DEADLY STORM zine: #hostilia

HOSTILIA - The Curse of Khamun

CD 2026, Hammerheart Records

for english please scroll down

Kletba zvaná thrash metal na mě byla uvalena někdy v osmdesátých let minulého století. Toulal jsme se s partou mě podobných na periferii našeho města, popíjel jsem s partou pivo, balil holky a hlavně si rval do hlavy veškeré tehdy dostupné klasiky žánru. Tenhle styl se mi navěky usadil hluboko v podvědomí, zadřel se mi pod kůži i do morku kostí. Dodnes, když potkám někde na koncertě nějakou dobrou smečku, tak se mi všechno vrací. Srdci neporučíš, opakuji si stále dokola, když poslouchám nové album švédských maniaků HOSTILIA.

Měl bych mít boomerské řeči o tom, že všechno tu už bylo, že pánové neobjevují nic nového, že jen opakují již dříve zahrané. Jenže, můj milý čtenáři, když ono je nové album velmi dobře napsané, skvěle se poslouchá a řeže mě. A tak se oprošťuji od všech předsudků, které někdy my, šediví metalisté máme a rvu si novinku pod tlakem do hlavy. Netrvá to dlouho a musím si otevřít pivo. Zavřen ve svém pokoji, pořádám zase jednou soukromý mosh-pit a headbanging. Budiž to důkazem, že se mi album opravdu líbí.

Džínová bunda, co mám nostalgicky uloženou ve skříni a jednou s ní budu pochován i do studené země, mi už je dávno malá, ale nášivky na ní stále září do tmy. IRON MAIDEN, METALLICA, SLAYER, EXODUS, OVERKILL, a spousta dalších klasiků. Ano, těmito legendami se volně inspirovali i HOSTILIA. A udělali to po svém, vlastním způsobem, vložili do skladeb spoustu svých nápadů a invence. Navíc, novinka působí naprosto autenticky, má v sobě potřebný drive a pradávnou sílu, touhu ničit hudbou. U riffů a melodií odpadává maso od kostí. Nahrávka se mi dostala do hlavy, rád jsem se k ní vracel a pokaždé, když mám chuť na dobrý thrash metal, tak po ní rád znovu sáhnu. Zajímavé je, že stále vycházejí i alba starých veteránů, kteří mi někdy ale připadají až příliš unavení. Švédi v sobě mají ještě mladický zápal, vztek, dokáží do mě zaseknout svůj dráp. "The Curse of Khamun" je volně inspirováno historií starého Egypta a italskými horory z osmdesátých let. Tedy tématy, které mám osobně také velmi rád. Když mi přišlo album na recenzi, tak jsem poslech trošku odkládal, říkal jsem si, zase další mladá parta, co se pokouší oživit ducha staré doby a moc se mi do téhle desky nechtělo. Mýlil jsem se. Novinka mě opravdu baví. Je zahraná od srdce, má v sobě takovou tu pradávnou patinu, masivní, dobře čitelný zvuk, i spoustu zajímavých pasáží. Zkrátka a dobře, baví mě. Otevírám si tedy s chutí další pivo, odkládám lahev na víko od rakve, do které si jednou lehnu a snad najdu klid. Než se tak ale stane, budu si tohle album rvát do hlavy pod tlakem. Mí kamarádi z mládí již nejsou mezi námi, ale jsem si jistý, že by se jim tahle hudba také hodně líbila. Kurva brácho, je to fakt dobrý! Nahrubo nasekaná thrash metalová pomsta faraona! Stará škola zahraná s elegancí a morbidním citem pro věc!

Asphyx says:

The curse known as thrash metal was cast upon me sometime in the 1980s. I used to hang out with a bunch of guys like me on the outskirts of our town, drinking beer with the crew, hitting on girls, and most of all absorbing every classic of the genre available at the time. This style has forever taken root deep in my subconscious; it’s seeped under my skin and into the marrow of my bones. To this day, whenever I come across a good band at a concert, it all comes flooding back. “You can’t control the heart,” I keep telling myself over and over as I listen to the new album by the Swedish maniacs HOSTILIA.

I should be spouting boomer-ish nonsense about how we’ve seen it all before, how these guys aren’t discovering anything new, how they’re just repeating what’s been done before. But, my dear reader, the fact is that this new album is very well written, a joy to listen to, and it really gets under my skin. And so I’m shaking off all the prejudices that we gray-haired metalheads sometimes have and forcing this new release into my head. It doesn’t take long before I have to crack open a beer. Locked in my room, I’m once again hosting my own private mosh pit and headbanging. Let that be proof that I really like this album.

The denim jacket which I’ve kept tucked away in my closet out of nostalgia and will one day be buried with me in the cold ground has long since become too small for me, but the patches on it still shine in the dark. IRON MAIDEN, METALLICA, SLAYER, EXODUS, OVERKILL, and plenty of other classics. Yes, HOSTILIA were also loosely inspired by these legends. And they did it their own way, infusing their songs with plenty of their own ideas and creativity. What’s more, their new album feels completely authentic; it has the necessary drive and primal power a desire to destroy through music. The riffs and melodies are bone crushing. The album got stuck in my head; I enjoyed coming back to it, and whenever I’m in the mood for some good thrash metal, I’m happy to reach for it again. It’s interesting that albums by old veterans are still coming out, though sometimes they strike me as a bit too worn out. The Swedes still have that youthful fervor and rage; they know how to sink their claws into me. “The Curse of Khamun” is loosely inspired by ancient Egyptian history and Italian horror films from the ’80s themes that I personally love as well. When the album arrived for review, I put off listening to it for a while I thought to myself, “Here’s yet another young band trying to revive the spirit of the old days,” and I wasn’t really in the mood for this record. I was wrong. I’m really enjoying this new album. It’s played from the heart, has that ancient patina to it, a massive, clear sound, and plenty of interesting passages. In short, I’m loving it. So I happily open another beer, set the bottle down on the lid of the coffin where I’ll one day lie down and hopefully find peace. But before that happens, I’m going to blast this album into my head. My friends from my youth are no longer with us, but I’m sure they would have really liked this music, too. Damn, bro, this is really good! A brutally chopped-up thrash metal revenge of the pharaoh! Old school played with elegance and a morbid sense of style!