DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

Zobrazují se příspěvky se štítkem#Qroba. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkem#Qroba. Zobrazit všechny příspěvky

úterý 3. března 2026

Interview - ENNUI - Mesmerizing, cold, and dark funeral doom death metal that will freeze the blood in your veins!


Interview with funeral doom metal band from Georgia - ENNUI.


Ave ENNUI! Greetings to the Georgian underground. I hope everything is going well for you. It should be, since you have released the fifth great album of your career this year. I must admit that it literally pinned me to the wall. It's dark, energetic, gloomy, cutting like a sharp knife. It's very clear that you've done a great job and that you have a lot of talent. How do you perceive the new album in relation to your previous work? Where did you want to go and how do you think the recordings are different?

Thank you for the kind words. It’s always slightly unsettling when someone describes your music that intensely, but of course it’s good to hear.

For me, Qroba feels like a step forward, especially in terms of production and attention to detail. In the past, we sometimes accepted imperfections as part of the character. This time we were far more precise. We took the recording process seriously, almost stubbornly so. Nothing was left to chance.

Musically, I see it as a reconsideration of our earlier work. There is less emphasis on the death metal side and more focus on doom itself. On weight, atmosphere and that slow-burning melancholy that was always there, but perhaps not fully realized. Darkness and atmosphere became more important than aggression.

I wouldn’t say we are trying to evolve in a dramatic sense. It’s more about refining what we already are. The next album will probably be a bit more dynamic again, but I don’t think we’ll ever abandon this atmosphere. It feels too natural to us.


"Qroba" has all the attributes of good death and funeral doom metal. For me personally, it's an album I love to come back to. How did it come about? How does ENNUI compose new material?

Some songs came almost instantly, as if they had already existed somewhere and just needed to be written down. Others took much longer. I had to struggle with them, reshape them, sometimes even dismantle them completely.

The hardest part wasn’t writing the material. It was choosing what actually belongs on the album. There was a lot more music than what ended up on Qroba.

The balance between death doom and funeral doom was something I had to handle very carefully. On one side, I wanted enough melancholy and that sense of deep isolation. On the other, I didn’t want to lose the weight, the harsher riffs, the physical heaviness of doom-death. It’s very easy to lean too far in one direction and lose tension.

In the end, I think the album found its own internal equilibrium. At least it feels that way to me.

Who is responsible for the sound? I have to admit that the sound literally sends shivers down my spine. It always makes me turn up the volume on my hi-fi system. They created a sound that is urgent, raw, dark, and animalistic. How did you work together? In which studio did you record, and how did everything go?

The foundation of the sound was built in Tbilisi. We recorded drums, vocals and the acoustic instruments at Garden Sound Studio with people we trust completely. They approached the sessions with real patience and precision. Nothing was rushed. We spent time searching for the right tones rather than settling for something “good enough.”

After that, the material went to Greg Chandler. He handled the re-amping, mixing and mastering. What impressed me most was how quickly he understood what the album needed. We didn’t have to over-explain anything. In some places he even strengthened the arrangements with subtle decisions that made the music feel more alive and more physical.

So, the process was divided, but very cohesive. Local roots, then an experienced hand shaping the final architecture. That combination gave the album its weight and clarity.


An integral part and a kind of bonus for fans today is the CD. You are releasing it on Meuse Music Records and it has mystical cover art. Who is the author? How did you choose the motif and how does it relate to the music on the new album?

The cover was created by BenJ Winterkeep, an exceptional artist whose work immediately resonated with the atmosphere of the album.

For me, the image reflects the core idea of Qroba. The word itself can be translated as fading or vanishment. The figure stealing the sun became a very natural visual metaphor for that concept. It feels like the death of light, or at least the slow withdrawal of it.

There is also a subtle connection to our debut album Mze Ukunisa. That cover also featured a landscape with hills and a darkened sun. On Qroba, the last track is titled “Mokvda Mze,” which translates as “The Sun Has Died.” So there is a quiet connection between the two records.

The artwork does not explain the music directly, but it carries the same emotional weight. It feels like a funeral for light. Maybe also for certain illusions.

I've been wandering the underworld for over thirty years and, to tell you the truth, I don't know many Georgian bands. How do you perceive your scene, fans, labels? What about concerts?

The Georgian metal scene has always existed slightly in the shadows. Not because there was no talent, but because the country itself has gone through long periods of instability. In the 1990s, when there were wars, economic collapse and social chaos, people were still rehearsing in basements, recording on whatever equipment they could find, and trying to build something heavy and honest out of very little.

Metal here was never fashionable. It was something personal. Almost stubborn.

