Příběh pětistý devadesátý pátý - Studentské taškařice
Čím jsem byl na škole déle, tím mě různé studentské akce bavily méně. Nebylo s kým. Většina kluků a holek, co jsem se s nimi bavil, popíjel a účastnil se takového toho mladického zlobení, byla pryč. Zůstali jen opravdu chytří a já, který jsem nechápal, jak můžu prolézat do dalších semestrů. Asi jsem měl spíš štěstí. Moc jsem se neučil a když mi někdo začal zasvěceně vyprávět o nějakém strojařském problému, tak jsem jen kýval hlavou a myslel na něco úplně jiného. Asi jsem byl mezi ostatními trošku za podivína, ale já fakt nechápal jejich vtípky, způsob uvažování. Všichni byli tak předvídatelní, stejní a nudní. Nebo já jiný? Těžko říct. Asi kombinace obojího. Zrovna ale sedím dole pod Tylovým divadlem v Plzni a piju pivo.
Měla by to být nějaká akce, při které chodíte po studentských hospodách, plníte různé úkoly a u toho samozřejmě chlastáte. Copak o to, něco podobného jsem zažil. Jenže to bylo před dvěma lety, to tu se mnou byli ještě kluci, co za to uměli vzít. Tihle dva, tlustý Karel a tenký Michal a Karlova holka Veronika, která má také notnou nadváhu, sice zasvěceně mluví o tom, jak děsně pijou, ale zatímco zde sedíme, tak já mám třetí a oni první malé. Bude to zábava, vypráví o různých akcích, kdo co kde vyvedl, jak se poblil a tak. Taková klasika, kterou si prošli všichni. Raději mlčím a stylizuji se do role záhadného mladého muže. Vypadám tak, chodím, ale je to trošku jinak. Myšlenkami jsem jinde. Ono to bylo tak, že mě na koleji přemluvili, protože neměli čtvrtého do družstva. Nejprve jsem odmítal, ale blondýnka ode mě chtěla mít asi pokoj, tak mě přemluvila.
Přijdou nějací další studenti a mluví se mnou, jako bychom se znali. Nepamatuji si je, ale oni mě ano. Netuším odkud. Sedneme si k dlouhému stolu a každé družstvo vymýšlí taktiku. Začíná se v Oku, hned naproti Parlamentu, u Divadelních skladů. Máme ale ještě čas. Většina zkouší zaručené rady jak se připravit na chlast. Promazávají se mastnými jídly, mumlají něco o tom, že musíte mít základ, pak to do vás bude padat jako Němci do krytu. Já si na tuhle akci moc nevěřím. Pivo mám rád, ale tvrdý piju hodně opatrně. Spíš ne. Musí být příležitost. mě baví takové ty lehce opivněné stavy, kdy má člověk trošku rozkecáno a dobře se baví, ale opíjet se do mrtva? No, uvidíme, co pánové a dámy předvedou. Zatím to vypadá, že sedím u stolu s mistry světa v alkoholu. Občas do mě někdo rozjařeně drcne, tak co ty, vypadáš, že chlastáš první ligu.
Nedovedu se bavit na povel. A co k smrti nemám rád, tak když se v hospodách provozují různé kulečníky, šipky a další věci, které mě ruší ve čtení nebo v pokecu s kamarády. Nesnáším automaty, do těchto hospod nechodím. V Oku jsou. Také členové studentské rady. Dostaneme čísla, nějaké kartičky, které hned předám Veronice. Stojím vzadu. Neřechtám se, přemýšlím si nad svými věcmi. Taková malá rozjařená holka, co má zadek jak vrata od chléva do mě hned strčí a laškuje se mnou. Dáme si spolu pivo? Jsi sám viď. Je na ní vidět, že pojmula celou akci jako seznamování. S tím nemám problém, ale moc tlačí na pilu. Mě nevadí, že jsi prdelatá, mě vadí, že jsi kráva, zamumlám si pod vousy, ale nahlas neřeknu nic. Jsem přeci jen slušně vychovaný. První pivo, první zápis do kartičky. Úsměvy a machrování. Jde se dál.
