Příběh pětistý devadesátý druhý - Dýchánek
Stojím bokem. Betonový sokl je přesně ve výši, abych si na něj mohl položit knihu. Pamatuji si přesně, že to byl ohmataný výtisk Isaaca Asimova, Byl jsem tak začtený, že jsem přestával vnímat svět. Mám to takhle odmalička. Myslím, že tak někdy od doby, co jsem měl jako dítě dlouhou a těžkou angínu. Tehdy jsem propadl knihám natolik, že jsem četl i výtisky pro dospělé, které chytře dala máma do vyšších pater knihovny. Jenže já si poradil. Byl jsem doma sám, kamarádi řvali dole pod oknem a nudil jsem se. Vylezl jsem na židli, sundal knížku Vyzvědačky století a dodnes si někdy představuji odhalené poprsí Maty Hari. To jsem ještě nevěděl, že mě to bude jednou hodně bavit. Dodnes nechápu, co na tom bylo "zakázaného" a máma mi to není schopná vysvětlit. Byla jiná doba. Z myšlenek mě vytrhne poklepání na rameno. Hrozně se leknu jako bych dělal něco nepřístojného.
Pak se usměju. Je to hodně hezká holka, s takovým tím svůdným pohledem. Dlouhé vlasy, štíhlá a vlnící se v bocích. Sundám si sluchátka a zeptám se, co potřebuje. Ty to jako nevíš? Musíš bejt fakt dobrej mimoň. Medik pořádá večírek. Bude to jako vždycky událost roku. Vůbec nevím, o co jde. Žiju si ve své bublině, fantazie mě často unáší do jiných světů, dimenzí, sním si na přednáškách, cestuji, i když jsem zavřený v učebnách. Vždycky jsem rád chodil, kdyby byla lépe placená práce pošťáka, asi bych ji v té době dělal. Zažil jsem jednu brigádu a nosíval jsem lidem dopisy, důchody, setkával se s krásnými ženami, se starci, bylo to hrozně osvěžující. Nevím ani proč. Hej, co zase koukáš? Tak půjdeš nebo ne? Konečně se proberu a abych zamachroval před mladou krásnou holkou, tak kývnu na souhlas. Jasně. Vůbec nevím, o co jde. Strčím si letáček do kapsy džínů a zapomenu na něj.
Uplyne pár poklidných dní a pak se s blondýnkou pohádáme. Ona má tvrdou hlavu a zrovna mě plísní, proč když dávám džíny do pračky, proč si nevyndám všechny věci z kapes. Hádka vygraduje, protože ona si představuje, že tohle budu dělat jednou v naší společné domácnosti a kdo pak bude čistit filtr? No, hergot, to si neumíš dávat pozor. Omluvím se, přitulím se, ale ona mě odstrčí. Zatvrdím se. Achjo, ženský, kdybych jim tak rozuměl, dostal bych Nobelovu cenu míru. To se pořád řeší Mars, stále se bojuje o kus území, ale aby někdo seriózně prozkoumal ženskou mysl, tak to ne. Máme tichou domácnost. Zase tolik se toho nestalo ne? Zkusím to naposledy a když jen naštvaně zamručí, tak se seberu a jdu dolů na bar. Vezmu si kamaráda Asimova a je mi fajn. Pár piv mi spraví dobrou náladu. Na obrazovce je zrovna nějaký starý agent 007 a já zjišťuji, jak mě tyhle filmy k smrti nebaví. Raději se ztratím ve vesmíru, objevuji nové světy. Můžu si sednout? Zeptá se někdo a když si sundám brýle, tak zjistím, že je to ta dívka s letákem.
Taky se tady připravuješ na dnešní večer? Bude o fakt velký. Slyšela jsem, že má připravený fakt nějaký hrozně tajný překvapení. Nakloní se ke mě. Ty si mě nepamatuješ, co? Kývnu, že ano, kdo by si nepamatoval takovou krásnou holku, doplním ještě. Musí být zvyklá, že jí kluci lichotí. Vlastně dál nic moc neříká, veškerý rozhovor obstará ona. Mluví o škole, o svém rodném městě. Je odněkud ze severu, Děčín, Ústí? Nepamatuji si. Koukám na ní, sem tam přikývnu a pak přijdou nějaké její kamarádky. U stolu se najednou švitoří, mluví přes sebe a já lituji, že jsem neutekl někam do lesa, kde bych si četl na paloučku. To je mimoň, představí mě a já všem vyseknu poklonu. Taky se tak těšíš? Minule tam měl živý prase, chápeš, to, normální živý prase. A zabili ho? Byla zabijačka. Kolem stolu se rozleze ticho. Trapné ticho. Nikdo nechápe, že by se prase mohlo zabít. Uvědomím si, jak jsem dávno fakt mimo. A nechápu, proč by mělo být vtipné pozvat na pařbu prase.
