Příběh pětistý devadesátý šestý - Kar
Ten kluk fakt nemá štěstí. Vyrůstal bez rodičů, jen s babičkou. Celý život žil v tom, že mu zemřeli, ale oni byli zavření v blázinci a počali ho vlastně nezákonně. Poznal jsem ho kdysi dávno, v jedné hospodě v Boleslavi. I když byl punkáčem, tak do naší druhé party metalistů zapadl tak nějak automaticky. Propadl drogám, o kterých nikdo tenkrát skoro nic nevěděl. Byl neskutečně silný a možná trošku tvrdohlavý, ale také nekonečně hodný a pohodový. Přesto měl v sobě, stejně jako já, takový zvláštní smutek. Doom metalisté určitě vědí, o čem píšu. Převážně se smál, ale někdy jste zahlédli v jeho očích tmu. Nekonečnou tmu. A bolest, kterou si posbíral za ty dlouhé roky v léčebně. Zaklepal před pár minutami na chalupě na dveře a probudil mě. Něco se děje, napadlo mě jako první, protože on nikdy takhle brzy nechodil. Dali jsme si ranní pivo, sedíme na lavičce a celou dobu se tváří, že mi chce něco říct. Zatím se k tomu ale nemá. Nechám ho, některé věci mají svůj čas. Nemá cenu tlačit na pilu.
Jestli si dáme ještě jedno, tak prožiju celý den jako alkoholik, dělám si srandu, když lezu dolů do sklepa pro dalšího lahváče. Když se vrátím, tak nám moje milá přinese chleby namazané sádlem. Snídaně králů, směje se, ale když Vencu uvidí, tak ji její krásný úsměv zamrzne na tváři. Něco se děje? Já nevím, svěří se a mě mrzí, že to řekl jí a ne mě. My jsme přeci kamarádi. V závěru je to jedno, ale tak nějak jsem si Vencu trošku přivlastňoval. Možná to bylo našimi společnými zážitky a také tím, že jsem ho vytáhl nespočetněkrát z průšvihů. Když někomu zachráníte život, přebíráte za něj zodpovědnost, četl jsem to kdysi v indiánkách a myslím si do dodnes. Umřela mi tetička, sestra babičky. Viděl jsem ji sice jen několikrát v životě, ale měl jsem ji rád. Ona na mě hodně trpěla. Sama děti neměla a jsem jediný dědic. Pokud tedy bude co dědit, byla celý život úřednicí na poště. Zajímavý život, ale to vám budu vyprávět. Jakube, pojedeš prosím se mnou? Musím zařídit věci kolem pohřbu a nevím jak a co mám dělat.
Bylo toho na něj moc a bylo to na něm vidět. Tetička dostala na ulici infarkt a leží v Tanvaldu v nemocnici. Ona byla z Tanvaldu? Jasně, za války měla milence Němce, původem ale z Čech, tak si potom prožila své. Lidi ji to dali sežrat. Nikdy se z toho nevzpamatovala. Nemohla dělat normální práci, tak makala v textilce, uklízela, až nakonec skončila na poště. Zase tolik toho o ní nevím. Vzal jsem si starý batoh, který pamatoval snad dobu pašování přes hranice do Polska. Zabalil jsem nějaké lahváče, ty vždycky přijdou k duhu, půlku chleba, krabici se špekem, sýrem a sádlo. Objal jsem svoji milou a zmizeli jsme v lese. Půjdeme přes kopce, je to kratší. A šlo se. Poslouchal jsem Vencu, jeho vyprávění a těch pár vzpomínek, které na tetu měl. Dlužím jí to. Babička ji měla moc ráda. Ony měly moc hezký dětství víš, kdysi to bylo v pohraničí na pohodu. Lidi spolu normálně vycházeli. Pak přišel ten debil s knírkem a všechno zničil. Vzduch byl podivně těžký, komáři létali už takhle brzy ráno a když jsme šli kolem rašelinišť, tak to bylo k nevydržení. Nahoře jsme si chvilku sedli a dali si jídlo. Venco, neboj, to zvládneme. Uděláš, co je potřeba a pak se vrátíme.