Kapsa, pak borské koleje, kde sedí v rohu blondýnka a učí se. Usmívá se na mě jako měsíček a vůbec ji nevadí můj zmučený výraz ve tváři. Už je u mě prdelatá a tiskne se mi na záda. Dáme si spolu ne? Kývnu, že ano. Když jdu pak na záchod, tak mi Veronika řekne, to jsem nevěděla, jaký máš vkus. Kopu za tým, nic jiného v tom nehledej. Jenže když vyjdeme ven, tak mě ta malá oplácaná chytí za ruku. Odtáhnu se a ona řekne, houhou, copak? Jde se na Kurty, kde to moc dobře znám. Měl bych se bavit, poskakovat, plnit různé úkoly, ale místo toho je mi nějak smutno. Mám sobě páté pivo a z nějakého mě neznámého důvodu chytnu slinu. Neumím jako někteří mí kámoši pít pod tlakem, pak jít hodit šavli a pokračovat. Já chodím jen na malou. A to třeba až po šestém pivu. Na co myslíš, vůbec se mi nevěnuješ, ozve se za mnou a já si řeknu, když myslíš holka, ale až někde padneš poblitá, tak si nestěžuj. Trošku se naštvu.
Další hospoda, házení kroužků na tyčky, jako na pouti. Najednou mám rozjeto. Dělám si legraci, že to nic není, že by nám měli dát vzduchovky, když už jsme na té pouti. Všichni jsou opilí jak zákon káže, někteří cestou do Pivoňky, kde se má končit, padají na zem. Je poměrně brzy a lidé na nás koukají. To by měla být elita národa, pronese nějaká šedivá paní, co vypadá, jako by celý život udávala své sousedy. Jdi do prdele, řekne jí Veronika a mě konečně něco připadá fakt vtipný. Nesnáším lidí, co se vysírají do druhých, zazpívám jednoduchou melodii. Ihned se chytne. Jedeme kus tramvají, pak pochodujeme jako zástup mrtvých směr synagoga. A pořád zpíváme. To jsem zase vymyslel slogan. Někdo si lehne na trávu, jinej na něj skočí, studenti jsou jak rozjívení. Prdelatá mě chce líbat, ale je malá, tak na mě nedosáhne. Stejně si krkla pivně nechutně do dlaně a bojím se jí. Říká mi, jak se jmenuje, slušně odpovím a vymyslím si úplně jiné jméno. Má krvavý oči, není nic horšího, než opilá nadržená ženská, vzpomenu si na slova svého kamaráda.
V Pivoňce je živo. Počítají se na kartičkách vypitá piva a body za různé soutěže. Trošku to nechápu, ale jsme druzí za nějakými právníky. Gratulují nám a zvou nás na panáka. Volím ferneta a tlustý Karel padá ze schodů. Krev na hlavě, záchranka, pár stehů a vymknutý kotník. Dopadl ještě dobře. Veronika usíná za barem na zemi a lehá si k ní nějaký medik. Sednu si do kouta, sleduji cvrkot a čekám, kdy mě všechno rozstřelí. Přijedou policajti, protože několik účastníků soutěže vykoplo dveře sousedního domu v domnění, že jdou do Pivoňky. Někdo zapálil koš uvnitř hospody. Barman strhne hasičák ze zdi a praští se do své vlastní hlavy. Hadice létá kolem a všichni jsme mokří. Všem to připadá děsně vtipný. Pak někdo naleje do koše vodu a je klid. Nějaká malinká holka čůrá hned vedle stolu. Sodoma Gomora, napadne mě, ale směju se jen to té chvíle, dokud si ke mě nesedne prdelatá, nezačne se na mě sápat a pak mi v zápalu boje nepoblije moje oblíbené čínské kecky.
Venku už svítá a začínám cítit, že mám dost. Stejně tu všichni spí na hromadě. Kdo neodešel, tak se doožral, že nemohl chodit. Mám s tím také problémy. Motám se. Jdu směr koleje, ale moc mi to nejde. V tramvaji na mě někdo řve a vůbec netuším proč. Problém je potom dojít ze zastávky skrz vilovou čtvrť a lesík. Padnu na zem, nějaká ranní běžkyně se mě ptá, jestli jsem v pohodě. Jen mávnu rukou a kolem vrátnice dělám, že mi nic není. Sedím tam paní v letech, která se jen usměje a pokyne rukou. V tomhle stavu asi na dívčí koleje můžu. Tak mě tady máš, splnil jsem svoji studentskou misi, řeknu své milé a upadnu na lino. Praštím se do hlavy a mám pak několik dní bouli. Směje se mi, udělá kávu, pomůže osprchovat a uloží mě do postele. Ležím na zádech a dostanu pusu jen na čelo. Byla to koukám hodně veselá studentská taškařice, co? Zeptá se mě a já něco melu o tom, že jsem s tou prdelatou nepřišel o čest.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
