Svět se poslední roky točí čím dál tím rychleji. Co ještě včera platilo, je již dnes v propadlišti dějin. Všechno se zkrátilo na deseti vteřinová videa. Snaha šokovat, zaujmout za každou cenu. Mnoha lety prověřená platná pravidla už dávno neplatí. Satan musí sedět ve svém koutě a usmívat se. Chaos. Byl na počátku a zase k němu směřujeme. Války, uctívání falešných proroků. Všechno už tu bylo a kruh se znovu uzavírá. Lidé kráčející ulicemi s pohledy do obrazovek. Kam vůbec jdeme a směřujeme? Měníme se v robotické zombie? Netuším. Vím jen jednu věc. Čím dál tím častěji sedávám s knihou a nebo chodím na koncerty, u kterých mám jistotu, že na nich bude svět ještě v pořádku.
HYPNOS a PANDEMIA. Dvě jména která mě provází celý můj metalový život. Pro nás, staré psy, doslova povinnost. Už týden dopředu domlouváme hospodu, protože je to pro nás nutnost. My se ještě družíme v reálu a co se týká mě, tak se pokaždé hrozně těším. Asi mám štěstí na svoji sociální bublinu, protože to vám je vždycky taková sranda. Jako v Lurdech, jsme hlavy šedivý, každý máme své starosti i radosti, ale U Ševců je plno, tak se sejdeme u Vietnamců naproti, dáme si pivo a jsme ve svém živlu. Normálně si pokecáme, to je dneska vzácnost, jako vidět černého jednorožce. Nadsázka, pusy od pěny, měli jste jít taky, líbilo by se vám s námi, ten obyčejnej život. Jak je, co rodina, co knížky, hele a slyšel si tu novou polskou kapelu? Asi vám to nemusím vysvětlovat, určitě to znáte. Tohle na metalu stále miluju. Komunitu kolem, kamarády, alespoň kousek normálnosti v dnešním rozhádaném světě. Tady, když je někdo debil, tak dostane normálně přes hubu a je klid. Zlatý časy studený války, pronese jeden štamgast a i když s ním nesouhlasím, tak ho tak nějak podvědomě chápu a vím, co chtěl říct.
Čas se nachýlil, ani se nám nikam nechce, ale muzika je posvátná, pro nás určitě. Přesuneme se do klubu, potkáme další kamarády, záříme, najednou nás nic nebolí, jsme alespoň duchem mladší. Vzpomíná se, vtipkuje, jsme rozevlátí, jako nějací umělci, jen nemáme šály kolem krku a barety na hlavách. Je to neskutečná pohoda, což je vlastně paradox. Kapely, zpívající o smrti, hrající surový death metal, ale kolem jen úsměvy a nekonečná pohoda. Dávám si další pivo, dostávám se do takového toho stavu blaženosti, který znají asi jen budhističtí mniši. Kolem mě najednou není chaos a zmatek, ale jenom svět, kterému rozumím a v kterém se cítím dobře. Pozdravím se nebo jen pokynu hlavou. Jsou tu všichni, vše je jak má být. Ubývá nás, někteří již nejsou mezi námi, ale my to ještě dáváme. Také vnímáte takovou tu velkou sílu a očekávání před koncertem? Těším se, foťák jsem pověsil na hřebík, focení mě rušilo. Nechávám je raději na profících. Lépe si vychutnám muziku. Pojďme na to přátelé, jsem natěšený jako jeptiška na první přijímání (a sex).
FOR VICTORY (Bolt Thrower tribute band) - trošku se to ve mě mlelo. Na jednu stranu BOLT THROWER miluji a patří k mým nejoblíbenějším kapelám vůbec, na tu druhou nemám rád revivaly. A tak jsem si jen tak stoupnul pod pódium a i když vím, že originál byl jenom jeden, tak jsem se nakonec začal kývat do rytmu i podupávat nohou a vystoupení jsem si neskutečně užil. Oni totiž pánové nejen že umí perfektně hrát, ale také se jim povedlo vytvořit dokonalou válečnou atmosféru, jako při koncertech jejich vzorů. Bylo to nakonec velmi dobré a odcházel jsem navýsost spokojený!
PANDEMIA - poslední koncerty, na kterých jsem tuhle smečku viděl, byly doslova zabijácké. I v Plzni předvedla kapela strhující podívanou. Klasicky pojatý death metal s vlastním rukopisem, se spoustou zajímavých pasáží. Ostré riffy, surové bicí, bestie za mikrofonem. Pokud bych měl definovat styl death metalu, který mám asi nejraději, řekl bych jednoduše - PANDEMIA. Ve vystoupení bylo všechno. Rychlost, tvrdost, údernost. Bylo to zničující, divoké, ale i morbidně melodické. Stržen do víru jsem měl pocit, že čelím vichřici, tsunami. Pohřbeni zaživa jsme opět tančili na svých vlastních hrobech! Koncert, u kterého odpadávalo maso od kostí!
HYPNOS - black metalem nasáklý death metal v provedení téhle kapely je mému srdci vlastní asi jako mrtvému dobře vyrobená rakev. Mám je ve svém soukromém playlistu velmi vysoko a na koncert jsem se samozřejmě hodně těšil. A bylo to opět nejen velmi profesionální, ale zároveň divoké a živočišné, jestli mi rozumíte. Skladby, které Bruno a jeho věrní píšou a skládají, v sobě mají vždy takovou zvláštní atmosféru. Pokaždé si připadám, jako bych se procházel mezi stíny, nahlížel do kobek prokletých a v kostech se mi usadil chlad. Jinak tomu nebylo ani v Plzni. Myslím, že netřeba dodávat cokoliv jiného. Kdysi jsem si oblíbil slovo epesní. Takové bylo i vystoupení těchto moravských bardů. Ohně opět hořely jasným černým plamenem!
Netuším, jak to máte vy, ale já pokaždé, když nějaký koncert skončí, tak musím být chvilku v klidu. Vše vstřebat. Nechat v sobě rezonovat. Domů se dostanu ani nevím jak. Teprve druhý den mi dojde, že jsem zase zažil skvělá vystoupení a potkal spoustu kamarádů a známých. Možná je svět kolem nás jiný, než kdysi býval a mnohdy mu už nerozumím, ale jsou v něm stále jistoty, které nikdy nezklamou. Bylo mi velkou ctí, přátelé. Děkuji vám všem za přízeň, za to, že ještě chodíte na koncerty, že čtete, že podporujete kapely a hlavně, že přemýšlíte hlavou. Nebojte, nejste v tom sami!
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