Jenže když jsme přišli do nemocnice, kde dole ve sklepě tetička ležela, úřednický šiml zase jednou pořádně zařehtal. Venca chtěl tetičku viděl a to byl problém. Nebyl přímý příbuzný a pán v kanceláři, kam nás všichni posílali, nebyl nejpříjemnější. Nakonec ale zasáhla nějaká paní nebo spíš slečna, které se nás zželelo. Víceméně tajně nás odvedla dolů na pitevnu. Támhle vlevo, mávl rukou zřízenec, který vypadal jak z hororu a my šli. Odkryl ji a já se skoro lekl. Byla Vencově babičce neskutečně podobná. Na okolních stolech ležela další těla a já jsem si zase jednou uvědomil pomíjivost života. Bylo mi smutno za mého kamaráda. Držel jsem ho, aby neupadl. Pak už jsme museli jít. Podepsali jsme nějaké papíry a když jsme si před nemocnicí zapálili cigáro, tak jsme mlčeli. Netuším, kde se objevili, ale najednou u nás stáli dva pánové v letech a ptali se nás na tetičku. Teď jsme u ní byli, její sestra mě vychovávala, jsem jediný pozůstalý. Představí se jako političtí vězni a věřící. Sehnali peníze, tetička byla totiž za komunistů velmi činná v boji proti tehdejšímu režimu. Poslouchali jsme a vůbec nám nedocházelo, co nám vyprávějí. Chtěli jsme vás poprosit, zda bychom nemohli udělat pohřeb v kostele. Všechno zaplatíme.
Asi by si to tetička přála, přemýšlel Venca nahlas a podle mě se mu i dost ulevilo, protože nemusel nic moc dalšího zařizovat. Pozvali nás do hospody, zaplatili nám jídlo a vyprávěli nám o té malé velké ženě věci, které nikdo z nás ani netušil. Byla vlastně hrdinka, která nikdy nesklonila hlavu. Neskutečně vzdělaná. Prý měla i nějakého dalšího pána, ale nemohla mít dětí, v kriminále ji podlomili zdraví. Ty komouši byli fakt svině, pronesu do ticha, když se pán proti mě nadechuje a on jen přikývne. Něco málo o tom víme, dodá ještě a ukáže mi jizvu na prsou. Mučili mě. Pohřeb zařídili za dva dny. Můžeme se vrátit na chalupu, počkáme. Ještě jim dám telefon dolů do hospody, kdyby něco potřebovali. Rozloučíme se, poděkujeme a jdeme zpátky. Je to hodně do kopce, domů se vrátíme skoro až za tmy a pak dlouho sedíme před chalupou a povídáme si. Kolik jenom takových příběhů jsem už slyšel? V čem jsme to vlastně žili? Nejde mi to na rozum, ale bohužel tomu tak bylo. Je mi tak nějak smutno za lidi, když jdu spát.
Nikdo nám nezavolá a my trávíme čas převážně s knihami a nekonečným sekáním dřeva. Venca chce pomoc, když už je tu na bytě a na stravu, jak vtipně dodává. Je nám ale fajn. Blondýnka nakonec odjede kvůli rodičům do Tábora a my osiříme. Poslední den před pohřbem se trošku opijeme, přeci jen máme trošku nervy. Vytáhnu na půdě staré obleky po dědovi, vyženu moly a je to sice trošku trapné, ale kvůli tomu fakt do Boleslavi nepojedu. Mě je sako malé, Vencovi velké, ale trošku to vyspravíme. Ani jsem netušil, že umíš šít, ty vole? Směju se svému kamarádovi. Hned mě to ale přejde. Léčebna, terapie. Pak už o tom nemluvíme. Tentokrát jdeme po silnici, v lese bychom se asi ušpinili. Trvá to sice déle, ale zase nás sveze nějaká paní, která čirou náhodou jede také na pohřeb. My jsme spolu seděli. Byla to úžasná žena. Čistá, dodá ještě a my pochopíme, že dnes budeme hodně co do činění s vírou a křesťanstvím.
Přivítá nás pan farář. Zavede nás do kostela. Tetička leží v rakvi. Odkrytá. Jakoby jen na chvilku usnula. Dokonce mám pocit, že se usmívá. Venca pláče, všechno to musí ven, je všeho plný. Chápu jej. Škoda, že tu není Petra, ale ona leží doma nemocná. Musí na sebe dávat pozor. Útěcha je tak na mě. Jako malý jsem kdysi dávno zažil podobný pohřeb s mojí prababičkou a dodnes si jej velice přesně pamatuji. Přicházejí první hosté. Jsme překvapeni, odkud všichni přijeli. Morava, Jižní Čechy, Praha, samí starší lidé. Vyjadřují pokorně soustrast a všichni do jednoho mluví o tetičce velice hezky. Padají velká slova. Komu všemu pomohla, co udělala za dobré skutky. Vypadá to, že rozhodně nežila nadarmo. Přemýšlím o tom, co po nás vlastně nakonec zůstane? Děti, to ano, ty jsou naším obrazem, ale jinak jen vzpomínky. Je na nás, jestli se lidé budou při nich usmívat nebo mračit. Jak jste na tom vy? Chtěl bych si sednout bokem, otevřít svůj blok a všechno si zapsat. Je to smutné, ale zároveň hrozně krásné. Jsem tu hostem, co je mimo, ale jsem také dojatý. Mám co dělat, abych nebrečel.
