Vražda v maringotce - Irina Shapiro
2025, Vendeta
Jako malý kluk jsem kdysi dávno na konci osmdesátých let chodil do školy na Staré město v Boleslavi. Bývala tam nepsaná demarkační čára, za kterou jsme nesměli. U cikánských baráků posedávaly tlusté a velmi sprosté paní. Když jsme chodili do jídelny přes "jejich park", tak po nás špinavé děti házely šutry. Báli jsme se a zároveň nás fascinovalo, že nemusí do práce, že jen tak polehávají na dekách, smějí se, občas tančí a popíjejí z velkých lahví víno. Jednou přijel povoz tažený koňmi. Takový ten klasický, jako je na obálce dnešního knižního tipu. Koně se popásaly na trávníku, hned vedle památníku obětem První světové války. Pamatuji si, že jednou jim koně utekli a naháněli je po dlažebních kostkách. Vzduchem zněla podivná směs jazyků, kterým jsme nerozuměli. Dívali jsme se z okna, až nás musela soudružka učitelka zahnat do lavic. Jedna cikánka k nám propadla. Byla hodně vyvinutá a dávala nám dost najevo, že jsme něco míň, než ona.
Knihu jsem koupil víceméně náhodou. Zaujalo mě téma a hlavně jsem měl velkou chuť na něco klasického. Na tradiční anglickou vesnici. Pravdou je, že jsem se ihned chytil. Baví mě styl autorky, začetl jsem se víceméně hned. Jen si tak sedět a číst si, užívat si spletitý a zajímavý případ. Hlášky mezi Jasonem a Danielem. Oba jsou mi opravdu sympatičtí, to já musím, jakmile mě vyšetřovatelé štvou, knihu odkládám. Tentokrát se to nestalo. Naopak. Fakt jsem si užíval. Venku se zrovna ochladilo, byl jsem doma sám a právě jsem přišel z plavání na rybníku. Nikdo nikde, jen v rohu na břehu spal bezdomovec a labutě chránily své mládě. Otřásl jsem se zimou a představoval si, jak jezdím s povozem po světě, jaké to musí být. Úplně jiný život, říkám si teď a říkal jsem si to i kdysi, jako malá smrádě. Trošku jsme jim záviděli, tu svobodu, nemuset vstávat. Ono je to nakonec úplně jinak a realita musí být o hodně drsnější, ale fantazie a představy jsme mít mohli, museli, bez nich bychom asi už dávno nežili.
Četl jsem urputně, z rauše mě probudila až želva, která se dožadovala své dávky salátu. Obstarám ji, popovídám si s ní. Vypadá rozumně, rozvážně, kývá souhlasně hlavou a mrká očima. Vysouvá hlavičku a já mám pocit, že ví, co říkám. Jasně, že to není pravda, ale na rozdíl od dcery na ní aspoň nešišlám. Vyndám ji ven a nechám ji chodit po pokoji. Zaleze do svého oblíbeného rohu a rozvážně naslouchá. Čtu jí některé pasáže nahlas, přemýšlím, kam se bude děj ubírat. Kdyby mě někdo viděl, asi by si klepal na čelo a říkal si něco o tom, že jsem se zbláznil. Pomalu se stmívá, zhasnu světlo, lehnu si na záda a asi zaberu. Pak se zmateně probudím, hergot zapomněl jsem pro samé přemýšlení a vyšetřování uklidit želvu do terária. Učiním tak, dojdu si na záchod a podívám se z okna. Je mlhavo a mám pocit, že kousek od domu stojí cikánský povoz. Nestane se další vražda? Kdo ví. Usínám a jsem někde daleko v Anglii.
Tak to vidíte, moje mise, na kterou jsem se na jaře vydal, byla opět úspěšná. Objevil jsem si pro sebe další autorku. Ono tedy, začínat sérii od čtvrtého dílu, ehm, omlouvám se, ale poslední dobou to mám tak, že jdu městem kolem knihkupectví, zalezu dovnitř. Prolétnu novinky, které většinou už mívám doma a pak se odeberu mezi slevy. Tady objevuji ty nejkrásnější poklady. Jak jsem již zmiňoval, máme televizi, Netflix, internet a já nakonec sedím v křesle, s brýlemi na špičce nosu (jo, už jsem půl roku objednaný na oční) a mžourám do knih unaven po celém týdnu. Je to asi závislost, nepopírám. Celý den se těším, až budu mít hotové všechny povinnosti, až si odplavu, odjezdím na kole, zacvičím, až už bude klid a budu mít vše sepsáno na stránky. Teprve potom si sednu, s pocitem dobře vykonané práce a uvolním se. Ke čtení málokdy piju alkohol. Víkend je teprve v polovině. Ráno vstanu brzy, najím se a pokračuji. Je to krátká knížka, to dorazím. Stane se tak přesně ve chvíli, kdy se zase probudí želva.
Mám poslední dobou nějakou šťastnou ruku na nové autory a autorky. Vybírám pečlivě. Většinou si i knihu otevřu a snažím se potají přečíst aspoň kousek. Jasně, je to oddychová detektivka pro letní dny. Na tom ale přeci není nic špatného. Když celý den počítáte, vyplňujete tabulky a suchá data, tak potom nemáte náladu na složité filozofické romány. Zajímavé je, že třeba u filmů to takhle nemám, ale u knížek ano. Musí se dobře číst, musí mě bavit a musí odsýpat. Potvrzuji, že Irina Shapiro píše parádně a Vražda v maringotce stojí opravdu za to. Jdu si sehnat další díly série. Snad budou někde ve slevě. Tak se opatrujte, přeji vám hezkou dovolenou, pokud máte a zase za týden. Děkuji moc za pozornost. Léto budiž pochváleno a anglický venkov obzvlášť:)).
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
V cikánské maringotce, jež stojí na rozkvetlé louce kousek za kouzelnou anglickou vesničkou Birch Hill, je nalezeno tělo mrtvé aristokratky. A pohřešuje se ještě jedna mladá žena. Pokud chce místní inspektor Daniel Haze společně s veteránem americké občanské války Jasonem Redmondem případ rozlousknout, bude muset proniknout skrz mnoho vrstev lží, nebezpečných předsudků a zákeřných intrik.
Obě dívky nemají téměř nic společného, nenabízí se žádný zřejmý motiv, užitečných vodítek je pomálu a Jason s Danielem tápou – vraždili nejbližší rodinní příslušníci, všemocný gang nebo náhodný kolemjdoucí? A proč vlastně? Tohle je pro duo vyšetřovatelů nejnáročnější případ ze všech, které spolu doposud řešili.
Dokáží se popasovat s nástrahami ve svých osobních životech a zároveň dopadnout brutálního vraha, než si vyhlídne svou další oběť?
---------------------------------------------------------------------------------------------------
sledujte nás na sociálních sítích - follow us on the social media:
instagram:
facebook:
