DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

Zobrazují se příspěvky se štítkemJennifer McMahon. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemJennifer McMahon. Zobrazit všechny příspěvky

pátek 3. dubna 2026

KNIŽNÍ TIPY - Zimní lidé - Jennifer McMahon (2017)


Zimní lidé - Jennifer McMahon
2017, Omega

Věříte na duše zemřelých? Také si myslíte, že když se vám stane něco zlého, když zemřete násilnou smrtí, tak nikdy nenaleznete klid a budete se navěky toulat mezi naším a oním světem? Nechci vám kazit iluze, ale je vědecky dokázáno, že nic takového neexistuje. Je to jen výplod našich mozků. Marný záchytný bod, kterého se chytáme, abychom oddálili smrt. Shnijete v zemi a zůstanou po vás jenom vzpomínky, říkají materialisté a ateisté. Jenže, co když tomu tak není? Co když opravdu existuje záhrobí, démoni, přízraky? Na podobné věci, když teď sedím se zlomenou nohou nahoře nad Plzní a kolem všichni vstávají do práce, moc nevěřím. Zkuste si ale přenocovat na hřbitově, ve starém domě nebo jen jako já na chalupě hluboko v lesích. Potom mi věřte, že začnete  věřit na věci, kterým jste se dosud jenom smáli. 

Zimní lidé jsou přesně tím druhem duchařské knihy, pro kterou musíte mít velkou, bujnou fantazii. V roce 1908 byla Sary Harrison Shey nalezena mrtvá vzadu za domem na poli. Uplyne spousta let, jak už tomu bývá, aby jedna mladá holka Ruthie se svojí mámou našla v domě starý ohmataný deník. Víte, najednou nejsem doma, ale na chalupě na půdě, kde jsem kdysi dávno nalezl spoustu knih, zápisků po Němcích. Připadal jsem si jako starý archivář a přemýšlel jsem, co se zde kdysi dávno stalo. Ruthie mi připomíná trošku i mě samotného, mám rád staré věci, příběhy, legendy a co si budeme, mnohé z nich jsou velmi děsivé, až hororové. Přízraky se vrátily, duchové tančí ve sklepě, celý dům vydává další a další hrozná svědectví. 

Pak se ráno probudíte a nevěříte ničemu. Není přeci možné, aby existovalo něco mimo náš jasně definovaný a popsaný svět. Je to jen přelud, představa, zlý sen a všechno se dá popsat a vysvětlit. Přesto i ve vás, kteří se považujete za skeptiky a technické typy, hlodají myšlenky, které nejdou vysvětlit. Jako malí jste se, stejně jako každý, tak trošku báli. Dívali jste se na horory, vydali jste se v noci na zkoušku odvahy. Pak jste vyrostli a zjistili se, že zlo, před kterým vás rodiče hlídali, opravdu existuje, že je naší součástí. Jste šokováni tím, čeho všeho jsou lidé schopní. Pak nedej bože objevíte sociální sítě a ztratíte o lidstvu jakékoliv iluze. Ne vážně, i když máme v sobě pradávné pudy a strachy, tak je dnes příliš nevyužíváme. Zkuste si ale přenocovat na horách v lese a garantuji vám, že začnete vnímat zvuky, pachy, nálady a emoce, o kterých jste nevěděli, že je vůbec máte. 

O tomhle všem přemýšlím, když čtu knihu Zimní lidé. Čekal jsem obyčejný duchařský příběh, takovou jednohubku, kterou si dám mezi dvěma dalšími příběhy, ale nakonec jsem se do všeho tak začetl, že jsem viděl ducha i na záchodě, když jsem se belhal o berlích. Člověk si, když je zraněný, přijde navíc bezmocný, vyřazený z běžného provozu a hlavou se vám míhá hrozná spousta myšlenek. Navíc si rozhodíte díky lékům na bolest spaní. Buď si čtete dlouho do noci a ráno pak vstáváte na home office jako mátoha a nebo spíte jako dřevo dlouhé hodiny. Rozdíly mezi realitou a děsivými sny se tak víceméně stírají. Pořád jsem ten chlápek, co na duchy nevěří a o tomhle všem píše spíše, protože ho to vždycky zajímá a má rád tajemno, ale pravdou je, že jsem byl během knížky často hodně nahlodaný. 