Vždycky mě dojímala kostelní hudba. Jsem překvapený i ze slov pana faráře. Jsem metalista tělem a duší, ale pokud by křesťanství vypadalo takhle, tak s ním nemám absolutně žádný problém. Někteří lidé, kteří přistoupí k rakvi, poklekají. Vyjadřují tímto způsobem, jak si tetičky vážili. Nic není patetické, ani falešné. Oni se vlastně všichni sešli, domluvili se, aby se s ní rozloučili. Jediným rodinným příslušníkem je zde Venca, jinak neměla nikoho. Potom se rozhostí na několik minut ticho. Nikdo nemluví, nešeptá, ani nepláče. Nejdřív nevím, co se děje, ale pak mi dojde, že všichni vzdávají své spolubojovnici hold. Působí to na mě mocně, až majestátně. Znovu začne hrát hudba a průvod se pomalu vydá na nedaleký hřbitov. rakev nesou šediví pánové, jdou pomalu, kývají se do rytmu hudby. Spustí tetičku do země, kněz pronese ještě několik slov a když jdu hodit na rakev hrst hlíny, tak se podívám dolů. Co po nás nakonec zbyde? Potom musím k Vencovi, který se málem sesune k zemi. Nějak na něj všechno dolehlo. Neboj kamaráde, jsem tady.
Poděkujeme všem a chceme se rozloučit. A co Kar, nepůjdete? Udělali jsme dobře, že jsme se nechali přemluvit. Starý hostinec, dobré jídlo, ale hlavně lidé, kteří řeknou Vencovi o tetičce vše, co vědí. Bylo to krásné a smutné. Ona byla hlavně hrozně veselá, pořád vtipkovala. Oni ji třeba přinesli na nosítkách z výslechu a když přelezla na palandu, tak si dělala srandu, že jsou ti STB o dost měkčí než gestapáci. Přitom to mnohdy bylo spíše naopak. Ani jsem netušil, co se zde v Jizerkách všechno odehrávalo. Promítali se fotky z různých setkání, vždycky se někdo zvedl a měl chvilku proslov, který vždy vyzníval pozitivně. Já vím, o mrtvých jen dobře, ale tady to bylo něco jiného. Dokázal bych být také tak silný, jako tahle malá velká žena? Zůstal bych rovný? Uměl bych bojovat za pravdu? Nebo bych stáhl pohodlně ocas? Netuším a jsem moc rád, že jsem nemusel podobné situace nikdy řešit. I díky vám, tetičko. Moc za to děkuji, chce se mi říct nahlas a vlastně to nakonec řeknu, protože jedna moc milá dáma, která sedí vedle mě, mi odpoví. Uměl, mladíku, vy určitě. A já jsem na sebe najednou hrozně hrdý, i když jsem nic neudělal.
Zpívá se. Dlouho do noci. Nechce se nám na chalupu, popíjíme, připadá nám, že jsme se všemi těmi starými lidmi na jedné vlně. To bych nebyl já, abych nerozpoutal se dvěma staříky nekonečnou diskuzi o víře. Jsme zapálení každý do své víry, svých názorů, ale prosazujeme se slušně, i když vášnivě. Je to povznášející. Chvílemi si přijdu jako houba, nasávám informace. Nechci aby to skončilo, ale na všechny už padá únava. Servírka nám řekne, že můžeme přespat v kumbále. Uděláme to a usneme snad během několika vteřin. Byl to náročný den. Druhý den mě probudí světlo. Jsem rozlámaný. Staří pánové a dámy odjeli. Není tu ani Venca. Vylezu před hostinec a vidím ho na louce. Trhá kytici. Pamatuji si, že měla hrozně ráda obyčejné kvítí. Musím to udělat. Pomůžu mu. Jdeme potichu, beze slov. Pak položíme kytku na hrob, chvilku mlčíme v rozjímání. Na chalupu se vracíme přes kopce. Mě praskne bota a Vencovi sako. Teď už je to jedno. Nedávno jsem na hrobě byl. Pořád tam je. A byly na něm luční květiny. Nechápu, kdo je tam položil. Venca už tu není nějaký ten rok a já tam dlouho nebyl.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):