Today the situation is calmer, and you can feel a new generation growing. There is a strong interest in black metal right now, especially atmospheric and depressive forms. Concerts happen regularly, younger bands are appearing, and the audience is surprisingly dedicated. Compared to some other parts of the Caucasus, Georgia and Armenia probably have the most active extreme metal movement.

At the same time, we still lack infrastructure. There are fewer venues, limited promotion and very few labels that can seriously push heavy music. The scene survives mostly on enthusiasm and personal commitment rather than on any real system behind it. Maybe that’s also why it still feels genuine.

There are bands worth discovering. Askeesi represent a very focused and atmospheric side of Georgian black metal. Psychonaut 4 have built a strong international reputation while keeping their identity intact.

And there are also long-standing bands like Angel of Disease, who have been playing technical death metal for more than twenty-five years. They are a reminder that this scene did not begin yesterday.

So, the Georgian underground is not large, but it is persistent. It doesn’t shout very loudly, but it refuses to disappear. And maybe that quiet endurance is part of its character.


"Qroba" is an album with a very special atmosphere. Melancholy meets sadness, but also something else, something interesting and mysterious. It's as if your history and nature are imprinted in the music. Am I wrong? What are the lyrics about and who wrote them? Where did you get your inspiration?

You’re not wrong. Nature plays a much bigger role in this album than it might seem at first glance. When I was writing Qroba, I kept returning in my mind to the landscapes I grew up with. The silence of mist-covered mountains, the density of forests, the mournful beauty of migrating cranes disappearing into the sky before winter. There is a certain melancholy in these images. Not dramatic, not sentimental. Just inevitable.

Two of the texts, Antinatalism and Becoming Void, were written by me. Antinatalism is built almost entirely on negation. It describes existence not through tragedy, but through subtraction. It removes pain, loss, faith, hope, even joy, until nothing remains but the idea of non-being as the only state untouched by suffering. There is no anger in it. It is closer to a cold observation.

Becoming Void approaches the same idea from another direction. It speaks about dissolution. Light dying so that darkness may be born. Eternity collapsing into disappearance. It is less argumentative and more symbolic, almost epitaph-like. The final line, “Lux fuimus, nunc umbra sumus,” says everything in a simple way. We were light. Now we are shadow.

The other three texts are poems by the Georgian poet Konstantine Makashvili, written after the death of his daughter during the Soviet invasion of Georgia in 1921. These poems carry immense grief, but without theatrics. They express loss as something absolute and irreversible.

What strikes me is how little this language of sorrow has changed over a century. Parents still bury children. Wars still erase futures. The album doesn’t comment on politics directly. It just acknowledges that certain forms of pain don’t disappear.


You play old-school-influenced doom death metal. Today, the band can't avoid comparisons, but I'd be interested to know how the idea to form ENNUI came about, who your role models were and are, and where you want to take the band. Are you attracted to big international festivals, are you willing to tour with a more famous band?

I was always drawn to music that combines weight and tragedy. That combination felt honest to me long before we formed a band. In 2012, Serge Shengelia and I decided to create Ennui together. We had known each other for years, and we shared a deep admiration for bands like Esoteric, Skepticism and Khanate.

Esoteric in particular left a strong mark on us. They manage to combine extreme heaviness and slowness with technical complexity and a very oppressive emotional atmosphere. That balance between density, depth and structure is something we have always respected.

Other bands that influenced us include Shape of Despair, Tyranny, Evoken and Mournful Congregation. Outside of doom metal, I have always been a devoted fan of Immolation, while Serge grew up with Death and Cynic, which also shaped his musical thinking.

As for the future, we are open to touring and to sharing the stage with bands we respect. Festivals are of course attractive, but not as a goal in themselves. What matters more is the context and the atmosphere. If the right opportunity appears, we are always willing to consider it.

 

When I started my website ten years ago, I had a vision that I would try to support bands that I felt weren't getting enough attention. To let the world know about them. I think I'm doing pretty well, at least according to the feedback. How do you approach promotion? Do you leave it to the label, or do you send CDs out for reviews yourself? I buy albums that I really enjoy. How about you? Are you also fans who like to support your colleagues often? Do you go to concerts? Do you party?

To be honest, we’ve never personally sent CDs out for reviews. In the past, that was usually handled by the labels we worked with. Our current label, Meuse Music Records, has a solid promotional network and they do their job very professionally.

This time, however, we decided to strengthen the promotion a bit more, simply because of the long silence between albums. After eight years, it felt reasonable to increase the reach wherever possible. It wasn’t about distrust, just about responsibility toward the release itself.

As listeners, we absolutely support the bands we appreciate. We buy records, we buy merchandise, we go to shows. When I attend a concert and genuinely like the band, I almost always leave with a shirt or a vinyl.