Věřte nebo ne, ale nakonec mě knížka strhla natolik, že jsem se na ní vždycky hrozně těšil. Koupeno navíc někde v nějaké slevě, s tím, že jsme si jenom přečetl perex, o čem příběh je. To by se mi mohlo líbit, říkal jsem si, když jsem vášnivě přidával další a další výtisky do košíku na e-shopu Knihy Dobrovský. Špatně jsem rozhodně neudělal. Kniha mi pomohla přežít zlomenou nohu. Léčba byla a je nekonečná, vyžaduje trpělivost. Čas plyne najednou úplně jinak. Když budu doma v Plzni, tak na duchy věřit nebudu, ale když půjdu ven do lesa a bude se smrákat nebo budu usínat na chalupě na půdě, tak si nebudu tak jistý. Je to dobrý příběh, skvěle se čte. Za moji maličkost doporučuji. Děkuji za pozornost, mějte se krásně a dávejte si pozor, kdo stojí ve stínu. 


------------------------------------------------------------------------------------------------------
West Hall ve Vermontu bylo vždy město podivných zmizení a starých legend. Nejzáhadnější z nich je smrt Sary Harrison Shey, která byla v roce 1908 nalezena mrtvá na poli za jejím domem, jen několik měsíců po tragické smrti své dcery. Nyní, v současnosti, žije devatenáctiletá Ruthie na tomtéž statku se svou matkou Alicí a mladší sestrou. Jednoho rána Ruthie zjistí, že její matka zmizela. Ve snaze najít nějakou stopu prohledává matčinu ložnici a pod podlahou nalézá starý deník Sary Harrison Shey. Ruthie je náhle vtažena do prastarého tajemství a zjistí, že není zdaleka jediná, kdo na tomto statku hledá někoho zmizelého. Ale může být jediná, která tuto stále se opakující historii zastaví...


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 6. března 2026

KNIŽNÍ TIPY - Hlad - Alma Katsu (2024)


Hlad - Alma Katsu
2024, Fobos

Opravdu jsem to nečekal. Ve svém životě jsem měl zatím zlomený jen kdysi dávno na civilní službě palec. Jenže to jsem byl mladý a berle pro mě byly sice omezením, ale ne takovým, jako teď, v padesáti letech a mnoha kilech navíc. Tři dny jsem si myslel, že je to jen vyvrknutý kotník, ale bolesti mě donutily zajít si k lékaři. Bolelo to jako čert a když mi sestřička dávala sádru na nohu, jakoby se mi najednou změnil celý život. Jsem normálně hodně aktivní, všude chodím pěšky, plavu, jezdím na rotopedu, navštěvuji koncerty a rád cestuji. Najednou jsem seděl doma na home office a zavíral jsem na konci pracovní doby notebook. Co se spoustou času? V televizi nic moc nedávají, na Netflix jsem nějak neměl náladu a internet, škoda mluvit, ten se poslední roky změnil jen v jedovatou a shnilou stoku. Uchyluji se tedy ke knihám a kývám se na jedné noze před hromadou těch nepřečtených. Hlad, to je pěkný název. Navíc téma Donnerovy výpravy, fikce s prvky hororu, to by mohlo být opravdu dobré.