Asi jsem fakt divnej. Neoblékám se podle módy, nesleduji trendy. Vždycky se jednou za několik let stanu moderní ne kvůli tomu, že bych byl in, ale že se móda neustále vrací. Mě je to jedno. Záleželo mi vždy spíše na jiných věcech a hodnotách. Ve dvaceti je to trošku problém. Mě to nevadí. Nemusím být dávno středem pozornosti. Ty jako fakt čteš? Zeptá se mě jedna z dívek a vzbudí to všeobecné veselí. No, ty musíš taky, ne, vždyť studuješ, tak aspoň skripta. Můj milej, já se nemusím učit, na to jsem moc hezká, řekne jedna, dá k sobě prsa, uculí se a vysvětlí mi, že to pánům profesorům stačí. Trošku jim závidím, protože by mi to ušetřilo spoustu času. Být ženou má tedy i spoustu výhod, zapíšu si do paměti a pak je nechám, aby mě strhly s sebou do jejich světa. Je úplně jiný, než ten můj. Slečny mají všechny rodiče, které se o ně příkladně starají. Nikdy nemusely na brigádu, nikdy nehnuly ani prstem. Vezmou mě mezi sebe a působím jako maskot. Dneska budu hlavní hvězdou večera já, místo prasete.
Medik, kdo to vlastně je? Bojím se zeptat, abych nepůsobil trapně, ale když se blížíme k velké vile na Borech, tak mi to začne docházet. Legenda, o které se vypráví ve studentských klubech. Kluk z bohaté rodiny, co studuje už tak dlouho, že to snad ani nejde. Ono se tehdy mohlo opakovat ročník jen několikrát, ale on měl konexe. To je přesně to slovo, o kterém všichni všude mluví. Nikdy je mít nebudu. Neumím to. Moji rodiče nikdy nikoho nepodplatili a já ani nevím, jak se to dělá. Nevtírám se do přízně vlivných, neumím být okouzlující na povel. Když se tak zpětně podívám na své tehdejší chování, tak jsem býval asi opravdu samorostem. Dojdeme do vilky a před vchodem stojí dvojice dívek oblečených v tunikách. Kurva, napadne mě, nemám dress code, ale asi je to jedno. Dostanu přípitek. Chutná to hrozně sladce a vůbec to neodpovídá mým preferencím. Radši bych rum nebo ferneta. Vlezem dovnitř a kolem dívek se začne motat spousta kluků. Mají na sobě košile, plátěné kalhoty a svetříky zavázané kolem krku. Jako na golfu. Jsou přesnou kopií svých otců, podnikatelů. Jen v mladším provedení. Inu rebelie jak sviňa.
Chodí tu polonahé dívky a roznáší pití. Nabídnou mi, ale já s díky odmítnu. Zalepil bych si hubu. Hledám bar s pivem. To tady nikdo nepije, tvrdí mi floutek za pultem. To nemáš ani lahváče, zeptám se a on kývne, že ano, ať počkám. Přinese mi třetinku plzeňského. Export, řekne ještě, jako bych si z toho měl sednout na zadek. Tos měl přinést celou basu kámo, takhle si nevyděláš. Usměje se a pochopí. My chudí držíme při sobě. Hodím ti tam vždycky ruma, chceš? Ukážu mu palec nahoru a jdu se kouknout, co nám honorace připravila. Všechno je ve stylu starého Říma. Problém trošku je, že tu někdo nepochopil, co bylo v Římě a co v Řecku, ale budiž. Pak někdo zhasne všechna světla, která svítila i přesto, že bylo vidět. To je on, zašeptá skoro až nábožně jedna dívka vedle mě. Kdyby tu byl se mnou můj mrtvý kamarád Prcalík, určitě by glosoval: "No abys z toho nezvlhla". Já raději neříkám nic.
Ty vole, on má na hlavě fakt vavřínový věnec. Má rozhalenou bílou košili, bílé kalhoty. A je malinký. Hrozně malý, prcek. Mají tam takový balkon a podle mě, aby byl vidět, tak si musel vylézt na nějaký sokl. Pokyne nám jako císař. Jsme vyvolení, vítám vás tu, my se s obyčejnými smrtelníky nebavíme a takový ty kecy. Jakoby kluci z Říše zase znovu ožili. Hodí mezi nás nějaké peníze. To jako fakt, neudržím se, ale jsem jediný. Ostatní se seběhnou a všechny ty holky, co se nechávají doprošovat a hodní kluci pro ně nejsou dost dobří, tam klečí a skoro se pokoušou, aby měly peníze. Poněkud ponižující, ozve se za mnou a barman mi podává další třetinku plzeňského s rumem uvnitř. Budeš to potřebovat, to určitě není konec, dýchánek teprve začíná. Kopnu to do sebe a Medik mezitím sletí, ano rozumíte dobře, má tam takový mechanismus, který jej spustí dolů. Na chvilku se mu na zádech objeví křídla. Tak jo, máme tu anděla, neodpustím si, ale nějaká holka na mě zasyčí.