Creating music, especially in a niche genre, rarely makes financial sense. Most of it is done at a loss, driven by conviction rather than profit. Because of that, I understand very well how much even a small gesture of support can mean to another band.

 

On the one hand, today's new bands have a lot of opportunities to make themselves known, but on the other hand, there are so many bands that fans get lost in the crowd. Many people just download MP3s from the internet and instead of going to concerts, they prefer to spit venom on Facebook. How does modern technology influence you as ENNUI? What do you think about downloading music, Google metalheads, streaming music, etc.?

We grew up in a part of the world where piracy was not seen as rebellion or theft. It was simply reality. In the post-Soviet space, access to music was extremely limited, especially underground metal. Finding unofficial copies was often the only way we could even discover a band.

Later, as the internet became more accessible and widespread, that culture of unofficial physical copies gradually shifted into digital downloading. The form changed, but the mechanism remained the same.

At the same time, if you managed to get your hands on an original CD, it felt almost sacred. A physical artifact. Something tangible in a world where everything else was unstable. It wasn’t about consumption. It was about devotion.

So, for me, the question of downloading is complicated. I remember very clearly that many people would first download an album just to hear it, and then later try to buy the original if it truly meant something to them. In that sense, piracy once functioned as a kind of unofficial distribution network.

Streaming platforms have partly legalized that experience. They make music incredibly accessible, sometimes almost too accessible. On one hand, that can devalue the effort behind an album. On the other hand, it allows people to discover bands they would never encounter otherwise.

In the end, it separates listeners. Some stay on the surface. Others go deeper, buy records, attend concerts, support the artists they respect. That decision is personal.

As for technology in general, it is just a tool. It amplifies both noise and substance. The real question is not whether music is downloaded or streamed, but whether it is actually listened to.

 

I like to ask musicians what death/doom metal means to them. How would they define it, whether it is more of a philosophy and lifestyle for them or "just" relaxation. What does it mean to you? How do you perceive and experience it?

Death/doom metal is probably music for people who are comfortable sitting with uncomfortable thoughts.

I wouldn’t call it a lifestyle. I don’t schedule despair between breakfast and work. But it’s a space where you don’t have to pretend that everything is meaningful, productive or inspirational. That honesty is rare.

It’s also strangely relaxing. Some people clear their heads by jogging. I prefer ten-minute riffs about human mortality. Same therapeutic effect, fewer injuries. :)

For me it’s not about posing or belonging to a scene. It’s about having a language that doesn’t lie. And sometimes that’s enough.

Finally, a classic but important question. What does ENNUI have planned for the coming months? Where can we see you in concert? If you have a message for fans, labels, or promoters, now is the time...

In the coming months, the focus is naturally on Qroba. The album is out, and we want to give it the attention it deserves.

We’ll be performing at Haunting the Castle in Belgium and then doing a small tour in the Caucasus with Shape of Despair. Those shows mean a lot to us. A few years ago, I wouldn’t have believed we’d be sharing stages with bands we’ve respected for so long.

Beyond that, we’re already working on new material. Slowly, without rushing anything.

As for a message… just listen carefully. If the music resonates with you, support the bands you care about. That’s really all that keeps this world alive.

Thank you very much for the interview. I wish you every success with your new album and hope that your fan base grows as much as possible. I look forward to seeing you live somewhere and wish you every success, both musically and personally. I'm going to listen to "Qroba" again!

Thank you very much for the thoughtful questions and for spending time with the album. It truly means a lot to us.

We appreciate the work you do in supporting bands and giving them space to speak in their own words. Hopefully we will meet somewhere at a show in the future.

Thank you again for the support, and enjoy Qroba.






---------------------------------------------------------------------------------------------------

Rozhovor - ENNUI - Uhrančivý, chladný a temný funeral doom death metal metal, u kterého vám zmrzne krev v žilách!


Rozhovor s funeral doom metalovou skupinou z Gruzie - ENNUI.

Recenze/review - ENNUI - Qroba (2026):

Ave ENNUI! Zdravím do gruzínského undergroundu. Doufám, že je u vás vše v pořádku. Mělo by, máte na kontě letos páté dlouhohrající skvělé album své kariéry. Musím se přiznat, že mě doslova přikovalo na zeď. Je temné, energické, pochmurné, řeže ostrou hranou nože. Je hodně slyšet, že jste odvedli skvělou práci a taky velká porce talentu. Jak vnímáš novou desku v souvislosti s vaší předchozí tvorbou? Kam jak jste se chtěli posunout a v čem jsou podle tebe nahrávky odlišné?

Děkuji za milá slova. Vždycky je trochu znepokojivé, když někdo tak intenzivně popisuje vaši hudbu, ale samozřejmě je dobré to slyšet.

