Příběh pětistý devadesátý čtvrtý - Svět kolem hoří a já tančím dál
Netuším, jestli jste někdy zažívali v mládí stejné stavy jako já, ale na mě občas padla taková divná tíseň. Neuměl jsem s tím ještě pracovat. Tenkrát se moc o nějaké relaxaci, vyčištění myšlenek nemluvilo. Někdy se toho prostě sešlo moc. Starosti doma, ve škole, k tomu brigáda a samozřejmě nekonečné pitky na koleji tomu nepřidaly. Potřeboval jsem restart. Podvědomě jsem to cítil. Kecám o tom s jedním klukem ze třeťáku. Je oblečený jako hippie, chová se tak, mluví tak a stylizuje se způsobem, že mu to prostě věříte. On je jako Lennon, směju se na pokoji na koleji, když o něm vyprávím blondýnce příběh všedního dne u kávy. Dlouhý kouř, zadumané pohledy, dovedli jsme tehdy vyřešit problémy celého světa. Uměli jsme zjednodušovat. Hele, tak s ním na tu jógu zajdi. Kývnu nepřítomně na souhlas a pustím si raději Paradise Lost. U těch odpočívám já.
S hipísákem se potkáme zase druhý den, nějak se nám kryjí přednášky. Vždycky se kolem mě motali jiní lidé, mnohdy ztracené existence, ale tohle byl zcela jiný případ. On si na všechno jen hrál. Byl z velmi zazobané rodiny a jeho stylizace byla jen jakousi rebelií. Dlouhé vlasy, kulaté brýle, květinové dítě vzor rok 1998. Vypadal trošku směšně, i když to já asi taky. Alespoň jsme oba nezapadali do představy našich babiček o spořádaných studentech. Byl si buď mánička, skinhead, punkáč, gothic (tehdy tedy Oceán a Shalom) a nebo metalista. Problém trošku byl, že metalistů na vejšku moc nechodilo. Nebo skoro vůbec. A hippie? Mezi intelektuály tahle éra asi letěla vždycky, ale abych pravdu řekl, já chodil do dělnických hospod a chlastal jsem se starýma máničkama. Nebo vesnickýma metlama. S těmi mi bylo dobře, protože jsme se tak neprožívali a byla legrace. A když přišel nějaký dobrý pankáč, tak byl samozřejmě vítán.
Zase mluví o józe. Jak jej osvobozuje, že bych ji měl zkusit taky. Tady bych si dovolil malou odbočku. Moje drahé tety, které si obě prošly tím nejhorším koncentračním táborem jako děti, jógu obě provozovaly. Tyhle krásné dámy jste tak mohly potkat v různých pozicích, ásanech, stojíce na hlavě nebo sedíce na zahradě s velkým óóm v ústech. Věděl jsem o co jde. Dokonce jsem měl doma i půjčenou knížku. Jenže jsem byl mladý, měl jsem rád dynamické sporty, u kterých se unavíte, zpotíte a budou vás po nich bolet svaly. Každopádně, hippie mi dal do rukou pokoutně, aby se nikdo nedíval, letáček, na kterém bylo napsáno, že se schází každý pátek v jedné sokolovně na okraji města. Papírek jsem zmuchlal a hodil do žebradla. Ještě chvilku jsem poslouchal o Beatles a jejich životě a pak už jsem dokouřil a vrátil se na přednášku. Pod lavicí jsem si rozložil nějaké klasické sci-fi a pan přednášející hovořil o materiálech, o oceli, o pnutí, o struktuře. Byl jsem zcela mimo. V jiných světech.
Upadl jsem uprostřed pole a našla mě nějaká holka. Zděšeně zavolala na záchranku, ti mě odvezli do nemocnice na Bory a tam mi mladý pan doktor mluvil do duše, že došlo k selhání organismu. Vyčerpání. Měl byste zvolnit, relaxovat a ano, přátelé, doporučuji vám třeba jógu. Vy asi sportujete co? Ale potřebujete i odpočívat! Dostal jsem recept na nějaké vitamíny a když mě přišla vyzvednout blondýna, tak mě vyplísnila. Šli jsme na kolej, byl čtvrtek a mě čekal celý víkend na brigádě v kanálech pod boleslavskou škodovkou. Jako chtěl bych mít bohaté rodiče, ale peníze potřebuju. Vyzvedl jsem si vitamíny, naládoval je do sebe a usnul jsem uprostřed věty. Uběhl víkend, plný dřiny, následovalo pondělí, kdy mě pokaždé cestou do školy popadaly neskutečně chmury. Měl jsem hlad, bolelo mě celé tělo a celý den jsem pospával. Dokonce jsem upadl při jednom cvičení hlavou na stůl. Pan asistent to komentoval nějakým vtipným bonmotem o propařeném víkendu, pane studente. Debil. Měl jsem ruce rozežrané od chemikálií.