Když už jsme u těch dýchánků, tak to je slovo, které jsem poprvé slyšel od své třídní na střední škole. Plísnila mě, že prý celé odpoledne sedím na panelech a tokám s holkama, místo toho abych se učil. Ty jejich dýchánky, koukám na ně z okna. Tady u medika je to přeci jen trošku jiné. Měl jsem se blondýnce omluvit ještě jednou a mohl jsem si na pokoji číst nebo dělat úplně jiné, zábavnější věci. Místo toho jsem tady za něco, čím nejsem. Víte, já nemám problém s tím, že si lidé hrají, ale nesnáším povyšování, aroganci. Ještě, že se tu začne tančit. Přijde pro mě jedna z holek, co mě vyzvedly, asi si chce začít s lůzou, aby mohla vyprávět kamarádkám, jaké to bylo, ale je mi to jedno. Podívejte na jeho ruce, směje se a všechny obdivně vzdychají. On má mozoly. Jo, mám, protože jsem celý víkend sekal přes den dříví a v noci makal na brigádě. Musíš mít sílu. Uff. Zvedni mě, a mě taky. Připadám si jak kašpárek v cirkusu. Zábava pokračuje.
V každém rozhovoru, který zaslechnu, je něco neupřímného. Povrchního. Oni se od mládí nebaví vůbec normálně. Ten je syn toho, ta dcera jiného, kontakty se musí udržovat. Společnost postavená na penězích, které vydělal někdo jiný. Většina jsou potomci zelinářů, veksláků, ale i právníků, doktorů. Míchá se to. Noví členové řádu, co zbohatli na kuponové privatizaci. Tady asi s otcem dělníkem a mámou úřednicí moc nezamachruju. Jsou chvilky, kdy mám sto chutí si zase otevřít Asimova a sednout si někam bokem. Jenže to nejde, vše má svůj řád, itinerář. Musí to klapat, aby se pak mohlo říkat, že to bylo dokonalé. Osobně se fakt nudím a tak se přepnu do módu tichého pozorovatele. Přijde mi divné, že se všichni dokáží na povel usmívat. Působí skoro přirozeně. Asi léta praxe a výchova. Ne, to není jen tím, nakloní se ke mě barman. Všichni tady šňupou. Celý sklep mají plný drog. Neříká se mu medik jen kvůli tomu, že se marně pokouší vystudovat medicínu. Ty vole, já s nim byl rok v kruhu, ten je dutej jak štoudev.
Když jdu na záchod, tak omylem vlezu do jiné místnosti. Jsou v ní gauče a křesla. Působí to jako odkladiště těch, co přebrali. Je to ale jinak. Na skleněném stole jsou jedna lajna vedle druhé. Někteří se mezi sebou muchlují. Nějaká dívka vedle zvrací a jiná se jí směje. Mě asi ještě nedošlo, kolik je mezi lidmi drog. Tuny, hektolitry. Dnes už chlastají jen chudí. Nebo berou pervitin. Odvrácená strana demokracie, přesně tahle slova mě napadla a pamatuji si je dodnes. Stál jsem tam, asi ještě trošku naivní. Viděl jsem toho za svůj dvacetiletý život hodně, spoustu jsem toho zažil, ale mimo Vency jsem si drogy kolem sebe příliš nepřipouštěl. Nechtěl jsem to vidět, ale pravdou je, že se všude rozlézaly jako mor. Jako rakovina, která postupně rozežere celou společnost. Zavřel jsem za sebou dveře, jako nějaký pes jsem se vyčůral u drahého keře a pak jsem vilu opustil. Když jsem šel na kolej, tak jsem se stavěl Na Kurtech. Byli tam všichni. Kluci ze škodovky, jeden padlý básník a postarší servírka se zmuchlanou tváří. Když se na mě usměje, tak si připadám jako doma. Co si dáš, zeptá se mě a já řeknu tak nějak blaženě. Obyčejný rum Maruško, obyčejný rum. Jak je libo mladej. A flákne mi k tomu na tácek rovnou i pivo. Dívám se na prázdné kurty a představuji si, jak na nich právě hrají krásné mladé holky.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
.jpg)