Pro mě je Qroba krokem vpřed, zejména co se týče produkce a pozornosti k detailům. V minulosti jsme někdy akceptovali nedokonalosti jako součást charakteru. Tentokrát jsme byli mnohem preciznější. Proces nahrávání jsme brali vážně, téměř tvrdohlavě. Nic nebylo ponecháno náhodě.

Hudebně to vnímám jako přehodnocení naší dřívější tvorby. Je menší důraz na death metalovou stránku a větší zaměření na samotný doom. Na váhu, atmosféru a tu pomalu hořící melancholii, která tam vždycky byla, ale možná nebyla plně realizována. Temnota a atmosféra se staly důležitějšími než agrese.

Neřekl bych, že se snažíme vyvíjet v dramatickém smyslu. Jde spíše o zdokonalování toho, co už jsme. Další album bude pravděpodobně zase trochu dynamičtější, ale nemyslím si, že se této atmosféry někdy zbavíme. Připadá nám příliš přirozená.


„Qroba“ v sobě obsahuje všechny atributy dobrého death a funeral doom metalu. Pro mě osobně se jedná o desku, ke které se hrozně rád vracím. Jakým způsobem vznikala? Jak skládají nový materiál ENNUI?

Některé písně vznikly téměř okamžitě, jako by už někde existovaly a jen se musely zapsat. Jiné trvaly mnohem déle. Musel jsem s nimi bojovat, přetvářet je, někdy je dokonce úplně rozebrat.

Nejtěžší nebylo napsat materiál. Bylo to vybrat, co na album skutečně patří. Bylo tam mnohem víc hudby, než se nakonec objevilo na Qrobě.

Rovnováhu mezi death doomem a funeral doomem jsem musel zvládat velmi opatrně. Na jednu stranu jsem chtěl dostatek melancholie a pocitu hluboké izolace. Na druhou stranu jsem nechtěl ztratit váhu, drsnější riffy, fyzickou tíhu doom-deathu. Je velmi snadné se příliš naklonit jedním směrem a ztratit napětí.

Nakonec si myslím, že album našlo svou vlastní vnitřní rovnováhu. Alespoň mně to tak připadá.

Kdo je podepsán pod zvukem? Musím potvrdit, že ze zvuku doslova mrazí. Pořád mě to nutí na hi-fi věži přidávat volume. Vytvořili vám zvuk, který je naléhavý, surový a zároveň temný a živočišný. Jak se vám spolupracovalo? V jakém studiu jste nahrávali a jak vše probíhalo?

Základy zvuku byly postaveny v Tbilisi. Bicí, vokály a akustické nástroje jsme nahrávali ve studiu Garden Sound Studio s lidmi, kterým naprosto důvěřujeme. K nahrávání přistupovali s opravdovou trpělivostí a precizností. Nic nebylo uspěchané. Trávili jsme čas hledáním správných tónů, místo abychom se spokojili s něčím „dost dobrým“.

Poté materiál přešel k Gregu Chandlerovi. Ten se postaral o reamping, mix a mastering. Nejvíc na mě zapůsobilo, jak rychle pochopil, co album potřebuje. Nemuseli jsme nic přehnaně vysvětlovat. Na některých místech dokonce posílil aranžmá jemnými rozhodnutími, díky nimž hudba působila živěji a fyzičtěji.

Proces byl tedy rozdělený, ale velmi soudržný. Místní kořeny a pak zkušená ruka formující finální architekturu. Tato kombinace dala albu jeho váhu a jasnost.


Nedílnou součástí a jakýmsi bonusem navíc je pro fanoušky dnes CD. Vy jej vydáváte u Meuse Music Records a je opatřeno mystickým obalem. Kdo je jeho autorem? Jak jste motiv vybírali a jak souvisí s hudbou na novince?

Obal alba vytvořil BenJ Winterkeep, výjimečný umělec, jehož dílo okamžitě rezonovalo s atmosférou alba.

Pro mě tento obrázek odráží základní myšlenku alba Qroba. Samotné slovo lze přeložit jako blednutí nebo mizení. Postava umírajícího slunce se stala velmi přirozenou vizuální metaforou pro tento koncept. Působí to jako smrt světla, nebo alespoň jeho pomalý ústup.

Existuje zde také jemné spojení s naším debutovým albem Mze Ukunisa. Na tomto obalu byla také krajina s kopci a potemnělým sluncem. Na albu Qroba se poslední skladba jmenuje „Mokvda Mze“, což se překládá jako „Slunce zemřelo“. Mezi oběma alby je tedy tiché spojení.

Umělecké dílo hudbu přímo nevysvětluje, ale nese stejnou emocionální váhu. Působí to jako pohřeb světla. Možná i určitých iluzí.

