Příběh pětistý devadesátý první - Když mysl opustila její tělo
Řežou mě do obličeje, sedají si na moji tvář, dusí mě svými rozkroky. Jsou divoké jako sukuby, jako by přišly odněkud z pekla. Pomstít se. Jako by té bolesti nebylo už dost. Několik mrtvých kamarádů, holka, co mi zemřela při autonehodě. Kdo by zůstal silný? Kdo by neplakal a nevracely se mu zlé sny. Ony přišly, aby vše znovu a znovu vytáhly na povrch, aby mě zničilly, dostaly se mi do hlavy, do podvědomí. Vždycky jsem si představoval démony jako děsivé příšery. Jenže oni mají podobu krásných mladých holek, jejichž těla a obličeje jsem posbíral za celý svůj život. Jejich vlhké klíny, rudá ústa. Ostré zuby, které mě trhají na kusy. Lámou mi kosti, tlučou do mě a u toho se mnou mají sex, zuřivý, lákavý, zakázaný. Tak takhle jsem si svoji smrt nepředstavoval, šeptám, když před nimi klečím, spoutaný v řetězech. Co tady ležíš jak ožralý prase? Pomalu otevírám oko. Vůbec netuším, co se děje. Sukuba, napadne mě jako první. Jen není tak mladá. Je jí kolem čtyřiceti a já ležím na louce kousek od Jizery, od hory, na kterou jsem se velmi brzy ráno vydal.
Občas mě to popadne, to už můj milý čtenáři víš. Potřebuji vyčistit mysl i tělo. Toulám se po lesích, jen tak, osamocený. Někdy mluvím sám se sebou. Beze slov. Rovnám si myšlenky, brání se stresu. Vyrazil jsem za svítání. Jel mi autobus z chalupy na Smědavu. Dole, na malém štěrkovém parkovišti sedí snad stoletý chlápek a pokyne mi rukou. Hezkou cestu, zamumlá pod vousy a já si připadám jako v pohádce. Je hezky, teplota tak akorát a najednou jsem v krásně unavujícím rytmu. Napiju se z potoka, až mě zabolí v chřtánu. Ledové, ledové, řeknu do ticha a kousek ode mě zahýká tetřev. Nikdy jsem ho ještě neviděl a hrozně bych chtěl, ale je hrozně plachý. Nejsou tu žádní turisti, vlastně nikdo. Jen já, příroda, stromy, zvířata, co chodí pít stejně jako já do horského potoka. Všechno je tu o hodně čistší, opravdovější, ryzejší. Pomalu se posadím. Otřu si obličej na na tváři mám krev. Asi jsem upadl a praštil se o kámen do hlavy. Byl jsem v bezvědomí. Mohl jsem tu umřít, napadne mě ještě.
Ona mi to ale nevěří. Když si ji prohlédnu pečlivěji, tak vypadá starší na svůj věk. Jakoby toho až příliš prožila, jako by ji semlel život. Připomínala mi vyžilé servírky. Měla v sobě ještě pomalu uvadající krásu, ale bylo znát, že je hrozně unavená, utahaná jak stará herka, napadlo mě jedno staré přísloví. Měl bys zajít k doktorovi. Řekne mi a skoro až mateřsky mi odhrne vlasy ze tváře. Ty vypadáš, jako by ses pěkně popral. Jak jsme upadl, tak to bylo přímo do ostružiní, proto ten rozdrásaný obličej a možná proto i ty děsivé sny. Měl jsem štěstí, mohli mě tu najít za několik měsíců. Nechal jsem se zlákat krásou a vlezl jsem mimo značené cesty, abych se pokochal, abych si na chvilku odpočinul. Místo toho jsem zakopl a polámal se. Bolí mě všechno, přesto se zvednu na nohy. Pomůže mi se opláchnout v potoce a když si sundám triko, tak stydlivě odvrátí tvář. Je to až s podivem, nečekal bych to u ženy jejího věku. Je v ní něco surového, neotesaného, přesto křehkého a zvláštního. Sedneme si na odpočívadlo, ke kterému se dobelhám.
Vytáhne svačinu, já si svoji rozdrtil a nic nemám, dokonce mi praskla lahev s vodou. Nemám nic. Ona se ale podělí. Pečlivě a spravedlivě roztrhne chleba napůl a dá mi i napít. Má čaj s rumem, což mě postaví na nohy. Konečně se usměju a poděkuji ji. Co tady vlastně děláte? Klidně mi tykej, řekne a mě dojde, že má takový ten děsně sexy nakřáplý hlas, kvůli kterému musí chlapi padat do kolen. Má pořád dobrou postavy, prdelku napresovanou v džínách, to se zase líbí mě, ale pohled neodvrátím, když se oprašuje, protože na lavičce je jehličí. Všimne si toho. Nějakej bujnej mladej, co? Rychle ti otrnulo. Omluvím se a řeknu, že jsem si nemohl pomoct. Prostě to nejde. Rád se podívám, asi jako každý. Snažím se být milý a když vidí, že nejsem žádnej debil, tak se začne smát. Opravdu a od srdce. Tohle jsem potřebovala, vypadnout, myslela jsem, že tu najdu klid a ticho, v přírodě, místo toho tu potkám pomlácenýho metalistů nebo co to jsi? Přikývnu a po chvilce, když se slunce vyhoupne vysoko nad oblohu, mi připadá, že se známe odnepaměti. Kde si se celý život toulala, vzpomenu si na jednu báseň. Zeptá se mě, odkud jsem a co mě sem přivádí.
