Kruguerský masakr - Luciano Lamberti
2026, Fobos
Seděl jsem již druhý den doma, měl dovolenou a koukal jsem do zdi. Měl bych napsat report z festivalu Symbolic, ale měl jsem tak prázdnou hlavu, že jsem nebyl schopný cokoliv tvořit. Chyběla mi energie i lehkost, inspirace. Nemám moc rád různé přechytralé kritiky, kteří zapomínají na to, že metal je mimo jiné i zábava, nechci psát jako oni. Hlavou mi létá snad tisíc neutříděných myšlenek, vzpomínek, občas se zasměju vtipu, který zazněl, zasním se nad krásnými ženami, které jsem potkal, abych nakonec zase jen tupě zíral. Vlastně ani nevím proč, ale sahám raději pro knihu. V naději, že by mě mohla inspirovat, přivézt na jiné myšlenky. I stane se tak. Mezi kontrolou fotek a poznámkami neustále odcházím od počítače ke Kruguerskému masakru. Kniha do mě ihned zasekla svůj dráp.
A už mě nepustila. Přečetl jsem snad padesát stánek, abych se šel najíst. Musím si po festivalu srovnat střeva. V lednici je ještě trochu polévky, ta mě postaví na nohy. Vzpomenu na svého dědu, který si u jídla také četl. Babička ho plísnila, ale on pokaždé jen mávl rukou. To už by dnes neprošlo, sám to považuji za neslušné, ale jsem tu sám a potřebuji něco napsat do reportu. Musím k tomu mít restartovaný mozek, což se momentálně děje. Jsem v Krugueru, v malé patagonské vesnici, ve které se stal hrozný masakr. Tenhle příběh je doslova nasáklý zkaženou krví, bolestí a smrtí. Někde na hranici mezi hororem a thrillerem, velmi dobře napsáno, napínavé, se zajímavým tématem. Baví mě to, říkám tiše do prázdného pokoje. Najednou jakoby mě osvítil duch svatý. Sedám k počítači a během hodiny napíšu report. Odpadnu vyčerpaný, jako po sportovním výkonu. Ono se to málo ví, ale psaní je těžká disciplína, náročná i na fyzickou kondici.
Alespoň tak to mám nastavené já. Luciano Lamberti je pro mě zcela novým autorem. Moje mise a objevování nových spisovatelů tak nadále pokračuje. Tentokrát mě zaujalo téma. A měl jsem opět šťastnou ruku, přátelé. Kniha se opravdu velmi dobře čte, odsýpá tak nějak sama. Záhada se potkává s napětím, starými křivdami, s něčím děsivým, neuchopitelným. Pokud máte podobná témata rádi, budete určitě spokojeni. Měl jsem opravdu pocit, že jsem ve vesnici, že sedávám se sympatickým vyšetřovatelem Dutym. Občas se musím zamyslet, jsem napnutý, kam bude děj dále ubíhat. Manželka přijde z práce, dáme si kafe, ale moc si toho neřekneme. Musím zase k počítači, naházet všechno na sociální sítě, protože co si budeme povídat, v dnešní době se bez toho neobejdete. Připadám si ale jako automat. Dělám vše strojově, rychle, abych si zase mohl zalézt, natáhnout si stále bolavé nohy a číst si. Je to jako prokletí, jako nutnost, bez které nemůžu být.
Jediné, co mě vždycky zastaví, tak jsou mé stárnoucí oči. Najednou začnou slzet a musím knihu odložit. Jdu se opláchnout a představuji si hromady mrtvol, zohavených těl, které se v příběhu postupně vrší. Zabíjeli všichni. Ti kteří ne, tak byli zabiti. Kde se bere tolik zla a temnoty? Přemýšlím nad tím a nedá mi to a zase se ke knize vracím. Ani nemám chmury, že musím zítra zase do práce. Nikam se mi nechce, nemůžu vstát, tělo si žádá své, ale stejně se zvednu. Proč mě neživí psaní a čtení knih? V továrně, ve které pracuji, jsem celý den jako bez duše. Myslím na dvě věci. Na festival a na knížku. Přehrávám si v hlavě různé scény, vzpomínám a vrtá mi to v hlavě. Jsem tak mimo, že mi jedna mladá holka, které pořád nevím proč, se mnou koketuje, řekne, že jsem dobře mimo. Má pravdu, omluvím se ji a zase zasednu k počítači, kde vykonám spoustu monotónní práce. Domů odcházím ale s úsměvem na tváři.
Mí čtenáři moc dobře vědí, že každá moje recenze i knižní tip je vždy vlastním příběhem. Osobním zážitkem i vzpomínkou. Jinak to neumím. Když mě nějaká hudba nebaví nebo mě knížka nechytne, tak jdu dál. Někdy se vrátím a přiznám sám sobě, že jsem udělal chybu, ale čím jsem starší, tak se to děje méně a méně. U Kruguerského masakru jsem měl zase jednou opravdu šťastnou ruku. Možná to také bylo náladou, rozpoložením. V závěru je to vlastně jedno. Hlavní je, že mě tenhle děsivý a krvavý příběh bavil. Třeba chytne i vás. Mohl by. Zařazuji si Luciana Lambertiho do své knihovny a dělám si poznámku, že bych si od něj mohl sehnat i další knihy. Mějte se co nejlépe, budu se zase těšit za týden. S dalším napínavým tipem. A abych nezapomněl, moc vám děkuji za kladné ohlasy. Jen se pořád trošku červenám a jsem v rozpacích, tak mi to odpusťte. Děkuji za pozornost.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Kdesi na „konci světa“, v Krugueru, v malé patagonské vísce, zasazené do kouzelné horské scenerie, se začínají dít nepochopitelné věci… Dvacátého sedmého června roku 1987 vesnici zachvátí „duch hromadného šílenství“ a ze stovky zdejších obyvatel nakonec zůstává pouhá hrstka přeživších. Toho dne se čerstvě napadnutý sníh zbarví krví a celá vesnice lehne popelem. Všude kolem se ve sněhu válejí hlavy, vyhřezlá střeva i kusy lidských těl jako němé pozůstatky strašlivého masakru… Ze sousedního města přijíždí komisař Dut, aby celou věc vyšetřil. Vyptává se svědků i přímých účastníků a zjišťuje, že stojí tváří v tvář čemusi nevysvětlitelnému. Záhada se kupí na záhadu a všichni svorně tvrdí: „Zabíjeli všichni. Kdo nezabíjel, toho zabili.“
Příběh je vyprávěn z perspektivy více vypravěčů, je proložen krátkými ukázkami z populární telenovely Nezkrotná a úryvkem z eseje Civilizace nebo barbarství. Podaří se Dutovi vyřešit nejzapeklitější případ jeho vyšetřovatelské kariéry? A co se časem stane s vylidněnou osadou Kruguer, která se proměnila v prokleté „místo stínů“?
---------------------------------------------------------------------------------------------------
sledujte nás na sociálních sítích - follow us on the social media:
instagram:
facebook:
.jpg)