A je. Ve zprávě od doktora mám napsáno, že mám nohu elevovat, což znamená, že má být nahoře. V práci u počítače to moc dobře nejde, ale když už mám padla, tak se nasoukám do postele, podložím si sádru dekou, rozsvítím lampičku od syna, co jsem dostal k narozeninám a nejednou jsem úplně mimo. Začetl jsem se, sice s prášky na bolest, tlak i trombózu, ale chytlo mě to. Knihu jsem koupil někde ve slevě, leží mi tu už nějaký čas, ale musím říct, že je fakt dobrá. Poutavě napsaná, čtivá, má v sobě takový ten zvláštní neklid, který vás nutí číst neustále dál a dál. První den to vydržím skoro tři hodiny, tak si musím píchnout injekci. Po té je mi divně, tak jen tupě zírám a přečtené se mi míchá s realitou. Zvláštní stav, říkám si do ticha, když pajdám na záchod. Když přijdou všichni ze školy, tak se usmívám. Co je, ptají se mě, asi léky, odpovím, ale ve skrytu duše moc dobře vím, že jsem zase ztracený.

Mívám to takhle pokaždé, když se dostanu k nějaké knize, která mě chytne za pačesy. Vždycky se mi líbily příběhy, ve kterých se míchají opravdové, reálné zážitky a fakta s fikcí. Zde navíc s hororovými prvky. No, musím se vám svěřit s jednou věcí. Netuším, jestli byla moje mysl trošku pošramocena léky, ale pravdou je, že jsem se normálně bál. Ještě pár stránek, ještě nepůjdu na záchod, stejně je to pro mě momentálně sportovní zážitek. Zranění někdy umírají nudou, ale to mě momentálně nehrozí. Moje mysl je někde úplně jinde. Daleko na solných pláních. Spaluje mě vedro a podvědomě tuším, že jsou zde s námi i čarodějnice. Fantazie zase jednou pracuje na sto procent. Noha mě sice bolí, pálí mě kosti, svědí, někdy v ní tepe, ale tenhle příběh dokázal všechno přehlušit. Aspoň, že spím jako dudek, jako kus dřeva vznášejícího se na hladině. Vstávám brzy, abych byl v práci na šestou. Ono se to nezdá, ale upravit se a dobelhat do vedlejšího pokoje mi chvilku trvá.

Nikdy by mě nenapadlo, že se budu snažit nepřekážet. Nikdy bych si nemyslel, že lidé v hromadné dopravě jsou tak neomalení, že ani v čekárně u doktora vám nikdo nedá přednost. Co se to se všemi stalo? Nikdo mě nepustí sednout, nikdo mi nepodrží dveře. Všichni jen čumí do mobilů a připomínají zombie. Jediný, kdo se mě zeptá, jestli nepotřebuji pomoc, tak je starý plesnivý bezdomovec, který žebrá před klinikou. Zvláštní, nečekal jsem to. Vyčerpaný z kontroly, která dopadla snad jak měla, se vracím domů a musím si chvilku lehnout. Potřebuji si odpočinout. Já, který plave pořád jako delfín, jsem najednou vyčerpaný jako kdybych složil náklaďák uhlí. Pokouším se chvilku číst, ale místo toho usínám s brýlemi na nose. Všechno se mi to zase pomíchá divně v hlavě a najednou vím, že nebezpečí nehrozí jen od přírody. Lidé, pokud jsou to tedy lidé, dokáží být o hodně zlejší.

Když jsem knížku dočítal, tak jsem si měl již několik minut bodnout další injekci a spolknout prášky na bolest. Musel jsem ale vše dokončit. Nemám ke knížce vlastně žádných připomínek, v klidu by se dalo také napsat, že jsem si ji užil po všech stránkách. Má v sobě něco přitažlivého, záhadného, co mě nutilo číst neustále dál. Společná setkání mě bavila, ale musím také dodat, že v mém případě to funguje tak, že se musím hned zpočátku začíst, pokud se tak nestane, tak knihu odkládám a říkám o ní, že mě nebaví. To ale v případě Hladu neplatí. Za mě, starého zraněného psa, vám mohu knížku jenom doporučit. Mějte se co nejlépe. Belhám k hromadě nepřečtených výtisků a vybírám si další, kterou si narvu do hlavy. Jaká to bude? Nechte se překvapit. Příští týden v pátek, ano? Děkuji vám za pozornost a mějte se co nejlépe. 

