskl se tekla po něm jeho krev. Řízl se do tváře a pokračoval k hrdlu. Zarazil se, podíval se mi do očí a řekl, že mě vezme s sebou. Napřáhl se a já se nechal, vůbec jsem nereagoval. Bodl mě do stehna a já začal řvát. Byla to hrozná bolest, která ale nejednou pomalu ustupovala. Ležel jsem na lavičce a pes mě tahal za nohavici. Měl strach, kolem začínala zuřit bouřka a my byli u umrlčích křížů sami dva. Asi jsem usnul nebo omdlel z vedra a všechno se mi to zdálo. Ještě zmatený a totálně mimo, jsem se zvedl a běžel jsem. Nedaleko je kaple, taková ta malinká, s pannou Marií a malou květinou, co jí tam nechávají staré babky. Zalezu si dovnitř a zavřu za sebou malá dřevěná dvířka. Vezmu psa do náručí, sednu si do rohu a zase se jednou pomodlím.
Není to žádná naučená modlitba. Modlím se za své blízké, za nás dva, abychom přežili šílenou bouřku, ve které právě jsme. Bojím se. Mám fakt strach, protože kousek od nás uhodí blesk do vysokého statného smrku a rozčísne jen na půl. Na chvilku vyšlehnou pekelné plameny, ale vítr a voda je ihned uhasí. Takhle nějak vypadá vchod do pekla, šeptám psovi do ucha. Chudák se klepe, ostatně stejně jako já. Jsme schoulení do sebe a já ho utěšuji jako malé dítě. Kdyby to uhodilo i do kaple, čemuž bych dneska klidně věřil, tak spadne všechno na mě, ty pak je utečeš za blondýnkou a přivedeš ji, jo? Vypadá to, že mi rozumí. Ještě ani není půlnoc a mě přijde, že jsme zde snad věčnost. Měla to být lehká, relaxační procházka, dokonce jsem si představoval, že si budu někde chvilku číst. Pokecám se psem a nakonec je z toho poměrně děsivý zážitek.
Dodnes nevím, jestli to byl sen nebo nějaká představa. Jistý jsem si ale s tím, co jsem všechno viděl. Na mýtinu u Umrlčích křížů vylezly nějaké postavy. Přišly z lesa nebo ze záhrobí. Všechny měly na sobě černé pláště, které jim vlály ve větru. Kývaly se jako zombie z hororových filmů. Díval jsem se na ně skrz dřevěnou branku a připadl jsem si, jakoby mi někdo sevřel srdce v ledové, ostré dlani. Bolelo to. Opravdu fyzicky to bolelo. Nejhorší bylo, když se na mě začaly dívat, když se pomalu blížily ke mě. Sejmul jsem malý kříž ze zdi, ale ony se tomu jen smály. Hrůza a děs, které mě obejmuly, byly usazené někde uvnitř mých vnitřností. Staly se mojí součástí, podstatou. Hlavně, aby si nevzali psa, opakoval jsem stále dokola. Už byly tak blízko, že jsem cítil, vnímal všemi póry jejich přítomnost. Nějaká žena bez očí utrhla branku a zasekla do mě svůj dráp. Začali mě trhat na kusy.
Když jsem umřel, tak jsem nic necítil. Konečně. Žádná bolest, žádný tunel se světlem na konci. Nic. Prázdnota. Naprostá tma, ale hlavně klid. Jakoby moje duše čekala, byla zakonzervována a jednou, možná jednou se vrátí ve zcela jiné podobě a zase zažije bolest, ale i lásku a teplé objetí. Tak takové to je. Začne mě něco pálit v obličeji. Pomalu se probouzím. Pes mi olizuje tvář a já zjišťuji, že jsem živý, že slunce zase svítí. Pomalu vylezu z kapličky. Jsem děsně rozlámaný, ale jinak v pořádku. Jen mám hroznou žízeň a hlad. Šouráme se pomalu na chalupu. Trvá nám to snad třikrát tak dlouho, než obvykle. Měla jsem fakt strach, přivítá nás blondýna. Dole pod chalupou jsou ve stráni také polámané stromy. Šílená bouřka, ženili se všichni čerti. Když to řekne, podíváme se se psem na sebe. Jako bychom si rozuměli. Víme o co jde. Své holce ale nic neřeknu, jen všechno shrnu, že jsem se schovali na noc do kapličky.
Usnu jako když mě do vody hodí. Pes je se mnou v posteli. Konečně sucho a teplo, konečně jídlo a voda. Dám si i jedno pivo a spím spánkem spravedlivých, beze snů. Další den musíme sbalit. Čeká mě zase brigáda. Házím věci do batohu a je mi tak nějak dobře na duši. Vtipkuji, teď už mě nic netrápí, ani v podvědomí. Mám jasno v hlavě i srdce. Směju se. Čekáme dole u bývalého výboru na autobus. Posedávají tam místní babky. A to víte, že starej Votýpka se oběsil? Asi nemohl unést tu tíhu, že zabil svoji ženu. Ona to byla vůbec divná rodina. Fotr byl taky vrah. No, každému, co jeho jest. Maruš říkala, že doktor v ordinaci vyprávěl, že měl prý celej obličej pořezanej. Jako kdyby ho napadla nějaká šelma. Ale asi si to udělal nožem sám. Kdo taky jinej. Ale že to byla bouřka, co? Jako já pamatuju, že kdysi v 58 to bylo taky šílený. Mullerovejm to vzalo chalupu. A vy už jedete? Rozloučíme se, sedneme do autobusu a já se dívám do krajiny. Na klíně mi sedí pes a možná i on viděl na kopcích nahoře postavy v černém. Ale možná to byl jen přelud nebo výplod mé fantazie. Kdo ví?
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