A já, který se příliš nikomu nesvěřuji a ani moje blondýnka neví o mě všechno, se jí najednou otevřu. Čte ve mě jako v knize. Mluvím dlouze, musím to dostat ze sebe. Na povrch vyleze všechna bolest, strachy, démoni, sukuby, všechny hnusné i krásné zážitky, celý můj život. Když skončím, tak kousek od nás sletí dolů káně a zvedne ze země myš. Je to jako znamení, jakoby mi dávala příroda na vědomí, že jsem to měl udělat už dávno. Někomu se svěřit, za někým zajít, vyzpovídat se. Sedíme, díváme se do ticha a pak mě ta žena, kterou jsem nikdy předtím nikdy neviděl, vezme hlavu do náručí. A já pláču, jde to ze mě všechno ven, jsem k nezastavení a vůbec se za to najednou nestydím, že jsem chlap a ti přeci nebrečí. Bylo toho ve mě hodně, možná až moc. Dvacet let na světě a už tolik zážitků, tolik zmařených životů kolem mě, tolik bolesti, že je to někdy k nevydržení. Pořád ale bojuju, zašeptám mezi vzlyky a zvednu k ní tvář. Dá mi pusu, která se pomalu mění ve vášeň, ale já nechci. Prudce se posadím a ona se omluví. Nechtěla jsem, bylo to tak nějak, víš, já, mě...položím jí prst na ústa. Tiše. Nic se neděje. Je napnutá jako struna. Svěřil jsem se. Teď je řada na tobě.
Sedni si a drž se pevně. Když mluví, tak je mimo. Ve vzpomínkách. Připomíná indiánky, žmoulá si u toho pramínek vlasů. Občas ji nerozumím, možná se stydí. Mluví o mámě, co opustila otce, skvělýho chlápka, hodnýho a obyčejnýho. Měla to v sobě, divokost. Neměla bych takhle o mámě mluvit, ale byla do větru. Otčím hodně pil, mlátil ji, bral jí peníze a když mi bylo dvanáct, tak jednou přišel i za mnou. Otíral se o mě, ožralý, táhlo z něj pivo a rum. Měl velký hnusný břicho, já nevěděla o co jde, normálně se mu skoro nepostavil, tak byl nasraný a poprvé mě zmlátil. Pak už mě bil pořád. Za cokoliv. Za školu, za jídlo, za pohled. Byl to magor. Mámě to bylo jedno, byla ráda, že někoho má. Občas jsem vídala pod okny chlápka, co měl hrozně smutný pohled. Po letech, to už byla máma v posledním stádiu alkoholismu, jsem pochopila, že je to můj táta. Chudák. Takový to býval silný, velký chlap, pořád se usmíval. Teď z něj byla zombie, ze který šel strach. Máma umřela a otčím mě dal do ústavu. Otec se marně pokoušel mě dostat ven. Vlastně ani nevím proč. Pak už se neukázal, vůbec nevím, co se s ním stalo. V ústavu to bylo něco šílenýho.
Starší holky mě několikrát, jen tak ze srandy znásilnily. Když jsem dělala bordel a řvala do tmy, tak mě vychovatelky zavíraly do díry. Někdy jsem tam byla i dva týdny. V naprosté tmě. Jen s malým záchodem. Trvalo to neskutečně dlouho. Hrozně to bolelo a když mi bylo konečně osmnáct, tak mě vykopli ven. Naučila jsem se přežít. Jenže jsem nic neuměla a nevěděla co dělat. Dali mi pár korun a vystrčili do velkého zlého světa. Bývala jsem po mámě hezká a to víš, to jde všechno zdánlivě lépe. První hospoda, kde mě zaměstnali, měla majitele, který mě chodil několikrát týdně šukat. Za byt a stravu. Peněz jsem měla málo a spoustu nocí jsem nahoře v pokoji, nebo spíš komoře, proplakala. Byla tam ale malá knihovna a tak jsem v noci četla. Hrozně mě to bavilo. V některých starých knihách byly hodně podobné příběhy, jako ten můj. Jak už tomu tak bývá, přišel princ, co mě vysvobodil. Tedy, vzal mě do ještě většího pekla. Šla jsem ve stopách své matky. Bylo mu tehdy už přes třicet a viděl mladou, zranitelnou holku, ke který se každý choval jako ke kusu hadru. Zpočátku byl okouzlující. Kupoval mi dárky, kytky, chodili jsme tančit. Milovala jsem ho.