Toulám se podsvětím již přes třicet let a abych pravdu řekl, tak příliš gruzínských kapel neznám. Jak vnímáš vaši scénu, fanoušky, labely? Co koncerty?

Gruzínská metalová scéna vždy existovala mírně ve stínu. Ne proto, že by zde nebyly talenty, ale proto, že samotná země prošla dlouhými obdobími nestability. V 90. letech, kdy probíhaly války, ekonomický kolaps a sociální chaos, lidé stále zkoušeli ve sklepech, nahrávali na jakékoli vybavení, které našli, a snažili se z mála vybudovat něco těžkého a poctivého.

Metal zde nikdy nebyl v módě. Bylo to něco osobního. Téměř tvrdohlavého.

Dnes je situace klidnější a je cítit, jak roste nová generace. V současné době je silný zájem o black metal, zejména o atmosférické a depresivní formy. Koncerty se konají pravidelně, objevují se mladší kapely a publikum je překvapivě oddané. Ve srovnání s některými jinými částmi Kavkazu mají Gruzie a Arménie pravděpodobně nejaktivnější extrémní metalové hnutí.

Zároveň nám stále chybí infrastruktura. Je méně míst, omezená propagace a jen velmi málo labelů, které by mohly vážně prosazovat heavy metal. Scéna přežívá spíše díky nadšení a osobnímu nasazení než kvůli nějakému skutečnému systému, který za ní stojí. Možná i proto se stále zdá být opravdová.

Existují kapely, které stojí za to objevit. Askeesi představují velmi soustředěnou a atmosférickou stránku gruzínského black metalu. Psychonaut 4 si vybudovali silnou mezinárodní reputaci a zároveň si zachovali svou identitu.

A existují také dlouholeté kapely jako Angel of Disease, které hrají technický death metal již více než dvacet pět let. Jsou připomínkou toho, že tato scéna nezačala včera.

Gruzínský underground tedy není velký, ale je vytrvalý. Nekřičí moc nahlas, ale odmítá zmizet. A možná je právě ta tichá vytrvalost součástí jeho charakteru.


„Qroba“ je albem, které má takovou zvláštní atmosféru. Melancholie se zde potkává se smutkem, ale ještě s něčím dalším, zajímavým, záhadným. Jako by se do hudby otiskla vaše historie a příroda. Nemýlím se? O čem jsou prosím tě texty a kdo je jejich autorem? Kde pro ně bral inspiraci?

Nemýlíš se. Příroda hraje v tomto albu mnohem větší roli, než by se na první pohled mohlo zdát. Když jsem psal Qrobu, neustále jsem se v duchu vracel do krajin, s nimiž jsem vyrůstal. Ticho hor pokrytých mlhou, hustota lesů, truchlivá krása migrujících jeřábů mizejících na obloze před zimou. V těchto obrazech je jistá melancholie. Ne dramatická, ne sentimentální. Prostě nevyhnutelná.

Dva texty, Antinatalismus a Becoming Void, jsem napsal já. Antinatalismus je postaven téměř výhradně na negaci. Popisuje existenci nikoli prostřednictvím tragédie, ale prostřednictvím odečítání. Odstraňuje bolest, ztrátu, víru, naději, dokonce i radost, dokud nezůstane nic než myšlenka nebytí jako jediného stavu nedotčeného utrpením. Není v tom žádný hněv. Je blíže chladnému pozorování.

Becoming Void přistupuje ke stejné myšlence z jiného úhlu pohledu. Mluví o rozpuštění. Světlo umírající, aby se mohla zrodit tma. Věčnost hroutící se do mizení. Je méně argumentační a více symbolická, téměř epitafová. Poslední řádek „Lux fuimus, nunc umbra sumus“ říká vše jednoduchým způsobem. Byli jsme světlo. Teď jsme stín.

Další tři texty jsou básně gruzínského básníka Konstantina Makašviliho, napsané po smrti jeho dcery během sovětské invaze do Gruzie v roce 1921. Tyto básně nesou nesmírný zármutek, ale bez teatrálnosti. Vyjadřují ztrátu jako něco absolutního a nevratného.

Co mě zaráží, je, jak málo se tento jazyk smutku změnil za století. Rodiče stále pohřbívají děti. Války stále mažou budoucnost. Album se přímo nevyjadřuje k politice. Pouze uznává, že určité formy bolesti nezmizí.


Hrajete doom death metal ovlivněný starou školou. Dnes se vlastně kapela nemůže vyhnout srovnání, mě by ale zajímalo, jak vlastně vznikl nápad založit ENNUI, kdo byl a je vaším vzorem a kam vaši kapelu chcete posunout? Lákají vás třeba velké zahraniční festivaly, jste ochotni vyrazit na turné s nějakou slavnější smečkou?