Tak já přijdu, řeknu hippiesákovi u cigára. On si pořídil, nevím proč, takovou tu špičku, což podle mě sedí spíše do 30 let, ale budiž. Každý jsme chtěli být něčím zajímaví. Možná jsme to měli podvědomě v sobě, odlišovat se, být za rebely. Mě třeba vždycky hrozně štvaly prázdné proslovy, pozéři a lidi, kteří jsou předvídatelní a nudní. V kolik a kde? Máš to na letáčku, odpoví mi. No, já ho asi ztratil a tak dostanu nový. Tentokrát ve mě opravdu uzrála představa, že na jógu zajdu. I stalo se. Všichni měli na tvářích vševědoucí a blahosklonné úsměvy. Pomalé pohyby, sametové hlasy. Zklidnění. Moc se mi to líbilo a říkal jsem si, že tohle jednou budu dělat, až mi bude padesát (no nedělám, zatím mi to přijde na mě pořád moc klidné, ale třeba časem, člověk musí mít něco v záloze). Lehněte si. Začneme dýcháním. Nádech, výdech, pak slyším ještě nějaká slova, kterým nerozumím. A potom mě vyvedou. Nebudeš nám na naší hodině chrápat. Stydím se. Ale já byl fakt utahaný jako kotě.
Jsem mladý, neklidný a pořád frustrovaný. Na jednu stranu mám vše, co jsem kdy chtěl, ale taky mám v sobě pořád takovou divnou touhu po tom se vyřvat. Jsem zase na koleji. Chvilku sedím na posteli, ale pak mi to nedá a jdu dolů na bar. Na nástěnce je upoutávka na koncert nějakého punku, na Mikulášském náměstí v Plzni, v jednom punkáčském pajzlu. Hodím do sebe dva rumy, napíšu blondýně vzkaz. O tom, jak jsem usnul na józe a že se jdu restartovat. Koupím si na cestu lahváče v konzumu vedle koleje. V žilách se mi rozlije zvláštní síla. Cítím v kostech, že dnes to přijde. Všechno musí ven. Dojdu do hospody a tam je zatím jen pár lidí. Sednu si k nim a připadá mi, že je znám od malička. Některé kapely díky svému kamarádovi Vencovi znám a tak můžu machrovat. Kecáme a je nám hrozně fajn. Kdo tu dneska hraje? A není to v závěru jedno, řekne jedna holka s čírem na hlavě.
Vlastně je. Oni pili divoce a nespoutaně. Rum, zelená, čert. Kurva, kurva kurva, řvu spolu s kapelou, o které nevím vůbec nic. Svět kolem hoří a já tančím dál. Nekonečné pogo na svém vlastním hrobě. Pryč jsou chmury, ásany, škola, brigády, nekonečná tma v kanálech, ubrečená máma, mlčící brácha, vzpomínky na otce alkoholika, na mé mrtvé kamarády, všechno se točí v kruhu, kurva kurva kurva. Jsem tu jen já a vyzývám celý svět na souboj. Tady jsem dostal do žil zase sílu. Mlátím hlavou do zdi, skáču mezi těch pár lidí, co tu paří se mnou. Vidíme se poprvé v životě, přesto nám přijde, že se známe od narození. Řveme, křičíme, bolí nás hlasivky, celé tělo. Pořád nás straší raketama, inflací, chudobou, mafiánama. Svět se neskutečně mění. Nové technologie, nové směry, nové války a bolest. Tady, v kotli pod minipódiem je to ale jedno. Existujeme jen my, hudba. Aspoň na chvilku. Kurva hrajte dál. Zpěvák se usmívá. Padám po zádech na zem, zvedají mě, jsem asi v jiné dimenzi.
Když se vracím na kolej, tak se usmívám. Jsem hrozně utahaný. Ještě víc než v nemocnici, jako po brigádě, ale uvnitř jsem čistý, prázdný. Tohle je moje mantra, moje ásany, moje obrana proti nekonečnému a často zlému světu. Už dávno jsem se naučil vyhýbat debilům, přesto mě někdy bolí, když vidím smutek v očích malých dětí. Od toho se neumím a nikdy nebudu umět oprostit. Mám to v sobě, je to moje přirozenost. A když už je na mě všeho toho světa moc, tak zalézám s knihou k reproduktorům nebo skáču do davu pod pódiem. Vyrostl jsem tak. Přemýšlím o tom, kdy podle ostatních dospěju, ostříhám si vlasy, začnu nosit trička s límečkem a kdy se zařadím do davu. Už tehdy nějak podvědomě vím, tuším, že asi nikdy. Blondýnka ještě nespí. Čte si. Má na sobě takovou tu přiléhavou noční košili, co se mnou dělá divy. I stanu se zase jednou mužem a rozplynu se v peřinách. Potom se díváme do stropu a povídáme si. Svět kolem hoří a já budu tančit dál, řeknu ji na dobrou noc a ona vůbec nechápe, co tím chci říct.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