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Po mnoha týdnech putování na západ se Donnerova výprava ocitá na křižovatce. Obě stezky vedou ke kýženému cíli – do Kalifornie. Jedna je dobře zdokumentovaná, druhá zcela nevyzkoušená, ale má prý být kratší. Teď je na vůdci Georgi Donnerovi, aby rozhodl, kterou cestou se dát. Jeho rozhodnutí ovlivní všechny členy výpravy, včetně jeho ženy Tamsen Donnerové, o níž se povídá, že je čarodějnice.
Nešťastná skupina musí čelit mnoha nesnázím. Po suchu a spalujícím vedru solné pláně přicházejí prudké větry, mráz a hluboký sníh v podhůří. Zima toho roku přichází dříve.
Začínají se ztrácet děti a osadníci se obracejí proti sobě. Jen málokdo si dokáže uvědomit, že jim nebezpečí nehrozí jen od živlů a přírody. Pustinou se totiž potuluje něco mnohem děsivějšího.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 20. února 2026

KNIŽNÍ TIPY - Vermontské psycho - Jennifer McMahon (2018)


Vermontské psycho - Jennifer McMahon
2018, Omega

Vlak zastaví kousek před Chotětovem. Na poli je sníh a kousek od kolejí jsou dva malé rybníčky. Dívám se z okna, protože mě od čtení už bolí docela oči. Skončil jsem v práci dříve, šel pěšky v Plzni přes Radbuzu. Byla mi zima a mráz mi zalézal do kostí. Někdo skočil pod vlak před námi. Panebože, pronesu do ticha modlitbu za všechny lednové sebevrahy. Někdy na mě také padá splín, ale nikdy mi není tak, abych přemýšlel o konci. Z křoví vyleze obrovská krysa. Dívá se na náš vlak a jedna slečna kousek ode mě začne ječet. Ta je ale hnusná. Tři sestry v příběhu zrovna objevily něco temného a tak mi zase jednou všechno sedne tak krásně morbidně dohromady. Odklizení těla trvá přes hodinu. Do Boleslavi přijedu docela pozdě. 

Patřím mezi vlakové čtenáře. Vláčím s sebou těžkou krosnu, ve které mívám oblečení, tablet, nabíječky, powerbanky a i když to nevypadá, tak se to pěkně pronese. Nevadí, aspoň trošku potrénuji své tělo, které celé dny sedává v práci u počítače. Mám rád, když mrzne a kráčím šerými  ulicemi. Někdy se ztratím v lese, tentokrát s mámou, šli jsme nahoru do Kosmonos. Kolem blázince, Lorety i starého zámku. Povídá se, zařekl jsem se, že aspoň jednou za měsíc stařenku navštívím. Bývají to dobré cesty, víkendy, kdy se opravdu hodně zasmějeme. Beru si s sebou pokaždé nějako knihu. Vermontské psycho mě zaujalo jak tématem, tak i tím, že když jsem si přečetl pár prvních stránek, tak jsem zase jednou nevěděl o světě kolem. Nasedl jsem v pátek na vlak v Plzni a "probudil" se vlastně až před Chotětovem, když nám zastavili vlak a z křoví vylezla obrovská krysa.