Jenže, je to tu pověstné jenže. Takových holek měl víc. Prodával nás. Když mě poprvé trošku opil a seznámil s kamarádem z Prahy, co mu bylo tak 50, tak jsem nejdřív vůbec nevěděla, co mám dělat. Normálně mě prodal, já kopala kolem sebe. Jemu se to líbilo. Seřezal mě a znásilnil. Od té doby si mě mezi sebou půjčovali jako děvku. Vozili mě po republice, několikrát jsem se chtěla zabít, podřezala si žíly, brečela jsem. Ležela jsem na zádech a nic nedělala, ale vždycky následoval trest. Nějak, nevím vlastně ani jak, jsem myslela na ty starý krásný knížky, ty krásné příběhy, které musely dobře skončit, myslela jsem na ně. Když na mě leželo nějaký prase a dělalo si dobře. Moje mysl opustila tělo. Už dávno. Jsem mrtvá. Zničená. Je mi třicet a vypadám na 40. Asi nikdy nebudu mít děti, chlapa, co by mě chtěl. Tak jsem utekla. Z Liberce, z bordelu. Podívej se na moje ruce. Vidíš ty rány, to jsem přelézala plot s ostnatým drátem. Hledají mě. Vůbec to tady neznám. Ale ten les, ten potok tady, ta louka, to je něco tak krásného. Je tu klid, neskutečná pohoda a už se nechci nikdy vrátit.
Mlčeli jsme. Stejně jsme nevěděl, co mám říkat. Nic mě nenapadalo. Přemýšlel jsem o světě, o všech nebožácích, o utrpení, o válce, o malých dětech, které nemají normální život. Nějak se to do nás všechno otisklo. Objímali jsme se jak milenci, kterými nikdy nebudeme. Chtěl bych jí dát svoji sílu, zvednout ji ze země. Ano, tuhle cizí ženskou, kterou jsem nikdy neviděl a asi ji nikdy už neuvidím. Potřebuje to. Říká se, že když vám je nejhůř, že se objeví andělé, že se něco stane. Co si musela všechno prožít? Proč já si vůbec stěžuji? Nemám na to nárok. Postavím se a taky ji zvednu. Začnu opatrně, pomalu, zakoktávám se, ale začnu mluvit. Vyprávím jí o bohu, na kterého pořád nevím, jestli věřit, o zlu a temnotě, ale také o spoustě skvělých lidí, o dobru, o obyčejných věcech, pro které stojí za to žít. Třeba čerstvě namazaný chleba a čaj, ráno před chalupou s výhledem na Ještěd. Nebo dobrá nová deska, nebo kniha, ano knihy, ty by tě mohly bavit. Poprvé pookřeje. Knihy? Povídej. Vytáhnu ze žebradla notes, i když nerad, tak z něj vytrhnu jeden papír a začnu psát. Z hlavy, všechny knížky, které mě kdy bavily. Mají je v každé slušné knihovně. Zajdu na policii, neboj se. Půjdu s tebou.
A tak mlčky vylezeme na Jizerku, skáčeme po kamenech, díváme se do krajiny. Pak sejdeme dolů, nasedneme na autobus do Tanvaldu a pak do Jablonce. Když jdeme na služebnu, tak jí držím za ruce. A asi má poprvé v životě štěstí. Je tam moc milá paní, která se jí hned ujme. Čekám venku a když konečně vyleze ven, tak se usmívá. Seženou mi práci, budu uklízet v nemocnici a je k tomu i ubytovna. Vidíš, slušný začátek. Tak si to neposer. Rozloučíme se a já jdu na chalupu pěšky. Pak dlouho sedím před chalupou a přemýšlím. Dodnes si trošku vyčítám, že jsem jí těch knih nenapsal víc. Ale třeba je vůbec číst nebude. Třeba už je poznamenaná navěky a má v sobě takový ten smutek padlých žen. Nedostane se z toho. Moc jsem v to nevěřil. Jenže cesty páně jsou nevyzpytatelné. Další zimu jsem si poranil koleno na běžkách a jel dolů sanitkou do nemocnice v Jablonci. Byli tam na mě moc hodní. Zafačovali mě, vyčinili, že na běžkách se z můstku neskáče a dali mi do ruky papír, abych věděl, co mi vlastně je. Když jsem se o berlích belhal pryč, najednou odněkud vyběhla taková pěkná paní. Měl jiný účes. Málem mě umačkala radostí. Děkovala mi a plakala. Mám rodinu, mám malou holčičku. Mám se skvěle a můžeš za to ty. Ohradím se. Ne za to můžeš sama. Podívá se na mě a řekne mi, že její mysl už nikdy neopustila tělo. Vylezu z nemocnice a i když mě noha bolí jako čert, tak se usmívám.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