Vždycky mě přitahovala hudba, která kombinuje tíhu a tragédii. Tato kombinace mi připadala upřímná dávno předtím, než jsme založili kapelu. V roce 2012 jsme se se Sergem Shengeliou rozhodli společně založit Ennui. Znali jsme se roky a sdíleli jsme hluboký obdiv ke kapelám jako Esoteric, Skepticism a Khanate.

Zejména Esoteric na nás zanechali silnou stopu. Daří se jim kombinovat extrémní těžkost a pomalost s technickou složitostí a velmi tísnivou emocionální atmosférou. Tuto rovnováhu mezi hutností, hloubkou a strukturou jsme vždy respektovali.

Mezi další kapely, které nás ovlivnily, patří Shape of Despair, Tyranny, Evoken a Mournful Congregation. Kromě doom metalu jsem byl vždy oddaným fanouškem Immolation, zatímco Serge vyrůstal s Death a Cynic, což formovalo i jeho hudební myšlení.

Co se týče budoucnosti, jsme otevřeni turné a sdílení pódia s kapelami, které respektujeme. Festivaly jsou samozřejmě atraktivní, ale ne jako cíl samy o sobě. Důležitější je kontext a atmosféra. Pokud se naskytne vhodná příležitost, jsme vždy ochotni ji zvážit.

 

Když jsem před deseti lety zakládal svoje stránky, měl jsem vizi, že se budu snažit podporovat kapely, které podle mě nejsou tolik na očích. Dát o nich vědět světu. Myslím, že se mi to celkem daří, alespoň podle ohlasů. Jak přistupujete k propagaci vy? Necháváte to na labelu nebo sami posíláte CD různě na recenze? Já si třeba alba, která mě opravdu baví, kupuji. Jak jste na tom vy? Jste také fanoušci, co rádi a často podporují své kolegy? Chodíte na koncerty? Paříte?

Abych byl upřímný, nikdy jsme osobně neposílali CD na recenze. V minulosti se o to obvykle staraly vydavatelství, se kterými jsme spolupracovali. Naše současné vydavatelství, Meuse Music Records, má solidní propagační síť a svou práci dělají velmi profesionálně.

Tentokrát jsme se ale rozhodli propagaci trochu posílit, jednoduše kvůli dlouhé pauze mezi alby. Po osmi letech se nám zdálo rozumné zvýšit dosah, kdekoli je to možné. Nešlo o nedůvěru, ale jen o odpovědnost vůči samotnému vydání.

Jako posluchači absolutně podporujeme kapely, kterých si vážíme. Kupujeme si desky, kupujeme si zboží, chodíme na koncerty. Když jdu na koncert a kapela se mi opravdu líbí, téměř vždy odcházím s tričkem nebo vinylem.

Tvorba hudby, zejména ve specifickém žánru, má zřídka finanční smysl. Většinou se dělá se ztrátou, poháněno spíše přesvědčením než ziskem. Díky tomu velmi dobře chápu, jak moc může i malé gesto podpory znamenat pro jinou kapelu.

 

Na jednou stranu má dnes začínající kapela spoustu možností, jak o sobě dát vědět, ale zase na druhou stranu, skupin je obrovské množství a fanoušci se v nich ztrácejí. Hodně lidí jen stahuje mp3 z internetu a místo koncertu raději plive jedovaté sliny na facebooku. Jak vás, jako ENNUI ovlivňují moderní technologie? Co si myslíš o stahování muziky, google metalistech, streamování muziky apod.?

Vyrůstali jsme v části světa, kde pirátství nebylo vnímáno jako vzpoura nebo krádež. Byla to prostě realita. V postsovětském prostoru byl přístup k hudbě extrémně omezený, zejména k undergroundovému metalu. Nalezení neoficiálních kopií bylo často jediným způsobem, jak vůbec nějakou kapelu objevit.

Později, jak se internet stával dostupnějším a rozšířenějším, se tato kultura neoficiálních fyzických kopií postupně přesunula k digitálnímu stahování. Forma se změnila, ale mechanismus zůstal stejný.

Zároveň, pokud se vám podařilo získat originální CD, cítili jsme se téměř posvátné. Fyzický artefakt. Něco hmatatelného ve světě, kde bylo všechno ostatní nestabilní. Nešlo o konzumaci. Šlo o oddanost.

Pro mě je tedy otázka stahování složitá. Velmi jasně si pamatuji, že mnoho lidí si album nejprve stáhlo jen proto, aby si ho poslechli, a později se pokusili koupit originál, pokud pro ně skutečně něco znamenal. V tomto smyslu pirátství kdysi fungovalo jako druh neoficiální distribuční sítě.

