Příběh pětistý devadesátý sedmý - Metalový kovošrot
Musel jsem vstávat velmi brzy. Tenkrát mi to ještě vadilo, ještě jsem nebyl ohlodaný časem a nekonečnými směnami ve fabrikách. Pořád jsem jezdil na brigádu do Boleslavi, kde jsem uklízel ve škodovce. Bylo to dobře placený. Jenže studentovy nároky tehdy velmi vzrostly. Pivo, knihy, muzika, koncerty, výlety s mojí milou, tohle všechno stálo víc peněz, než jsem vydělal. Stával jsem tak u nástěnky dole na koleji a hledal na lístečkách další práce, na kterých bych si mohl přivydělat. Prošel jsem jatkami, uklízel jsem v nemocnici, prodával zmrzlinu, tahal náklady na nádražích. Každá brigáda mi nedala ani tak zručnost, ale spíš pocit, že tohle tedy v životě fakt dělat nechci. Bývala to hrozná dřina, někdy jsem míval i svalovou horečku. I když sportovec, něco jsem vyloženě nedával. Další v řadě byl Kovošrot. Sháněli někoho s dobrou fyzickou kondicí. Dívám se na sebe do zrcadla a říkám si, to jsem celej já.
Stojím na zastávce trolejbusu a klepu se zimou. Nastoupí se mnou pár zachmuřených tváří. Městem se rozprostírá smog a uvnitř se netopí. Je mi chladno, doslova mě pálí v kostech. Zkřehlý se dobelhám k malé boudě u Kovošrotu. Tenký, rezavý komínek vydává čmoud. Smrdí to tu, to je první co mě napadne. Kurva jdeš dovnitř ty píčo. Ozve se od dveří a než mi dojde, že mluví na mě, tak vychrlí ještě spoustu dalších nadávek. Je to obrovský chlap ve vaťáku a s ustřihnutými rukavicemi okolo prstů. Když vlezu do boudy, plácne mě po zádech, až málem upadnu. Je to fakt obr a taky šéf všeho kolem. Dále je v kanclu, jak tomu říká, snad stoletý chlápek, jedna tlustá paní, u které si netroufnu věk odhadnout a potom mladá holka tak v mém věku. Postava modelky, nějak nechápu, co tady dělá.
Co na ni čumíš? Jako brzdi mladej, je z pasťáku a šukat mi tu nebudete, řekl mi spolu s výší výplaty a podal mi ruku. Žádné papíry, nic takového, věříme si ne? Potom vytáhnou lahev rumu, každý si lokne a už nás tlačí do práce. Následující měsíc budu ob týden tahat těžký plechy, sokly, profily a další rezavé železo. Budu k ruce blonďaté krásce, která má šílený pohled. Sáhneš na mě a uříznu ti koule, řekne mi místo pozdravu a tak se jí ani neodvažuji dívat na zadek. Bolí mě svaly a to házíme jen asi dvě hodiny. Má neskutečnou páru, na svoji postavičku rozhodně. Ale to tady všichni. Dělají tu už dlouho a jejich svaly si zvykly. Já se trápil s činkami, běhal jsem, plaval, jezdil na kole, posiloval i s vlastní vahou a musím říct, že jsem byl ve skvělé kondici. Ale tady mě všechno bolelo. Navíc si ze mě pořád dělala srandu. Jestli šukáš jako makáš, tak to teda nic moc, to bylo její. Nebyla moc chytrá a sílu měla jako bejk.
Ty jako nemáš svačinu? Zeptá se mě, když máme chvilku pauzu. Sedíme v boudě a z malého chrchlajícího repráku hraje metal jako řemen. Obr jej poslouchá a tak musíme všichni. Judas Priest, Iron Maiden, starý pecky, rockový fláky, spokojeně se kývám do rytmu. Všimne si toho a zeptá se, jestli se mi muzika líbí. Řeknu, že ano a znamená to pro mě najednou spoustu věcí. Třeba makám pokaždé jen chvilku, potom za něj dělám papíry. Je to jednoduché. V podstatě jen záznamy, co kdo přivezl, co se s tím udělalo a kde to leží. Poměrně nuda, ale byl jsem rád, že můžu být aspoň chvilku v teple. A protože jsem makal za něj, mohl sedět, přehrávat si muziku na starých kazetách, kouřit, pít rum a vyprávět neskutečný zkazky. Prošel si máničkama, ale byl i zavřenej, byl to rebel od přírody. Navíc jak byl obrovskej, tak když dal někomu facku, tak ho skoro zabil. Poslouchal jsem, odpovídal jen spoře, protože byl cholerik a dostat se mu do pracek jsem fakt nechtěl. Jestli mě něco brigády naučily, tak jednat s lidmi.