Máma jde spát brzy, já nemůžu, mě pořád vrtá hlavou, jak to bude celé pokračovat. A tak si sednu na gauč, do rohu, kde jsem si kdysi dávno čítával i jako malý kluk. Vzpomínám na nekonečnou řadu KODek, Verneovek, na Rychlé šípy, na cestopisy z dalekých krajů. Pod oknem na mě pískali kamarádi, abych šel hrát hokejbal, ale já ještě dočetl kapitolu. Jdi už spát, říkávala mi máma a já s baterkou pod peřinou pořád řešil Dva roky prázdnin. Vinetoua a Tekumseha. Dlouhé bidlo a Bylo nás pět. Ztrácím se ve vzpomínkách, pak se vrátím nohama na zem a ještě pár kapitol si dám. Ve Vermontu se dějí šílené, temné a děsivé věci. Musím být u toho. Zchátralý Tower motel se zdá být zajímavým místem pro dobrodružství. Je vám doufám jasné, že se vše postupně změní v děsivou noční můru. Přesně tak, jak to máme rádi. 

Měl jsem po návratu do Plzně velmi náročný týden a stihl jsem jen několik stránek. Mrzelo mě to a byl jsem z toho trošku nervózní. Konečně zase padla a nahlásil jsem si na pátek dovolenou. Stojím v půl páté na nádraží a v ruce držím běžky. Batoh mám plný pití, jídla a mám v něm i boty na běžky. Jedu do Klatov a jsem na sebe hrdý, protože se mi povedlo do batohu narvat i tuhle knížku. Těším se na sníh, na čistý vzduch a když už jsem skoro u lesa, tak najednou spatřím jednu starou budovu. Okenice vlají ve větru a já najednou nejsem v Železné Rudě, ale ve Vermontu. Vezmu to kolem hřbitova a je mi tak nějak trošku úzko na duši. Usměju se až s prvním sluncem. Hergot, tahle knížka se mi dostala hluboko do hlavy. Odběhnu patnáct kilometrů, jednou spadnu na bok do měkkého a když dojedu dolů ke kolejím na vlak, klepou se mi trošku nohy. Utahaný a unavený, ale šťastný. 

Sedím na zastávce, čekám na vlak a trošku klepu kosu. Jsem asi fakt skalní, chtělo se mi na to vybodnout a nebo počkat aspoň do vlaku, do tepla, ale nedalo mi to. Poslední kapitoly finišuji v mínus pěti stupních a jsem opravdu nadšený. Srkám k tomu ledovou vodu a jím tousty a tatranku. Takhle nějak si představuji odpočinek. Hezky s knihou a sportem. Netuším, jak to máte nastavené vy, ale já mám jak knihy, tak i muziku, pokaždé spojené s určitým příběhem. Je mi velkou ctí, že se o ně s vámi mohu podělit. Vermontské psycho je opravdu dobrou knihou, která se mi přesně trefila do momentálního rozpoložení, počasí a hlavně vkusu. Když odjíždíme z Rudy, tak kousek dole pod Špičákem zahlédnu nějaké zvíře. Vypadá taky jako krysa. Nebo je to nutrie. Nevím, jistý jsem si jen s tím, že vám mohu tuhle knížku doporučit. Děkuji vám moc za neutuchající podporu a přízeň. Mějte se co nejlépe a ať vám to čte! 

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Hororový příběh o síle sesterského pouta. Tower Motel byl kdysi prosperující atrakcí venkovského Vermontu. Nyní je zchátralý a přežívá pouze ve vzpomínkách tří žen – Amy, Piper a její malé sestry Margot, které si v něm jako děti hrály. Tenkrát nadšeně prohledávaly opuštěné místnosti, dokud jejich nevinné hry jednoho dne neodhalily něco temného a ohavného, co navždycky zničilo jejich přátelství. Nyní Amy čelí obvinění ze strašlivého zločinu a jediným náznakem jejích motivů je spěšná zpráva, která přinutí Piper a Margot, aby se znovu ponořily do minulosti motelu a osudu dvou sester, které v něm žily v době jeho největší slávy. Sylvie Slaterová snila o tom, že uteče do Hollywoodu a stane se první dámou Hitchcockových filmů, zatímco její mladší sestra Rose se spokojila s prostým životem. Každá tu druhou považovala za něco zrůdného, ale jen jedna z nich zná tajemství, které má děsit budoucí pokolení.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

TWITTER