Streamovací platformy tuto zkušenost částečně legalizovaly. Díky nim je hudba neuvěřitelně přístupná, někdy až příliš. Na jednu stranu to může znehodnotit úsilí vynaložené na album. Na druhou stranu to lidem umožňuje objevit kapely, se kterými by se jinak nikdy nesetkali.

Nakonec to posluchače odděluje. Někteří zůstávají na povrchu. Jiní jdou hlouběji, kupují si desky, chodí na koncerty, podporují umělce, které respektují. Toto rozhodnutí je osobní.

Co se týče technologií obecně, je to jen nástroj. Zesiluje jak hluk, tak i podstatu. Skutečnou otázkou není, zda se hudba stahuje nebo streamuje, ale zda se skutečně poslouchá.

 

S oblibou se ptám muzikantů na to, co pro ně znamená death/doom metal. Jak by jej definovali, jestli je pro ně spíše filozofií a životním stylem nebo „jen“ relaxem. Co znamená pro tebe? Jak jej vnímáš a prožíváš?

Death/doom metal je pravděpodobně hudba pro lidi, kteří se cítí pohodlně s nepříjemnými myšlenkami.

Nenazval bych to životním stylem. Neplánuji si zoufalství mezi snídaní a prací. Ale je to prostor, kde nemusíte předstírat, že všechno je smysluplné, produktivní nebo inspirativní. Taková upřímnost je vzácná.

Je to také podivně relaxační. Někteří lidé si vyčistí hlavu běháním. Já dávám přednost desetiminutovým riffům o lidské smrtelnosti. Stejný terapeutický účinek, méně zranění. :)

Pro mě nejde o pózu nebo příslušnost k nějaké scéně. Jde o to mít jazyk, který nelže. A někdy to stačí.

Na závěr klasická, ale důležitá otázka. Co chystají ENNUI v nejbližších měsících? Kde vás můžeme vidět na koncertě? Pokud máš nějaký vzkaz pro fanoušky, labely, promotéry, tak zde je prostor…

V nadcházejících měsících se přirozeně zaměříme na Qrobu. Album je venku a my mu chceme věnovat pozornost, kterou si zaslouží.

Vystoupíme na festivalu Haunting the Castle v Belgii a poté absolvujeme malé turné po Kavkaze s kapelou Shape of Despair. Tyto koncerty pro nás hodně znamenají. Před pár lety bych nevěřil, že budeme sdílet pódia s kapelami, které si tak dlouho vážíme.

Kromě toho už pracujeme na novém materiálu. Pomalu, bez spěchu.

Co se týče vzkazu… jen pozorně poslouchejte. Pokud vás hudba oslovuje, podpořte kapely, na kterých vám záleží. To je opravdu vše, co drží tento svět při životě.

Děkuji moc za rozhovor. Přeji nejen nové desce spoustu úspěchů a ať se co nejvíc rozšíří řady vašich fanoušků. Budu se těšit někde naživo a ať se vám daří jak po hudební stránce, tak i v osobní rovině. Jdu si „Qroba“ zase narvat do hlavy!

Moc děkujeme za promyšlené otázky a za čas, který jste s albem strávili. Opravdu to pro nás hodně znamená.

Vážíme si vaší práce při podpoře kapel a dávání prostoru, aby se mohly vyjádřit vlastními slovy. Doufejme, že se v budoucnu někde na koncertě setkáme.

Ještě jednou děkujeme za podporu a užijte si Qrobu.





---------------------------------------------------------------------------------------------------

středa 25. února 2026

Recenze/review - ENNUI - Qroba (2026)


ENNUI - Qroba
CD 2026, Meuse Music Records

for english please scroll down

Tvé sny se již dávno proměnily v krvavou mlhu. Touláš se opuštěnými ulicemi svého mozku, abys potkával své vlastní démony. Tělo se již po tom všem násilí vcelku zotavilo, ale duše je stále svírána těžkými řetězy. Už nevidíš žádnou naději, žádné světlo na konci tunelu. Stal si se svým vlastním stínem. Vyhledáváš temné kouty, ztrácíš se na opuštěných lesních pěšinách, řveš do tmy, znovu a znovu umíráš, aby ses nakonec probudil z nočních můr a zjistil si, že realita je ještě krutější.

Čím jsem starší, tím mám pro funeral doom death metalové kapely větší slabost. Krása, která se ukrývá v pomalosti, plazící se melodie, naléhavý vokál, spočinutí, smutek a bolest, to všechno nakumulované ve skladbách a znějící jako ticho kolem horských jezer. ENNUI pocházejí z Gruzie a vydávají letos svoje páté dlouhohrající album. Opět je po okraj plné tklivých melodií, drásavých pasáží i pochmurné atmosféry. Vítejte na svém vlastním pohřbu!


"Qroba" je přesně tím druhem nahrávky, kterou budete poslouchat za deštivých podzimních dní, v momentech, kdy už bude toho chaosu dnešního světa na vás moc a budete se potřebovat zastavit. ENNUI hrají hudbu, která je pro tyto chvíle zklidnění více než vhodná. Rád se toulám opuštěnou krajinou, s chutí se potom vracím domů, abych si četl a tohle album pro mě bylo nejdříve velice vkusnou a zajímavou kulisou. Postupně, pomalu, jak se na daný styl sluší a patří, se mi dostala do krve i do podvědomí. Najednou jsem byl jen já, hudba, dlouhé pomalé chvění a najemno nasekané kousky ledu v mých žilách. Letošní počin mě doslova uhranul, zasekl do mě svůj dráp. Užívám si chladný a velmi dobře čitelný zvuk, stylový obal, ale hlavně muziku samotnou, která nejen, že je velmi zajímavě napsaná a složená, ale má sobě jakousi až magickou přitažlivost. Pomalé, těžké rytmy, naléhavý vokál, údery bicích, tohle všechno dohromady perfektně sedí v jednom monolitickém celku. Jako bych se vznášel nad nekonečnými pláněmi a lesy, jako bych sedával na chladné mramorové desce prokletého hrobu. Kdo jsem a kam vlastně jdu? Kam směřuji? Víte, dobrá muzika je u mě o srdci, o talentu, o schopnosti zaujmout, o vnitřním chvění, o spoustě předaných emocí. ENNUI patří mezi vyvolené, mezi ty, kteří mě dokážou uhranout. Pokud máte rádi tradičnější podání tohoto stylu se spoustou zajímavých, vlastních nápadů a myšlenek, tak neváhejte ani chvilku. Tahle kapela řeže přímo do živého. Moje sny se již dávno proměnily v krvavou mlhu. Toulám se opuštěnými ulicemi svého mozku, abych potkával své vlastní démony. Uhrančivý, chladný a temný funeral doom death metal metal, u kterého vám zmrzne krev v žilách! Krása samoty, smutku a beznaděje! 


Asphyx says:

Your dreams have long since turned into a bloody fog. You wander the deserted streets of your mind, encountering your own demons. Your body has recovered from all the violence, but your soul is still bound by heavy chains. You see no hope, no light at the end of the tunnel. You have become your own shadow. You seek out dark corners, lose yourself on deserted forest paths, scream into the darkness, die again and again, only to wake up from your nightmares and find that reality is even crueler.

The older I get, the more I have a soft spot for funeral doom death metal bands. The beauty that lies in slowness, creeping melodies, urgent vocals, repose, sadness, and pain, all accumulated in songs and sounding like the silence around mountain lakes. ENNUI come from Georgia and are releasing their fifth full-length album this year. Once again, it is filled to the brim with poignant melodies, harrowing passages, and a gloomy atmosphere. Welcome to your own funeral!


"Qroba" is exactly the kind of recording you'll listen to on rainy autumn days, when the chaos of today's world becomes too much for you and you need to pause for a moment. ENNUI play music that is more than suitable for these moments of calm. I like to wander through deserted landscapes, then return home with enthusiasm to read, and this album was initially a very tasteful and interesting backdrop for me. Gradually, slowly, as befits this style, it got into my blood and subconscious. Suddenly, it was just me, the music, long slow tremors, and finely chopped pieces of ice in my veins. This year's work literally captivated me, digging its claws into me. I enjoy the cool and very clear sound, the stylish cover, but above all the music itself, which is not only very interestingly written and composed, but also has a kind of magical appeal. Slow, heavy rhythms, urgent vocals, drum beats—all of this fits together perfectly in one monolithic whole. It's as if I were floating above endless plains and forests, as if I were sitting on the cold marble slab of a cursed tomb. Who am I and where am I going? Where am I headed? You see, for me, good music is about heart, talent, the ability to captivate, an inner tremor, a lot of conveyed emotions. ENNUI is among the chosen ones, among those who can mesmerize me. If you like a more traditional rendition of this style with lots of interesting, original ideas and thoughts, don't hesitate for a moment. This band cuts right to the heart. My dreams have long since turned into a bloody fog. I wander the deserted streets of my mind to meet my own demons. Mesmerizing, cold, and dark funeral doom death metal that will freeze the blood in your veins! The beauty of loneliness, sadness, and hopelessness!


tracklist:
1. Antinatalism 
2. Becoming Void 
3. Decima 
4. Down to the Stars 
5. Mokvda Mze. 



TWITTER