Vyrůstal jsem totiž v určité bublině. Já třeba potkal první hloupou holku až v Plzni. Do té doby jsem se se žádnou nemusel bavit. Kdybyste děvče z pasťáku viděli, zamilovali byste se do ní. Klidně mohla fotit pro časáky. No, ona to nakonec udělala, ale nebyla to móda, ale porno a to pěkně nechutný. Taky natočila pár snímků pro Němce. To jsem se ale všechno dozvěděl až dávno potom, co jsem v Kovošrotu dělal. Zatím jsme házeli rezavé železo z místa na místo a ona o sobě vyprávěla. Já do té doby netušil, že něco jako submisivní existuje. Ona měla svého pána, co si ji půjčoval z pasťáku. To snad ještě byla pod zákonem. Vyprávěla mi o tom, jak jí dělá dobře, když ji někdo bičuje, když ji různě vězní, tahá za cokoliv. Nejdřív jsem byl šokovaný, tehdy se o takových věcech moc nemluvilo a nevědělo. Odkryla mi svět, který mě poměrně děsil. Byla hloupá, ale uměla o všem poutavě vyprávět. Seděl jsem, sranda byla, že mi nosila svačiny, a tak jsem ji jen tak poslouchal. Včera mě byl vyvenčit venku. Co, jak vyvenčit? No, normálně na vodítku. Nahou. Po čase mě to přestalo šokovat. Zvykl jsem si.
Byla to její přirozenost. Nijak se s tím netajila. Obr nad ní ale držel ochrannou ruku, jako kdyby to byla jeho vlastní dcera. Na kolej jsem chodíval jako v horečkách. Spával jsem dlouhé hodiny a budil se nachcípaný a rozlámaný. Ve škole jsem usínal na přednáškách. Asi po měsíci, co jsem na tuhle brigádu chodil, jsem ji potkal v jednom klubu. Seděla s několika dalšími dívkami a staršími muži vzadu na gaučích. Hrnu se k ní, pozdravit, připít si a pokecat. Jenže mi cestu zastoupí nějakej chlap a říká mi, to je moje subina, sežeň si svoji. Nechápal jsem o co jde, kývám na ní, že se jako známe, ale byla asi ve své roli nebo přirozenosti. Netuším, jak to mezi nimi chodilo. Druhý den mi pak mezi železem a plechy říkala, že musí poslouchat. A poslala mě do prdele. Taky mi řekla, že jsem kretén. Dodnes nevím proč. Jinak na mě ale byla hodná. Přišlo mi, že se v ní míchá několik postav, které se hádají i mezi sebou.
Zajímavé ale i obě další postavy. Tlustá paní působila, že by mohla pěstí zabít býka, sílu na to rozhodně měla, ale byla miliónová. Nemám moc rád slovo mamina, ale ona splňovala jeho definici. Když promluvila, tak měla až medový hlas, ale příjemný. Mohli ji díky postavě vystavovat na poutích, ale uvnitř byla až nebývale křehká. Jako by si pánbůh zase jednou jen tak hrál. Stoletý chlápek nemluvil. Slyšel jsem ho říct jen pár slov. Oklikou jsem se dozvěděl, že dlouho seděl za vraždu. Nemohl nikde jinde sehnat práci. A v jeho pohledu ta bolest stále byla. Přišlo mi, že si stále odpykává svůj trest. Nikdy jsem se nedozvěděl, co přesně udělal, ale mluvilo se o ženě, kterou miloval. Vypadal sklesle, o hodně starší než byl, ale taky měl páru. Měl jsem někdy pocit, že se ty jeho ručičky pod nákladem vždycky polámou, ale on v sobě sebral sílu a vše dokončil. V boudě sedával v koutě. Pil rum a kouřil. Nikdy nejedl. Nechápal jsem, jak to mohl vydržet.
V mém životě byl metalový kovošrot vlastně jen krátkou epizodou. Pravdou ale je, že jsem potkal lidi, které bych asi nikde jinde nepoznal. Když jsem se loučil, tak mi obr málem zlomil páteř, když mě obejmul. Stoletý jen kývl hlavou, tlustá mě málem umačkala a mladá dokonce plakala. Řekla mi, samozřejmě mezi neskutečnými nadávkami, že kdybych chtěl mít někdy subinku, že klidně můžu. Lichotilo mi to, ale když já to mám nastavené jinak. Jako plácnu si, ale řezat někoho řemenem? Na to nejsem stavěný. Odcházel jsem, byla zase mlha a smog. Nikdo mi nemával, všichni si šli po svém. Z dálky ještě zaslechnu obra, jak nadává, kurva do prdele, kdo to tady tak do píči narovnal....a pak už tam nikdy nejdu. Sehnal jsem si jinou brigádu, lehčí. A byli na ní další postavičky. Někdy jsem si říkal, jak jsou lidé zvláštní, jiní, naprosto odlišní. Snažil jsem se vždycky patřit mezi ty hodné. Vrátím se na kolej, sednu si k topení a dlouhé hodiny poslouchám Judas Priest. Nějak se jich nemůžu nějakou dobu "zbavit".
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
